DM - kapitola 130

Kapitola 130 – Pohroma Zeniny jednotky

„Zeno, blíží se hejna netvorů. Jsou to létající typy, je jich 50~60. Co se týká těch, co jsou na zemi, jsou tu tři velcí, 10 středně velkých a spoustu malých – kolem 400. Většina jsou hmyzího typu.”

Rio se vrátila z průzkumu a přinesla s sebou celkem beznadějné počty.

Navíc to byl jen malý zlomek nepřátel.

My, 24 lidí z labyrintové jednotky z města Seryuu, jsme jádrem jednotky na levém křídle, kterou utvořili spěšně a sestávala z 300 lidí – civilistů, rolníků a nevolníků. Byli vyděšení. To bylo přirozené, nutili je bojovat s netvory, co obvykle nikdy ani neviděli, a přitom neměli ani řádné vybavení.

„Poslouchejte, všichni musí přežít! Nepřemýšlejte jenom o tom, jak nepřítele porazit a stát se hrdinou! Máte dobré štěstí, máme s sebou elitu, co přežila boj s vyšším démonem a skutečnými draky, ne wyverny. Není třeba se bát takových věcí jako malí netvoři nebo střední démoni.”

Zástupce kapitána, sir Rilo, povzbuzoval spojence. Byl mírně panovačný, ale zdálo se, že tváře lidí byly méně pochmurné. To bylo dobře.

Nikdy mě při odchodu z města Seryuu ani nenapadlo, že se zapleteme do tohoto boje.




„Daří se nám dobře, co~ Zena-chi.”

„Správně, Lilio.”

„Lilio, v soukromí to nevadí, ale během pochodu jí říkej velitelko čety Zeno,” pokárala Iona Lilio.

„Ho~j, Iono, ty jsi vážně úzkoprsá.”

Ale bylo vážně trapné nechat se formálně oslovovat velitelko čety Zeno. Už to bude půl měsíce, co nás po mnoha těžkostech vybrali do elitní labyrintové jednotky – což byla zkratka pro jednotky vybrané pro trénink v labyrintovém městě Selbira.

Měli jsme vyrazit na začátku jara, ale kvůli rozhodnutí pana hraběte se to urychlilo a jednotky vyrazily. Kapitán a jeho zástupce se možná rozhodli vyrazit, když se změnila dobu odchodu kvůli letošnímu pozdnímu sněhu.

Elitní labyrintové jednotky sestávaly z dvou čet rytířů, z nichž v každé byli čtyři rytíři a čtyři začínající rytíři, a ze tří magických čet, v nichž byli jeden magický voják, dva strážní a jeden zvěd, a z jedné inženýrské čety. Kromě těchto čet s námi byli dva úředníci a čtyři sluhové.

Bylo nás celkem třicet, 8 jezdců na koni a 5 vozů. Možná díky tomu jsme čas od času potkali loupežníky nebo zažili útok středně velkých netvorů, ale nemohli se nám rovnat, protože jsme trénovali v podzemním labyrintu ve městě Seryuu.

„Jen tak mimochodem, Zena-chi.”

„Ano?” odpověděla jsem obezřetně. Kdykoli se Lilio takhle ptala, nebylo to nic dobrého.

Přijala jsem od Iony proviant. Byl to černý chléb opečený tak moc, že byl tvrdý jako kámen, a fazolová polévka. Když pominu chuť, za tu teplou polévku jsem byla šťastná. Mág Rodril, kterého jsem použili jako náhradu za dřevo na otop, byl nespokojený, ale v takovýhle chvílích jsem záviděla lidem, co uměli používat ohnivou magii.

„Podle toho, jak rychle jedeme, neměli bychom ho brzy dohnat?”

Snažila jsem si zachovat chladnou hlavu, ale nedokázala jsem zabránit tomu, že jsem sebou trhla. Co mám dělat? Když se zeptám „koho?”, akorát se v tom bude víc šťourat. Tak nějak se mi nechtělo odpovědět: „Ještě jsme daleko.”

„Koho dohnat?”

Když jsem nevěděla, jak odpovědět, zeptala se na to Ruu. I když Iona mlčela, ach jo, Ruu. Hele, Lilio potlačovala smích, zatímco měla na tváři vážně ošklivý úsměv.

„Samozřejmě toho chlapce.”

Lilio říkala Satouovi chlapec. Podle vzhledu se rozhodně jevil mladší než my, ale myslím si, že Lilio, co má sama dětskou tvář, by ho neměla nazývat chlapcem. Tak nějak mi to znělo jako zvláštní přezdívka, bylo mi z toho nepříjemně. Byla tohle žárlivost?

„Chlapec?”

