ICDS - kapitola 253

Kapitola 253 – Nad zmrzlou zemí (4)

Příliš dobře jsem věděl, jak moc se země změnila. Bylo to místo, kde jsme přistáli. Tvar světadílu se s největší jistotou změnil. Když jsem viděl, jak bylo pobřeží nepřirozeně useknuté, cítil jsem, jak mi přeběhl mráz po zádech.

„Pachatel má dost moci na to, aby změnil krajinu?”

„Ne, Drahý manželi. Pachatel akorát osekl vrchní vrstvu, jako kdyby z nádoby nabral zmrzlinu. S něčím takovým bychom měli být schopní se vypořádat!”

„Nesnažím se tady soupeřit...”

Licorice měla pravdu. Postupně se to svažovalo k oceánu, takže mořská voda mohla proudit dovnitř. Rozhodně to bylo něco, co jsem mohl udělat i já. Ačkoli bych musel použít celkem dost aury.

Ale i tak jsem byl nesvůj, že pachatel použil tolik energie, aby tohoto dosáhl. Musel k tomu mít důvod. Chvíli jsem o tom uvažoval a najednou mě něco napadlo.

„Mohlo by to být... Licorice.”

„Ano.”

Zdálo se, že myslela na to samé. Znovu na křišťálové kouli nechala zobrazit satelitní snímky a přiblížila to. Když jsme spatřili souš, všechny zmrzlé části byly propojené s pobřežím. Musel tu být počáteční bod, odkud to začalo zamrzávat.

Odpověď jsme rychle našli. Kdyby to viděl někdo naprosto neznalý, bral by to jen jako obrovský ledovec. Tento obrovský ledovec narážel do pobřeží a tam také začínala invaze. Ten obrovský ledovec byl nepochybně ta odseknutá část Antarktidy.

„Teď to víme jistě.”

„Jo.”

Loď. Pachatel odsekl část Antarktidy a použil ji jako loď. Že byl schopen useknout tak obrovský kus země, ukazovalo, jak mocný byl. A zároveň to s největší pravděpodobností znamenalo, že nebyl sám. S největší pravděpodobností s sebou měl armádu.

„Na Zemi přešel nedávno. Kdyby byl sám, mohlo by to být tak, že přešel už dávno a celou tu dobu se skrýval. Ale jelikož má armádu, dává větší smysl, že se svou armádou přišel nedávno. Ale... Jak svou invazi načasoval s Akčními kobkami?”

Nevěděl jsem, jak vznikaly Akční kobky. Podle toho, co jsem znal o nepřátelích světa, jsem věděl, že využívali „průchody”, aby na Zemi pravidelně posílali armády. A že je kobky polapily v Akčních kobkách, aby s nimi lidstvo nemuselo bojovat naráz. A také aby to povzbuzovalo průzkumníky, aby kobky pokořovali kvůli předmětným a stavovým odměnám.

Jedna věc, co stála za zmínku, bylo, že během druhé vlny Akčních kobek jsem v poslední Akční kobce, co jsem pokořil, narazil na démonickou rasu. To znamenalo, že v Akčních kobkách po překročení uvízli jak netvoři, tak démoni. Bez výjimky. Ale co potom tentokrát? Narazil jsem v Akčních kobkách, co jsem pokořil, na nějaké démony?

„Ne, nenarazil.”

Potřásl jsem hlavou. Nemohl jsem uvěřit, že jsem si toho všiml až teď. V tom případě byla odpověď ještě prostější. Zmizení Akčních kobek a objevení armády Démonického lorda. To mohlo znamenat jen jedno.

„Akční kobky nezmizely... Někdo měl moc vytáhnout démony z Akčních kobek. A jako kdyby měli všechno naplánováno, shromáždili se na jednom místě a začali pokořovat Oceánii...”

„Takže všechny Akční kobky, co na Antarktidě zmizely... Bylo to proto, že...”

„Jo. Pravděpodobně dokázali ovládat i to.”

Omráčilo mě to. Pokud byl náš předpoklad správný, démoni si prakticky zahrávali se systémem kobky. Buď omezení kobky pozbylo svůj význam, nebo byla půlka z toho na nic. Bylo to proto, že už měli moc světa? Nemohl jsem si být jistý.

„Promiň, na chvilku jdu za Lorettou. Jdi si odpočinout do Rezidenční oblasti.”

„Jo.”

Honem jsem vstoupil do kobky. Loretta mě vesele pozdravila, ale když jsem jí řekl, co jsem měl na mysli, výraz jí zvážněl.

„To je nemožné. To by bylo to samé jako přímo zpochybňovat moc Lorda. Ta stařena je možná otravná, ale rozhodně mocná!”

„Ale tohle se stalo.”

„Uuu. Ale... Hm...”

Loretta vyskočila na nohy a začala kolem mě kroužit. Pak si začala pro sebe mumlat. Bylo to trochu děsivé, ale nechal jsem ji být.

