HK - kapitola 77

Kapitola 77 – S Ritzhardem!

Poté, co jsem více než půl roku strávila ve své domovině, jsem v pořádku porodila své dítě. Zotavení bylo také u konce, takže už nám zbývalo se akorát vrátit zpět do vesnice. Ale stalo se něco nečekaného.

„Co tím myslíš vrátit se domů, copak není v pořádku tady ještě chvíli zůstat?”

„Ne, fyzicky jsem už v pořádku, takže se chci vrátit co nejdřív.”

„Ale stejně...”

Ten člověk, co mě obtěžoval, byl otec. Zatímco v náručí držel svého vnuka, trval na tom, abych tady ještě chvíli zůstala.

„Hej, Ritzharde!”

„Ech?! A...u-hm.”

Ritzhard se v reakci na otcovo zoufalé doprošování zatvářil ustaraně. Jestlipak ho napadlo, že zaútočí na mého manžela, když se já nevzdám. To je ale prohnaný otec. Omráčilo mě to.

„Otče, můžeš Ritzharda přestat týrat?”

„O čem to mluvíš? Já ho netýrám.”

Evidentně neviděl, jak Ritz sklopil pohled a jak se ošíval.

„Hlavně...”

„C-copak? Co jsi to za dceru, když na svého rodiče koukáš z patra!”

Postavila jsem se a dívala se na otce z výšky. To bylo všechno, co jsem udělala, ale otec pevně objal Arna, aby ho chránil. Bylo to, skoro jako kdybych já byla ta špatná, takže jsem si nakonec odfrkla.

„Otče, když jsem se vdávala, poslal jsi mě pryč s úsměvem, a přesto když se loučíš s Ritzem a Arnem, snažíš se ze všech sil nás od odjezdu odradit.”

„U!”

„To si myslíš, že tvůj zeť a vnuk jsou roztomilejší než tvoje vlastní dcera?”

„Uu!”

Upřímně řečeno, otec Ritzharda slepě miluje. Taky má rád Arna. Ritz s radostí pomáhal na ranči a díky své laskavé a upřímné povaze s otcem dobře vychází. Arno má otce také rád, možná to je tím, že to podědil po Ritzovi.

Děti v tomto věku jsou celkem plaché a neměly rády, když je objímal někdo jiný než jejich rodiče, někdy dokonce brečely, ale Arno se chová pěkně u každého. Když ho chováte, dokonce se směje. Dokonce ani otec nedokáže snést roztomilost mého syna.

„Sieg, uklidni se. Tcháne, ty taky.”

Ritz mě vzal za ruku a posadil se vedle mě.

„Tcháne, je mi líto, že odjíždím svévolně, když jste se o nás tak dlouho starali.”

„Ne, to...”

„Můžete za Arnem a Sieg přijet na návštěvu. Tcháne, kdykoli tě uvítáme.”

„U-uhm, dobře...”

Nakonec otec po Ritzhových slovech ustoupil.

Když jsme otce přesvědčili, vydechla jsem si úlevou.

„Sieg, je dobře, že je tchán tak chápavý.”

„Aa, to ano.”

Zasmála jsem se, zatímco jsem poplácala svého syna. Ritz ho zrovna houpal a Arno se smál.

„Rád se na tebe dívá, Sieg... Haa, naše dítě je vážně roztomilé~”

Ritz s úsměvem houpal Arna ještě víc.

„Vážně, přesně jak říkáš.”

Jak můj manžel, tak syn jsou roztomilí. Stačilo je takhle sledovat a cítila jsem se obrozeně. Jemně jsem Arna hladila po jeho jemných bílých vláscích, pak jsem i Ritze pohladila po vlasech.

„P-přijde mi to, že i mě rozmazluješ.”

„V tom se nepleteš.”

„Jak jsem si myslel?”

„Nelíbí se ti to?”

„Ne~, spíš je to ještě rozkošnější. Že, Arno?”

Řekl něco takového, takže jsem té sněžné víle před sebou dala polibek plný lásky.




Nemyslela jsem si, že s naším návratem domů budou takové potíže. Ale pořád jsme museli pár lidí přemluvit.

„—Takže tentokrát musíme informovat Edelgardu a Adeltraudu.”

„Wa-waach!”

Moje neteře měly Ritze rády. Rozhodně budou plakat. Před pár dny jsem svého bratra požádala, aby jim řekl, že se budeme vracet. Ale on za mnou prostě přišel a řekl: „Nemohl jsem to udělat, protože to bude příliš smutné.”

