DM - kapitola 158

Kapitola 158 – Noční rozloučení ve Vévodském hlavním městě

Tady Satou. Proniknout do nepřátelského tábora, abyste zachránili své přátelé a milé, které chytili. To byla ve filmech klasická scéna, ale někdy se to tak ve skutečném životě nestane. Ale vypadá to, že na jiném světě to bylo běžné...



„Hufh, po dlouhé době to je karaage.”

„Hurá~?”

„Karaage nanodesu~”

Arisa byla potěšená, když na svém talíři spatřila karaage. Přece jenom měla za poslední týden zakázáno jíst fritovaná jídla.

Zapomněl jsem na Arisin věk, takže její dieta byla až příliš efektivní, a tak jsem změnil plán a zakázal jsem jí akorát zákusky a přejídání. O tom přepočítání jsem Arise samozřejmě neřekl. Řekl jsem jí jenom to, že to udělám volnější.

Mia měla kořeněnou rýži s bambusovými výhonky a vařenou zeleninou. Ačkoli ty bambusové výhonky vypadaly jako zelený bambus, dalo se to sníst jako normální bambusové výhonky, byla to fantastická surovina. Líbilo by se mi, kdybych ho nemusel loupat, ale tak shovívavé to nebylo.

„Euch? Co to je za karaage? Není to kuře, ani vepřové. Myslím, že už jsem to někdy měla, ale nevzpomínám si~”

Když Arisa pořád žvýkala jeden kousek karaage, tři zvířecí dívky si řekly o nášup, a tak jsem vytáhl velrybí karaage z magického nástroje na ohřívání a dal ho na talíř.

Mám toho dost, tak jezte, co jen hrdlo ráčí.

Bylo mimo mé propočty toho mít tolik. Když uvážím, odkud to maso pocházelo, nebylo to tak, že bych mohl svobodně uspořádat festival velrybího masa, ale byla by to škoda.

Kdybych to jen získal dřív, mohl jsem to poslat na území barona Muna, ale situace s jídlem se na území už zlepšila.

Nebo bych měl možná říct, že to bylo vyjednané.

Během čajových dýchánků mi upovídané šlechtické paničky řekly o šlechticích, které trápilo, kam namířit takové položky. Díky tomu jsem obstaral věci jako starou rýži, sušené ryby a nakládanou zeleninu. Ve velkém množství a za levno. Momentálně jsme to přesouvali na území barona Muna. Kvůli tomu širému množství jsem najal stráže, co je mají doprovázet. Jelikož mi je představil vikomt Shimen, vlivný muž z vévodského hlavního města, musí se na ně dát spolehnout.

Vraťme se k původnímu tématu.

Zatímco Arisa dál žvýkala, konečně si vzpomněla, odkud to maso pochází.

„Já vím, to je velryba, že!”

Co jiného od Arisy čekat.

„Nedávno jsme je měli na oběd jako Yamatoni nebo Tatsutaage~, ale vedl sis dobře, že jsi získal něco jako velrybí maso.”

„Jo, zboží dorazilo ve správnou chvíli.”

Ano, Arisa ty velké netvorné ryby neviděla. A proto si nevšimla, že velká netvorná ryba = velryba. Existuje tohle jedno moudro: nevědomost je požehnáním.

„Hamburg steak je nejsilnější, ale velrybí karaage je ještě silnější nodesu!”

„Dobrota~”

Tama karaage zhltla, zatímco působila dojmem jako člověk z Nagoyi.

Jsem rád, že jim to chutnalo.

„Pane, není tohle maso celkem drahé? Mám pocit, jako by se mi zvyšovala síla po každém kousnutí.”

Kdo ví. Když jsem to předem ochutnal kvůli jedu, nic takového jsem nezažil, ale mohl by to být Lizin výraz pro dobrotu.

„Každý kousek~”

„To maso pulzuje nanodesu.”

Hm, Pochi. Chápu, že ti to chutná, ale jez v klidu. Prosím, neříkej něco tak děsivého jako pulzující maso. Kvůli tobě jsem si vzpomněl na meat-mana, co se objevil v jedné staré hře.

„Je to vskutku výborné. Pochi, Tamo, tohle karaage jsem si zamluvila. Buďte spokojené s tím, co máte na vidličkách v obou rukách. Ach, Nano, nejez to tak nenuceně, víc si to vychutnej. Lulu, nebuď tak skromná, dej si víc.”

A Lizo, ty taky, uklidni se.

Všechny si tak moc říkaly o nášup, nedokázaly jíst v klidu. Možná byla chyba vytáhnout karaage z ohřívacího magického nástroje na větší talíř.

Kořeněná rýže s bambusovými výhonky a velrybí karaage se k sobě dobře hodí, ale měl bych to zakázat.

„Uuu, Satou.”

Musel jsem trucující Mie slíbit nové sladkosti, no, ale s tím se nedalo nic dělat. Měl bych vymyslet víc jídla jiného než maso.

Napadlo mě, že bych na jídlo pozval i slečnu Karinu a její služebné, ale byly venku, jak si slíbily s mladším bratrem.

