DM - kapitola 156

Kapitola 156 – Hrdina a Satou (2)

Tady Satou. Když jsem hrál bojové hry, nejprve jsem se bavil zvláštními útoky, ale pak mě postupně očarovalo pročítání a vytváření kombinací. Ačkoli jak se dalo čekat, nemyslel jsem si, že by nastal den, kdy se sám budu pohybovat jako postava z bojové hry.




„Jdu si pro tebe, my honey!”

Hrdina Hayato otevřel dveře a vstoupil. Tama byla zrovna stočená u mě na klíně a jak ji to překvapilo, zaťala do mě drápky. Trochu to bolelo. Pochi a Mia, co byly po mém boku, ztuhly.

Takhle se vetřít do pokojné chvilky čtení obrázkové knížky, jak otravný hrdina.

„Co... to kruci.”

A taky proč jsi tak šokovaný, hrdino Hayato.

Co ho jen tak překvapilo.

Nebylo tu nic nijak zvláštního. Pochi na mě jen dotírala, abych jí četl obrázkovou knížku. Seděl jsem na velké pohovce a po dlouhé době jsem si ledabyle vychutnával odpoledne. Měl jsem na sobě neotřelou tuniku bez rukávů a krátké kalhoty, ale jelikož jsme byli v soukromé místnosti, nebylo na tom nic špatného.

Lulu a Nana, co odpočívaly na koberci, na sobě měly jednodílné šaty, které i když byly tenké, nijak neodhalovaly jejich těla. Liza poslouchala, jak čtu obrázkovou knížku, zatímco v poklidu stála se zavřenýma očima, jako kdyby meditovala. Cítil jsem v jejím pohledu mírný hněv. Sice to bylo nečekané, ale Liza přece jenom ráda poslouchala čtení z obrázkové knížky. Hněvala se, protože ji z toho vyrušili?

Miu vyděsil Hayatův pohled, proklouzla za mě, lechtalo to.

„Ale pane hrdino, takhle bez klepání vstoupit do místnosti je nevychované, víš?”

I když to Arisa řekla upjatě a náležitě, hladila mě přitom po noze. Bylo to trochu směšné. Ach jo, přestaň s tím sexuálním harašením, zatímco předstíráš, že posloucháš čtení.

„Pojďme bojovat, Satou! Nahněval jsi mě!”

To zakřičel hrdina, jehož tvář vypadala, že co nevidět uroní krvavé slzy, a kterého zezadu sevřela slečna Ringrande a její družina.

Můj ty světě, nechápu, co se tu děje.




Převlékl jsem se do rytířského oděvu, v kterém se snadno pohybuje, abych se vyvaroval nějaké nezdvořilosti vůči princezně Maryest, a šel ven. Ani v nejmenším jsem neměl v úmyslu s hrdinou bojovat, ale nemohl jsem nejít tam, kde hrdina a jeho společníci čekali.

„Vážně hodláš bojovat?”

„Samozřejmě že ne.”

Lulu se ustaraně zeptala a já zlehka odpověděl.

I kdybych bojoval, jenom by to odhalilo moji skutečnou sílu, nebyla v tom žádná výhoda.

„Konečně jsi přišel, Satou!”

Hrdina byl v obležení služebné s velkými prsy z hlavní budovy, na rameni měl položený Arondight a byl v altánku na nádvoří.

„Dáme si spravedlivý souboj!”

„To odmítám.”

Hrdina mě vyzval na souboj, zatímco na mě přímo ukazoval Arondightem. Nekompromisně a s úsměvem jsem ho odmítl.

Zdálo se, že hrdina nečekal, že ho odmítnu, vypadal popleteně. Rád bych se ho hodinu vyptával, proč si myslel, že ho neodmítnu.

I kdybychom bojovali, pro mě v tom přece jenom byly jenom nevýhody, ne?

„Vyslechnu si důvod.”

„V tomhle boji nemám co získat.”

„Hee, neříkáš, že to je proto, že nedokážeš vyhrát, co?”

Hrdina se zeptal a princezna Maryest namítla.

„Samozřejmě tu je i fakt, že nemám šanci na výhru, ale i kdybych nějakou náhodou vyhrál, není v tom pro mě žádná výhoda. Je zbytečné bojovat, ne?”

„Zkřížit meč s hrdinou, dokonce i v říši to je velmi vzácná čest, víš?”

Vážně chtěla, abych s hrdinou bojoval, co?

„Tu čest poskytněte rytířům a lidem, co bojují v turnajích.”

„Ty si ani nemyslíš, že s Hayatem prohraješ, co?”

„Slečno Maryest, to je absurdní prohlášení. Je to hrdina, víš? Není možné, abych vyhrál proti existenci, co se dokáže vyrovnat démonickému lordu.”

