ICDS - kapitola 256

Kapitola 256 – Nad zmrzlou zemí (7)

Jakmile jsem udeřil svým Chaotickým kopím, ze středu zmrzlé země vystřelil lomený černý blesk. Trvalo jen chvíli, než ta čistě bílá zem zčernala.

[Jůůů!]

[To je ale úžasná technika!]

„Brzy se to rozpadne!”

Vtlačil jsem Chaotické kopí hlouběji a zčernalá zmrzlá zem začala křupat plamenným bleskem, uprostřed se ukázala trhlina. Ačkoli moje původní moc možná nebyla dost silná na to, abych něco takového uskutečnil, s Prstenem zhroucení, co jsem nedávno získal, jsem dokázal zvládnout takový zázračný skutek! Dokonce i démoni, co měli své pochybnosti, teď začali chápat, co jsem dělal.

[Zastavte ho! To je technika!]

[Tak mocná technika! Kdyby tu tak byla paní Lespina!]

Ale tato paní Lespina tu nebyla, co?!

Zakřičel jsem a zatlačil kopí ještě hlouběji. V té chvíli se moje technika naprosto aktivovala. Obrovská pláň ledu se rozdělila na stovky tisíc obrovských kusů a snesla se na zem. Ty kusy byly až na limit zesílené mou manou a pomocí účinku Gaia Buster byly prosycené atributem černého blesku. Byla to velkolepá podívaná, co si člověk chtěl zaznamenat foťákem.

[Blesk plný zlé kletby! Uhněte!]

[Je jich příliš mnoho, zatraceně!]

Zatraceně? To jsem rád slyšel! S pomocí Talarie jsem vzlétl a podíval se na tu velkolepou scénu, co jsem vytvořil. Ledové balvany, co problýskávaly černým bleskem, se všechny řítily na démony.

Démoni odolávali svou magií nebo zbraněmi, ale těch balvanů bylo příliš mnoho na to, aby se s tím vypořádali. A kromě toho moje mana, co prosycovala každý jednotlivý kus ledových balvanů, jim bránila v jejich snadném zničení. Jakmile se démon nedokázal ubránit jednomu, byl konec, neboť jeho život brzy zhasilo několik desítek a pak několik stovek ledových balvanů. Gaia Buster samozřejmě neskončil jen proto, že cíl zemřel. Moc černého blesku tkvěla v jeho závěrečném obrovském výbuchu!

[Kuaaaak!]

[To je pohroma!]

[Když si pomyslím, že tu je člověk s tak strašlivou technikou!]

[N-nemožné... To je zuřivost váženého Démonického boha, zuřivost váženého Démonického boha!]

„Nejsem Démonický bůh! Jsem Kang Shin! Uhahahahaha!” (pozn.: Démonický bůh = Ma Shin).

Na pobřežní oblast Nového Zélandu se snášel déšť černých ledových balvanů a neskončil, dokud už nebylo slyšet jekot démonů. Kdekoli se démoni objevili a užuž se zdálo, že chtěli něco říct, zbývající balvany vybuchly litou manou a umlčely je.

Jelikož naráz vybuchlo tolik many, na několika místech vznikly víry many. Rychle jsem slétl a stáhl je k sobě Perutovým okruhem.

„Haa, získávám z toho tolik many. Možná to je proto, že jsem je vytvořil svou manou! Sharano, Ruyue! Pojďme zabít přeživší!”

[Nech to na mě!]

[Na mě taky, na mě taky!]

Dal jsem těm dvěma materializovaným elementálům manu, co jsem utržil Perutovým okruhem, a vystřelily každá jiným směrem. Pomocí Talarie jsem rychle vystoupal nad napůl zničený Nový Zéland a hledal jsem přeživší démony.

[Ty krutý mizero, víš, kolik našich bratrů jsi zrovna zabil?!]

Zdálo se, že jeden měl schopnost typu utajení, neboť když jsem letěl blízko země, najednou na mě vyskočil jeden démon s modrou kůží a snažil jsem mě bodnout dýkou. Ten démon se pohyboval rychleji, než jsem ho manou dokázal detekovat, ale bohužel podcenil mou reakční rychlost!

„Možná nevím, kolik jsem jich zabil, ale...”