Brzy přikývla, jako kdyby došla k nějakému rozhodnutí. Otočila se tváří ke mně.

„Shine, zkus tomuhle odolat.”

„He?”

„Odolej tomu, jasné? Ačkoli bych byla šťastná, i kdybys neodolal... Ehm! Každopádně tomu zkus odolávat!”

Loretta nečekala na moji odpověď a zavřela oči. Když je znovu otevřela, z částic světla, co se jí volně vznášely ve zlatých očích, začalo najednou sálat oslňující světlo.

Loretta byla až příliš krásná.

Na okamžik mi bušilo srdce a na mysl mi vytanuly obscénní myšlenky. Věděl jsem, že jsem měl Lorettu rád, ale tohle nutkání...!

„Lo... retto?”

„Dobře, přesně tak... Ne, to není správně!”

Až příliš dobře jsem věděl, jak byla Loretta krásná, ale její nynější ničivá schopnost byla mimo mé představy. Co se stalo? Myslel jsem si, že jsem byl dost starý na to, abych se udržel pod kontrolou! Nedokázal jsem ovládnout svou touhu a pomalu jsem se k Lorettě přiblížil. Najednou mě to poděsilo. Měl jsem pocit, jako kdyby mě to Lorettino charisma nasávalo, jako kdybych si nedokázal uchovat svou vlastní vůli. Děsilo mě, že ztratím sám sebe.

Než jsem na Lorettu zaútočil, nakonec jsem do svých Zlých očí instinktivně vlil manu a uvolnil jsem charisma, co jsem udržoval skryté. Bylo logické, že vysoké charisma vykrylo vysoké charisma jiného člověka. Pomalu se mi začalo navracet vědomí. Loretta byla stále oslnivě nádherná, ale už jsem nepociťoval to samé nekontrolovatelné nutkání.

Loretta si skousla rty, jako kdyby nechtěla prohrát, a posílila moc ve svých očích. Ale já jsem také vybudil své charisma a odolával jí. Zároveň s tím jsem tak nějak pochopil, že toto byla moc Lorettiných Zlých očí. Zlé oči, co dokáží ohrozit mé vysoké charisma. Jak jsem si myslel, Lorettiny schopnosti byly mimo mé očekávání...

„Jak moc vysoko ještě hodláš jít?!”

„Au!”

Když jsem si uvědomil, že Lorettiny oči zářily až nebezpečně moc, pleskl jsem ji po hlavě. Loretta pak konečně deaktivovala své Zlé oči a v bolestech si mnula hlavu.

„Béééé, Shine, tys za mnou prostě ne a ne přijít.”

„To tys mi řekla, abych tomu odolával.”

„Naštvala jsem se, protože jsi tomu příliš dobře odolával! Kdybych byla na tvém místě, využila bych příležitosti a zaútočila na sebe!”

„A v to jsi doufala?”

„Ano!”

Loretta jako vždy své úmysly neskrývala. Omráčeně jsem ji znovu pleskl. Loretta našpulila pusu jako kachna.

„Nebyla jsem si jistá, jestli tomu vážně dokážeš odolávat. Uuuu, proč musela Lord dát do kobky máry, takhle ti odolnost vzrostla?!”

„Vážně na to musím odpovídat...”

Když jsem stále omráčeně namítl, Loretta zasténala se ztrápeným výrazem na tváři.

„Už to je tři sta let, co někdo vykryl moje Zlé oči okouzlení. No, také to je poprvé, co jsem je během tři sta let aktivovala...”

„Takže vážně existují Zlé oči okouzlení.”

Zlé oči, co jsem až do teď viděl, byly všechny nádherné, ale Lorettiny oči byly obzvláště krásné. Dávalo smysl, že její Zlé oči byly Zlé oči okouzlení.

„Ano. Shine, máš kvalifikaci setkat se s Loredem. A já jsem zrovna dokázala, že tě při tom setkání neokouzlí, takže s tím není žádný problém. Setkej se s Lordem a zeptej se přímo jí. To bude nejjistější možnost.”

Aha. Zdálo se, že na mě použila své Zlé oči pro případ, že by mě Lord okouzlil. A v tom případě musela být Lord žena, co měla Charisma na podobné úrovni jako Lorettiny Zlé oči okouzlení.

Samozřejmě jsem se na to vůbec netěšil. Nebylo to jen proto, že si Loretta vytahovala sekyry.

„To dává smysl, ale...”

„Můžu se jít zeptat místo tebe, ale teď máš čas, ne, Shine? Tohle je dobrá příležitost si s ní promluvit. No tak, pojďme.”

„Dobře.”

Neměl jsem důvod odmítnout. A také jsem byl na tuto osobu jménem Lord zvědavý. Pokud jsem se s ní mohl osobně setkat, rád bych tak udělal.

„Nejdřív zajdeme do Elfí zahrady. A pak otevřu cestu na místo, kde je Lord.”

