DM - kapitola 154

Kapitola 154 – Bitva v aréně (3)

Tady Satou. Existuje jedna věc jménem Tabletop RPG. Je to hra, kde si hrajete na postavu v herním světě, ale na rozdíl od lidí ze Západu jsou Japonci obecně plaší, takže ve většině soubojích mluví celou dobu zdvořile. Tohle řeknu znovu, mezi Japonci je hodně stydlivých lidí.



Z druhé strany arény přiletěl zvěd z ptačího lidu. Vévodovy síly evidentně konečně dorazily. Potvrdil jsem si to na mapě, bylo to 10 železných golemů a 3.000 rytířů obkličujících arénu. Také tu bylo několik pohyblivých pevností.

„Tsk, přijít po tom všem.”

Rozloučil jsem se s hrdinou, co utrousil slova kletby. Bylo by otravné, kdybych brzy neodešel.

„Hrdino, brzy budu muset jít. Nechci se příliš sblížit s vlivnými lidmi.”

Omlouvám se, vlastně jsem už na straně těch vlivných lidí.

„Ten pocit chápu. Pravděpodobně to už vidíš, ale jsem Hayato Masaki. Možná to je matoucí, ale Masaki je příjmení. Ty jsi taky Japonec— ne, s těmi vlasy, reinkarnovaný člověk, co? Jsi dřívější Japonec, že?”

„Japonec nebo ne, od pohledu to už víš, ne? Jsem [Neopěvovaný hrdina], Nanashi. Jednou se možná znovu setkáme na bojišti.”

Považuju se za hrdinu— ne~ bylo to dost trapné, že jsem se z toho chtěl válet po podlaze. Bylo to jako nainstalovat si do smartphone nástroj na překládání řeči chuuni.

Vážně jsem byl rád, že mám techniku Pokerová tvář.

„Počkej! Nebudeš bojovat spolu se mnou? Chci tě při bitvě s démonickým lordem.”

Strašný.

Aspoň řekni: „Chci tvou sílu.” Je absurdní být kromě lolikona ještě homo.

„To je žádost o ruku? Díky za pozvání, ale ne, díky. Ta děsivá~ banda slečen za tebou přece jenom zahlíží. Zatím, pane proutníku.”

Co to kruci bylo s tím Panem proutníkem! Zastavte mě někdo, prosím. Přemýšlel jsem, jestli to bylo proto, že jsem si byl vědom své pohlavně neutrální řeči. Stal se ze mě podivný charakter.

Splnil jsem svůj cíl stát se postavou, kterou se mnou (Satouem) nebudou spojovat, ale bylo to příliš nechutné, umírám.




Jednotka zvědů, co se vrhla do hlediště, začala volat „Yamato”, jakmile mě spatřili.

Cože?

Když jsem se na sebe podíval, pochopil jsem. Kolem mě se vznášelo 13 štěpů Claiomh Solais jako nějaká možnost ze starých stříleček. Pravděpodobně to viděli jako obrázek Yamata v muzeu. Ale copak Yamato nebyl velký muž, co máchal dva metry dlouhým, velkým mečem?

Jak jsem čekal, mé nynější pohlavně neutrální vzezření se přece nedá připodobnit k Yamatovi, aspoň myslím. Ne, když o tom popřemýšlím znovu, vojáci ode mě byli celkem daleko, takže pravděpodobně nedokázali změřit mou výšku.

Takže, než odejdeme z jeviště, pojďme vyléčit zranění prince a jeho kohorty. Kdybych je tu nechal zemřít, bylo by to jako MPK a zůstala by mi po tom špatná pachuť.

Jelikož bylo otravné vytahovat prince a jeho kohortu, co byli pohřbení pod těly netvorů, dal jsem to všechno do inventáře a pak jsem je, co zůstali na zemi, vyléčil vodní magií. Měl jsem v úmyslu je vyléčit jenom trochu, ale místo toho se naprosto zotavili. Nedokázal jsem vyléčit princovy bílé vlasy a stárnutí, ale neměl jsem zájem mu takhle moc pomáhat. Ať se na to později podívá chrám.

Vypadalo to, že jejich zničené vybavení to uložilo do inventáře spolu z ostatky netvorů, byli polonazí. Měl jsem pocit, že to bylo zbytečné, a tak jsem na ně hodil plášť, co jsem získal od loupežníků.

„Tak zatím, hrdino.”

„Ach, ať se příště znovu setkáme na bojišti s démonickým lordem!”

Ups, zapomněl jsem mu říct, že už jsem démonického lorda porazil. Stejně zanedlouho obdrží věštbu od boha, takže jsem hádal, že to nevadí.