Nemyslel jsem si, že bych v přímém šermířském souboji vyhrál nad válečníkem veteránem. Ačkoli kdyby to byl boj, kdy se dalo použít cokoli, bylo by to něco jiného. Vlastně když jsem bojoval se starším Doharem, zničil mě jako šachmat v šachu, i když jsem své schopnosti skrýval.

„Vážně? I když jsi před absolutní silou, nechováš v sobě ani obdiv, závist, žárlivost nebo strach. Nemám pravdu?”

Asi jo.

„Hej, Mary. Nezdržuj můj souboj složitými řečmi.”

„Ale, omlouvám se. Tohle dítě reaguje celkem nezvykle, takže jsem jenom bezděky...”

Takže když se teď vrátím k hlavnímu problému, co mám dělat. Tak mě tak napadá, Arisa byla vážně tichá.

„Gufufufu, [prosím, nebojujte o mě], jak výborná situace.”

Co si to tam šeptala?

„Dobrá, tak to uděláme takhle. Ty sázíš princeznu Arisu. Co se mě týče, dám ti cokoli budu moct.”

Došlo na něco velkého. Tak to bych chtěl jeho loď.

„Dimenzionální válečná loď, jeho svatý meč a jeho svaté brnění je majetkem říše, takže jsou ze hry,” řekla mi princezna Maryest pevně, jako kdyby mi četla myšlenky.

Při dlouhých hovorech s baronem Munem jsem slyšel, že když hrdinu povolají, objeví se se svatým mečem. Jestlipak to není pravda?

Mohl jsem si informace získat jako Nanashi, takže nebylo nějak zvlášť třeba, abych to dělal jako Satou. Správně, uděláme z něj pojistku pro případ, kdy na to sám nebudu stačit. Přece jenom nezvládnu, když se démoničtí lordi objeví na dvou různých místech najednou.

Navíc kdybych měl nějaké konexe v říši Saga, mohl bych se tam uchýlit, kdybych přišel o své postavení v království Shiga.




Nakonec se to konalo s hrdinou a přihlížejícími.

Dal jsem mu tři podmínky. První, svedeme souboj na místě, kde nás nikdo nebude sledovat. Druhá, hrdina nepoužije jedinečné techniky nebo aktivní bojové techniky. Třetí, pokud získá Arisu do vlastnictví, musí upřednostnit Arisinu vůli, až ji úspěšně uvolní z geassu.

Ale jelikož to Maryest neschválila, bylo dovoleno, aby souboj sledoval jeden člověk z každé strany. Slečna Ringrande chtěla jít taky, ale jelikož by vyvstaly různé problémy, kdyby ten souboj viděla, zabránili jsme jí v tom.

Také jsem se měl držet druhé podmínky nepoužívání bojových technik, ale jelikož Arisa trvala na tom, že by to nebylo fér, dovolili mi je použít.

My čtyři jsme přišli do opuštěné arény pod vévodským hlavním městem.

O tomhle místě jsem věděl od známého, co žil v podzemním tunelu. Zdálo se, že se na tomto místě až do doby před 100 lety pořádal turnaj temného bojového umění.

Princezna Maryest použila světelnou magii, aby prostor osvětlila. Byl 10 metrů vysoký a zhruba 20 metrů v poloměru. Jelikož tu bylo i hlediště pro diváky, místo na souboj bylo vlastně menší.

Než jsme se sem dostali, zeptal jsem se Arisy na její skutečné úmysly. A ona mi řekla, že bych měl prohloubit své přátelství s hrdinou, aniž bych to nějak přehnal, a vyměnit si informace. Měl jsem pocit, že vzdálenost mezi Arisou a hrdinou už byla dostatečná, ale nedojalo mě to, ani když mě prosila. Ale když byla Arisa takhle tajnůstkářská, bude to jenom horší, takže jsem její důvod přijal.

Ta část <nepřehnat to> byla složitá, protože mým protivníkem byl hrdina. Ale jelikož to nebyl souboj na ostro, pravděpodobně to bude v pořádku, když nepoužiju zbraně, co mám v inventáři, když ho neudeřím mírně pokročilou magií a když jeho meč vykryju holýma rukama.

„Vypadá to, že když jsme tady, můžeme si dovolit i tak nějak okázalý souboj.”

Než jsme sem přišli, převlékl jsem se do bílého koženého brnění.

„Řádně se zarazím, než tě praštím, tak se neboj.”

„Dobře, věřím ti.”

Ačkoli jsem ze zdvořilosti odpověděl, kdo by mu věřil, když měl tak masožravý výraz.

„Pane hrdino, tohle není bitva na ostro. Pokud tvůj protivník zemře, prohraješ. A pokud na to dojde, půjdu s panem Satouem.”

