HK - kapitola 74

Kapitola 74 – S tchánovými přáteli!

Dneska jsem měl pijanský večírek s tchánovými přáteli. Tchán se na to velmi těšil, připravoval zvláštní uzené maso a alkohol. Co se mě týče, já jsem naložil ryby, co jsem nachytal v nedaleké řece. Tohle byl ten druh ryby, o kterém Sieg řekla, že se nejvíc hodil k alkoholu.

Tato hostina se konala v přístřešku na nářadí na ranči. Aby nás nechytila tchyně nebo švagrova manželka, postupovali jsme potichu. Ale jelikož budeme vařit, nechali jsme okno otevřené.

Shromáždili se tu zhruba tři majitelé rančů. Všichni byli zhruba v tchánově věku. Muži v této oblasti byli obvykle stoičtí, ale tihle chlápci měli vážně veselou povahu, takže by je člověk podezíral, že už byli velmi opilí.

Stůl byl plný jídla a surovin, co lidé přinesli. Párky, šunka, pivo, ovocné víno, pražené oříšky a sušené ryby. Všechno vypadalo pěkně.

Mezi nimi byl jeden chlápek s velkou koženou brašnou, co hrdě položil.

„Podívejte se na tohle, před chvílí jsem je chytil.”

Z brašny vylezlo malé zvíře, co jsem ještě nikdy neviděl. Trochu se to podobalo rosomákovi.

„Copak to je?”

„O, tohle jsou jezevci. Ničí nám pole, takže je brzy na jaře lovíme.”

„He~”

No ano, ti dva jezevci měli navzdory zimnímu spánku baculatá těla a lesklou srst.

„Jsou výborní.”

Aach, to vážně podpořilo můj zájem. Zdálo se, že je podřežou, takže když jsem řekl, že to udělám venku, překvapilo je to. Ještě víc je překvapilo, když tchán řekl: „Můj zeť je z lidu lovců.”

„Jsi tak útlý, ale přitom jsi celkem drsný. Úžasné.”

Mávl jsem rukou, že to tak nebylo, zatímco jsem se suše usmíval, a odešel jsem z přístřešku.

Byl jsem zklamaný svými útlými pažemi. Lidé tady byli vysocí a měli také podsadité postavy, možná to bylo tím, že snáze nabírali svaly. Naopak já nebyl tak vysoký a ani jsem neměl svaly. Přemýšlel jsem, jestli by Sieg řekla „Jak spolehlivý muž! Úžasné! Obejmi mě!”, kdybych měl tak svalnaté tělo jako tihle muži. Zatímco jsem byl takhle rozčarovaný kvůli takovým zbytečnostem, přešel jsem k jatkám.

Abych jezevce zařízl, nabodl jsem jim nohy k sobě a pověsil je. Zdá se, že už je řádně odkrvili. Bude to snadné.

Nejdřív jsem pod jezevce položil mísu a začal je od nohou stahovat. Jezevčí kůže byla pevnější, než jsem čekal. Kdybych do toho nevložil dostatek síly, nůž by se skrz ni nedostal. Kožešinu měli nadýchanou. Možná to bylo tím, že jedli dobroty. Možná by bylo pěkné z ní udělat pěknou čepici s ocasem jako ozdobou. Rozložil jsem je ven a nechal je na chladném a tmavém místě, abych je později zpracoval.

Holé jezevčí maso bylo pokryté spoustou tuku. Rudé kousky, co mezi ním vykukovaly, měly růžový odstín. Nepáchlo to. Odřezal jsem špičky a rozpáral jim břicho. Když jsem vytáhl orgány, některé byly ještě teplé. Zdálo se, že to byla zvířata s vysokou tělesnou teplotou. Pak jsem je rozporcoval na díly a uložil je na tác. Když jsem měl všechno hotové, umyl jsem si ruce, nasbíral jsem pár bylinek z okolí a vrátil jsem se na hostinu.

„Ritzharde, děkuju.”

„Ne, jsem na to zvyklý.”

Zatímco místnost byla plná dýmu, na roštu se opékaly různé suroviny.

„Ooch, udělal jsi to zručně.”

Člověk, co jezevce chytil, s radostí přijal maso a bylinky, co jsem nasbíral. Vetřel bylinky do masa a velmi živě hodil pár kousků na rošt.

Juwa~ Opékající se maso vydávalo takový zvuk. Jezevčí maso nemělo exotickou vůni zvěřiny. Z masa odkapával tuk a po větru stoupala aromatická vůně. Jakmile bylo maso dobře opečené, posypali jsme ho troškou soli.

„Na, ochutnej.”

„Děkuju.”

Zdvořile jsem přijal porci grilovaného masa. Jelikož maso bylo ještě nevyzrálé a ztuhlé, bylo trochu tuhé. Ale mělo to pěknou texturu na žvýkání, takže to bylo celkem dobré. Když se do toho člověk zakousl, ústa se mu zalila chutí masa a do nosu mu pak stoupla divoká vůně zvířete. To dokřupava opečené maso se hodilo k pivu. Tuk byl sladký a nebyl lepivý. Bylo to velmi výborné maso.

