HK - kapitola 79

Kapitola 79 – Snící sestry a Sněhová víla

~ Historka o Sieginých neteřích. ~


—Víla přijde na návštěvu, když se na okenní parapet položí sklenička medu, domácí sušenky a bílá květina.




Sestry Edelgarda a Adeltrauda před půl rokem přijely do domu svého dědečka. To proto, že trpěly zánětem průdušek. Doktor doporučil, že by měly nějakou dobu žít na venkově, a tak otec dvou sester požádal o přeložení a přestěhoval se zpět do svého rodiště, kdy byla bohatá příroda.

V novém městě neměly sestry žádné kamarády a bylo tu méně obchodů. Toto prostředí bylo mnohem jiné než předtím, že byly zmatené. Pro sestry, co do teď žily ve městě, byl život ve vile obklopené hlubokým a tmavým lesem děsivá zkušenost. Zavřely se ve svém pokoji.

Jejich babička nemohla jen tak sedět a nečinně přihlížet. Četla jim pohádku o lese, co četla, když byla malá, aby si na zemi Duryňska více zvykly.

„Takže nejdražší babičko, v zimě přijde víla?”

„Ano, přijde.”

Sestry se velmi začaly zajímat o kouzlo na přivolání víly a za měsíčních nocí jí nechávaly jídlo.

„Ale víly se nedají vidět a objevují se jenom převlečené. Navíc když vyrostete, už nevidíte jejich malá křídla.”

„Vážně?!”

„Ano.”

Víly mají rády med, sušenky, cukrové sladkosti a zimní květiny.

„Když půjdete ven, najdete ji.”

Po babiččině pohádce Edelgardě a Adeltraudě zářily oči. A tak se ty dvě začaly procházet po zahradě a hledat vílu.

„Sestřičko, bude víla malá?”

„...To nevím. Babička taky řekla, že bude možná v převleku.”

Edelgarda řekla, že možná nebude mít křídla jako v obrázkové knížce.

Dokonce i když se změnilo roční období a začal padat sníh, sestry ještě vílu nenašly.

„Takže musíme samy upéct sušenky?”

„...Pečení, to je pro nás moc těžké.”

Myslely si, že to bez sušenek bude těžké, ale nemohly se vzdát.

Druhého dne. Sestry šly s dědečkem na procházku do lesa jemně pokrytého sněhem.

„Edelgardo, Adeltraudo, není vám zima?”

„To nic, nejdražší dědečku.”

Edelgarda také přikývla, že je v pořádku. Ty dvě byly v lese, aby našly zimní květinu.

„Nejdražší dědečku, vážně tu jsou květiny?”

„Aa, myslím, že ano. Nebo možná ne.”

Dědeček sester kráčel lesem a spoléhal se na svou matnou paměť. Čím dál šli do lesa, tím byl tmavší a hustější. Od úst jim stoupala pára a Adeltrauda začala dokonce kašlat.

„Měli bychom se brzy vrátit.”

„Pořád jsme v pohodě!”

„I když to říkáte...”

Kdyby v lese zůstali ještě chvilku, mohly by nastydnout. S touhle myšlenkou jejich dědeček navrhl, aby se vrátili do vily, ale sestry nesouhlasily. Pokud to bylo takhle, jejich dědeček si pomyslel, že by je měl vzít prostě do náruče a odnést je domů. A pak zjistil, že Edelgarda dřepěla na zemi.

„Děje se něco, Edelgardo?!”

„S-setři?!”

Když se Edelgarda otočila, měla v ruce křehkou, bílou květinu.

„...Našla jsem ji.”

„Jéé!”

Pod přerostlou vegetací vykukovaly bílé květiny.

„To jsou sněženky.”

„Jak pěkné!”

Ty květiny, co Edelgarda našla, kvetly brzy na jaře, ale z nějakého důvodu kvetly už teď.

Sestry se rozhodly utrhnout jenom jednu květinu.

V noci. Květinu, co utrhly, daly do vázy a tu daly na parapet spolu s džbánkem medu.

„Kéž by ta víla přišla!”

„...Chci ji vidět, i kdyby jenom jednou.”

Jak se dívaly z okna, měsíc přibýval do úplňku. Také slyšely, že úplněk navyšoval moc vil. Dívaly se na bílou květinu, co za měsíčního světla zářila. I když jim srdce plesala, sestry šly spát.

Ráno.

„Jéé!”

„...Úžasné.”

Když otevřely oči, uvítal je zasněžený svět. Uprostřed noci začalo silně sněžit, takže zahrada byla pokrytá kobercem čisté bílé.

„Sestřičko, sněžná víla to rozhodně vykouzlila.”

„...Ech?”

„Jak jsem řekla, víla kouzlila.”

Edelgarda s prázdným pohledem zamumlala: „...vážně, víla?”

