12K - kapitola 21

Kapitola 21

Rokuta stál na balkónu vytesaném do úbočí hory Ganboku a díval se dolů na provincii Gen a město pod ním. Vánek, co se mu otíral o tvář, s sebou nesl vůni deště.

„Blíží se monzuny. Nevypadá to, že hráze na Rokusui budou hotové včas.”

Co nevidět měla začít dlouhá válka a deště přijdou, než se ta rozmíška urovná. Navzdory deštivému období provincie podél břehů Černého moře jako Gen neviděly tolik srážek. K těm hrozivým dešťům docházelo dál proti proudu.

„Na takové starosti je už pozdě.”

Kouya se opřel o zábradlí a podíval se na svět dole. Hladina kroutící se Rokusui se ve slunečním světle třpytila. Rokusui byla pro lidi žijící v zátopových planinách vždycky hrozbou. Nebylo jak poznat, kdy se tato mocná řeka vyleje z břehů. Předchozí rok byl v pořádku. A možná že i letos břehy vydrží.

Ale příští rok? Štěstí jeden rok akorát zdůraznilo nervozitu rok další. Provincii Gen ještě před záplavou zaplaví strach.

Rokuta vyhrkl: „Každopádně čím dřív tohle skončí, tím líp.”

Kouya odpověděl se suchým úsměvem: „Dřív nebo později, teď už na tom nesejde. Válka je větší pohroma než záplavy.”

„Pravda.”

„Vlastně,” řekl Kouya a zvedl pohled od výjevu pod sebou a podíval se na Rokutu, „tajemník chtěl už dávno zmobilizovat svoje jednotky. Až na to, že neměl moc dobré vyhlídky na pochod do Kankyuu. Musel přijít na způsob, jak přimět královské jednotky, aby přišly za ním. Teprve když se mu nepodařilo přijít na žádnou strategii, zmínil jsem, že tě znám. Řekl jsem, že znám Taiha. A tak jsi nakonec skončil tady. Zlobíš se?”

Představoval si, že na něj Rokuta úplně zapomněl. Ale doufal, že pokud vytrvá, alespoň si domluví schůzku. A pokud to dobře zahraje, vyláká ho do Ganboku. Bylo jisté, že Rokuta bude v obležení svých strážců. Kdyby se něco pokazilo, Kouya by se do Ganboku nikdy nevrátil.

Kvůli těmto starostem Atsuyu vymyslel jinou strategii. „Bude lepší, když trochu zalžeme, než abych přišel o svého strážce,” řekl.

Rokuta přikývla. „Účel světí prostředky. Tak to na světě chodí. Hele, vážně nevadí, když se nevrátím do své cely?”

„Určitě tam začínáš mít klaustrofóbii. Kromě toho tajemník řekl, že si zasloužíš být venku, že se tak dobře chováš.”

„To je od něj pěkné.”

Jenom tentokrát zareagoval Kouya opravdickým úsměvem. „Je ti velmi vděčný, žes mu věnoval svou plnou pozornost. Možná že tohle je jeho způsob, jak ti poděkovat. Ale udělej jen jeden krok z paláce a ta důvěra pomine.”

„Jo, já vím.” Ať se Rokuta díval nahoru, jak chtěl, neviděl ten kámen, co měl přiložený k čelu.

Kouya se zašklebil. „Kirinové jsou příšerně nepraktické bytosti. Potřebuješ přinejmenším dvě rukojmí, abys udržel jednoho kirina.”

„Mnohem víc než dvě.”

„Pravda.” Kouya se znovu usmál. „Jsou tu Ribini vazalové, ani nemluvě o zbytku jejího doprovodu. Pokud se o něco pokusíš, všichni zemřou.”

„Nemohl bys je aspoň nechat jít?”

„Myslíš, že bych měl.”

„Jedno rukojmí stačí. Chápu, proč držíte Ribi, ale proč zadržovat i zbytek a to dítě? Přece jenom nehodlám utéct nebo tak něco.”

„Zeptám se na to tajemníka. Ale pochybuju o tom. Není tak lidumilný, že by pustil z rukou tak statečné protivníky.”

„Pravděpodobně ne,” souhlasil Rokuta s hlubokým povzdechem.

Atsuyu přišel na balkón. „Ach, tady jsi.” Hluboce se Rokutovi poklonil a na Kouyu se usmál. „Královská armáda se dala na pochod.”

Rokuta se překvapeně podíval přes rameno. „Armáda?”

„Tak se to zdá, Taiho. Jenom královská stráž. Jejich 7.500 vojáků by brzy mělo vyrazit z Kankyuu.”

„Dokáží vyhrát?”

„Oni nebo my?”

Atsuyu se uchechtl. Rokuta si nedokázal představit, co ten smích znamenal.

„Pokud se ptáš, jestli vyhraje královská stráž, řekl bych ti, že se nenecháme tak snadno porazit. Pokud se ptáš, jestli vyhrajeme, řekl bych ti, že se budeme snažit ze všech sil.”

„Proč?” zamumlal Rokuta. „Proč ty a Shouryuu tak toužíte po tomhle boji, proč široko daleko rozesíváte zmatek a nemyslíte na následky? Bezstarostně tady mluvíš o 7.500 vojácích. Vážně víš, co to znamená? Vždyť přece nepočítáš věci. Tady jde o životy, o jednotlivce s rodinami a nadějí a sny.”