„Jak jim to mám vysvětlit?”

„Hmm. Rozloučit se je těžké.”

Kdyby to šlo, nechtěli jsme se loučit se smutkem. Ale nevěděli jsme, co bychom měli dělat.

„Ach, správně.”

„Máš nějaký nápad?”

„Nápad, no, přemýšlím, že jim to řeknu pozítří na pikniku.”

„Správně. Je lepší jim to říct dřív.”

Rychle jsme se dohodli na plánu: zítra nakoupíme nezbytné věci na piknik a pozítří navaříme.

Druhého dne jsme šli s Ritzem nakoupit do obchodní čtvrti pár věcí. Co se týkalo Arna, požádali jsme matku, aby se o něj postarala.

„Tohle bude jako suroviny stačit?”

„Aa, to je ono.”

Zkontrolovala jsem, že to, co jsem vybrala, bylo to samé, co jsem měla napsané na papírku, a pak jsem to nechala odnést sluhy.

„Teď bychom měli koupit dárek pro Edelgardu a Adeltraudu.”

„Jo.”

Ritz a já jsme se rozhodli, že bychom jim měli na rozloučenou něco dát.

„Je to těžké, nevím, co mají dívky rády.”

„Je to obtížné.”

„Co jsi chtěla, když jsi byla malá, Sieg?”

„...Modely zbraní.”

„Ach, dobře.”

Co jsem já chtěla, jim pravděpodobně radost neudělá. Panenky, plyšáky, domečky pro panenky... to jim kupuje tchán, takže si nemyslím, že je to tak moc potěší.

„Co takhle knížky?”

„Ach, to by mohlo být pěkné...”

„Sieg, děje se něco?”

Pohledem jsem spočinula na stvoření ve výloze obchodu. Bílá načechraná srst, velké kulaté oči a laskavě vyhlížející tvář, co se zdála, že se usmívá, když jsme se střetli pohledem.

„Ritzharde!”

„Ano?”

Ukázala jsem na stvoření ve výloze, aby to můj manžel viděl.

„Je to podobné.”

„Čemu?”

„Ten pes se ti podobá.”

„Aha~ Takže jim dáme tohle?”

„A-aa.”

Byla jsem trochu zvědavá, nebo spíš celkem zvědavá, a tak jsem se rozhodla do toho krámku zajít a zeptat se na to prodavače.

„Této rase se říká samojed. Je to plemeno z chladných zemí střední Evropy.”

Samojedi jsou dobrá tažná zvířata žijící ve sněžných zemích. Dokáží shánět dobytek, táhnout saně a dobře poslouchají rozkazy.

„Ale nemají agresivní lovecké instinkty a mají něžnou povahu. Jsou laskaví, takže ho lidé mají rádi i jako domácího mazlíčka na hraní.”

„Aha.”

Ta tvář, co vypadala, jako že se usmívá, se evidentně nazývala Samoyedův úsměv. Čím víc jsem se na něj dívala, tím víc jsem si myslela, že se Ritzhardovi podobal.

„Ritzi, kupme tohoto psa.”

„Máš v plánu vzít tohle domů?”

„Ne, tohle bude dárek pro Edelgardu a Adelatraudu.”

Ačkoli to možná nebude hlídací pes, mohl by z něj být dobrý kamarád. Trénink můžu nechat na otci.

„Nevadí to?”

„Ne. Je to dobrý nápad.”

A tak jsme měli nového člena rodiny.





V den pikniku.

Ritz, neteře a já jsme se probudili brzy, abychom si připravili a zabalili oběd. Dneska s námi měli jít i moji rodiče a taky bratr s manželkou. Půjdeme jen na nedalekou louku, ale tak nějak z toho vznikla velká událost.

Na přípravu oběda jsme si vyžádali pomoc služebnictva. Díky spolupráci všech jsme to nějak všechno stihli dokončit.

Když bylo slunce vysoko na obloze, skupina vyrazila k lesu.

„Jé, podívej, teto Sieglinde, jsou tu pěkné květiny.”

„No ano.”

„Sestřičko, jak se jim říká?”

„...Tužebník.”

„Nebo tak nějak.”