Nebeskou jízdou jsem vyšplhal několik stovek metrů vysoko a větrnou magií Vzdušné dělo jsem odletěl za obzor. Když jsem to tehdy vyzkoušel, rychlost přesáhla 100 km/h. Brzy pojďme vyzkoušet maximální rychlost.

Abych takhle zmizel za obzorem, cítil jsem se jako hrdina z éry Showa.




Když jsem byl na nebi nad vévodským hlavním městem, potvrdil jsem si, že se Arisa a ostatní řádně evakuovaly do sklepa vily. Zdálo se, že i Sera se v bezpečí zachránila, byla ve stejné místnosti s Arisou a ostatními. Vypadalo to, že i předchozí vévoda a jeho manželka a zaměstnanci jsou také v pořádku.

Byl jsem rád, že i slečna Karina a její mladší bratr byli v bezpečí ve svitkářské dílně.

Přistál jsem v příhodně vyhlížejícím lese.

Vypadalo to, že mě sledovali monitorující magií, i když jsem nevěděl, jestli to bylo od společníka hrdiny nebo podřízeného vévody. Jakmile jsem přistál v hustém lese, použil jsem na sebe [Zlomit magii] a monitorování to zrušilo.

Myslel jsem si, že by bylo otravné, kdyby to zrušilo i Nebeskou jízdu, a tak jsem přistál, ale zdálo se, že Zlomit magii mělo vliv jen na určenou magii.

Do vévodského hlavního města jsem se vrátil tak, že jsem letěl blízko nad vrškem lesa.

Když jsem se dostal na dohled města, sestoupil jsem na zem a pokračoval jsem v pohybu.

Pronikl jsem do vévodova hradu cestou, kterou jsem použil, když jsem se předtím plížil do komnaty vévodova třetího syna. Podle mapy se zdálo, že vévoda a králův dvojník byli ve stejné místnosti.

Vypadalo to, že hrdina doprovázený slečnou Ringrande a císařskou princeznou Maryest šli na hrad, aby s nimi měli slyšení. Jelikož jsem nedokázal najít ostatní hrdinovy společníky a jeho loď, pravděpodobně se vrátili zpět do subprostoru.

„Prosím, promiňte mi za tuto náhlou návštěvu.”

Nestoudně jsem vešel do komnaty, ale zdálo se, že si mě nikdo ze strážných nevšiml, dokud jsem neotevřel pusu. Byli ti strážní v pohodě?

Stráže přicházeli ze střechy tak, že se jí prolámali, a ze skryté místnosti. Bylo by otravné se s nimi vypořádat, a tak jsem použil Magickou ruku, aby se nemohli dostat blíž.

„Kdo jsi?”

„Říkají mi Nanashi,” odpověděl jsem na vévodovu otázku.

Vévoda pokynul strážím a ti se vrátili do svých úkrytů. Vrchní kněžka mu o mě možná řekla, ale aby byl takhle bez stráží ve stejné místnosti jako podezřelá osoba, byl celkem odvážný. Zůstal tu jenom vévodův komorník. Kdybychom byli v manze, byl by to obratný typ, ale zdálo se, že tento komorník byl ten typ, co se stará o domácí záležitosti.

„Vyslechnu si tě.”

„Nic moc to není. Přišel jsem sem vrátit tohle.”

Jak jsem to říkal, rozbalil jsem látku a předal jim svatý meč Claiomh Solais.

Jelikož se mě zeptali, jak jsem se k němu dostal, upřímně jsem jim vypověděl sled událostí. Z nějakého důvodu je překvapilo, když jsem mluvil o tom, jak se svatý meč rozdělil na 13, když jsem odříkal svatý verš.

„Tohle je příliš náhlé, nedokážu tomu uvěřit.”

„Bylo několik lidí, co svatý meč přiměli [tančit] odrecitováním svatého verše, ale nebyl nikdo, kdo by uvolnil jeho skutečnou podobu.”

Požádali mě, jestli bych mohl ukázat, že to vážně dokážu, ale nebylo špatné vytasit meč v přítomnosti krále bez ohledu na to, že to byl jeho dvojník?

„Nemusíš se bát. Slyšel jsem to od vrchní kněžky. Pokud je pravda, že jsi porazil démonického lorda, pak nás dokážeš zabít, aniž bys vytasil meč.”

Jsi strašný, vévodo. Byl to fakt, ale takhle roztříštíš hrdost stráží.

Jelikož už jsem přesunul veškerou manu, co jsem vlil do Claiomh Solais, do ostatních svatých mečů, znovu jsem ho nabil manou. Stačí 500 MP, že?

Nejenom vévoda a král, ale dokonce i skrývající se stráže překvapilo, když spatřili, jak svatý meč roste.

„<<TANČI>>”

Přesně jako předtím se Claiomh Solais rozdělil na 13 mečů a vznášel se kolem mého těla.

„Aach, ta legenda je přece jenom pravdivá!”