Atsuyu ležérně pokrčil rameny a řekl: „Velmi dobře to chápu. Ale Taiho, chápeš, kolik tvých poddaných zemře, až Rokusui prolomí své břehy? Když se mám rozhodnout mezi deseti tisíci, co zemřou zítra, nebo tisícem, co obětuju dneska, ochotně si vyberu to druhé.”

„Oba dva – Atsuyu a Shouryuu – říkáte přesně to samé.”

Kouya mu položil ruku na rameno. „Celé se to dalo do pohybu. Teď už se to dá zastavit jenom jedním způsobem: že se tajemník vzdá a omluví. Rokuto, řekneš mu, aby se zabil?”

„Kouyo, tohle není fér.”

„Ale je to pravda. Říct mu, aby stáhl své jednotky, je vlastně to samé jako mu říct, aby zemřel. Pokud je přijatelné, aby směnil svůj jeden život za život tisíce vojáků, pak navrhuješ tu samou morální výměnu jako on.”

Rokuta se k nim otočil zády, položil si ruce na zábradlí a zabořil hlavu do paží. „Ty to nechápeš. Nechápe to nikdo, kdo ve vzduchu cítí krev a netrhne sebou.”

Kouya ho poplácal po zádech. „Pak by měl král souhlasit s přáním tajemníka. I kdyby zastával funkci nadřazenou císaři a měl rovnocennou pravomoc, král by se nebál o svůj život.”

„To se ti snadno řekne.”

„Ale Rokuto, jakmile jsme tě uvěznili v provincii Gen, válka se stala nevyhnutelnou.”

Rokuta s trhnutím zvedl hlavu a podíval se na Kouyu.

Kouya měl na tváři smutný výraz. „Pokud ses chtěl vyhnout válce, tak jsi měl v Kankyuu na mě poštvat svého shireie, obětovat to dítě a utéct. Jakmile jsme tě měli v držení, pro všechny z nás včetně tajemníka nebylo cesty zpět.”

Rokuta svěsil hlavu. To byla pravda. Ale nebylo možné, aby tehdy odsoudil to dítě k smrti.

„Kirinové jsou ubohá stvoření, zatracená vlastním smyslem pro soucit. Být po boku krále musí být zdrojem neustálého napětí. Když necháš všechno na Atsuyovi, budeš mít mnohem snazší život. Hele—” Kouya vzal Rokutu za ruku. „Taky to chci vyřešit bez války. A proto by měl král předat moc tajemníkovi a ty bys měl napsat dopis, co by ho k tomu vyzval.”

„Mohl bych psát, jak bych chtěl, ale Shouryuu mě nebude poslouchat.”

„Vážně?”

„Shouryuu se trůnu nevzdá. Vážně chtěl svoje vlastní království. Není to takový ten typ člověka, co by obětoval sám sebe a vzdal by se něčeho bez boje,” řekl Rokuta Atsuyovi. „Bude v boji pokračovat sám, když na to přijde. Jeden z vás musí ustoupit a Shouryuu to neudělá, dokud nebude mrtvý.”

Atsuyu se znepokojivě usmál a řekl: „To samé platí o mě, Taiho.”

„Ach.”

Atsuyu se přinutil podívat na svět dole. „Takže chtěl vlastní království, co? Nebo se chtěl stát králem království?”

„Na to samé bych se měl ptát tebe.”

„Já nemám zájem o moc a pravomoc. Po smrti krále Kyoua jsem se nevydal na horu Shou, ale ministři mě k tomu vybízeli. Trůn pro mě nemá žádný půvab.”

„Proč?”

„Záleží jenom na tom, co je nejlepší pro lid. Král, co by jim měl vytvářet bezpečný přístav, na ně vůbec nemyslí. Jsi si vědom, jak moc lidé v En toužili po novém králi, Taiho?”

„To—”

„Po korunovaci krále by se království mělo změnit. Ale tenhle nový král si veškerou pravomoc vyhradil pro sebe a vládu bere jako samozřejmost. To je ten dlouho očekávaný vládce – a v takovém případě by měl někdo vystoupit a zastat se lidu.”

„A ten někdo jsi ty?” zeptal se Rokuta sardonicky.

Atsuyu potřásl hlavou. „Pokud by existoval vládce, který se skutečně hodí k tomu, aby vládl, pak bych se mu okamžitě podřídil. Jak jsem řekl, nemám zájem o otěže moci.” Přešel k okraji balkónu a znovu se podíval na svět dole. „Aha. Takže král si přál akorát poznat, jaký to je pocit sedět na trůně. Není divu, že tak opovrhuje dřinou vládnutí.”

„Atsuyu, to jsem nemyslel.”

Atsuyu jedinkrát potřásl hlavou, otočil se na Rokutu a se zdvořilým kývnutím řekl: „Taiho, nedokážu si ani představit, jakým utrpením si procházíš. Nemám slov. Ale pokud se na nás usměje štěstí a pokud královskou stráž bez problémů odrazíme, nakonec uvidíme, jak se všechno tohle zlo promění na dobro. A určitě najdeme cestu z této temnoty.”
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>