ICDS - kapitola 240

Kapitola 240 – Ochránce (10)

I když jsem čekal dlouho, neozval se už žádný další hlas. Když jsem posledně porazil nepřítele světa, odpověď byla mnohem chaotičtější. Ale tentokrát jsem měl své pochyby, jestli ten, co jsem porazil, byl skutečný nepřítel světa. A to, co jsem měl v ruce, byla nepochybně moc světa.

Zeptal jsem se Lina: „Line, porazili jsme nepřítele světa... Nic víc tu není?”

„Nebuď hloupý. Odkud se berou odměny?”

„No, očividně z kob... Ach!”

Byli jsme tu proto, abychom kobce umožnili normálně fungovat. Samozřejmě že teď nebudou žádné odměny! V té chvíli se Sipua rozzářila a strčila ke mně svou tvář.

„Pane, ať už to jsou stavové hodnoty nebo technické body, můžu ti je dát!”

„Ty zmlkni, Sipuo. Nemarni už nic ze své moci!”

„Nepřerušuj mě, když mluvím s pánem, Line!”

„Sipuo, zmlkni.”

„Ano!”

Začínal jsem chápat, jak kobka fungovala. Jakmile Sipua zmlkla, Lin se na ni omráčeně podíval a přesunul pozornost na mě.

„I když je Sipua slabá, proměnit ji na tohle... Co jsi zač?”

„Přemýšlel jsem o tom samém.”

„...Zasloužila si to.” Daisy se ke mně přiblížila a opovržlivě na Sipuu zahlížela. „Díky, Kang Shine. Ten slib, už jsi dodržel.”

„Nepřítele světa jsem nezabil já. To Lin. Pokud chceš někomu poděkovat, poděkuj jemu.”

„Dračí rohu, dobrá práce.”

„Proč jemu děkuješ upřímně a ke mně se chováš jako k ochočenému psovi?!”

O tomhle jsem už chvíli přemýšlel, ale vážně Daisy brala Lina jako zvíře...? Možná se jí jen líbil jeho roh. Zdálo se, že bylo třeba, abych Linovi naznačil, aby si dával pozor, aby mu ve spánku ten roh někdo neuřízl.

„Našla se naděje... Ačkoli než ti slabotové zesílí, nějakou dobu to potrvá.”

„Promiň. Kvůli nám zemřelo tolik lidí...”

„Není to tvoje chyba, Kang Shine. Nikdo to nečekal... Je to moje chyba, že jsem příliš věřila člověku.” Zdálo se, že po tomhle chvíli přemýšlela, než zakroutila hlavou a řekla: „Ale Kang Shine, ty jsi jiný. Tobě věřím.”

„Jo, díky.”

„Nemáš mozek, abys lidi klamal...”

„To je příliš drsné! Přinejmenším nejsem hloupý!”

Daisy řekla, že jenom žertovala, a lehce se zasmála. „Kang Shine, máš mě rád, a tak se mě nesnažíš oklamat.”

„Nejsem si jistý, co myslíš tím mít rád... Víš, že jsem to tak předtím nemyslel, že?”

„Kang Shine, skrýváš své rozpaky, otravné, ale mírně roztomilé.”

„Takže to vážně chceš nechat jako nedorozumění, co?”

Řekl jsem si, že ji později poučím. Pro teď jsem musel udělat něco jiného. Nastavil jsem dlaň s tou bílou koulí světla k ní.

„Je na čase splnit svůj druhý slib. Daisy, udělám z tebe Hrdinu. Jsi připravená?”

„Od chvíle před 90 lety, kdy mě vybrali jako kandidátku na Hrdinu, jsem připravená.”

„Tohle jsem už věděl, ale jsi stará, babi Dai— Kahak!”

Skoro jsem omylem vstřebal moc světa. Daisy na mě zahlížela a zamávala nohou nedaleko mé holeně.

„Jsem slečna v nejlepších letech. Omluv se za svou drzou poznámku.”

