DM - kapitola 134

Kapitola 134 – Ve vévodském hlavním městě

Tady Satou. Japonci jsou světově známí svou netrpělivostí, ale ani lidé z jiného světa nejsou zase až tak tolerantní.



„Letí burák nodesu!”

„Netvor~?”

Pochi a Tama, co přišly z paluby, mě každá táhla za rukáv zpět, odkud přišly. Když jsem se podíval na místo, kam ukazovaly, byla tam letící vzducholoď. Už jsem se na ni díval na mapě, ale když jste ji viděli ve skutečnosti, bylo to celkem impresivní. Byla to 300 metrů dlouhá tuhá vzducholoď ve tvaru buráku. Nebylo známo, jestli se vznášela s pomocí plynu jako hélium nebo s pomocí magických nástrojů. Z mapy jsem dokázal odhadnout její trasu, dneska ráno pravděpodobně dorazila z královského hlavního města.

„To je vzducholoď.”

„Sucholoď?”

„Loď, co létá po obloze.”

„Úžasné nodesu! Chci se na ní svézt nodesu!”

Jo, já taky.

Když jsem tak o tom přemýšlel, ta vzducholoď pravděpodobně patřila armádě, takže jsem měl pochyby, jestli se na ni můžeme nalodit nebo ne.

„Ujé. Vskutku fantazie. Celá hořím~”

„Jakpak se asi vznáší?”

Přišly i Arisa a Liza. Tohle bylo poprvé, co to Arisa viděla, co? Přemýšlel jsem, jestli nejela na exkluzivní vzducholodi hrdiny?

„Pane, přeju si to.”

„Ufufu, ten tvar je celkem roztomilý, ne?”

Nana natahovala ruce, jako kdyby se na tu vzducholoď snažila dosáhnout a chopit se jí. Lulu řekla roztomilé, tohle je roztomilé? Vážně jsem to nechápal, možná to bylo tím, že se naše smysly lišily.

„Později může Arisa udělat polštář ve tvaru vzducholodě, ne? Kromě toho, že to bude roztomilé, to bude i měkké.”

Nana jednou plácla rukama a šla otravovat Arisu. Objala Arisu zezadu a intenzivně mluvila o tom, jak byla ta vzducholoď roztomilá. Arisa se pravděpodobně zanedlouho poddá. Neboť Nana se rozhodně nevzdá, když byla v tomhle stavu.

„Pane, vyptala jsem se paní Shelny a zdá se, že pololidé nejsou ve vnitřní části města za velkými hradbami vítaní. Myslím, že bude lepší, když si Pochi, Tama a Mia oblečou pláště, než dojedeme do přístavu.”

„Správně, řeknu jim to, až jejich eufórie ze vzducholodi trochu pomine.”

Shelna, o které se Liza zmínila, byl náš průvodce. Jejím hlavním povoláním bylo úřednice místokrále ve městě Gugurian – hraběte Walgocka. Když jsem to z AR zjistil, myslel jsem si, že nás měla na rozkaz místokrále hlídat. Ale zdálo se, že se jí akorát stýskalo po dobách, kdy v mládí pracovala jako průvodce, aby si vydělala na školné. Takže nahradila našeho původního průvodce.

Ve vévodském hlavním městě jsme měli díky dobré vůli místokrále zůstat ve vile hraběte Walgocka. Mě by nevadilo zůstat v normálním hostinci, ale jelikož probíhal bojový turnaj, pravděpodobně tu nezůstalo žádné slušné místo volné, a tak jsem se rozhodl tu laskavost přijmout.

Loď, na které jsme se plavili, mířila do přístavu vévodského hlavního města. Nebyl to přístav v centru, ale ten za velkými hradbami hlavního města určený pro šlechtice a dodavatele.

Těmi velkými hradbami jsem přirozeně myslel vnější hradby města Oyugock. Zdálo se, že se populace až příliš rozrostla, a tak aby uklidnili lidi na předměstí, vystavěli venku tří metrové hradby nazývané nové hradby. Nové hradby vlastně nebyly skutečnými hradbami, neboť se nedokázaly ubránit útokům netvorů. Takže oblast uvnitř velkých hradeb obývali jenom šlechta, bohatí a technici. Zatímco lidé jako dělníci, pololidé a chudí žili vně velkých hradeb.




Když jsme se vylodili, Shelna nás vedla k vile hraběte Walgocka.

Díky propustce od místokrále nás nekontrolovali, když jsme vstoupili do města. Ale měl jsem pocit, že tu bylo až příliš málo stráží. Když jsem to zkontroloval na mapě, vypadalo to, že stráže pobíhali po městě.

Příčinou pravděpodobně byla těla členů Křídel svobody a jisté věci, co ukazovaly na jejich postavení, co jsem nechal zakryté prostěradlem na hradě, když jsem včera v noci porazil démonického lorda. Jelikož jsem u nich nechal oděv Křídel svobody a jejich plán na vzkříšení démonického lorda, vojáci pravděpodobně odklízeli následky. Pilně pracujte.

Mohl jsem zatknout zbývající členy a předat je autoritám, ale jelikož by to byla otrava, nechal jsem je být. Zdálo se, že ženu, které jsem ukradl oděv, zachránili její přátelé a teď byla na shromáždění ve vile šlechtice jménem hrabě Bobi. Bylo by otravné, kdyby způsobili nějaké maléry, a tak jsem si je označil.

Vila hraběte Walgocka byla oblast, co byla i na šlechtickou oblast za velkými hradbami rozlehlá.

Když jsem spolu s Shelnou pozdravil předchozího hraběte Walgocka, nasedli jsme do kočáru od hraběte a jeli na hrad vévody. Shelna byla celkem energická osoba.

Já sám jsem byl v pohodě, protože jsem měl spoustu staminy, ale Mia a Arisa jí moc neměly, takže jsem jim řekl, aby dneska zůstaly v klidu ve vile. I kdybychom šli spolu, stejně by se s vévodou nesetkaly, takže s tím nebyl žádný problém. Slečna Karina pozvala Pochi a Tamu k tréninku na dvoře. Pravděpodobně ji frustrovalo, že se na lodi nemohla moc pohybovat. Doprovázely je Liza a služebné, takže pravděpodobně nezpůsobí žádné problémy.

Hrad vévody byl stejně rozlehlý jako hrad barona Muna, ale lišily se v okázalosti a počtu přítomných lidí.

Za hradními hradbami kolem hradní brány byli čtyři 4 metry vysocí železní golemové. Vypadalo to, že hradní hradby byly propojené s různými protileteckými věžemi. Nebyl jsem schopen zjistit, jaká artilerie byla uvnitř. Požádám je, aby mě později provedli.

Když jsme projeli těmi dřívějšími vnitřními hradbami, kočár zastavil na nádvoří. Odtamtud jsme šli pěšky. Vedla mě služebná a procházeli jsme chodbou vykládanou spoustu mramorem. Na podlaze byly rozvinuté koberce a na zdech byly v pravidelných intervalech zdobná umělecká díla nebo květiny. Nerozuměl jsem kvalitě těch obrazů, ale byly to pěkné, uklidňující obrazy.

Po cestě chodbou v jednom obrazu visícím na stěně někdo mával rukama.

Co jiného čekat od fantazie. Vážně to bylo jako magický předmět.

Ta malá holka nakreslená na obrazu mávala rukama. Když jsem jí taky mávl, vypadala, že ji to potěšilo. Bylo to celkem interaktivní. Čekal jsem, že se budou pohybovat i lidé na jiných obrazech, ale bohužel to byly jen normální obrazy.

„Děje se něco, pane rytíři?”

„Ne, nic. Co jiného čekat od hradu vévody. Je tu zábavný magický předmět.”

„Správně, taky mě to překvapilo, když jsem sem přišla poprvé.”

Není divu. Každého by překvapilo, když by spatřili, jak se někdo na obraze hýbe.




Zavedli nás do komnaty a tam jsme se setkali se zástupcem konzula.

„Takže, toto je dopis od barona Muna. A toto je dopis od konzula barona Muna, vikomta Rottol pro zdejšího pana konzula.”

Předal jsem dvě kupky dopisů. Dopisy od paní Niny byly ve formě tří svitků a jednoho svazku dokumentů.

