KY - kapitola 103

Kapitola 103 – Rozprava během příprav

„Proč zaniklo Starodávné království?”

„Nevím. Než jsem se nadála, bylo pryč. Naše rasa s lidmi přece jenom vůbec nejedná. Považovali nás za netvory, takže...”

Do jejich cíle jim to bude trvat dva dny, což znamenalo, že se museli na noc utábořit.

Loren a Lapis na to byli samozřejmě připravení. A tak když slunce zapadlo a obloha začalo rudnout, zastavili se a začali rozdělávat tábor.

Loren, kterým Dia doslova máchala sem a tam, až ztratil vědomí, se probral Lapis na zádech. A momentálně z osla odvazoval jejich věci a začal vztyčovat stan.

Lapis vykopala malou díru, vložila tam suchou trávu a dřevo a rozdělala oheň. Pak z kovových tyčí sestavila stojan, dala nad oheň kotlík, nakrájela solené maso a zeleninu a všechno to tam hodila a nechala to probublávat, zatímco kontrolovala oheň. A zrovna teď se vyptávala Diy, co seděla u ohně.

„Proč se Starší považují za upíry? Podle toho, co jsem slyšela, mi samotná jejich klasifikace jako nemrtvé přijde celkem divná.”

„To by ses musela zeptat toho, co to tak klasifikoval, ale s největší pravděpodobností to je kvůli naší nevyhnutelné charakteristice, našemu nutkání ke krvi.”

Na bytosti zvané Starší neměly vliv slabiny normálních upírů, což je od nich odlišovalo.

A tak Lapis nedokázala pochopit, proč by je někdo klasifikoval jako upíry.

Přece jenom je tekoucí voda nedokázala zastavit, stříbro je nedokázalo zabít a chodili za slunce, jako kdyby to nic nebylo.

Ale Dia došla k závěru, že to bylo kvůli jejich nutkání ke krvi.

„Kromě toho jsme také relativně slabí vůči Božskému umění, ale největším důvodem je naše nutkání ke krvi. Upíři přece jenom sají krev.”

Ani sama Dia neznala důvod.

Ale dokonce ani Starší, co nepotřebovali žádné jídlo, nedokázali uniknout nutkání a tužby sát krev.

„Nic s tím nezmůžeme. Nemůžeme to nahradit zvířecí krví a krev z chovaných lidí nevydrží dlouho. Jakmile přijde žízeň, dokonce ani Starší tomu nemůže vůlí odolat.”

„Takže to znamená, že jsi to celkem párkrát udělala.”

Ačkoli se na to Lapis zeptala snadno, v jejích slovech byl hluboký význam.

Když upír někomu sál krev, znamenalo to, že se ten člověk buď promění na nemrtvého nízkého řádu, nebo se stane normálním upírem. Každopádně to pro toho jedince znamenalo smrt.

„No, ano. Nám jeden člověk ročně stačí, takže neděláme takový nepořádek jako ostatní upíři.”

„To by stejně dělalo pět set lidí. To je celkem vysoký počet.”

Podle toho, co Dia řekla, jí bylo přes pět set let.

Jelikož Dia nebyla ten typ upíra, co se zrodil poté, co jí někdo vysál krev, znamenalo to, že byla doba, kdy byla mladá. A tak i když se ten počet lidí možná nerovnal jejímu věku, znamenalo to, že to bylo přinejmenším tolik lidí.

„Nechám na tobě usoudit, jestli je pět set lidí za pět set let hodně nebo málo.”

Kvůli tomu číslu 500 se to zdálo jako hodně. Ale když se to rozložilo na údobí pět seti let, působilo to jako málo.

Když se uvážil počet životů, které byly zmařeny v bitvách za pět set let, mohlo to být tak stokrát více. Takže v porovnání s tím to působilo jako malé množství.

„Když se vezme rasa jako celek, nebude to celkem dost?” řekl Loren, zatímco kladivem zatloukal hřeb, co měl držet lana napnutá. A Lapis se vzpamatovala.

Kdyby šlo jenom o Diu, bylo by to pět set lidí během pět seti let. Ale když se dali všichni Starší dohromady, bude to číslo mnohem vyšší.

„Je nás o něco víc než tucet,” řekla Dia, jako kdyby to nic nebylo. Ale to znamenalo, že každý rok bylo něco přes tucet obětí.

V porovnání s úmrtími v bitvě to bylo mnohem méně.

Ale Lapis si pomyslela, že pokud všude mizelo více než tucet lidí, ostatní by na to přišli a vznikl by z toho problém.

„Máme přece jenom lidské vesnice, co nás zásobují krví.”

„Tím myslíš, že si lidi chováte?”

To byla znepokojivá myšlenka.