„Ten Zenin milý,” odpověděla Iona na Ruuinu otázku.

To není, ještě to není můj milý. Milostné příběhy jsou Ionina oblíbená zábava, takže se zdá, že to nedokázala vydržet. Ale prosím, přestaňte se mnou mluvit a brát mě za materiál k žertům. Bolí mě to, svírá se mi z toho srdce a jsem kvůli tomu nejistá.

Cesta chvíli pokračovala v této pokojné náladě, ale pak najednou skončila.




„Na nepřátele na zemi použijeme pasti a s nepřáteli ve vzduchu budeme bojovat. Na to nepoužijeme luky. Zeno a Norino, sražte je k zemi větrnou magií a pak je četa rytířů najednou zabije. Ostatní nechám na starost zástupci kapitána Rilovi. Zabijte byť i jen jednoho vší silou. Zeno a Norino, jakmile použijete magii, hned si ji na místě obnovte. Dvě čety se budou soustředit na jejich ochranu. Nenechte se vylákat a nerozbíjejte formaci. Ani kdyby to byla chyba.”

Kapitán Derio znovu všem zopakoval strategii.

Zdálo se, že hlavní útočná jednotka netvorů se srazí s jednotkami pana barona. Mezi křovím a stromy jsme viděli oblak prachu.

„Začněte zaříkávat,” rozkázal zástupce kapitána Rilo, neboť četa rytířů kapitána Deria odjížděla. Měl mocný hlas, tak typický pro muže.

Norina a já jsme začaly s magickým zaříkáváním. Já odříkala [Padající kladivo] a Norina [Turbulence]. Turbulence srazila létající netvory k zemi, byla to taktika jistého vítězství proti wyvernům.

Problém byl, že tu bylo příliš mnoho nepřátel. Na rozdíl od Turbulence mělo Padající kladivo malý dosah. Dokáže srazit nanejvýš 10 netvorů najednou. Upravila jsem úhel své hole, abych to kouzlo aktivovala uprostřed hejna.

„...■ Turbulence.”

„...■■■ ■■■ Padající kladivo.”

Aktivovala jsem magii trochu později než Norina. Dobrá, přesně jak jsem mířila.

Úspěšně se nám podařilo srazit na zem zhruba 40 Kelnatých ovádů. Hned poté k nim ve véčkové formaci vyrazil kapitán a jeho četa. Když se pomine rychlost jejich letu, tito ovádi byli na zemi pomalí, takže se stali obětí kopí a kopyt.

„Všechny jednotky, vpřed!”

Na rozkaz zástupce kapitána Rila vyrazily do boje všechny jednotky kromě té mé a Norininy.

Abychom si obnovily magickou moc, na místě jsme začaly meditovat. Zvláštní dechovou technikou, co nás naučili v armádě, se magická moc obnovovala rychleji než obvykle. Na druhou stranu jsme ve stavu meditace byly naprosto bezbranné, takže jsme musely mít stráž.

Lilio svou kuší a Iona svým velkým mečem zabily několik Kelnatých ovádů a Nenasytných vážek, co se od hejna opozdily. Jelikož jsem byla za Ruuiným velkým štítem plně ponořená do meditace, neviděla jsem jejich počínání.

Zdálo se, že jsme byli jediní, kdo bojovali relativně hladce. Nejprve padlo pravé křídlo a hned po nich začal pokulhávat i střed.

Během té doby jsme už měli plné ruce práce s odrážením nepřátel před námi, takže jsme neměli přehled o situaci našich spojenců. Když tedy spojenci začali ustupovat, zůstali jsme pozadu. Postupně na nás padla ochrana zadního voje.

Bezděky jsem si položila ruku na hrudní část svého koženého brnění.

Tam jsem měla složený pléd. Můj důležitý amulet.




„Děje se něco?”

Do přestávky by měla být ještě chvilka času, ale vozy se zastavily. Lilio, co okamžitě vyrazila dopředu, aby to zkontrolovala, se vrátila. Vyslechly jsme si situaci.

„Setkali jsme se s armádou hraběte Lesseu.”

„Jelikož jsme na území hraběte Lesseu, není nic divného narazit na jeho armádu, ne?”

„Problém je, že ten, kdo se nazývá hrabětem, je chlapec.”

„Neměl by hrabě být muž v nejlepších letech?”

„A aby to bylo ještě horší, vypadají jako zbytky poražené armády.”

Když jsme si takhle lenivě povídaly, zavolal na nás kapitán. Řekl nám, že město Lesseu bylo zničeno. Byl to útok démona, co si s sebou přivedl netvory.

„Vypadá to, že ten démon je v levelu 40, tedy středního řádu. Řekli mi, že má 200 létajících netvorů a 1.200 pozemních netvorů.”

