DM - kapitola 133

Kapitola 133 – Agónie transportovaného člověka

Myslel jsem si, že cokoli zvládnu sám.

Kdo mi připravil jídlo, kdo mi dal hry a telefon, ničeho z toho jsem si necenil, myslel jsem si, že to bylo dané. Pročpak asi?

Byl jsem jiný než spolužáci kolem mě. Bezdůvodně jsem si to začal myslet.

Samozřejmě jsem si myslel, že vynakládat nějakou snahu bylo hloupé, a tak jsem nic nedělal, akorát jsem si zlepšoval své herní schopnosti. Mou specialitou bylo také anonymně flamovat na fórech.

Možná to bylo tím, že s takovým člověkem nechtěl nikdo nic mít, a tak o mých přátelích ani nemluvě dokonce i moje vlastní rodina se mi začala stranit.

Záhadné bylo, že mě nikdo nešikanoval.

Z toho důvodu jsem začal hrát žánr na plnění přání a zabral jsem se do věcí, kde byli hlavní hrdinové jedineční nebo reinkarnovaní.

Obzvláště se zápletkou reinkarnace jsem na internetu sbíral různé znalosti, abych se připravil na to, až mě jednoho dne povolají. Když jsem si zkopíroval nasbírané informace, zapsal jsem si je do notesu. Protože na světě, kam mě to přenese, možná nebude existovat elektřina. Popsal jsem ten notes spoustou takových znalostí svým nečitelným rukopisem.

Tak pojď, princezno z jiného světa. Nevadí mi být kdykoli povolán!

Z úst vzchází neštěstí. Tahle slova se mi teď často vrací.




Najednou se setmělo a já jsem byl v místnosti z cihel.

Hej, hej, kde to kruci jsem?

Ne. Samozřejmě to vím. Očividně.

Místnost byla zšeřelá a světlo ze svíček problikávalo. Nebylo to světlo z magie. Ups, neměl bych zapomenout na svoje oblíbená díla s reinkarnací. Nejdřív musím pozorovat [lidi]. Horečnatě jsem měl oči upřené na tváře zdejších lidí. Kdo jsou moji spojenci, kdo s povoláním souhlasí a kdo je proti. Pozorovat je. Zrovna teď je to to jediné, co jsem mohl. A proto jsem pozoroval.

Byly tu tři ženy, co měly oděv jako pro kněžky, a šest mužů, co vypadali jako vojáci. Ostatní byli dva staří muži, co vypadali jako úředníci, a záludný pohledný chlápek s brýlemi, to byl nepřítel. Bylo rozhodnuto.

Ack, lasice stojící na zadních, co o něčem mluvila. Zvířecí lidé by měli mít jen jiné uši a ocas. Ani packy mi nevadí.

Tady moje pozorování lidí násilně skončilo.

„●●●● ●●● ●●●●●●●●●”

Když ten člověk mluvil, můj skvělý styl se okamžitě vypařil.

Ach, můj bože!

Hlavu jsem měl jako vymetenou, nic mě nenapadalo. Jen jsem na tu ženu mohl z celého srdce zírat. Mohl to být nějaký magický útok nebo mentální útok.

Ale to je jedno.

Zrovna teď je zírání na ni ospravedlněné.

Žena, co vypadala jako služebná, mi něco dala.

Ty, z cesty. Uhni. Hele, zakrýváš jí vlasy. Něco mi strčila do ruky, ale když mi nezaclání ve výhledu, nevadilo mi to.

„Rozumíš, co ti říkám?”

Jo a co? Má to nějaký smysl v užívání si její krásy.

„Co budeme dělat, vaše výsosti. Prsten tlumočení možná nefunguje správně.”

„Ale, to je nepříjemné. Co budeme dělat?”

Ztrápená tvář té krásky vypadala taky krásně. Chtěl jsem na její tváři vidět víc výrazů.

„Vaše výsosti, přišly výsledky z Yamatova kamene, kterého se předtím dotkl.”

„A jak to dopadlo?”

„Je jako ti dva předtím. Má nezvyklou techniku [Zahrabávání], ale nemá žádnou jedinečnou techniku.”

„Shoduje se to se zájmy království?”

„Bohužel...”

„Aha.”

Slyšel jsem něco špatného. Co bylo kruci to „ti dva předtím”. To jsem třetí? Neměl bych říct, že to je proto, že jsem pravděpodobně třetí, že ne? Navíc co jsou zájmy království? Co to je za poznámku, když jste jen tak unesli lidi bez jejich svolení?

Chvíli jsem vřel vztekem, přesně jak by mladý muž obvykle zareagoval. Ale to okamžitě zchladlo jako po kbelíku studené vody, kvůli přítomnosti strážných vojáků. Ty meče, co měli u pasu, a kopí vypadala skutečně.

Kdybych měl zaútočit, teď na to nebyla ta správná chvíle.

Tohle bylo vyrovnané prošetření. Nebylo to kvůli tomu, že jsem se děsil mečů vojáků. Taky to nebylo kvůli těm jejich pohledům, co říkaly, že jakmile se pohnu, zabijí mě. Skrz na skrz to byl výsledek vyrovnaného prošetření. Jdu rozvážně. Neukvapeně.

Dál jsem zíral na tu ženu s fialovými vlasy. Byla příliš krásná, až bylo těžké žít.

Kolikpak jí asi je? Vypadala jako středoškolačka, ale pravděpodobně byla starší, že? Chci jí říct, že její dva copy by vypadaly dobře s uvázanou tenkou mašličkou, ale pohledy vojáků byly děsivé. Měl jsem pocit, jako kdyby mě za drzost bez varování přesekli.




Nakonec se ke mně ti únosci celou dobu chovali, jako kdybych byl vzduch, a služebná doprovázená dvěma vojáky mě zavedla do malé místnosti. Ta byla osvětlená jenom svíčkou na svícnu.

„Zítra ráno přijde člověk, co má na starosti tvůj trénink, počkej tady. Později ti přinesu něco k jídlu, tak buď ticho, dobře?”

Takhle blahosklonně ke mně mluvila služebná kolem 20 let a pak odešla. Pravděpodobně to bude tmavý chléb a mírně slaná polévka, ne? Chci vidět, jak přinese jídlo královského dvora.

Když jsem spatřil jídlo, co mi služebná přinesla, litoval jsem té kletby, co jsem v duchu předtím vyřkl. Nedělejte si srandu z mé fantazie. Co je kruci za večeři jedna brambora! Navíc je syrová! Tímhle ubíjíte můj žaludek!

Jelikož jsem pořád cítil, že před místností byli vojáci, spolkl jsem své stížnosti. Zdálo se, že si to služebná špatně vyložila.

„Ale? Vážně jsi tak hladový? Zítra na snídani ti připravím další, takže tuhle můžeš sníst celou. Nemusíš se zdráhat,” řekla ta dívka bez sarkasmu, na stolek položila džbán s vodou a odešla.

Hej, hej, není tady žádná sklenička.

Nebyl jsem dost hladový na to, abych snědl syrovou bramboru, a tak jsem se napil vody přímo ze džbánu, abych si svlažil hrdlo.

Má ústa po něčem touží, a tak jsem si do nich hodil bonbon, co jsem měl vždycky připravený v kapse. Další věci, co jsem si přinesl, byl švýcarský vojenský nůž, tři bonbony, co byly ze všech věcí nejdůležitější, a notes popsaný tipy o správě.

Když jsem si dodal trochu cukru, dokázal jsem o tomhle přemýšlet trochu lépe.

Nejdřív zkontrolujeme, jestli mám v těle nějaké přemrštěné techniky.

Prostými kliky. Padl jsem před desátým klikem jako obvykle. Nemám nijak posílené tělo.

Vytáhl jsem švýcarský vojenský nůž, představil jsem si virtuálního goblina a máchl jsem nožem. Během toho procesu jsem se cítil prázdně, nemám ani úžasný šerm nebo bojové umění.

Měl bych mít alespoň magii, když už mě tedy povolali. Moje poslední naděje, zkusil jsem to s magickými technikami. Představil jsem si to. Představil jsem si plamen a natáhl ruce ke stolu.

Bylo to chladné. Mé srdce bylo chladné.

Tohle byl svět bez magie, co? Takhle jsem se rozhodl.

Takhle řečeno, zůstal jsem přesně takový, jaký jsem vždycky byl. Povolávací magie, odváděj svoji práci.

Fuhn, bůh se mi nijak neomluvil a já si toho začal matně všímat. Realita je jiná než klamná představa. Je mi dovoleno si trochu zoufat, ne? Už jsem unavený. Jsem ospalý.




Když jsem si všiml jisté věci, okamžitě jsem vstal.

Správně, tohle byl svět v obtížném módu. Možná to dokonce může být svět na omračivě těžké úrovni. Ještě bylo příliš brzy odpočívat.

Prozkoumal jsem informace, co jsem znal.

Povolali mě. Byla to pravděpodobně ta dívka. Tu krásku s fialovými copy nazývali její výsosti, pravděpodobně pocházela z královské rodiny. Kdo byli „ti dva předtím”, co zmínil ten záludný člověk s brýlemi. Byli to povolaní lidé jako já?

Vzpomněl jsem si na pohledy vojáků. Evidentně byli vůči mě ostražití. To znamená, že ti předtím zmínění dva povolaní lidé udělali něco špatného. Nemohli tu krásku obejmout, že ne?

Ne, to, kvůli čemu byli ostražití, nebylo něco takového.

Správně, byla to [Technika]. Ti chlápci to bezpochyby řekli. Řekli, že mám techniku. Bylo to [Zahrabávání], co? Vážně jako já, v očích jsem měl nejistotu.

Jak to mám použít?

V duchu jsem odrecitoval Zahrabávání. Tak nějak jsem cítil, že se moje přítomnost ztenčila. Počkat, nebylo to úplně jako vždycky? Zatímco jsem byl mírně posmutnělý, vyšel jsem z místnosti.