Dia si všimla, že Lapis ztvrdl hlas, a tak potřásla hlavou.

„Bez ohledu na to, jak to vypadá, takové úmysly nemáme. Jako lenní páni země požadujeme, aby nám každý rok dali jednoho člověka. A na oplátku dáváme vesničanům mnoho požehnání. Je to dohoda.”

„Takže si je vydržujete, že?”

„Už jsem řekla bez ohledu na to, jak to vypadá. Věřím, že to je lepší než lidi unášet a zabíjet. Vesnice obvykle vyberou nejstaršího člověka.”

„Nikdy jsem o takové vesnici neslyšela.”

Pokud docházelo k jakýmkoli interakcím s ostatními lidmi, ať už kvůli zásobám nebo informacím, nebylo možné, aby takové vesnice zůstaly od věku bohů skryté.

Ta informace by někde unikla a národy by shromáždily své síly, aby to s nimi skončily.

„Skrýváme je, chráníme je a izolujeme je.”

Dia vysvětlila, že zajišťovali, že vesnice jednaly jen v rámci své vesnice a že je cizí lidé nikdy nenajdou. A kromě toho zajišťovali, že jejich existence zůstala zatajená. A přesně takto Starší udržovali ty vesnice, co je zásobovaly krví, po mnoho let.

„Nevadí, že jsme to teď slyšeli? Nesnaž se nás potom později zabít nebo něco takového.” Lorena to trápilo, neboť jim Dia říkala věci, co byly až do teď tajemstvím.

Když jim řekla o věcech, co neměli vědět, mohlo to znamenat, že je nehodlá nechat odejít živé.

Ale Dia takové myšlenky lehkým tónem zamítla: „Nevadí to. I kdybyste to někomu řekli, akorát by se vám vysmáli.”

„Už jen to, že jsme si to vyslechli od Staršího, by smázlo veškerou důvěryhodnost.”

Dobrodruzi se normálně zabývali normálními upíry.

Nebylo to něco, co by mohl zvládnout dobrodruh měděného řádu. A dokonce i dobrodruhové železného řádu by museli počítat s velkými ztrátami.

Praví upíři byli bytosti, při kterých by se museli dát do pohybu hrdinové, celé národy nebo velké organizace, aby se je pokusili pokořit.

Obě tyto možnosti stále působily reálně.

Ale když přišlo na Starší, důvěryhodnost takové historky by vyprchala.

Bylo jen velmi málo historek o tom, že lidé narazili na Staršího.

Ačkoli se o jejich existenci vědělo, pro obyčejné lidi to byly bytosti z historek, takže to tratilo na realitě.

„Ne že bychom byli společensky uzavření, ale ani neodhalujeme svoje totožnosti. Lidé si stejně neuvědomí, že jsme Starší, dokud jim to neřekneme. Tentokrát je to zvláštní situace.”

Dia odhalila svou totožnost, protože si Shayna v Lorenovi uvědomila, co byla zač. A kdyby Loren neutrousil to slovo Starší, Dia by jim o tom neřekla.

„Když už se o tomhle bavíme, pointa této zakázky se vztahuje k těm vesnicím.”

Loren skončil se vztyčováním stanů, přešel k ohni a posadil se na zem.

Lapis nespouštěla Diu z očí, ale během toho neustále míchala obsahem kotlíku a dávala pozor, aby nic nepřipálila. A sem tam do kotlíku přihodila trochu soli nebo jiného koření, aby upravila chuť.

„Já jsem vlastně mezi Staršími nemladší.”

„Při pět seti letech?”

„Ostatní jsou starší a Starší se rodí přirozeně, takže není jak vědět, kdy se objeví nějaký nový.”

Starší neměli biologické rodiče.

A proto bylo nemožné vědět, kdy se nějaký další objeví. A proto bylo možné, že se za posledních pět set let žádný další neobjevil.

A v důsledku toho bylo nejmladšímu Staršímu pět set let.

„Mladí Starší žijí pod ochranou jiného Staršího. A dokud opatrovník neusoudí, že je připravený žít sám, poskytuje opatrovanému vzdělání a ten tak střádá znalosti a moc.”

„Což znamená, že jsi pod křídlem někoho jiného. Ach Lorene, mohl bys to ochutnat?”

Lapis vzala malou naběračku toho, co míchala, nalila to do misky a předala to Lorenovi.

Loren přemýšlel, jestli bylo vhodné dělat během vážné konverzace něco takového, ale Dia si toho nevšimla a jen přikývla.

„Dokonce i teď jsem pod ochranou jiného Staršího. Och, o ostatních Starších vám nemůžu nic říct. Přece jenom nemám právo povídat informace o ostatních.”

„Stejně mě to nezajímá. Lapis, myslím, že to potřebuje víc soli. Je to mdlé.”