„Promiň...”

Prvně jsem z Daisy na místě udělal Hrdinu. Jak to Lin sledoval, hořce se usmál.

„V manipulování tou mocí jsi celkem zručný. Tak snadno vládnout moci cizího světa a bezpečně ji někomu udělit, je to, skoro jako kdybych sledoval Hrdinu Spasitele...”

„Hrdinu Spasitele?”

„Pojďme zpět. Už takhle kobku nemůžeme nechat o nic déle.”

Hrdina Spasitel, to byl jeden z mých titulů. Věděl o tom Lin něco? Zdálo se, že Lin nechtěl nic říct, protože se v tichosti otočil.

V temné a tiché podzemní základně jsme zůstali jenom já, Lin, Daisy, Sipua a bezhlavá mrtvola nepřítele... Hej!

„Dobrý materiál na nemrtvého... Dobrý rival pro Lakiho.”

„Hej!”

„Velmi, velmi dobrý materiál.”

„Ale i tak to byl nepřítel tvého světa... Vážně chceš ovládnout někoho takového?”

Když jsem se na to omráčeně zeptal, Daisy se na mě podívala, jako kdybych byl blázen.

„Mrtvoly... nemají žádné hříchy. Všechny mrtvoly jsou dobré mrtvoly.”

„Neříkej to, jako kdyby to byla nějaká hluboká pravda!”

S tím pátrání po Sipuě skončilo a všichni vyslaní na svět Sylon se vrátili do kobky. Ačkoli to byla krátká událost, zůstala mi na ni nezapomenutelná vzpomínka.

Za to, že Revival pomohl Sipuu najít, se z něj stala gilda řádu A. A Daisy a já jsme oba dostali šperk nejvyšší kvality, aby nám vynahradili promarněnou odměnu za poražení nepřítele světa. Byla v tom zahrnutá i moc kobky za porážku nepřítele světa a za přivedení Sipuy zpět.

„Proč je musím vyrobit, když jsem taky dřel jako kůň?!”

„Očividně proto, že jsi Sipuu nepřivedl zpět, jen cos ji našel! Protože jsi jí prokázal milost, víš, kolik světů to ohrozilo?! Dva z nich skoro padly!”

Navíc to bylo poprvé, kdy jsem viděl Lorettu takhle naštvanou.

„Jakmile Sipua odešla z kobky, stala se naším nepřítelem! Byla naším spojencem 2.500 let?! Litoval jsi ji?! Pošlapala všechny ty roky, co jsme s ní strávili! Line, jak můžeš udělat něco tak hloupého?!”

„N-ne, gildmistrová... Víš...”

„A dokonce to vedlo k tomu, že jsi bojoval s nepřítelem světa?! Naštěstí to dobře dopadlo, ale co kdyby se Shinovi něco stalo?! Co!”

Loretta byla tak děsivá, že jsem chtěl utéct. Ale nemohl jsem uniknout, protože mě pevně objímala. Kuk, ta její vůně a dotyk mě dováděly do nebes, ale zároveň s tím jsem nemohl... dýchat...!

„Line, kdybych mohla, vlastníma rukama bych tě...!”

„D-děsivé! Gildmistrová, tváříš se až příliš děsivě!”

Tohle bylo poprvé, co jsem Lina viděl tak vyděšeného! Přemýšlel jsem, jak se Loretta tvářila... ale měl jsem pocit, že bych toho litoval, a tak jsem v tichosti zůstal polapen v jejím objetí.

„Tolik jsem se bála... O tebe taky, Line! Jak můžeš být tak nevyspělý? Copak jsi neřekl, že jsi téměř umřel?! Co kdyby Loka zůstala sama?!”

„Ne, teď má dítě, takže nebude sa... Promiň!”

Lin padl tváří na zem. Ale nezdálo se, že by to Lorettu uspokojilo.