Svižným bodnutím kopí jsem mu probodl krk. Ale na rychlost jeho dýky to nemělo nejmenší vliv. I když vykašlal spoustu krve, přinutil se otevřít očí a s ohavným smíchem zakřičel:

[Jeho veličenstvo skvělý Démonický lord přijme tvou krev jako oběť!]

Na světě Luka jsem měl svůj díl zkušeností s démony. Všichni démoni měli jedno společné, a to svou houževnatou životní sílu. Než se jeho dýka mohla dostat k mému krku, nechal jsem vzplanout chaotické plameny a spálil jsem mu celé tělo. A pak jsem dořekl, co jsem chtěl:

„Ale vím, že k tomu počtu můžu přidat dalšího.”

[Ku...]

Chaotické plameny se intenzivně vzedmuly, jako kdyby chtěly vymazat dokonce i jeho smrtelná muka, a spálily mu tělo na škvarek.

Já si s odfrknutím zamumlal: „Zmasakrovali jste miliony lidí a co, jsi zvědavý, kolik jsem já zabil démonů? To se snažíš, abych se cítil provinile?”

Neexistovalo nic jako spravedlnost. Všichni bojovali, aby přežili. Důležité bylo znát tíhu vlastních zločinů a stejně pokračovat kupředu. A já už toto odhodlání měl dávno.

Démoni ji zmrazili, pak zažila kobercový nálet černého ledu a teď planula a drtilo ji to. Země Nového Zélandu teď vážně vypadala jako scéna z katastrofy. Těla Novozélanďanů z doby, kdy sem vtrhli démoni, teď byla pohřbená v ledu. A teď se ukázala pod popraskaným ledem... Ne, většina byla zničená. Když jsem je viděl, nemohl jsem si pomoct a pomyslel jsem si, že ty mrtvoly poničil můj útok.

„Tihle zatracení démoni, troufají si na mě házet vinu za ty lidské mrtvoly, co všude leží?”

Bez ohledu na to, jak moc jsem se cítil špinavě, jsem kvůli tomu nemohl přestat. Dokonce ani teď se nemohli Strážce a Křídlo svobody ani přiblížit k okraji Oceánie. Ale pokud bychom začali běsnit a přinutili démony, aby přišli za námi, Strážce a Křídlo svobody by přirozeně získali šanci vstoupit. A to by znamenalo rychlejší znovuzískání země.

Ačkoli jsem byl trochu zahanbený z toho, co jsem udělal, přišel jsem sem ochránit Oceánii. Přišel jsem sem, abych zabránil dalším obětem. Spíš než těla už mrtvých lidí pro mě byli důležitější živí lidé.

„Huu... Dobrá, pojďme.”

Vstřebal jsem manu, co se uvolnila z démonova těla, a vytvořil jsem černý vír, co obklopoval mé kopí. Zároveň s tím jsem podnítil moc této many a z plných plic jsem zakřičel tak, aby to všichni slyšeli: „Všichni přeživší! Je tu Hrdina, kterého chcete tolik zabít!”

| Použil jsi Provokaci! Všechny bytosti v této zemi na tebe zaútočí s intenzivní nenávistí! |

Z té zdánlivě opuštěné země se najednou začali zvedat zranění démoni. Svou Provokací jsem jim s největší pravděpodobností zhoršil zranění. Muselo to bolet a muselo je to otravovat. Možná tu byli démoni se schopností odolávat mé Provokaci, ale většina z nich pravděpodobně naschvál neodolávala.

[Je to Hrdina.]

[Pokud ho zabijeme, nebude třeba, aby Démonický lord chodil!]

[To on zmasakroval naše bratry.]

[Sláva Démonickému lordu, sláva Démonickému lordu vážené paní Lespině!]

Démoni se začali shlukovat ke mně. Ruyue a Sharana pilně létaly kolem, vytvářely ledové sloupy a větrné čepele a šikanovaly démony. Ale pohledy démonů byly upřené na mě. Při pohledu na jejich oči plné nenávisti jsem se ušklíbl. Zároveň s tím jsem moc svých Zlých očí vybudil na limit.

[Kak!]

[M-moje tělo...!]

[Hrdina má dokonce Zlé oči?!]

Bylo to překvapení. Čekal jsem, že démoni, co zůstali na Novém Zélandu, budou slabší než ti v Austrálii, ale asi jenom 30% z nich okamžitě zkamenělo. Většině z nich to akorát ovlivnilo pohyb. Kdybych vzedmul manu do extrému, mohl jsem jich nechat zkamenět víc, ale bylo pro mě rychlejší je prostě přímo zabít. I když jsem totiž do svých Zlých očí nevlíval manu, už tak omezovaly pohyby démonů.