Adeltrauda předala Ritzovi květiny, co byly jako kyprý sníh a co se k němu hodily. Jak je Ritz přijal, zabořil do nich nos a ledabyle řekl: „Taková pěkná vůně. Voní jako mandle~”

Když jsme šli trochu dál, dorazili jsme na rozkvetlou louku. Tam jsme se navzájem proháněli, hráli si a pak jsme se rozhodli dát si oběd.

Oběd, co moje neteře připravily, získal pozitivní ohlasy. Chutnal dokonce i mým rodičům, bratrovi a jeho manželce. Jak to neteře viděly, zářivě se usmívaly.

Po obědě jsme z květin vili věnečky. Když Ritzhard viděl, jak je matka a švagrová pletou, taky to zkusil. Nakonec jsem se smála, jak se mu nepodařilo vycítit atmosféru a udělal nejlepší věnce ze všech. I to, jak se otec zatvářil, když dostal věnce od mých neteří, bylo směšné.

Ty příjemné chvilky rychle uplynuly.

Ritzhard řekl neteřím, že jim musí něco říct.

„Vy dvě, můžete mi věnovat chvilku.”

„Jé, strýčku Ritzharde.”

„...”

„Po pravdě řečeno se musíme vrátit do naší země.”

„Prosím?”

„...”

Když neteře zaslechly Ritzhardova slova, Edelgarda si zakryla tvář, zatímco Adeltrauda se zatvářila sklíčeně. Až do teď jsme trávili příjemné chvilky. Bylo mi jich líto.

„P-proč?”

„...”

„Vážně mi je to líto. Musíme se vrátit.”

„Ne, ne!”

Adeltrauda mě objala s uslzenýma očima. Pokaždé, když nás požádala, abychom nechodili, jsem cítila, jak mě zabolelo u srdce.

„P-pořád musíme udělat spoustu věcí, musíme si hrát, ne, ne.”

V takových chvílích jsem nevěděla, co říct. Chtěla jsem obejmout i Edelgardu, co stála sama trochu stranou, ale nemohla jsem se pohnout.

Co mám dělat, to jsem si myslela, když mě polekal klidný hlas: „...To nejde, Adeltraudo.”

Edelgarda jemně pohladila Adeltraudu po vlasech a promluvila na ni.

„A-ale mě se po něm bude stýskat.”

„...Podívej se na strýčka Ritzharda.”

„Prosím?”

„Nevypadá bledě?”

„J-jak to?”

Edelgarda tiše zašeptala, aby to ostatní neslyšeli: „...Léto.”

„Léto?”

„...Svítí na něj slunce, takže...”

„Cože?”

„...Víme, že strýček není normální člověk.”

Po Edelgardiných slovech Adeltrauda vypadala, jako kdyby si něco uvědomila. Tak mě tak napadá, tyhle malé neteře věřily, že Ritzhard je sněhová víla.

„...Pokud by slunce bylo moc silné, strýček roztaje. Sněhová víla tu nedokáže snést letní horko. Nevadí ti, že strýček zmizí?”

„T-to ne!”

„...Tak bychom ho neměly zdržovat.”

Adeltrauda si otřela slzy a ustoupila ode mě.

„Strýčku, jsi v pořádku?!”

„E-ehm, jsem.”

„Musíš se rychle vrátit do své země!”

„Dobře.”

Ritzhard ty roztomilé neteře objal a poděkoval jim.




„Tcháne, tchyně, děkujeme, že jste se o nás postarali.”

„A-aa, ať máte pevné zdraví, Ritzharde, Arno, Sieglinde.”

Dokonce i pes nás vyprovázel. Navíc se jmenoval 'Ritz'. Jsem si jistá, že ho budou milovat jako Ritzharda.

„Sieg, dobře Ritzharda podporuj.”

„Aa, dobře.”

Při tomto pobytu jsem svým rodičům mohla dokonce ukázat své dítě. Z této scény, co jsem si za svých dob u armády nedokázala ani představit, mi bylo tak nějak trapně.

„Arno, příště přijedeme za tebou.”

„...S psíkem Ritzem.”

Bylo pěkné, že jsme se mohli rozloučit s úsměvem. Ulevilo se mi, že jsme se mohli rozejít bez lítosti.

A tak jsme se vrátili. Náš život ve sněžné zemi brzy znovu začne.
--------------------------------------------------

~ Ritzhard se své pověsti 'sněžné víly' nezbaví, ale tentokrát mu to pomohlo. ~

<Předchozí>...<Následující>