„Měl bys vědět víc než kdokoli jiný, že bys před žádným nepřítelem světa neměl polevit v obezřetnosti! Dokonce i já musím být nesmírně ostražitá. Mnohokrát jsem ti řekla, abys Shina ochránil, ale vy jste s nepřítelem světa bojovali společně? Vrátil ses a byl jsi na to hrdý? Hm? Chceš, abych tě pochválila?”

„Kang Shin byl vlastně celkem užit... Ušetři mě, gildmistrová!”

„Loretto, nemůžu... dýchat...”

„O-och. Promiň, Shine. Trochu mě to rozrušilo...”

Nemyslel jsem si, že by to někdo jiný nazval „trochu”, ale zavřel jsem pusu. Loretta, co mě nepatrně pustila, mě znovu objala zepředu.

„Tolik jsem se bála...! Díky bohu, že jsi v bezpečí, díky bohu...”

„Je mi líto, že ses kvůli mně trápila, Loretto.”

„Vrátil ses naživu, takže to nevadí. Kdyby se ti něco stalo, Shine... možná bych se dostala do situace, kdy už bych Sipuu nemohla déle vinit.”

Jak to Loretta řekla, zatvářila se podivně. Skoro jako kdyby objevila něco nového, tvář měla bledou. A pak mě pustila. Zatímco jsem já trpěl závratí, opilý její vůní, Loretta si přiložila ruku k čelu a povzdechla si, jako kdyby chtěla vyplivnout něco, co měla pohřbené hluboko v nitru.

„Dlouho... dlouho jsme takhle kobku udržovali. Dlouho... Správně, velmi dlouho. Něco takového se muselo stát.”

„Mohlo se tomu nějak zabránit?”

„Měli by se všichni administrativní gildmistři uložit do rakví? Kdyby nás zapečetili mocí Lorda, nemuseli bychom se trápit, že se něco takového stane.”

„Promiň, Loretto. Tohle jsem nemyslel.”

Loretta potřásla hlavou.

„Moc kobky v našem nitru se nedá oddělit, dokud nezemřeme. Abychom kobku udržovali, musíme zůstat v ní. Dva gildmistři nedokázali snést stres, co se za ta nespočetná léta nahromadil, a vzdali se svého místa ve prospěch jiných...”

„Počkat, neznamená to, že...”

„Zabili se.”

Přestal jsem dýchat.

Zatímco jsem já byl ztuhlý, Loretta pokračovala: „Zdusila je tíha plynoucího času. Prostě je nic nestimulovalo. Celé to vypadalo příliš nebezpečně a jeden po druhém jsme začali dostávat pozice, co udržovala moc Lorda. To byla vskutku jediná záchrana. Moc kobky začalo vyžadovat víc a víc lidí a bez ohledu na to, jak byla Lord úžasná, měla svůj limit. Uzavřeli jsme úmluvu s průzkumníky kobky a skrz ně jsme našli nový život. Ale to mělo své vlastní problémy.”

„Problémy jako to, co se stalo tentokrát...”

„Ano. Řekla jsem ti, že už se předtím něco takového stalo, že? Člověk, co způsobil potíže jako první, byl administrativní gildmistr Ztraceného Údolí. Zamiloval se do průzkumnice. Aby zachránil ji a její svět, soustředil na ni příliš mnoho moci kobky.”

Gildmistr Ztraceného Údolí, s tou osobou jsem se už setkal. A ona...

„Velmi zesílila a podařilo se jí porazit nepřítele světa. Kvůli tomu množství moci, co jí bylo dáno, se kobka dostala do bodu, kdy přestala fungovat. Gildmistr Ztraceného Údolí se pak pokusil uniknout na její svět, aby tam s ní žil.”

„Loretto, počkej...”

„Eleine ho zabila,” pokračovala Loretta bez odmlky. „Navrátila moc kobky do jejího normálního stavu a stala se novým gildmistrem Ztraceného Údolí. Moc, co dokázala ochránit její svět, věřila, že ji potřebují i ostatní světy.”

