12K - kapitola 20

Kapitola 20

Itan vtrhl do královských obytných komnat. Když viděl, že král se rozvaloval na divanu, vybuchl hněvem.

„Ty—ty—ty hlupáku!”

Teprve tehdy si Shouryuu uvědomil, že tam byl. Posadil se a přikývl, jako kdyby nikdy nečekal, že Itana uvidí v jiném stavu. Kromě Shukoua hned za ním a Seishoua, co je musel pustit dovnitř, měli všichni stejně ztrhaný výraz.

„Co to je tak najednou?”

„Copak nepřijel posel z provincie Gen?”

„To jo. Bylo od nich pěkné, že poslali provinčního premiéra.”

„Atsuyu prý požadoval, aby ho povýšili na místo nad samotným králem. A ty jsi ho na místě odmítl.”

Shouryuu zamrkal. „Myslíš, že jsem tu nabídku měl vážně přijmout?”

„Ty zatracený hlupáku! Proč jsi nehrál o čas? Říct, že si o tom musíš promluvit s ministry, zatímco my bychom vymysleli způsob, jak ho v zákulisí podrazit! Dochází nám čas. Musíme odhadnout skutečný stav záležitostí v Gen, jejich válečné zásoby a skutečnou sílu jejich jednotek. Copak to do té tvé tvrdé palice nedoputovalo?”

Shouryuu se na něj usmál. „Určitě něco vymyslíme.”

Itan byl víc než rozhněvaný. Byl s rozumem v koncích. Provinční stráž Gen měla 12.500 vojáků proti stejnému počtu královské stráže. Kdyby na to přišlo, mohli doufat a modlit se, že ten počet zdvojnásobí – nebo nadějně ztrojnásobí – verbováním. Ale žádné oznámení o verbování by celkový počet nenavýšilo do dneška nebo zítřka.

Navíc navýšení počtu vojáků byla jenom půlka celého problému. Museli by být ozbrojení a vycvičení, zorganizovaní v hodnostech. Nebylo známo, jak dlouho by to trvalo. A kromě toho pochod do provincie Gen by trval měsíc. A zásobovat jednotky po celou dobu tažení byl zase úplně jiný problém. Neměli na to dostatek vozů.

Shouryuu řekl s vyděšeným pohledem: „Určitě jsi jediný muž v království, co krále takhle znevažuje.”

„Co jsi to za krále? Pokud chceš, aby se k tobě lidé chovali jako ke králi hodnému úcty, začni se jako takový král chovat!”

„Ne že by mě to nějak trápilo.”

Itanovi poklesla ramena. „No ano. Došel jsem k závěru, že námitky vůči tvé osobě jsou jen marněním dechu.”

„Teprve teď?”

Itan to popíchnutí ignoroval a otočil se ke svým kolegům za sebou. „Každopádně se pojďme podívat, co z královské stráže uděláme. Vypadá to, že Gen budeme muset čelit pouze s těmi 12.500 vojáky, co máme.”

Shouryuu se do toho rychle vložil: „To nepůjde.”

„Proč?”

„Protože tu není Rokuta. Potřebujeme jeho jo nebo ne, abychom mohli zmobilizovat provinční stráž provincie Sei. Bohužel tu není nikdo, kdo by nám to dal.”

„Copak neznáš význam polehčujících okolností?”

„Když přijde na takovou věc, já pravidla nedělám.”

„Tohle se týká záchrany Taiha! Jak máme získat jeho svolení, když ho unesli? Zůstal ti v té hlavě aspoň kousek mozku?”

„Souhlas k dispozici nebude. Vypadá to, že se toho nápadu budeme muset vzdát.”

Itan měl pocit, že se svět kolem něj točí. „Chápeš, že provinční stráž Gen je v plné síle, že jo?”

„To rozhodně ano. Hele, co kdybychom trochu přetřásli záležitosti v provincii Kou?”

Itanovi se rozšířily oči. Kou byla velká provincie na severozápadě od hlavního města. Výběžek jeho jižní hranice zasahoval mezi provincie Sei a Gen.

„Zatraceně, jsi si vědom vážnosti doby, v které se nacházíme?”

„To mám rozhodně v úmyslu. Pošlete provinčního pána do výslužby. Jmenujte vrchního tajemníka pána vládní pečeti Sankouem. Kromě premiéra povyšte všechny v provinční vládě do královské vlády. Vydejte královský edikt a všechny je přivlečte do Kankyou. Ach, a Seishou—”

Seishou se postavil do pozoru. „Ano.”

„Ze své pravomoci tě jmenuji velitelem levé armády. Veď vojsko do provincie Gen a obklič palác Genboku.”

Seishou ten rozkaz přijal mírnou úklonou.

„Co si myslíš, že děláš? Aspoň poslouchej, co ti druzí říkají!” Tón Itanova zvýšeného hlasu byl tón topícího se člověka, co se chytá stébla trávy.

Shouryuu jen stěží odpověděl pokrčením ramen. „Je rozhodnuto. Přece jenom je to královský edikt.”

„Nemám námitky proti stanovení Seishoua generálem. Ale v tom nejlepším případě bude mít pod svým velením 7.500 mužů. Obklíčit provinční hlavní město není žádná maličkost. Jak je hodláš zásobovat? Jak je zmobilizuješ?”

„Myslel jsem si, že to já jsem tady král.”

„Bohužel ano.”

„Takže je nezbytné, abych vysvětlil všechno, co říkám?”

Itan na něj zahlížel. „To neznamená, že musím souhlasit s rozmary hlupáka, co vede své království do záhuby.”

„Ach, nebesa,” zabručel si Shouryuu pro sebe. Vstal a řekl, zatímco pro důraz ťukal prsty do stolu: „Tak pro začátek uvidíme, jestli dokážeš strávit tohle. Osm provincií En se mi nezpovídá.”

Itan se zostra nadechl. Provinční páni byli ve skutečnosti jmenováni králem Kyou. Ale nikdo se neodvažoval vyjádřit ty očividné důsledky nahlas.

„Nemůžeme nechat Kankyuu otevřené dokořán. Vyšli celou královskou armádu a pokoutníci určitě začnou vylízat.”

„Ale—”

„Jen poslouchej. Provincie Gen zadržela Rokutu a vydírá nás, zatímco jeho používají jako štít. Gen nemá potřebu rozdělovat svoje síly a vysílat jednotky do Kankyuu. Ačkoli to rozhodně vypadá, že lidé spolčení s Gen pašují z Kankyuu velké množství zbraní, neslyšel jsem žádné hlášení, že by si dělali zásoby koní nebo vozů. To naznačuje, že netouží začít se zdlouhavým útokem na Kankyuu, ne tak brzy.”

Itan přikývl. „Prozatím.”

„Nicméně nemůžeme jen prostě čekat na správnou chvíli, až Gen udělá svůj tah. Protože je tam Rokuta. Pokud oni nepřijdou za námi, musíme my jít za nimi. I s královskou stráží o 12.500 mužích proti provinční armádě o 12.500 mužích, i kdybychom ignorovali skutečnost, že budou bojovat na domácí půdě, stejně budeme čelit bitvě do vrchu. Musíme poslat všechny vojáky, co můžeme.”

„To jsem říkal celou dobu!”

„Obkličte Genboku a ohrozte provinční hlavní město. Gen se připraví na obléhání. Situace bude na mrtvém bodě. Rychle vyjde najevo, že to není žádné tažení na jednu noc. Přijdou na to i všichni v Gen. A co pak Gen udělá?”

„Pak—”

Když se Shouryuu podíval na Shukoua, ten řekl: „Ponoukne provinční pány nejblíže Kankyuu, aby na nás udeřili. Měli bychom předpokládat, že si tenhle základ připravovali od samého začátku.”

„Přesně. V žádném případě nemůžeme Kankyuu nechat bez ochrany a odhalené. Máme rovnováhu provinční stráže. Rozšiřte zkazku o zradě Gen a naverbujte vojáky z okolí hlavního města.”

„Bude to stačit, abychom se udrželi?”

„Zařídíme, aby to stačilo. Nepotřebují meče a kopí. Shromážděte tady v Kankyuu velký počet civilistů. Žádná z armád sousedních provincií nepřesahuje 10 tisíc. Když budeme mít 30 tisíc potencionálně ozbrojených vojáků, nikdo z nich nebude riskovat krk kvůli cizí pomstě.”

Itan prskal: „A co když to někdo riskne?”

„Tak to nám štěstěna nebyla nakloněna.”

„Hele—”

„Nechápej to zle. V tomto bodě to je pro nás všechno nebo nic. Pokud Rokutu zabijí, jsem chodící mrtvola. A nemyslím si, že vy se budete svých postů držet o moc déle.”

Shukou vedle omráčeného Itana řekl: „Kolik civilistů dokážeme přetáhnout na naši stranu?”

„Rozšiřte lži jako návnadu a pak natáhněte širokou síť.”

„Lži—”

„Taihovi je pouhých třináct— ne, řekněme deset. Vymyslete si historky o milosrdné povaze mladého Taiha, co každému vhrknou slzy do očí, a nasaďte je tam, kde se rozšíří nejrychleji. To ubohé dítě krutě drží v provincii Gen proti jeho vůli. Ach, a nezapomeňte zmínit tu část, jak je král tak moudrý a nápaditý panovník.”

Ti tři muži tam stáli s omráčeným výrazem na tváři.

Shouryuu řekl se sardonickým úsměvem: „Copak král nenastoupil na trůn v reakci na srdečné přání svého lidu? Teď ten nově obsazený trůn čelí hrozbě. Pokud království upadne do chaosu, zelená údolí a pole se znovu stanou hnízdy a norami youmů? Radši bychom se všichni měli modlit, že je král tak dobrý a chytrý. Kdo nedoufá v to, že tato renesance dál potrvá pod jeho osvíceným vedením? Ať je to pravda nebo ne, tomuhle chtějí všichni věřit.”

„Zníš víc jako podvodník než král.”

„Jen využíváme jejich víry. Čím víc bude v Kankyuu vojáků, tím bude bezpečnější.”

Ale i tak, zabručel Itan. Shukou vedle něj řekl: „Pak je ještě kritická strategie útoku na provincii Gen.”

„To nechám na tobě, Seishou. Udělej všechny nezbytné kroky, abys provinční hlavní město obklíčil se 7.500 vojáky královské stráže.”

„Ale levá armáda z Gen má sílu celé divize—”

Shouryuu se zašklebil. „To si nemyslím. Tady mluvíme o bojové síle sehnané z odsouzenců a spodiny společnosti. Nanejvýš 10 tisíc lidí.”

„Kde jsi přišel na takové číslo?”

„Informace z první ruky. Jsem velitel čety, to jste nevěděli? Jeden z prvních zelených výhonků, co vyrašil hned poté, co posekali slámu. To je armáda, o které tady mluvíme.”

Shukou a Seishou si vyměnili pohledy.

Itan se naklonil přes stůl a podíval se Shouryuuovi do tváře. „Chviličku. Ty? Člen provinční stráže z Gen? Velitel čety by z tebe dělal praporčíka.”

Plně osazená armáda sestávala z pěti pluků o 2.500 vojácích rozdělených do pěti praporů a ty se dále dělily na pět rot, čtyři čety a pět oddílů po 5 vojácích.

„Byl jsem v Genboku a hledal zábavu, když mě naverbovali do provinční stráže. Pokud zabiju padesát královských vojáků, dostanu se na kapitána roty. Dvě stovky mi získají povýšení na velitele praporu. A když připravím o hlavu útočícího generála, jednoho dne můžu vést levou armádu v královské stráži. Zabij samotného krále a postavení Daishiba je moje. Je dané, že získat to poslední by bylo trochu ošemetné.”

Itan protočil oči ke stropu. „Brečel bych v čirém údivu.”

Shukou se znovu zhluboka nadechl a vydechl. „Myslel jsem si, že jsem ti řekl, aby sis přestal hrát na špeha.”

„Ale je to užitečné, ne? Ber to z dlouhodobého hlediska.”

„Každopádně obléhání nějaký čas zabere. Během té doby bude osud Taiha o to víc pochybnější.”

„Modli se, že to tak nebude.”

„Ale pokud dojde na nejhorší, vítr osudu tě také dostihne.”

„Shukou.” Shouryuu se svému vazalovi podíval přímo do očí. „Máme si tak moc vážit Rokutova života, že se podvolíme Atsuyuovým požadavkům?”

Shukou nevěděl, co říct.

„Kirin si vybírá krále. To je základní princip, na kterém staví království. Stačí jediný případ, kdy zrádce úspěšně podkope tento princip, a království bude na kolenou. Nesmíme dopustit, aby došlo k tak špatnému precedensu. Nemyslíš?”

„Ale—”

„Upřednostňujeme království nebo krále?”

Shukou na to neměl žádnou odpověď. Pokud Atsuyu zabije Rokutu, pak i král přímo před ním zemře. Takhle tenhle svět fungoval. Pokud by se boj proti všem předpokladům obrátil ke králově výhodě, Atsuyu zahnaný do kouta by mohl kirina zabít. Kdyby jednal v nejlepším zájmu samotného krále, měl by mu říct, aby Atsuyuovu nabídku přijal. Ale to nemohl udělat.

„V den, kdy Atsuyuovi dáme, co chce, bude i den, kdy toto království přijde o veškerou oprávněnost, kterou kdy mělo.” Shouryuu věnoval omráčenému Shukouovi suchý úsměv. „S trochou štěstí se z téhle polízanice určitě vyhrabeme.”
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>