„Nejlepší je, když se z něj udělá polévka.”

„!”

Když jsem to zaslechl, nemohl jsem si pomoct a chtěl jsem ji uvařit. Dostal jsem recept a svižně jsem vstal, abych šel ven uvařit jezevčí polévku.

Na tchánově ranči je malá kuchyňka, takže se tam mohl člověk najíst, kdykoli chtěl. Také tam byly uskladněné prosté suroviny a zelenina.

Nejdřív jsem vzal jezevčí žebra, abych z nich udělal vývar. Jelikož tuk byl také hlavním zdrojem chuti, přidal jsem i ten. Jakmile se to začalo vařit, přidal jsem bylinky a zeleninu na chuť. Během vaření jsem sbíral pěnu. Jakmile se kalná polévka projasnila, použil jsem síto, abych přecedil veškerý obsah hrnce. Do čiré polévky jsem přidal nakrájené jezevčí maso a také kořenovou zeleninu a houby. Znovu to začalo pěnit, takže jsem se snažil ji sesbírat. Nakonec jsem jezevčí polévku dokončil přidáním koření. Rozhodl jsem se vzít celý hrnec a podělit se o polévku s ostatními.

„Tohle je úžasné!”

Zdálo se, že i pro tchána byla jezevčí polévka novinka, neboť měl oči doširoka otevřené.

Čirá polévka měla intenzivní chuť a zelenina jí byla nasáklá, takže těšila chuťové pohárky svou bohatou chutí. Přidal jsem tolik tuku, a přesto to nebylo mastné. Bylo to osvěžující.

Zdálo se, že jezevci nepáchli, protože nebyli všežravci. Jedli med, ovoce a bobule. Jelikož byli chutnější než častí divočáci, mnoho lovců se na ně zaměřovalo.

Dva jezevci rychle zmizeli. Myslel jsem si, že kdyby vyzráli, byli by chutnější, ale byli tak vzácní, že jsem to vzdal.

Pokračovali jsme v hostině s klobásami a šunkou a pili jsme. Začalo být živěji s různými tématy.

Pánové projevili největší zájem o můj život ve vzdálené zemi. Zimní lov a výroba konzervovaného jídla na polární noci. Na jaře sbírání plodů lesa, bílé noci v létě a dámská válka ve sběru bobulí. Když jsem řekl, že všechno, co potřebujeme, si vyrobíme, překvapilo je to.

„Děláte dokonce alkohol.”

„Ano. Koupit ho je možná levnější, ale máme čas si ho udělat.”

Byl to náš starý zvyk dělat všechno, co můžeme, i když to je otrava. Od kupců kupujeme co možná nejméně. Tato myšlenka se mezi mladšími generacemi začala ztrácet, ale já osobně jsem si myslel, že schopnosti něco vyrobit byly užitečné.

„Haa, takové překvapení!”

Když si pánové vyslechli moji historku o alkoholu, překvapilo je to. Zdálo se, že si také jako zálibu vyráběli alkohol. Ale řekli, že oni jen kupovali suroviny z obchodu s alkoholem.

„Meruňkový likér, co jsme dělali loni, byl skvělý.”

Evidentně vyrobený ze sušených meruněk. Zdálo se, že ze sušeného ovoce byl nápoj sladší a prohlubovalo to chuť.

Kromě toho si dělali i léčivý alkohol z bylinek na zdraví.

„To není alkohol. To je lék.”

„Samozřejmě.”

Bylinky a ořechy, používali mnoho věcí. Hodně jsem se toho naučil.

„U nás ve vesnici obvykle míváme bobulové likéry. Někdy děláme alkohol z ovoce, co prodávají kupci.”

„Ho, tady má bobulový likér vyšší řád.”

„Aha.”

Doma mě učili, abych na výrobu alkoholu používal jenom čerstvé bobule, takže mě nikdy nenapadlo použít na alkohol sušené ovoce nebo bylinky.

„To zní skvěle. Chci si to zkusit vyrobit. Myslím, že alkohol je nejlepší domácí.”

Když jsem zamumlal tohle, tchán něco navrhl.

„Ritzharde, co takhle, kdybys udělal různé druhy alkoholu a já vám je později poslal?”

Také mi řekl, abych se poplatkem za přepravu netrápil, a poplácal mě po rameni.

„Tak to bych se Sieg rád na trhu nakoupil suroviny.”

To Sieg pila víc. Pokud je něco, co preferuje, udělám z toho alkohol.




Takhle se zavřela opona nad hostinou s pány a blížilo se to k závěru.

Jezevčí maso, co jsem měl poprvé, bylo výborné a naučil jsem se mnoho věcí, takže to za to stálo.
--------------------------------------------------

~ Vyrábění likérů, to je moje. Ačkoli toho moc nevypiju, máme doma (velmi barevnou) sbírku lahví - višňové brandy, meruňkovou whisky, ořechovku, atd. Kdo ještě nezkusil, vřele doporučuju. V kapitole 76 bude i návod ^_^ ~

<Předchozí>...<Následující>