Zástupce konzula to zdvořile přijal a pak je člověk, co vypadal jako asistent, položil do přihrádky. Paní Shelna měla také dopis od místokrále, který měla předat, ale dala asistentovi brašnu, co si sem přinesla. Později jsem se doslechl, že byla plná hlášení z každého oddělení.

Pak se ozvalo zaklepání a po svolení od zástupce konzula dovnitř vešla služebná a něco mu zašeptala.

„Sire Pendragone, vaše excelence, zdá se, že se s vámi chce setkat vévoda. Nevadí vám za ním zajít?”

Och?

Dneska bylo v plánu jen předat dopisy. Bylo mi řečeno, že s vévodou se setkám až za několik ní.

Jelikož to znamenalo, že se nebudu muset obtěžovat chodit na dvakrát, s radostí jsem to přijal. Stejně jsem neměl právo odmítnout, to pozvání pravděpodobně bylo jen formalita z vévodovy strany.

Myslel jsem si, že nás zavedou do přijímacího sálu, ale prošli jsme jím a pokračovali jsme do komnaty, co mi přišla jako soukromá komnata vévody.

Sál předtím byl nádherný, ale tenhle byl ještě o dva stupínky výš. Židle, kterou mi nabídli k sezení, nebyla ani moc tvrdá, ani moc měkká, bylo to dokonalé. Takovouhle židli bych chtěl na svém pracovišti. Na jedné straně místnosti byla vodní nádrž a uvnitř plavaly ryby, co se podobaly tropickým rybám. Tvarově vypadaly jako paví očka, ale zevnitř jejich poloprůhledných těl sálalo světle zelené světlo.

V koutech místnosti byly čtyři sochy nahých žen, všechno to byly Živoucí sochy. Byly v nich chodby vedoucí k několika vojákům čekajících v salónku, ačkoli to zručně zatajili. Na střeše byli na stráži tři magičtí vojáci. Nezdálo se, že by na střeše byl nějaký pohyblivý mechanismus, takže kdyby tady došlo k případu nouze, pravděpodobně by se probořili střechou.

Vzali v potaz a udělali to tak, aby normální člověk nebyl schopen vycítit přítomnost těchto stráží. Nezdálo se, že by měli v úmyslu zbytečně zastrašovat hosty.

Služebná v místnosti oznámila, že z vedlejší místnosti přichází vévoda, a tak jsem se postavil, abych ho přivítal.

Člověk, co vešel do místnosti, byl starý muž s dobrou postavou a s bílými vlasy a vousy. Vlasů měl hodně a vousů ještě víc. Vypadal jako dobromyslný muž, ale záblesky v jeho očích byly až příliš silné.

Důkazem toho bylo, že Shelna, co byla se mnou, naprosto ztuhla.

Člověk, co šel za vévodou, byl pravděpodobně konzul. V blonďatých vlasech měl šediny a měl štíhlou postavu. Vypadal jako schopný muž s přimhouřenýma očima.

„Hm, takže ty jsi ten oslavovaný hrdina, co prohlédl démonovy triky a ochránil území barona Muna před démonovými netvory, co? Jsi mladý.”

Když jsme se navzájem představili, konzul promluvil jako první. Mladý? Ach, správně, vzhledově jsem vypadal na 15 let. Zrcadla tu byla vzácná, takže jsem zapomněl.

„Kromě toho se zdá, že jsi porazil démona, co se objevil na našem území ve městě Gugurian. Dovol mi ti poděkovat.”

Když se to řeklo takhle, bylo to, jako kdybych ty démony nastražil já, aby mě povýšili.

„Určitě je to díky lidem, co bojovali před námi, a mým podřízeným ze zvířecího lidu. Kdybych byl sám, nedokázal bych nad démonem vyhrát.”

„Skromnosti není třeba. Od hraběte Walgocka dorazil doporučující dopis, aby ses účastnil ve druhém rozřazovacím kole turnaje.”

Pane místokráli, byl bych rád, kdybys mě nejprve informoval, když posíláš doporučující dopis. Samozřejmě jsem to jemně odmítl, neboť jsem neměl v úmyslu se účastnit turnaje.

„Vážně, to je velká škoda. Takže jsem tě sem zavolal, abych ti řekl něco o baronu Munovi.”

Copak asi? Neříkejte mi, že na jeho území zase útočí démoni.

„Vaše excelence, pokud to řeknete takhle, špatně si to vyloží.”