„Kvůli tomu zabila svého milence...”

„Jejich vztah byl spíš jednostranný než vzájemný. A Eleine má navíc tvrdé jádro, ačkoli tak možná nevypadá.”

„Vypadá jako dívka, co si prostě ráda zadovádí.”

„Ani to není špatně. Copak jsem ti o tom neřekla? Zrovna teď je naprosto udělaná do Lina, a tak ho neustále pronásleduje. Ale v minulosti to bylo mnohem horší. Je to ten typ dívky, co se nezamiluje nijak hluboko. Upřímně řečeno, Eleine se svou povahou nejvíce hodí na administrativního gildmistra.”

Po tomhle se Loretta dostala k tomu hlavnímu.

„Po tom incidentu začali všichni členové administrativních gild používat místo svých skutečných těl loutky. Ačkoli bylo pěkné komunikovat s průzkumníky, všichni si uvědomili, že se nemohli nechat příliš ovlivnit takovými setkáními. Jenom pár bylo z tohoto pravidla vyňato. Například Eladel a Meladel.”

„A přesto nic nedokázalo Sipuě zabránit se zamilovat.”

„Prostě nebylo žádného dokonalého řešení... Přesně jako jsem se já zamilovala do tebe, Shine, i když jsem tě kontaktovala jen prostřednictvím loutky.” Loretta si znovu povzdechla. „Chovat vůči průzkumníkům pocity, ať už pozitivní nebo negativní, se nepodporuje. Po tomto incidentu vidíš, jak to končí. Ale i tak jsem...”

„Loretto...”

„Prosím, Shine, vždycky zůstaň takový, jaký jsi... Zař tak jako vždy...”

Potřásla hlavou a opravila se: „Ne, to nic. Měl bys dělat, co chceš, Shine. Už na tebe nebudu tlačit, nebudu... Tak by to mělo být.”

„...”

„Nevadí, že tu budou jiné ženy. Nebudu sobecká, takže... Pokud se na mě jen budeš dívat, nesejdu ze své cesty. Nedopadnu jako Sipua. Bude to v pořádku.”

V tichosti jsem Lorettu objal. Loretta do teď nonstop mluvila, jako kdyby byla opilá, ale teď ztichla. Linovi se rozšířily oči, Daisy si rukama zakryla tvář a Sipua něco vykřikla, než ji Daisy umlčela jedním kopnutím.

Loretta s prázdným výrazem promluvila: „Shine...”

„Jednoho dne...”

„Jednoho dne...?”

„Ne, promiň. Prozatím to je tajemství.”

„Tak počkám, dokud nebudeš připravený to říct...”

Toho dne jsem si nastavil zdánlivě nepředvídatelně nemožný cíl. Bylo to to jediné řešení. Když jsem se to teď dozvěděl, nemohl jsem přestat. Mohl jsem jen dál donekonečna běžet.

„Och, jen tak mimochodem, Loretto... Musím ti něco říct.”

„Ano?”

„Taky tě mám rád... Miluju tě.”

Toho dne mě před Linem málem znásilnila. Bylo to děsivé.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Hodil jsem tam několik hlavních bodů zápletky, ale čtenáři se pravděpodobně zaměří jen na Shinovo vyznání... že?

Správně! Blahopřeju! Rozhodlo se o (oficiální) hrdince! A rozhodlo se o trnité budoucnosti našeho protagonisty! Co se stane s ostatními hrdinkami?! Odvrhne je? Opravdu?! Budou se ignorovat výsledky hlasování o oblíbenosti?! Odpověď prozatím nikdo nezná. Sledujte mě až do konce! Nebudete zklamaní!
-----------------------------------------------

~ Autor a jeho nepochopitelné předzvěsti...  (－‸ლ)  A příště začneme nový blok kapitol s názvem Co se stalo dvakrát... ~

<Předchozí>...<Následující>