DM - kapitola 129

Kapitola 129 – Extra – Zajirova melancholie

„Ty hlupáku! Dej do toho sílu, pokud chceš použít fázové kladivo!”

I dneska mistrovy pěsti řádily.

Teď jsem byl v péči mistra 30 let, ale stejně jsem nedokázal použít fázové kladivo k jeho spokojenosti. Dokonce i mezi mistrovými přímými učedníky byli jenom dva, kdo dokázali použít velké kladivo, a to já a Garir. A potom už se s ním musím naučit jen řádně máchnout. Ukážu, že toho budu schopen za 10, ne za 5 let. A pak si jednoho dne vybuduji rodinu (shotai) s Jojori.

„Zajire, co se děje s tím skutečným charakterem (shoutai)?”

„Jojori, hm, nic, jen něco triviálního.”

„Aha? Za dědečkem přišel host, je v síni?”

„Jo, je ve špatné náladě, tak si dávej pozor.”

„Rozumím, děkuji.”

I dneska byla rozkošná. Odpověděla řádně, i když jsem se choval stroze. Vskutku hodná žena.




Host, o kterém se Jojori zmínila, byl mladík z lidské rasy. Vážně jsem neznal lidský věk, ale pravděpodobně teprve nedávno dosáhl dospělosti.

Ale mistr tomu mladíkovi řekl, aby zkusil vyrobit meč. A navíc ne ze železa, ale z mitrilu? Taková škoda. Měli jsme tu ten zkažený mitril od toho hlupáka Rodara, asi přinesu ten. Amatér ten rozdíl pravděpodobně stejně nepozná.

„Použij tohle.”

„Ano, moc děkuji. Tohle je poprvé, co dělám s mitrilem, jsem z toho nervózní.”

Vypadalo to, že měl zkušenosti s výrobou železných mečů. Pravděpodobně to nebyl úplný amatér, ale všichni tady byli zkalení válečníci. Dokonce i nejmladší Rodar dělal meče 50 let. Bylo by ubohé ho s nimi srovnávat. Mistr byl vážně krutý, že k tomu svolil.

Když jsem spatřil pohyby toho mladíka, co hladce rozdělal oheň ve výhni, trochu mě to zaujalo. Vážně to byl amatér? Z té malé pochybnosti se stalo přesvědčení, když jsem toho mladíka viděl držet palici. Ten neochvějný postoj. Vypadal jako mistr. Nebyl to špatný dojem.

Jakmile mladík s kladivem uhodil, vypadal zmateně. Všiml si toho mírného rozdílu? Dokázal rozeznat zkažený mitril, i když to bylo poprvé, co se mu dostal do ruky.

Mistr mi kvůli té věci s mitrilem dal pěstí, ale na něčem takovém mi nezáleželo. Pokud dám tomuhle chlapíkovi ten nejlepší mitril, jaký meč vyrobí?

Už to bylo dlouho, co mi srdce takhle vřelo.

Rozběhl jsem se k výhni, kde se pročišťoval mitril, ještě před mistrem a ostatními. Svěřil jsem ji Rodarovi. Tentokrát sám připravím ten nejlepší mitril.

„Vy mizerové! Začněte pracovat!” motivoval jsem je hrubými slovy, ale chlapci z výhně na rafinaci mitrilu leželi všichni na zemi.

„Zajire, dneska tu nejsou gnómové. Kvůli tomu nemáme dost magické moci.”

„Duch! Pokud do toho dáte ducha, dá se udělat cokoli.”

„Neříkej něco tak absurdního. Tak do toho vlij vlastní magickou moc, Zajire. S duchem!”

Ten Ganza šel taky na setkání s gnómy, co? Proto se ten dnešní mitril tak nevyvedl, co? Nebylo to tím, že by Rodar zanedbával svůj dohled. Příště ho pozvu na skleničku.

Zkusil jsem do výhně nalít svou magickou moc, ale nezkušený člověk něco takového nedovedl. Dokázal jsem nalít jen asi 0,5%. Zdálo se, že mi vlévání magické moci do magických nástrojů nešlo.

„Stačí vlít magickou moc sem do toho, že?”

Vypadalo to, že ten mladík vléval magickou moc, jak mu mistr rozkázal. Podle té krátké hůlky, co měl u pasu, pravděpodobně uměl používat magii, ale tato výheň byla vybavení, které bylo normálně plné až po vlití magické moci 10 gnómů. Nebylo to něco, co by zvládl jeden člověk, zrovna teď jsem to sám zažil.

A přesto to ten chlápek dokázal sám.

Vedoucí skupiny na pročišťování mitrilu byl tak překvapený, že si skoro vykloubil čelist. Ale nemohl jsem říct, že jsem nechápal, jak se cítil.

Mistr zkontroloval dokončený mitril testovacím aparátem. Já to viděl jen od pohledu. Tohle byl prvotřídní mitril. Navíc extrémně prvotřídní. Tohle bylo poprvé, co jsem mistra viděl použít testovací aparát.




Na mistrův rozkaz jsem ze skladu přinesl velké kladivo z mitrilové slitiny. Bylo mnohem těžší než obvyklé fázové kladivo. Neuvěřitelné bylo, že mistr řekl tomu mladíkovi, aby máchl tímhle velkým kladivem.

Říct ne-trpaslíkovi, aby máchl tím velkým kladivem?

Garir a já jsme mistrovi řekli svůj názor, ale akorát se nám dostalo pěstí. Nemohl jsem se stavět proti mistrově rozhodnutí.

Mladík, kterého mistr požádal, aby máchl velkým kladivem, byl také zaražený. Nebylo divu. Nebylo to něco, co by mohlo zvednout útlé dítě lidské rasy. Když jsem mu ukázal, jak ho držet jednou rukou, velice ho to překvapilo. Byl jsem na rozpacích, jak mě obdivoval. Byli jsme před Jojori. Řekni víc.

„Ups. Je to přece jenom těžké. Nedokážu udržet rovnováhu.”

Když jsem se ohlédl, mladík zvedl velké kladivo a trénoval, jak s ním máchnout.

Hloupost. Lidská rasa by takovou tíhu neměla vystát – tak by to mělo být...

Potácel se, ale rozhodně ho zvedl. Garir a já ho dokážeme zvednout, protože jsme měli techniku Herkulovská síla. Ale dokonce i mezi přítomnými trpaslíky ho dokázala zvednout asi jenom půlka. Kdo kruci doopravdy byl.

„Zajire, jdi zavolat Ganzu,” zakřičel mistr, zatímco v jedné ruce držel hrnec s tajným léčivem.

Když jsem mistrovi řekl, že Ganza jel na návštěvu domů a není tady, mistr naštvaně křičel tak hlasitě, že celý vřel hněvem, a rozléhalo se to po celé místnosti.

Skoro mi řekl, abych zašel do rodného města gnómů, ale dostal jsem se z toho, protože ten mladík ovládal mísení. To byl ale všestranný mladík.

Později se mě Ganza zeptal na jméno člověka, kdo to namíchal, ale jelikož jsem mu vždycky říkal „mladík”, řekl jsem mu, že to nevím. A Ganzu to vážně deprimovalo. Určitě musel být nespokojený, že jeho vybavení na mísení použil někdo jiný. Zmlkl, když jsem mu řekl, aby si šel stěžovat mistrovi.




Vpálil jsem si do očí siluety mistra a toho mladíka, jak spolu kuli meč. Dalo by se jim říkat dvojitá existence, dokonale srovnali svůj dech.

Neuvěřitelné bylo, že mladík máchal tím velkým kladivem celou noc, aniž by si jedinkrát postěžoval. Nemůžu dovolit lidské rase, aby se toho velkého kladiva vůbec dotkla, ale tomuto chlapíkovi to svolím. Moji kolegové měli stejný názor jako já.

Elfí meč.

Ten meč, kterým mladík máchal, byl nádherný.

Jednoho dne ukovám meč, který ho překoná. Zrovna teď na ten cíl nedosáhnu, ale ukážu, že po pár desítkách let to určitě dokážu.

Absolutně.




Později dorazil od mladíka likér pro mistra.

Poslal ho po sudech, vážně trpaslíky znal. Přece jen to byl těžký pijan, co tehdy porazil mistra a mě v pitce. Znovu bych se s ním někdy rád napil.

„Jo, Zajire. Je tu někde Dohar?” zaslechl jsem od delikátního muže s vychováním. Byl to excentrický Galhar, co si otevřel magický obchod ve městě nad zemí.

„Fun, není důvod, abys ke mně nebyl zdvořilý. Říkej mi pane Zajire.”

„Ale ale, Zajire. Takhle se svým starým přítelem nemluv, i kdyby to byl jenom žert.”

Zpoza Galhara vykoukla rozkošná Jojori. Starý přítel, to byla historka z doby před 30 lety. Bylo to před několika desítkami let.

„Jojori, je to jako dítě, co se chce nechat velebit.”

„Dobrá, tu výzvu přijímám!”

Vyhrnul jsem si rukávy a hodlal jsem Galhara uhodit, ale Jojori mě vlastním tělem zastavila. Proč, to jsi Galharův spojenec? Galhara oslovovala přátelsky, i když ke mně byla pořád zdvořilá.

„Galhare, přestaň mluvit tak kousavě. Vycházejte spolu.”

„Já vím, Jojori.”

I když mi Jojori vyhubovala, když jsem spatřil Galhara, co byl rudý jako chobotnice, chtěl jsem ho znovu praštit.

„Počkej, Zajire, prosím, žádné násilí.”

Kruci, bezděky jsem ho praštil. Moje hádka s Galharem pokračovala, až dokud se mistr nevrátil z jídla.

„Co to je za zmatek. Pokud chcete hlučet, dělejte to venku.”

„Ale, dědeček.”

„O-odpusťmi, mmistře.”

Fufun, praštil jsem ho moc, nedokázal moc mluvit. Dobře mu tak. „Jen jsme si hrráli.”

Dneska jsem měl menší obtíže s mluvením. Později bude možná dokonce pršet.




Díky Jojori, co nám zavolala sourozence Don Haanovi, aby nás vyléčili, jsme teď oba mohli mluvit.

Galhar, co jen zřídkakdy chodil do podzemí, nás přišel pozvat – což překvapivě zahrnovalo i mě – na skleničku likéru. To měl říct od samého začátku. Lidé, co s sebou nesou alkohol, nejsou nikdy špatní.

„Tenhle nazelenalý likér je výborný.”

„Tenhle karmínový likér je taky sladký a snadno se pije.”

Nemohli jsme si udělat banket jen s tím, co Galhar přinesl, a tak jsme vyvalili sudy s likérem, co dal mistrovi ten mladík.

Jak mi bylo řečeno, zdá se, že ten likér, co Galhar přinesl, byl také od něho.

Proč?

„Přišlo mi několik soudků likéru společně s děkovným dopisem. V tom dopisu psal, že díky zboží, co si ode mě koupil, unikl smrti. Magický obchod provozuji už 20 let, ale tohle je poprvé, co mi někdo takhle poděkoval.”

Slyšel jsem, že když jel Galhar do lidského města, přiměli ho koupit nějaké lajdácké zboží, ale zdálo se, že odváděl dobrou práci.

„Galhare, nezapomeň na ten pocit, co teď máš. Pokud na to nezapomeneš, staneš se nejlepším trpasličím magickým kupcem.”

„Správně, Galhare. Ale nejlepší gnómové jsme já a Han.”

„Tak tak, Galhare. Usiluj o to, abys byl nejlepší mezi trpaslíky. Ale v tomhle městě budeš vždycky druhý.”

I když mistr věnoval Galharovi obzvláště pěkná slova, vložili se do toho sourozenci Don a Han.

Zdálo se, že mistr Galhara uznal, ale já mu Jojori nenechám. Zatímco jsem bojoval o Jojorin pohled, co seděla naproti, hltal jsem šálky likéru. Dobrý likér s pěknou ženou a pěkným sokem (přítelem), to bylo něco pěkného.

Příště chci banket s tím mladíkem.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>