Pozítří ráno máme v plánu odjet z vévodského hlavního města, takže hádám, že na zítra večer bych měl udělat malou hostinu.




Poslední den temné aukce se topil v podivném nadšení.

Dneska vystaví princeznu padlého království, to byl možná důvod. Měl jsem pocit, že mě tento svět trochu zkazil, neboť se ze mě stal člověk, co dokáže prostě přijmout, že se lidé prodávají jako zboží.

Tahle aukční síň byla stejně velká jako divadelní síň, přízemí bylo plné sedadel pro obecné hosty, zatímco na druhém podlaží byly lóže se sedadly pro šlechtu.

Jelikož mi prostředník předtím zajistil jedno místo pro šlechtice, tentokrát jsem mohl o vystavené předměty soutěžit s klidem. Jak se dalo čekat, lidé, co pracují jako prostředníci, byli příjemně pozorní. Když se mi dostalo takového servisu, úplně mě zmátli, až jsem si myslel, že jsem VIP.

První výstavka byly moje odlité magické meče a okamžitě je někdo koupil. Z žertu jsem zkusil nabídnout 10 sad, ale prostě se hned rozprodaly.

Koupil je vojenský účetní, co o ně požádal. Na odlévaných magických mečích bylo vyryté jméno Nanashi jako předtím. Byly to jednoruční meče s ostrým hrotem, což byl nejoblíbenější druh ve vévodském hlavním městě.

Vlastně to nebylo jen těch 10 odlévaných magických mečů, dal jsem jim ještě dalších 10 na vystavení. A nebyly to jenom meče, také jsem k tomu přidal magické halapartny. Přidal jsem je, protože minule s vojenským účetním prohrál jeden člověk. A také jsem vyrobil třikrát víc stejného druhu léčiv než posledně, aby je vystavili.

Jelikož jsem měl výborného prostředníka, pravděpodobně se to brzy prodá.

Vystavovali tu vzácný předmět jménem [Darovací koule].

Zdálo se, že svému uživateli mohla dát techniku. Ta, co tu teď vystavovali, byla [Darovací koule s technikou ohnivé magie]. Po plamenném soupeření ji prodali za 200 zlatých.

Podle toho, co řekl prostředník, Darovací koule se vždycky prodají za vysokou cenu. Pocházely z Labyrintového města a zdálo se, že se na trhu za rok objeví jenom pět. Vypadalo to, že Darovací koule, co se 10 let nepoužijí, ztrácejí svůj účinek.

Zeptal jsem se prostředníka, jestli někdo nemá Darovací kouli s technikou zaříkávání, ale zdálo se, že to nevěděl. Bylo by problematické, kdyby začal mít podezření, a tak jsem se nezeptal jenom na [Zaříkávání]. Zeptal jsem se na zhruba 5-6 technik.

Dražba [Aerodynamického motoru vzducholodi] byla nečekaně neoblíbená.

Bylo by špatné, kdybych to nazval podfukem, ale zdálo se, že ho připravili pro mocné šlechtice, co takový předmět chtěli.

Já jsem samozřejmě také nepřihodil.

Když jsem navštívil garáž vzducholodi na vévodském hradě, správce továrny, se kterým jsem se seznámil, mi řekl, že za pár dní budou opravovat rozbitý motor, takže měl momentálně volno. S největší pravděpodobností to byl tento. Připravím se na zítřejší odjezd, ale zajdu tam a zeptám se, jestli se můžu podívat na odhalené části motoru.

Dopadlo to tak, že věc, kterou jsem chtěl ze všeho nejvíc, [Výzkumná kniha Dávné řeči] o hodně překročila má očekávání.

Ať jsem se na to díval, jak chtěl, vypadalo to jako malý notes. Pravděpodobně to patřilo transportovanému člověku. Řekl jsem prostředníkovi, že přihodím maximálně 40 zlatých, ale zvýšil jsem to až na 300 zlatých. Při tomhle budu brečet, pokud je v tom notesu vlastní poezie nebo nenávistné poznámky.

Díky chlápkovi, co zoufale soupeřil, se cena příliš zvýšila. Kdyby tu ten chlápek nebyl, snadno jsem to mohl koupit za 10 zlatých. Ale on začal hned se 114 zlatými.

Prostředník mi řekl, kdo byl přihazující, a tak jsem se na něj podíval. Dopadlo to tak, že jsem ho znal.

Co to kruci děláš, hrdino.

Připravil jsem se, že budu s hrdinou znovu soupeřit o další předmět, [Neznámé černé prkno], ale jelikož na to z nějakého důvodu nepřihodil, mohl jsem ten [Smartphone] koupit za 23 zlatých. Nikdy jsem ten telefon neviděl a také to byl neznámý výrobce, ale pravděpodobně to byl smartphone. Přemýšlel jsem, jestli má vybitou baterku. Nezapnul se, ani když jsem zmáčkl tlačítko.