„Sestřičko, stalo se něco?”

Adeltrauda se podívala na svou starší sestru a šťouchla ji do boku. Edelgarda rozechvělou rukou ukázala do zahrady. A pak Adeltrauda nakoukla do toho bílého sněhového světa.

„—Ech?!”

V zahradě byl člověk, co byl bílý od hlavy až k patě. Svoje bílé vlasy měl zapletené, měl jasnou bílou pleť a dokonce i oděv měl bílý z kožešiny.

„Sestřičko, je to sněžná víla?”

„...A-ano, no ano, zdá se to tak.”

Sestry nemohly uvěřit tomu, co viděly, a tak měly oči doširoka otevřené. Otevřely okno, aby se podívaly, jestli byl skutečný, a postava té víly nezmizela. Edelgarda popadla sněženku a vyběhla ven. Adeltrauda ji těsně následovala.

I když jim služebnictvo řeklo, aby zůstaly uvnitř, jinak že prochladnou, sestry trvaly na tom, že půjdou ven. Jeden sluha přinesl pláště a oblékl je. Jakmile byly chráněny proti chladu, Edelgarda se dala zase do běhu.

Po téhle námaze se se sněžnou vílou střetly před dveřmi.

Edelgarda lapala po dechu a vzhlédla na vílu. Jako na obrázku v pohádce měl lesklé bílé vlasy, jasné a jemné modré oči. Víla s tím nádherným vzezřením spatřila malou dívku a roztomile naklonil hlavu ke straně.

Adeltrauda dohnala svou sestru a poskočila překvapením, když vílu spatřila.

„J-jé, víla, mugu!”

Edelgarda jí rychle zakryla pusu.

„Mugumugu!” Co to děláš, protestovala mladší sestra, ale starší řekla: „...Pokud dospělí přijdou na jeho totožnost, zmizí.” A utišila ji.

„A toto jsou?”

Po této otázce se ty dvě začaly ošívat.

„To jsou mé neteře. Ta klidná je Edelgarda a ta čilá je Adeltrauda.”

„Aha~ ——Rád vás poznávám, Edelgardo, Adeltraudo.”

Ani se neptaly, proč to byla jejich teta, co přivedla vílu k nim domů.

„Ráda tě poznávám!”

„...Ehm.”

„Copak?”

Edelgarda natáhla bílou květinu, co měla v ruce, k sněžné víle.

„...Tohle, pokud chceš.”

„Jé, to je pěkná květina.”

Edelgarda se uklonila a Adeltrauda se usmívala.

„...Díky, že jsi přišel.”

„To já bych měl děkovat.”

Víla si od sester vzala květinu a ukázala ji jejich tetě.

„Tak, prosím, dobrou chuť~!”

„Ech?!”

Adeltrauda nabídla sněžné víle květinu, co měla ráda. Víla se zatvářila překvapeně. Na rozdíl od něj, Sieglinde už na celou situaci přišla, a tak víle, co tam stál s prázdným výrazem na tváři, něco zašeptala. Že to bylo výborné jídlo připravené jako gesto uvítání.

„Ach, a-aha, to!”

Když víla pochopil význam květiny, co dostal, přičichl k ní a nasucho polkl. A pak tu křehkou bílou květinu na jedno sousto snědl.

„...B-bylo to dobré~ Děkuju. Bylo těžké v tomhle sněhu najít takovou květinu, že?”

„Ano, sestřička ji našla!”

Víla si dřepla a řekla slova díků, načež Edelgarda a Adeltrauda se obě cítily jako ve snu.

Pak když se víla představila jako manžel jejich tety, ty dvě byly ještě nadšenější. Víla, co se zamilovala do člověka, jak úžasné. To si myslely a ve svém natěšeném stavu se vrátily k sobě do pokoje.

Ta víla, co byla jejich strýčkem, s nimi měla nějakou dobu zůstat.

Víla jménem Ritzhard byl velmi znalý, naučil sestry na procházkách lesem jména květin a rostlin a dokonce je naučil, jak připravit čaj a sladkosti.

Edelgardu a Adeltraudu fascinovalo požehnání přírody, a tak chodily se služebnictvem do lesa, i když s nimi strýček nebyl.

Vlídný jarní les, osvěžující vzduch léta, plody lesa, nádherné sněhové pláně zimy. Les jim učaroval srdce.

Než se kdokoli nadál, zamilovaly se do města s bohatou přírodou.

To se nezměnilo ani po pěti nebo deseti letech.

Zatímco se jednou ročně těšily na návštěvu sněžné víly, jejich vřelý život pokračoval.
--------------------------------------------------

~ S kapitolami o vílách ještě nekončíme, myslím, že tam ještě nějaká bude... ~

<Předchozí>...<Následující>