Loren neměl v nejmenším úmyslu jakkoli jednat s bytostmi, které lidé nedokázali zvládnout.

Informace o Starších by mu byly k ničemu. A mnohem důležitější pro něj byla chuť toho dušeného pokrmu, co Lapis připravovala.

„Myslím, že by sis měl zvyknout na lehčí chutě... ale dobře. Och, můžeš pokračovat.”

I když takhle Lorena nabádala, hodila do kotlíku trochu víc soli.

„Tohle mi přijde tak nějak neuspokojivé, ale to je jedno. Když se Starší vymane z ochrany svého opatrovníka, získá zem, kterou může použít jako základnu, a také lidské vesnice v rámci té země.”

„Takže tím myslíš...”

Dia jim řekla, že mířili do trosek.

Lapis z té dosavadní konverzace usoudila, že to byla země, kterou dostala k užití jako základnu, ale Dia pokrčila rameny.

„Můj opatrovník mi akorát řekl, abych tam šla, takže nevím, jestli to bude zem, co mi bude dána. Možná ano. Nebo tam možná bude informace o jiné zemi.”

„Takže to je něco jako test, aby bylo vidět, jestli jsi připravená se osamostatnit?”

„Dá se to tak říct?”

„Nevadí, žes někoho požádala o pomoc?”

Podle toho, co Loren slyšel, to byla zkouška, aby se zjistilo, jestli se mladý Starší mohl osamostatnit. A tak přemýšlel, jestli bylo v pořádku, že požádala ostatní o asistenci.

Dia na tu otázku přikývla. „Použít druhé k dosažení svého cíle je přece jenom druh schopnosti.”

„Pokud se máš akorát dostat tam, kam ti řekl tvůj opatrovník, nepůsobí to tak nebezpečně.”

„Kdyby to tak bylo, nežádala bych o pomoc.”

Po Lapisině optimistickém odhadu Dia vzhlédla k obloze a povzdechla si: „Opatrovník nejdříve připraví nějaké překážky. Kromě toho by do toho měli zasahovat i ostatní Starší, takže to nebude tak snadné.”

„Proč do toho budou zasahovat ostatní Starší?” Lapis nepatrně udiveně naklonila hlavu ke straně.

Loren si tiše odfrkl, jako kdyby si vyslechl něco nudného. A zatímco jí dal misku zpět, řekl: „Vsadím se, že i mezi Staršími existují frakce.”

„Přesně jak říkáš. Dvě bytosti s vlastní vůlí začnou argument, zatímco tři bytosti začnou mocenský boj. A to platí i o Starších.”

„Zdá se, že jsme uprostřed něčeho velmi obtížného, nemyslíš? Měli jsme si říct o lepší odměnu?”

Být schopná se osamostatnit znamenalo, že ji uznávali za dospělou, tedy řádného Staršího.

Když byla pod něčí ochranou, neměla do záležitostí co mluvit a ostatní by s ní u rozhodování a podobně nepočítali. Ale jakmile se z ní stane dospělý jedinec, bude do takových věcí zahrnutá.

Loren a Lapis nevěděli, jaké frakce byly mezi Staršími, kterých bylo něco málo přes tucet. Ale v tomto případě to znamenalo, že se Dia přidá k frakci, ke které patřil její opatrovník. A pro ostatní Starší to bude obtíž, a proto se do toho pokusí zasáhnout.

„Pokud se ti podaří stát dospělou, přidáš se ke svému opatrovníkovi?”

„S největší pravděpodobností. Dlužím to svému opatrovníkovi, že mě až do teď chránil a že se se mnou dělil o svou zem a lidi. Neobrátím se k němu zády, jen co se stanu dospělou.”

Jak to Dia řekla, usmála se. A pak řekla Lorenovi a Lapis, co se tvářili pochmurně kvůli myšlenkám na potíže, co ještě nepřišly: „A proto vás dva žádám, abyste mi pomohli se stát dospělou. Netvařte se tak. Pokud uspěji, vymyslím nějakou extra odměnu. A po cestě tam odpovím na každou otázku, na kterou budu znát odpověď.”

„Tak to bychom měli co možná nejvíc využít.”

Lapis nabrala hotové jídlo do misky a okamžitě se Diy začala vyptávat na různé otázky. Lorena to zase tak moc nezajímalo, přijal od Lapis misku a začal jíst. A mezitím si v duchu říkal, že když je to zakázka, co přijal, musí ji dotáhnout až do konce.

-----------------------------------------------

~ Něco málo přes 12 bytostí... řekněme 15. Kolik frakcí může být mezi patnácti jedinci? A kolik problémů dokáží nadělat? Jelikož je u toho Loren, určitě se to pěkně zvrhne. ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>