Pravděpodobně to bylo něco, co měl u sebe ten člověk, co měl i [Výzkumnou knihu Dávné řeči]. Zeptal jsem se prostředníka, jestli by mi za úplatek mohli říct, jak se k těm předmětům dostali. Horní limit za informace jsem nastavil na 10 zlatých.




A pak přivedli [Princeznu padlého království]. Byla to 9 letá dívka, co byla naprosto bílá.

Tama byla rozkošnější, ale tato dívka byla také celkem roztomilá.

Byla to bývalá princezna bílých tygřích lidí. To mě připomnělo, lasičkovití lidé provedli invazi na království bílých tygřích lidí, co?

Konečně jsem to chápal.

Kvůli tomuto se už nějakou dobu shromažďovali ve stokách zvířecí lidé, hodlali proniknout do této síně. Vypadalo to, že někteří se sem prodírali ventilační šachtou. Nikdo ji nehlídal, takže to bylo v pohodě, ale pokud je někdo spatří, celou operaci to odhalí. Potají jsem Magickou rukou podržel veverčí dívku, co ztratila rovnováhu a měla co nevidět spadnout.

Přihazování začalo být horečnaté, cena vzrostla na 120 zlatých. Oba přihazující byli lidé. Jeden byl šlechtic z vévodského hlavního města, ale druhý byl šlechtic z království, o kterém jsem nikdy neslyšel. Účel toho prvního se dá snadno rozpoznat z jeho vilného výrazu, ale ten druhý měl krví podlité oči, co byly děsivé.

Vypadalo to, že cítil nějakou zášť.

Cítil jsem přítomnost magie, takže jsem se podíval k místu, odkud to přicházelo, byl tam muž, co vyrobil černou kouli. Ta koule měla evidentně vymazat osvětlení v této místnosti.

Někdo od východního východu zakřičel klišé hlasem „hoří!” a objevil se bílý dým. Jak panika narůstala, světlo zmizelo a záchranný tým, co sem pronikl stokami, zachránil tygří princeznu.

Pěkné~ měl jsem pocit, jako kdybych sledoval nějaký film.

Jelikož se zdálo, že by je obklíčili strážní, potají jsem jim pod rouškou temnoty pomohl Magickou rukou.

Protože ten předchozí cizí šlechtic začal odříkávat magii Ohnivá střela, použil jsem Magickou ruku, abych ho vhodně vyhlížejícím džbánem poslal do mdlob. To byl ale nebezpečný chlápek.

Aktivoval jsem vedle tygří princezny Jasnosluchost, abych slyšel různé věci.

>[Získána technika Řeč bílého tygřího lidu]

Ups, konverzovali ve svém rodném jazyce, co? Přidělil jsem technice pár bodů. Nebude vadit, když si malé nuance doplním v duchu.

[Princezno Runyo, přišel jsem pro tebe.]

[Pane Galgaorone, věřila jsem, že mi určitě přijdeš na pomoc.]

[Gale, brzy bychom měli utéct.]

[Správně, když pominu lasičkovité lidi, rozhodně nebudeme moct uniknout, když přijdou vévodovy stráže.]

[Dobrá, stáhneme se!]

[Jo!]

Jelikož mi ten hlas přišel povědomý, v temnotě jsem se na ně podíval. Byly to tváře, co jsem přece jenom znal. I když zachránil malou holku, také kopl do lachtaních dětí, co? Měl jsem v úmyslu jim pomoct s únikem, ale ten úmysl se tak nějak vypařil. Se zbytkem se snažte ze všech sil.

Když jsem se o tom později doslechl, někteří tygří lidé přišli o život při útěku, ale zdálo se, že tygří princezna v bezpečí unikla. Moc jsem se o ně nezajímal, ale zkontroloval jsem mapu, abych se vyhnul tomu, že bych se s nimi zapletl. Pohybovali se lesem ke královskému hlavnímu městu království Shiga a ne do země tygřího lidu. Pravděpodobně mířili do autonomní oblasti zvířecích lidí.

Jelikož šli opačným směrem, než kterým jsme mířili my, znovu se s nimi nesetkáme.

Vlastně měli po tygří princezně vystavit bývalou lidskou princeznu.

Ale jelikož dražbu pozastavili kvůli tomuto rozruchu, na vévodovo doporučení ji svěřili vévodově domu. Nebyl jsem zasvěcený do detailů, ale zdálo se, že to byla ilegitimní princezna z království, odkud pocházel snoubenec princezny Meney.

Takže teď když jsem získal tento abnormálně velký příjem a poté, co ze sebe střesu ty, co mě pronásledovali, půjdu na procházku nočním městem.

Neměl jsem žádné vedlejší úmysly, jen jsem se šel projít.

I když jsem se vrátil se sladkostmi jako suvenýrem, z nějakého důvodu mě obvinili, že si v noci zahrávám.
-----------------------------------------------

~ Tohle byla předposlední kapitola ze Satouova pohledu. Takže ještě jedna (která má možnost objevit se ještě dneska nebo zítra) a pak začnou vyprávět bonusovky jiné postavy. ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>