„Jak jsou silní?”

„Netvoři jsou z větší části o něco silnější než průměrní vojáci, ale je mezi nimi i pár silných. Podrobnosti o démonovi neznáme, ale zdá se, že to je démon s koňskou hlavou, co vyniká v ohnivé magii. Zdá se, že svým překvapivým útokem vyhladil celou stálou armádu města Lesseu.”

Věřila jsem si, že dokážeme bojovat s nižším démonem, i kdybychom nedokázali vyhrát. Ale pokud to byl démon středního řádu, nemyslím si, že s nynějšími silami máme nějakou šanci na vítězství. Když pominu kapitána Deria a jeho zástupce Rila, kteří jsou v levelu 20, všichni ostatních byli v levelu 10+. Neměli jsme tu žádného mága, co by se specializoval na bombardování, jako ve městě Seryuu. Měli jsme jenom tři magické vojáky včetně mě. Naše kapacita magické moci byla nízká, takže jsme nemohli předvést nic okázalého.

„Nový hrabě Lesseu chce, abychom se účastnili podrobení démona. Odkazuje přitom na [Modrou úmluvu]. Nemůžeme to prohlásit za cár papíru. Civilisté by se měli skrýt i s vozy v nedalekých vesnicích. Pravděpodobně to je bezpečnější než ve městě.”

[Modrá úmluva], o které kapitán mluvil, byla nejstarší úmluva předávaná mezi šlechtou od založení království Shiga.

Úmluva byla hlavně o tom, jak spolu armáda musí při útoku démona spolupracovat. Jen vzácně se tato úmluva uplatní. Pokud se nepletu, naposledy k tomu došlo, než jsem se narodila, před 20 lety na území markýze Muna.

Přesně takhle nás zahrnuli do improvizované armády ve druhém městě na území hraběte Lesseu. Celá armáda sestávala z 800 regulérních vojáků a 2.000 domobrany. I když nás bylo dvakrát víc než démonů, domobrana byla jen taková vycpávka. Bylo jisté, že to bude těžký boj.

Pokud démoni zaútočí přímo, bude konec, ale pokud využijeme městské hradby a uděláme z toho obléhací válku, pak máme pořád šanci na vítězství. Naštěstí byl v tomto městě nouzový komunikační magický nástroj, takže by ta informace měla dorazit do sousedních měst.

Teď už musíme jenom čekat na posily.

Všichni si to mysleli.

Druhého dne se mladý hrabě Lesseu rozhodl bojovat s netvory na poli. Kapitáni se ho snažili změnit názor, ale nevyšlo to.

Pane Satou, možná nebudu schopná dodržet náš slib, že si budeme psát dopisy.




„Zena-chi, jsi naživu?”

„Ano, Ruu mě ochránila.”

„Hej, Lilio. To se bojíš jenom o Zenu.”

„Ruu, ty jsi nejvíc obrněná, ne? Navíc je nemožné, aby Iona zemřela.”

Paměť nemám jasnou. Měli jsme se starat o netvory v zátylku.

„Jsem ráda, že mi věříš. Ten předchozí záblesk musel být pokročilá taktická magie, co vypálil démon. Kdyby nebylo Zeniny obranné magie, přidaly bychom se k zesnulým.”

Všichni byli naprosto černí od prachu.

Nějak se nám o vlásek povedlo uniknout smrti, ale blížily se k nám kročeje netvorů. Pokud se dáme do pohybu, démon nás pravděpodobně bez milosti ostřelí magií.

Tehdy.

Nebesa se rozdělila a objevilo se to.

Objevilo se zčeření, jako když ryba vyskočí nad hladinu, a pak se to objevilo na nebi. Nádherná stříbrná loď. Byla to loď, že?

„Mé skvělé já dorazilo!” zakřičel šermíř v modrém brnění, co bez opory stál na přídi lodi. Dokonce ani hovorná Lilio nedokázala udržet krok s tímto vývojem, nedokázala zavřít pusu.

To bylo naše setkání s hrdinou z říše Saga, sirem Hayato.

Ten muž měl drtivou sílu, co vyhladila mírně pokročilého démona jediným máchnutím svého svatého meče Arondightu. Jeho loď – Dimenzionální cestovatel Jules Verne – dokonce zničila i mnoho netvorů, spálil je lodní paprsek.

Jsme zachránění.

Kdyby k tomuto zázraku nedošlo, zemřeli bychom na bojišti jako ostatní.

Chci zesílit.

Alespoň tak, abych byla na stejné úrovni jako démon. Zesílíme na památku našich padlých kolegů.

Příště budeme stát vedle toho, co vytváří zázraky!
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>