Kapitola 22
Rokuta se dovlekl zpět do své cely. Ribi si hrála s dítětem.
„Ach, vrátil ses,” řekla.
„Jo.”
Ribi si všimla jeho rozladěného tónu a naklonila se k němu s tázavým pohledem. „Co se děje?”
„Ribi,” řekl Rokuta a posadil se, „myslíš si, že chtít království je to samé jako chtít trůn?”
„Ech?”
Rokuta potřásl hlavou. „Ne, to není ono. Jak to mám říct— Nevím.”
„Jak jsme se k tomu dostali?”
„Shouryuu řekl, že chce království. Nic o tom, že chce být vládcem nebo že svůj řád a postavení využije co možná nejvíc. Jenom království. Já to pochopil tak, že to není to samé jako stát se vládcem, takovým tím arogantním. Proto jsem mu dal trůn.”
„Taiho—”
„Možná jsem se mýlil?”
„Taiho— co to pro všechno na světě—”
Rokuta sebou pleskl na postel. „Promiň, jenom plácám.”
Obloha nad titěrným lénem objímající břehy Vnitrozemského moře byla jasná. V éře, která mnohem častěji viděla krev smývat další krví, vanul přes moře pach smrti a prolité krve z všudypřítomných bitevních polí.
Takže Rokuta byl první, kdo si všiml, že je něco špatně. Ve větru byla čerstvá krev. Tři dny poté, co ho začal trápit narůstající pocit nervozity, na břeh vyplavalo tělo. Byl to jeden z rybářů, co vypluli z břehů pod hradem.
„Co se děje?” zeptal se Rokuta Shouryuua. „Pokud to někdo ví, pak ty.”
Shouryuu seděl v docích v zálivu a házel do vody udičku. „Znáš Murakami?”
„Ne.”
„Stejně jako Komatsu to jsou potomci pirátů s kořeny na protějším břehu. Slouží Kounu, ale od války Onin silně tahají za opratě. Zdá se, že se vytrhli kontrole a volně se tu potulují.”
Rokuta doširoka rozevřel oči. „Budeš v pořádku?”
„Hmm. Murakami už měli tohle místo na mušce dávno. Mít kontrolu nad úžinami tady a tam a budou mít přístup k Vnitrozemskému moři. Očekávám, že brzy přijde útok.”
„Hodláš utéct? To jsi řekl, že uděláš.”
Shouryuu řekl s napjatým úsměvem: „Řekl jsem svému otci, aby přijal záštitu Murakamiů, ale je to muž, co si své hrdosti cení nade vše.”
„Takže se i z této země stane válečná zóna?”
Teď se Shouryuu zasmál. „Tohle je jediné území, co máme. Bylo by pěkné mít kam se stáhnout. Ale co, tady je jen stěží dost místa, aby člověk máchl kočkou. Ale kdysi jsme se nazývali námořnickým klanem, budeme čelit slavné flotile Innoshima. Tři murakamské klany jsou semknuté jako zloději. Pokud se bitva obrátí proti nim, zavolají svoje bratry v Noshimě a Kurushimě.”
Shouryuu svou přednášku přednesl jako znuděný profesor. Rokuta se na něj zamračil. „Mluvíš, jako kdyby se to dělo někomu jinému.”
„I kdybych kvůli tomu povykoval, ničeho bych tím nedosáhl. Řekněme, že bychom se přidali k Oouchi a Suou a podařilo se nám zažehnat vyvraždění Murakamiů. Kobayakawa by pak určitě udeřil na naše nejslabší místo. Je na čase se připravit.” Zašklebil se. „Žádnou ze svých sester ani dcer jsem neprovdal. To znamená, že nemám žádné spolehlivé pokrevně spřízněné spojence. Budeme se muset připravit na nejhorší.”
„Copak nejsi dědic? Nebudeš v největším nebezpečí?”
„O jeden důvod víc,” odpověděl Shouryuu bezstarostně, „proč by ses měl zpakovat. Odejdi, než propukne válka. Jdi na západ. Najdi si místo, kam se válka ještě nedostala.”
Zkazky o válce se šířily jako požár. Potulní dělníci bez domu nebo loďky byli první, co léno opustili. Shouryuu možná pomohl rozdmýchat plameny a vybudit je k tomu. Rozhodně se přestal potulovat po okolí hradu. Rybáři vyplouvající na moře se ozbrojili a dělali si zásoby na malých ostrovech v zálivu.