V Elfí zahradě jsem se setkal s Lokamňau, co si hrála s elementály. Byla jako kočka, co pronásledovala motýly. Stejně jako kočka vycítila naši přítomnost a otočila se tváří k nám.

„Ach, mistrová, mňau!”

„Kde je Lin?”

„Lin něco dělá. Nechce se mnou být, mňau...”

Loka se sklíčeným pohledem napůl sklopila své kočičí oči. Trhl jsem sebou. To, co Lin dělal, byly nepochybně šperky pro Daisy a pro mě. Loretta se zasmála a pohladila Lokumňau po hlavě.

„Lin se prací kaje za své chyby. Jen chvilku počkej, Loko. Nebude mu to trvat příliš dlouho.”

„Dobře, mňau. Paní mistrová je vážně laskavá, mňau!”

Jestlipak by se usmívala, kdyby věděla, že to Loretta mu ten trest dala. Jelikož jsem na tu dobrou scénu nechtěl házet klacky, zůstal jsem zticha. Loretta ji manou oprášila a poradila jí:

„Až budeš mít bříško větší, nemůžeš takhle utíkat. Dítěti to nedělá dobře.”

„Dobře, mňau! Ale mistrová, jak to, že toho víš tolik, když jsi ještě nikdy nebyla těhotná a když jsi ještě nikdy nespala s mužem, mňau?”

„...Huhu, mám své metody.”

„Mistrová, jsi vážně úžasná, mňau!”

„Huhuhu.”

Měl jsem pocit, že se Linův trest protáhl aspoň tak o měsíc. Nechtěl jsem se k Lorettě ani přiblížit, protože její úsměv byl tak děsivý.

„Pojďme, Shine.”

„Jo.”

Loretta mě vzala za ruku a odkráčela. Když nám Lokamňau zmizela z dohledu, vrhla na mě ošklivý pohled.

„Z půlky je to tvoje chyba, Shine.”

„To tedy ne, moje chyba je to jen z jedné dvou tisícin a sedmi setin.”

„Shine...?”

„No tak, pospěšme si!”

Elfí zahrada nebyla jen oblast administrativní gildy, ale spíš mystické místo. Stačilo, když jste za chůze mysleli na osobu, s kterou jste se chtěli setkat, a mohli jste se s ní setkat. Bylo to místo, co bylo daleko mimo zákony lidské říše. Místo, kde vládly mystické zákony.

„Nepouštěj se mé ruky a pokud to půjde, na nic nemysli,” varovala mě Loretta a chytila mě za ruku.

„Dobře.”

A pak jsme krok za krokem kráčeli do prázdného lesa. A jen tím se okolní krajina začala měnit. Z lesa na palouk, z palouku na pustou divočinu, z divočiny na kopec. Ty krajiny se měnily, jako kdyby nás to teleportovalo z místa na místo. Brzy všechno zmizelo a my jsme dorazili do oblasti ponořené do temnoty.

Kdyby tam byla byť i jen jedna hvězda, možná bych si myslel, že jsme pod noční oblohou. Kdyby tam nebyl pocit rozlehlosti, kvůli kterému jsem si byl jistý, že se ta temnota rozkládala donekonečna, možná bych si myslel, že jsme v temné místnosti. Ani jedno samozřejmě nebyla pravda. Přinejmenším jsem věděl, že jsme nebyli v Elfí zahradě. Dorazili jsme sem za použití Lorettiny existence jako klíče a Elfí zahrady jako dveří. Bylo to, přesně jak jsem vstoupil do Elfí zahrady pomocí jezírka v mé vile.

Toto místo nebylo propojené s žádným jiným místem a existovalo nezávisle. Nebylo to místo, kam mohl jedinec vstoupit jen tím, že sem vstoupit chtěl, nebo odejít jen tím, že chtěl odejít.

„Kde to jsme...?”

„Tohle je vkus té stařeny.”

„Stařeny? Jak hrubé, Loretto.”

Jakmile se o ní Loretta zmínila, pokáral ji klidný, vyspělý hlas ženy. Instinktivně jsem se otočil po hlase. Nepochybně to bylo poprvé, co jsem tento hlas slyšel, ale z nějakého důvodu jsem v něm cítil náznak známosti. Zatímco mě obklopoval tento podivný pocit, Lord mě s úsměvem pozdravila.

„Tohle je poprvé, co se setkáváme. Já jsem Sherifina, mám na starosti administrativu kobky. Všichni mi říkají Lord, ale vždycky mi můžeš říkat jinak.”

Když jsem znovu zaslechl její hlas, uvědomil jsem si, komu patřil.

„Komunikační slečna! ...Slečna?”

V té prázdné temnotě byla informační slečna nebo spíš Sherifina, co nás pozdravila... byla to malá dívka, co byla možná ještě menší než Ina.
-----------------------------------------------

~ Jistěže to nikdy nemůže skončit dobře. Neboli Murphyho zákony platí i v novelách... Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba! ~

<Předchozí>...<Následující>