„Nádhera, ta malba vskutku nebyla dílo představivosti.”

Byli až příliš překvapení. Pan dvojník dokonce vypadal, že ho každou chvilku stihne záchvat, děsivé. Dokonce i vzrušení by se mělo provádět umírněně, jasné?

Jelikož to vypadalo, že už se naobdivovali dost, zmírnil jsem vzrušený stav meče a nechal ho přejít zpět do normálu. Stáhl jsem MP, co jsem do meče vlil, zabalil jej látkou a předal jej panu dvojníkovi.

„Můžeš ho dál mít u sebe.”

„Nevadí, že jsi nedostal svolení od královského hlavního města?”

Tak hele, pane dvojníku, neměl bys říkat takové věci, aniž bys nejdřív dostal svolení od skutečného krále, jasné? Mlhavě jsem se zeptal, jestli to je v pořádku bez svolení od skutečného krále. Vévoda také přikývl, když jsem se po něm podíval.

„Je to duch dávného krále Yamata.”

Vážně jsem to nechápal, ale možná že po sobě nechal nějakou vůli?

Byl to praktický meč, ale nebylo to tak, že bych bez něj byl v maléru. Tak si vymyslíme nějaký příhodný důvod, jak ho vrátit.

„Nepotřebuješ ho na obranu královského hlavního města?”

„Nevadí mi to, v královském hlavním městě je další svatý meč.”

Ach, ten odlévaný svatý meč, co?

Stejnou technikou jsem vyrobil svoje meče, takže jsem to věděl, tento meč byl dokonce i v porovnání s Gjallarhornem slabý. S nižšími démony se dokáže vypořádat, ale s vyššími démony se pravděpodobně nedokáže srovnávat.

Už jsem meče měl, takže jsem to chtěl odmítnout, ale zdálo se, že jakmile se jednou meč rozhodl, kdo je jeho pán, pokud ho vytasí někdo jiný, vrátí se ke svému pánu.

Normálně se o jeho pánu rozhoduje během určené ceremonie, ale zdálo se, že tentokrát to bylo nesmírně nezvyklé.

Vypadalo to, že vážně chtěli člověka, co si dokáže podrobit démonického lorda. Když jsem ten svatý meč přijal a nálada byla taková, že pro mě bylo těžké ho odmítnout, přišlo na řeči o službě, titulu a podobně. Jelikož jsem neměl takové úmysly, samozřejmě jsem je jemně odmítl. Už tak to bylo celkem dost. Když se začalo mluvit o sňatku s princeznou, zaujalo mě to, ale když jsem se doslechl, že jí bylo devět let a neměla snoubence, ten zájem vyprchal. Místo mě to řekněte Hayatovi.

Jelikož jsem se cítil špatně, že bych si ten svatý meč vzal jen tak, rozhodl jsem se ho směnit za slavný meč z království Shiga.

„T-tohle je svatý meč Gjallarhorn, který před 17 lety ukradl démonický muž!”

„Aach! Bože! Svatý meč, co vykoval dávný král Yamato, se znovu vrátil do království Shiga!”

Nemyslel jsem si, že je to takhle potěší. Možná by bylo lepší, kdybych ho vrátil dřív. Tím démonickým mužem musí myslet Zena, co?

Jelikož hrdina a jeho družina dorazila do hradu, rozhodl jsem se se rozloučit.

Aréna byla zničená, takže se finále posunulo o měsíc, ale slavnostní banket budou pořádat pod záminkou Porážky vyššího démona. Zdálo se, že se rozhodli, že ty velké netvorné ryby byly jenom iluze, co démon použil.

Toho dne pozdě v noci jsem v jedné části podzemního labyrintu odlil svatý meč velikosti jednoručního meče po vzoru Claiomh Solais. Pochva Claiomh Solais byla mezi smetím, co jsem si dal do inventáře, takže jsem ji přesně napodobil.

>[Získal jsi techniku Padělek]

>Získal jsi titul [Kovář svatých mečů]

>Získal jsi titul [Specialista padělání]

Za úsvitu jsem se proplížil do ložnice dvojníka a nechal jsem tu repliku na nočním stolku.

Dal jsem tam vzkaz, v kterém se psalo: „Připravil jsem repliku, použij ji, jak uznáš za vhodné.” Tohle pravděpodobně efektně oklame i ty hnidopišské šlechtice s rodokmenem. Kdyby svatý meč, co chrání království, zmizel, našli by si někoho, koho by z toho obvinili, i když s tím vévoda a král souhlasili.

Ale stejně bych preferoval, abych se mohl proplížit do ložnice nádherné ženy.
-----------------------------------------------

~ Takže s hrdinou se nijak nevypořádal, prostě odešel. Ačkoli nás ještě nějaká ta interakce čeká. A to brzy. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>