Navzdory bolestnému napětí a dujícím odporným větrům války se Rokuta rozhodl zůstat.
Jednoho takového dne přišel z panského domu posel do rybářské chatrče, kde Rokuta přebýval. Předal Rokutovi trochu peněz a řekl mu, aby utekl a zachránil si život.
„Mladý pán říká, že není důvod, aby tady zemřelo dítě, které k tomuto místu nic neváže.”
Rokuta se zeptal na Shouryuua a bylo mu řečeno, že brzy ráno vyrazil na ostrovní pevnosti.
„Mladý pán dnem i nocí pilně pracuje. Po tomhle nikdo nebude pochybovat o jeho schopnostech.”
Rokuta držel ty mince v ruce a sešel na pláž. Z kamenitého břehu si prohlédl nedaleké ostrovy v zálivu a lodě přivázané k ostrovním molům. V zátoce stavěli kotviště pro válečné lodi.
„Co z tohohle všeho vzejde?” ozval se ženský hlas ze stínu u jeho nohou. Rokuta neodpověděl.
„Copak není král?” Yokuhi poukázala na očividný fakt, ale Rokuta zůstal zticha. „Copak jsi neodešel z hory Hou a nepřešel jsi oceán, protože byl král tady?”
„Pokud ano, neudělal jsem to vědomě.”
„Na tom vzdáleném ostrově se shromažďují válečné lodě. Pokud tu zůstaneš, Enki, uvízneš uprostřed požáru.”
„Já vím.” Rokuta pevněji sevřel mince. „Yokuhi, Rikaku.”
„Ano,” přišla beztvará odpověď.
„Pokud to bude nezbytné, ochraňte Shouryuua. Nezaplétejte se do boje. Nezabíjejte žádné nepřátele. Pokud dojde na nejhorší, popadněte ho a vezměte ho na bezpečné místo. Dlužím mu to. Nemůžu ho nechat zemřít.”
„Ale—”
„Jděte. Mám další shireie.”
„Ano,” přišel hlas jeho služebníků.
Protože když na tom záleželo, Shouryuu mi pomohl, snažil se sám sebe přesvědčit. Ale věděl, že na tom bylo mnohem víc než jen tohle. Pokud Shouryuu zemře, co se stane s En?
Jeden hlas ho ujišťoval: Tyhle věci se vždycky nějak samy vyřeší.
Jsi si jistý? Ptal se druhý.
Sestoupila Vůle nebes jen na jednoho člověka? A pokud ano a kdyby Shouryuu tady zemřel, znamenalo by to, že En by přišel o svého krále.
Rybáři a prodavači věděli, že nemají šanci tuhle bitvu vyhrát. Rokuta mohl zachránit jen Shouryuua, jmenovat ho králem a vzít ho zpět do En. Ale kdyby to znovu přineslo do En válku – nikdy si nedovolí věřit stvoření, co se nazývalo králem.
Mohl Shouryuu En vážně zachránit? Byl stejně tak schopný jej zničit tak zevrubně, že už by nikdy nepovstalo.
„Proč musím být kirin?”
Ztělesňoval vůli lidu, ale neslyšel, co říkali. Kdyby se jen mohl zeptat těch, co nechal v té zničené zemi, co by měl dělat.
Boj začal doopravdy ani ne za tři dny. Síly Komatsu bojovaly dobře proti lodím kolem pevnosti. Rokuta a ostatní, co tady zůstali, to sledovali z pobřeží. Dokud posádka ostrova vytrvávala, Murakami se na souš nedostanou.
Šestého dne protrhl vzduch za nimi válečný pokřik. Síly Murakami obkroužily záliv, vyrazily přes hory a zaútočily zezadu.
Plameny zachvátily strážní věže před nimi a za nimi. Z kopce se řítil zmatek a tlačil Rokutu a ostatní na břeh. Jen stěží se jim podařilo naskládat do flotily malých loděk, zatímco rodová vila byla obsazena. Po rohových střeleckých věžičkách šplhal oheň. Hlavní hradní brána se prohnula pod beranidly.
Shouryuův otec, vládce území Komatsu, vzal nohy na ramena a zemřel při útěku. Shouryuu zdědil pirátské království svého otce, zatímco se nepřítel přibližoval ze všech stran.
Do naprostého vymizení klanu Komatsu z historie zbývaly pouhé čtyři dny.
-------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat