12K - kapitola 23

Kapitola 23

Zpráva o Saihově únosu zanechala Kankyuu v hlučném stavu. Z královských provinčních úřadů se linuly dlouhé řady. Lidé chtiví zpráv o celé situaci zabrali každý kousek mezi Branou Vysokého klamu a Bažantí branou.

„Gen hodlá vtrhnout i do Kankyuu?”

Království se z pokraje zničení dostalo teprve před dvaceti lety. Nikdo nezapomněl na tehdejší bídný stav En. En bylo v porovnání s ostatními královstvími stále zchudlé, ale jeho lid měl všechny důvodu pro to, aby věřili, že zítřek bude lepší než dnešek.

Konečně se zbavili sutin. Konečně už jim k uším nedoléhal dutý zvuk železa dopadající na očazené dřevo a kosti, když se motykou zaryli do země. A teď aby jejich tvrdá práce znovu shořela na popel—

„Co král hodlá udělat?”

„Neříkejte mi, že se schoval!”

„Jak se Taihovi vede? Je v pořádku?”

Vyčerpaní úředníci, ztrápení otázkami měšťanů až pozdě do noci, se následujícího rána vyhrabali z postele a otevřeli dveře. Všechno se to vlilo do Ministerstva léta a úřadu Velitele, kde se pracovníci honili od úsvitu do soumraku.

Jeden z úředníků Velitele, muž jménem On Kei, byl první, kdo následujícího rána sestoupil do provinčních úřadů a sám dveře otevřel.

On Kei měl stále v živé paměti zmatek předešlého dne a smířil se s více stejné otravnosti, kdy se lidé znovu nahrnou do provinčních úřadů a budou jej zasypávat dotazy jako: „Vyhrajeme?”

Chtěl na ně zakřičet: Určitě mi řekněte, až to zjistíte!

„Co se stane, když krále zabijí? Zrovna se nám podařilo přežít vládu krále Kyou a dosadit pár nových ministrů a začít žít normálně!”

Vy i já, bručel On Kei v duchu. Kolem ramen mu jako mokrá přikrývka visela zkáza a beznaděj, zatímco odemknul západky a otevřel dveře kanceláře Velitele.

Jak čekal, před velkými dveřmi se shromáždil dav. Nahrnuli se kupředu. On Kei zvedl ruce a zastavil je. Když vypukly očekávané protesty, pokynul jim, aby se uklidnili.

„Úřad velitele už má plné ruce práce. Chápeme vaši starost. Pokud máte otázky ohledně nynější situace, musíte odpovědi hledat jinde. Prostě teď nemáme čas a prostředky nazbyt.”

„Ale—” namítl někdo. „Vážně vypukne válka? Aspoň tohle nám můžete říct.”

„To je otázka, kterou byste měli směřovat na provincii Gen. Když Gen vyvěsí prapor vzpoury, královská armáda nebude mít na výběr a bude muset zareagovat.”

„Jak se vede Taihovi? A co král?”

Jak to mám vědět? Řekl On Kei v duchu. Místo toho přikývl. „Králi se vede dobře. Více se trápí, aby žádné neštěstí nepadlo na žádného z vás. Neznáme momentální stav Taiha a můžeme se akorát modlit, aby zůstal nezraněn.”

Jeden starý muž se zeptal: „Existuje nějaký způsob, jak tento konflikt vyřešit bez války?”

„Pokud přijdete na odpověď na tuto otázku, dejte nám prosím vědět.”

„Stane se z venkova zase bojiště? Zrovna když se věci začaly zlepšovat! Pokud kavalérie tentokrát zničí naše pole, budeme nadobro vyřízení. Copak to Velitel nechápe?”

On Kei věnoval starému muži podrážděný pohled. „Proto jsem řekl, abyste promluvili, pokud víte o způsobu, jak se vyhnout válce. Král si boj nežádá. Všechno tohle způsobila provincie Gen.”

„Ale—”

Tváří v tvář sboru zvýšených hlasů On Kei mávl pažemi. „Prosím, s tímhle jděte někam jinam. Ministerstvo léta není fórum k takovým diskuzím.”

Lidé shromáždění před branami si vyměnili pohled. Několik se otočilo na patě a šli hledat ochotnější úředníky.

Jedna žena předstoupila. „Vyhraje královská armáda?” Dívala se přímo na On Keie, v náručí chovala dítě.

„Budeme se snažit, abychom určitě vyhráli.”

„Provincie Gen unesla Taiha. Pokud ho zabijí, padne i král.”

„To je rozhodně pravda.”

„Ale děláte dost? Nebudete muset poslat královskou armádu do provincie Gen a přivést Taiha zpět do paláce?”

On Kei si nemohl pomoct a trochu zíral. „Přesně. To je přesně to, na čem Velitel a jeho lidi tak tvrdě pracují.”

„Od začátku tu není nic, za co by stálo bojovat!” zakřičel starý muž.

Žena na něj zahlížela. „Čeho dosáhneme bez boje? To králi říkáš, aby prostě umřel? Království bez krále je určené ke zkáze. Všichni ví, jaké to je.”

„Válka není nic než zkáza.”

Žena krátce zkroutila ústa do zmateného úsměvu. „To mi neříkáš nic, co už bych nevěděla.”

„A to znamená co?” dožadoval se starý muž způsobem, jako by si vykasal rukávy.

Upřela na něj ledový pohled, pak přehlédla lidi, co tu pořád byli shromáždění, muže a ženy, mladé a staré. „Vím, že mezi vámi tady – a nemalý počet lidí v tomto městě – jsou lidé, co zabili naše děti.”

Pozvedla spící dítě ve svém náručí. „Hleďte, moje dítě. Požádala jsem riboku a Nebesa odpověděla. Vy jste udělali to samé. Ale také vím, že mezi námi jsou tací, co zabili svou rodinu. Moji vlastní sestru zavraždili a odhodili do studně.”

Prostranství utichlo.

„Pozdě v noci se do našeho domu vlámal muž, unesl ji, i když spala vedle mě, a hodil její tělo do studně. Velmi dobře vím, že teď vede pokojný a snadný život. To se stane, když se království žene ke zkáze – zločinci si otřou ruce a žijí, jako by se nic nestalo.”

On Kei ženu zdvořile poklepal po zádech. „To stačí,” řekl.

Chladně na něj zahlížela. „Všichni můžete předstírat, že se nic nestalo, ale ten hřích nikdy nezmizí. Já na to nikdy nezapomenu. Po zbytek svého života si budu pamatovat na ten zvuk, kdy tělo mé sestry dopadlo do vody na dně té studny. Pamatujte moje slova, znovu se stane to samé. Pokud tento nepokoj bude pokračovat a král zemře, toto dítě určitě stihne stejný osud. Až ta zkáza přijde, přijde a my nemůžeme udělat nic, abychom to zastavili. To je to, co všichni chcete?”

Rozhlédla se po okolí a s vítězným pohledem se otočila na On Keie. „Uhněte stranou a nechte mě projít. Nejsem tu, abych vám rvala uši svým naříkáním a stížnostmi jako tahle banda.”

Usmála se na zmateného On Keie.

„Jsem tu, abych bojovala! Jsem tu, abych bránila krále, co požehnal naše životy. Tohle dítě mi nezemře před očima. Nechci žít ve světě, kde je smrt součástí rána, kdy se probudím, kde mi všichni říkají, že nic nezmůžou a že se mám prostě vzdát a přijmout to. Proto na trůně musí sedět král zvolený Božskou vůlí. Pokud mě bude stát život, když zajistím, že tomuto dítěti dá budoucnost, na kterou se dá těšit, pak ať se tak stane.”

„Ale—”

„Nikde se neříká, že žena nemůže být vojákem. Potřebujete vojáky a každý další se počítá. Pošlete mě do Ganboku. Proto jsem sem přišla.”

On Kei zmateně zamrkal, když předstoupil mladý muž. „Já také. Proto jsem tady. Všichni říkají, že nemám, co je třeba, že nemám odvahu, ale pokud dopustíme, aby krále zabili, En bude vyřízené.”

Žena se na mladého muže otočila se zářivým úsměvem. „Máš spoustu odvahy.”

„Ne, je to pravda. Nedokážu vyhrát dokonce ani v hádce. Ale i tak můžu tlačit vůz. Moje rodiče si celou dobu mysleli, že zemřeme společně. A pak jsme se doslechli, že vybrali nového krále, tak možná že se svět přece jenom neřítí v košíku přímo do pekla. To nám dalo novou naději. S králem na trůně se ta trocha snahy a vytrvalosti možná vyplatí. Takže pokud je něco, s čím můžu pomoct, dejte mi úkol a já budu pracovat.”

Davem se přehnal smích. Muž s ustupujícími vlasy zaklonil hlavu a nahlas se zasmál, svou červenou tvář měl zrudlou do šarlatova.

„Spoustu slibů v tomhle davu. Litoval jsem, že nejsem první na řadě, ale pokud přišlo na tohle, tak se necítím tak špatně.” Ohlédl se přes rameno a přezíravě mávl rukou na lidi, co se na ženu a mladého muže zděšeně dívali.

„Pokud jste sem přišli s tím, že si hledáte rameno, na kterém se vyplakat, jděte jinam. Tohle je místo pro ty výjimečné obyvatele, co se chtějí stát vojáky. Takže zbytek vás musí taky mířit do Ganboku, co?”

Davem se přehnala vlna nerozhodnosti. Po jednom nebo po dvojicích se otočili k odchodu.




Mezi nimi byla mladá vdaná žena. Odešla z toho davu lidí, skoro jako kdyby utíkala. Když dorazila domů, našla svého manžela vzadu v dřevařském krámku, jak hobloval desku skříňky. Řekla mu, co se stalo na úřadě Velitele.

„Nemohla jsem tomu uvěřit. Se vzpomínkami na boje a zmatek tak živými v paměti všech se nemohli dočkat, až vyrazí do boje.”

Její manžel jí věnoval zběžný pohled a vrátil se ke své práci.

„Copak nemáme krále, abychom nemuseli znovu bojovat? Jediným důvodem, proč došlo k rebelii, je, že nedělá svoji práci.” Ramena se jí třásla. „Ach, nesnáším to. Všude pach krve. Neustálé hladovění, nic k snědku pro děti. To se i z Kankyuu stane bojiště? Už jsem měla dost všeho toho bojování.”

Její manžel najednou odložil desku a vstal.

„Co to je, tak najednou?” dožadovala se.

Nečekala odpověď. Byl to silný, tichý typ, muž, co silně věřil, že nemá mrhat dechem nebo slovy. Ale dnešek se měl ukázat výjimkou ve více než jednom ohledu.

„Jdu na královský provinční úřad.”

„Cože děláš? Kvůli čemu?”

„Mašírovat do Ganboku.”

„Cože?” vykřikla. „Do Ganboku? O takových věcech nežertuj.”

Podíval se na ni, v očích měl vzácný pohled lásky. „Moji rodiče a bratr umřeli hlady. Nechci, aby se to samé stalo tobě a dětem.”

„Ale—”

„Pokud přijdeme o tohoto krále, znovu se stane to samé. Tohle nedělám pro cizí lidi, co jsem nikdy nepotkal. Dělám to pro tebe.”




Dalšího rána před úřadem Velitele zase čekala dlouhá řada lidí. Ale tentokrát přišli všichni narukovat.
-------------------------------------------------

~ Brečím tu dojetím z odhodlání lidu En... ostatně jako vždycky, když tuhle pasáž čtu. ~

<Předchozí>...<Následující>