„Vážně? Je to dobrá zpráva. Rozhodlo se, že baron Muno na jarní schůzi království povýší na titul hraběte. Není ve zvyku, aby šlechtic postoupil o dva řády, takže došlo k pár sporům, ale nastřádal si celkem dost zásluh.”

Původně bylo rozhodnuto, že povýší o řád, ale jelikož měl tak akorát dost zásluh, urychlili to. Území se nijak zvlášť nerozšíří, ale výhodou bude to, že okolní území nebudou brát hrabství Muno na lehkou váhu.

„Nezdá se, že bys měl v životě nějak velkou touhu po úspěchu.”

„Touhu po úspěchu? Myslím, že nynější čestný titul rytíře je pro mě příliš.”

Evidentně se zdálo, že se mluvilo o tom, že při povýšení barona Muna i mě povýší na honorárního barona. Lenním pánům je dovoleno jmenovat honorárního rytíře a rytíře, ale zdálo se, že titul honorárního barona a výše byla výsadou krále.

Upřímně jsem se nezajímal o zvýšení titulu nebo tak něco, takže jsem to bezpečně přešel.

A pak předstoupil konzul a vystřídal vévodu v řeči. Načal skutečný důvod.

„Nemyslím si, že to víš, pane, ale na každé město zaútočil nižší démon jako ten ve městě Gururian.”

Věděl jsem to, ale normálně by to člověk nevěděl, takže jsem nasadil mírně překvapený výraz.

„Jenom města Gugurian a Standel vyvázla jen s mírnou škodou. Ostatní města utrpěla škodu, z které se budou vzpamatovávat několik let. Nedokážeme potvrdit, jestli se objevil vyšší démon jako ten, co minulý měsíc zaútočil na město Seryuu, ale na území jiných hrabat se objevili střední démoni.”

Pokud by zaútočil vyšší démon, město by rozhodně zmizelo. Ale pokud jde o nižší démony, pak by měli existovat lidé, co jsou schopní je porazit. K té škodě mohlo dojít, než ten schopný člověk dorazil, co? Tak nějak jsem dokázal pochopit, proč byl místokrál tak strašně laskavý.

Škody od démonů se na různých místech zvýšily, takže se zdálo, že chtěli shromáždit lidi, co ty démony dokáží porazit. Myslel jsem si, že byl problém usilovat o vazaly jiného lenního pána, ale jelikož vévoda měl až příliš větší vliv, zdálo se, že by bylo možné, abych přestoupil. Na něco takového jsem nepomýšlel, takže jsem ho odmítl způsobem, jakým nevzniknou žádné špatné pocity.

Chtěli slyšet mé přání jako odměnu za záchranu města Gugurian, a tak jsem požádal o svolení koupit si svitky s útočnou magií a magické nástroje, a oni snadno svolili. Když jsem o tom později mluvil s Arisou, řekla mi, že se možná chtěli vyhnout odměně v hotovosti, protože peníze potřebovali na opravu různých míst. Aha.

Když už jsem byl v tom, pod záminkou „pro dobro města Muna” jsem získal svolení jít na inspekci všech různých dílen. Velmi jsem se těšil na exkurzi po dílnách jako například dílna na výrobu Dubového dřeva.




„Haa, to bylo napjaté.”

„Máš pravdu.”

„Jak to můžeš říct? Copak jsi před panem vévodou nevypadal naprosto normálně, pane rytíři?”

To bylo díky Pokerové tváři. Po pravdě řečeno i když jsem si pamatoval na druhou polovinu konverzace, nepřišlo mi to skutečné.

Když jsme vyšli na nádvoří, abychom nasedli do kočáru, všiml jsem si něčeho divného.

Všichni se dívali na oblohu.

„Pane rytíři, podívej se na to.”

Podíval jsem se, kam Shelna ukazovala. Rukou jsem si zastínil oči, protože to bylo proti slunci. Kvůli technice Úprava intenzity světla jsem neměl potřebu si oči stínit, ale pohnul jsem rukou ze zvyku.

Když jsem pominul takové triviality, to sestoupilo z nebes.
-----------------------------------------------

~ Máme tu 8. knihu. Ta bude hlavně o dílnách a o oficiálním hrdinovi. ~


Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>