„Hm, umím se držet zpátky, nech to na mě.”

Arisa ho přísně varovala, ale bylo vážně sporné, jestli to vážně chápal, když jí takhle lichotil.

„Budeme mít tři souboje, výhra ve dvou znamená vítězství,” řekla princezna Maryest podmínky k vítězství.

„Je zakázáno prohrát naschvál, jasné!”

„Ale samozřejmě, my honey. Až se vezmeme, postavíme si bílý dům v říšském hlavním městě. A na zahradě budeme mít velkého psa.”

Arisa pravděpodobně mluvila na mě, ale Hayato si to špatně vyložil a začal o něčem mluvit. Jeho vkus byl nečekaně dívčí.

„Ty, vážně~ se nesmíš držet zpátky, jasné! Prosím, nezapomeň, že bych neodešla jenom já, ale i Lulu by byla pryč!” připomněla mi Arisa znovu, tichým hlasem.

Nevěděl jsem, co to bylo za uvažování, ale i kdyby Lulu nezmínila, neměl jsem v úmyslu Arisu vydat. Kdyby si to Arisa opravdu přála, s úsměvem bych ji vyprovodil, ale když to tak není, měla by být se mnou.

„Dobře.”

Kývl jsem na Arisu, co vypadala vážně nervózně. Ale byla ten typ, co si v podivných ohledech nevěřil.




Hrdinovi bylo zakázáno použít nejenom jedinečné techniky, ale i aktivní bojové techniky, co? Hádám, že bych měl vypnout menu, aby to bylo spravedlivé. I když jsem dal menu na OFF, poslední nastavení v kolonce společníků stejně zůstalo, tak dobrá.

Po dlouhé době jsem dal menu na OFF.

Výhled se mi rozšířil.

Já měl elfí meč, Hayato svatý meč. Chtěl jsem hrdinovi říct, aby se držel zpátky, ale odpověděl mi na to, že bylo před úderem snazší se zastavit s mečem, na který byl zvyklý. Na to jsem neodpověděl.

„Na místa, souboj začne, když mince dopadne na zem!”

Arisa vyhodila minci do vzduchu.

Po boji s démonickým lordem jsem se naučil různé věci.

Pohyby očí.

Postavení těžiště v těle.

Mírné změny v linii těla odrážející pohyby svalů.

A také dech—

Vrhl jsem se pod hrot Arondighta a bodl jsem elfím mečem k jeho srdci. Souboj skončil, než dozněl zvuk dopadu mince na zem.

„První souboj, vítěz Satou♪”

Hej, rozhodčí.

„Co děláš, Hayato! I když se nepohnul tak rychle, nechal jsi ho vyhrát naschvál, to je neúcta ke svému protivníkovi.”

Princezna Maryest hubovala z ústraní Hayatovi, ale nezdálo se, že by to k němu doputovalo.

„Tohle je překvapení, vážně to byly pohyby levelu 30?”

Já sám, víc než hrdina, jsem byl překvapený svými vlastními pohyby. Tělo mi přišlo lehčí než obvykle. Jako kdybych něco zapnul, živě mi na mysl tanuly informace, až to bylo překvapivé.

Trajektorie a načasování úderu hrdinova Arondightu byly dle mých očekávání. Pochopil jsem Hayatův zvyk, když jsem ho viděl bojovat s démonem se žlutou kůží, ale důležitější bylo, že jsem dokázal předpovědět jeho pohyby, jako kdybych četl budoucnost.

Abych si tuto senzaci potvrdil, bojoval jsem v druhém souboji.

Vyhnul jsem se vodorovnému seku tím, že jsem se minimálně prohnul vzad.

Meč se vracel zpět abnormálně rychle, vykryl jsem ho chráničem na opačné straně ruky, kterou jsem držel meč.

Když jsem maličko ukázal slabinu, hrdina vyrazil k mému břichu ze strany. Já to předvídal, zvládl to a naschvál jsem ten útok přijal, zatímco jsem ho vyvedl z rovnováhy.

Byl to pocit, jako když jsem bojoval se silným hráčem v bojové hře. Znovu jsem chtěl bojovat se starším Doharem. Tentokrát bych měl být schopen slušně bojovat, aniž by mě vedl za nos.

Víc a víc.

Hrot meče se trochu pohnul, než máchl mečem, nepatrný rozdíl v síle úchopu jílce meče, všude byly informace.

Během boje s hrdinou jsem se těšil z každé části svého těla.

A—

V mžiku byl konec zábavy.

>[Získal jsi techniku Předpovídání: Souboj mezi lidmi]

>Získal jsi titul [Tanečník meče]
-----------------------------------------------

~ Satou, no comment. Hrdino, měl bys víc trénovat. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>