Myslel jsem si, že tu je hlídka, ale vně místnosti nikdo nebyl. Kdybych nepřemýšlel jako dítě a nešel zkoumat hrad, moje budoucnost mohla být mírně jiná.

Ale v realitě nebylo žádné KDYBY. Můžete si vybrat jenom jednou.

A pak jsem to zaslechl.

Slyšel jsem to.

Ti dva povolaní lidé přede mnou byli považováni za nehodné stát se hrdiny a byli popraveni. Služebné a vojáci o tom mluvili bez náznaku provinilosti.

To je kravina!

Když jste je takhle unesli. Pokud se vám nehodí, pošlete je zpět na jejich svět.




Nebyl jsem schopen vrátit se do svého pokoje, potloukal jsem se hradem a potkal jsem jednu dívku.

Spěšně jsem se jí pokusil zacpat ústa, ale místo toho mě ona znehybnila svými pohyby jako v sebeobraně. Byla silná, neodpovídalo to jejímu delikátnímu vzezření. Proč jsem použil tenhle zdvořilý způsob řeči.

„Ticho. Pokud budeš hlučet, přijdou vojáci. Ty jsi ten člověk z jiného světa, kterého paní Yuriko dneska povolala, že?”

Ta dívka se jmenovala Menea, byla to princezna tohoto království. Bylo mi řečeno, že Yuriko je ta kráska s fialovými copy, její teta. Bylo jí navěky 17 let, co? Chápu.

Výměnou za nějaké informace jsem od ní získal jiné.

Neměl jsem to slyšet. Neexistuje způsob, jak se vrátit na můj původní svět. Takže povolávají a nechávají, co?

Když jsme mluvili o osudu těch dvou lidí povolaných přede mnou, začala být znepokojená. Zdálo se, že s těma dvěma strávila nějaký čas ve městě mimo hrad.

Zoufale jsem se snažil získat její sympatie a zeptal jsem se jí na způsob, jak se dostat z hradu. Takhle moc jsem se nesnažil od přijímaček na střední.

Dostal jsem od ní ovoce a prsten s drahokamy, co můžu směnit za peníze. Jelikož se nezdálo, že by byla přímo zapletená do toho únosu, chtěl jsem jí tu laskavost oplatit, takže jsem jí dal dvě stránky se správními tipy z notesu.

Obsah těch stránek jsem si zapamatoval. Nepodceňujte studenta s volným časem.




Zapalovačem jsem zapálil pochodeň, co jsem dostal od Meney.

I když mě kvůli tomu učitel podezíral, že kouřím, a dokonce mě vyslýchala hlídkující policie a měl jsem kvůli tomu i jiné pochybnosti, stejně jsem ho nosil s sebou.

Použiju Zahrabávání, až dokud v noci nedorazím do města.

Fufufu, ve městě se registruju v gildě dobrodruhů a od té chvíle se chopím svého úspěšného příběhu. Sen o jiném světě, jdeme na to.

Neslyšel jsem zvuk hmyzu.

Já vím.

Tohle nebyl svět v lehkém módu. Byl to skutečný jiný svět v šíleně těžkém módu. Samozřejmě tu byli i netvoři.

Ale vážně mě ušetřete útoku kudlanky nábožné ve velikosti člověka.

Zoufale jsem utíkal, ale nemyslel jsem si, že utíkat v horách v noci bude takhle těžké. Nedokázal jsem utéct ani pár metrů a chytila mě. Jedním vrzem mi ukousla levou ruku. Spíš než bolestivé to bylo horké. Jestlipak mi v žilách pumpoval adrenalin po tunách, necítil jsem žádnou bolest.

Ach, konec hry, co?

I když jsem chtěl útok oplatit, někde jsem upustil pochodeň.

Ten netvor s chutí snědl levou paži, co mi utrhl. I když jsem chtěl utéct, ten netvor mi nohou přišlápl břicho, takže jsem se nemohl hýbat.

Ach, příliš krvácím.

Vědomí jsem začal mít zastřené.

Nakonec jsem zaslechl povyk. Nechápal jsem, co říkali. Ach, správně, prsten tlumočení jsem si dal na prst levé ruky.

To poslední, co jsem viděl, byla tmavě hnědá pokožka s dlouhýma ušima.

Je to tu, temný elf z masa a kostí.

Myslel jsem si, že můj život je na houby, ale nakonec jsem viděl něco dobrého. Chtěl jsem se do toho vrhnout s temným elfem, co by mi sloužil.

Až se příště zrodím, stanu se temným rytířem...
-----------------------------------------------

~ A to je poslední bonusová kapitola v 7. knize. ~

~ Sem tam mě taky napadlo, jaké by to bylo, kdybych se nějakým zázrakem/nedopatřením ocitla někde jinde... A jelikož poslední dobou čtu hlavně novely z apokalypsy, dospěla jsem k názoru, že bych byla ta úplně první postava, kterou autor zabije, aby čtenářům dokázal závažnost situace... 。。。(ノ＿　＿)ノ Pokud by to byla nějaká poklidnější novela, možná bych vydržela déle... ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>