„Bojujme!”

[Ty zbabělčeeeee!]

Démon, co vypadal nejsilněji, démonka, co měla sílu zhruba řádu SSS, se ke mně vrhla. V mžiku jsem vybudil své Charisma a vystřelil jsem k ní. Ona se okamžitě přestala pohybovat. Tvář jí zčervenala, zatímco vybudila vlastní magickou moc a zoufale se snažila odolat mému Charisma. Během této doby měla příliš mnoho slabin, že jsem ani nevěděl, kde začít.

[Ty...!]

Nebylo třeba váhat. Vír bílých plamenů, co se utvořily z chaotických plamenů a Hrdinné aury, jí poslal hlavu vzduchem. Ačkoli její bezhlavé tělo zůstalo chvíli stát, brzy se ve vzduchu rozptýlilo v částečkách many.

Mocná rotace Perutova okruhu tu manu okamžitě natáhla k mému kopí a zesílila vír, co jej obklopoval.

Ačkoli měli démoni hojnou sílu, obranu měli ještě horší než obyčejní netvoři. Jediný jejich úder mohl být smrtící, ale stejně tak mohli zemřít po jediné ráně. Prostě jsem je musel akorát zabít, než mohli oni zabít mě. Jak prostší by to mohlo být?

[On...]

[Silný...!]

Na okamžik nastalo ticho. Zdálo se, že tato démonka byla vážně nejsilnější ze všech, neboť to vypadalo, že démoni nebyli schopní přijmout to, že tak snadno zemřela.

S úšklebkem jsem je vyprovokoval: „Co? To nebudete útočit?”

[...Zabijte ho!]

Ale každý démon měl svou zvláštní magii a jejich černá magie byla obzvláště otravná, když se s ní chtěl člověk vypořádat. Kdyby zaútočili naráz, začalo by to být ještě otravnější.

[Hoř!]

[Tento blesk, co je ještě mocnější než tvůj, tě spálí na škvarek!]

Démoni, co mě obklopovali, na mě všichni se zlovůlí zaútočili. Bez jediného meškání křídla Talarie zamávala. Já jsem okamžitě vystřelil vzhůru a vyhnul se jejich útokům. A pak jsem jednou máchl kopím.

„Ach elementálové, pomozte!”

Stopu mého kopí následovalo nespočet elementálů jako hvězdy, co rozjasňovaly Mléčnou dráhu. K mému kopí se lepilo nepředstavitelné množství elementálů.

[Vyhovte Princově zuřivosti!]

[Následujte vůli této hvězdy, vůli Prince!]

[Staňte se součástí světla, co zahání zlo!]

Ech? Komentáře elementálů byly jiné než obvykle. To mezitím studovali filozofii? Ačkoli jsem byl trochu zvědavý, už ke mně letělo několik magických kouzel. Od začátku této bitvy jsem se nikdy nezpozdil v realizování svých myšlenek v akci.

Ruyue a Sharana do toho vletěly a jeden po druhém vykrývaly ty magické útoky, ale já jim řekl, aby ustoupily. Pak jsem vypustil moc many a elementálů, co obklopovala moje kopí.

„Živelná bouře!”

| Kritický úder! |

[Kuaaaak!]

[Vaše výsosti Démonický lorde!]

[Zatraceně!]

Zuřivost elementálů pokryla zemi a zároveň s tím se ve vzduchu objevily tucty čepelí a rozsekaly démony na kusy. Ozvala se smrtelná agónie démonů a brzy zavanul chladný vánek. Bylo to, jako kdyby mě následovala moc boha smrti.

„Huuu...”

Po Živelné bouři zůstalo ticho. Znovu jsem zrychlil Perutův okruh, abych si doplnil manu, co mi klesla na polovinu, a stáhl jsem své kopí. V té chvíli mi někdo vletěl do náručí.

„Tati!”

„Och, Ino! Už jsi tu?”

„Jo! Vrátila jsem se, jen co jsem vyčistila ty modré mouchy na obloze!”

Promiň, Ino. Odpusť svému otci, co tě dokáže učit jen takové věci...

„To je skvělé. Ještě chvilku se snažme. Až tu skončíme, budu si s tebou hrát celý den.”

„Vážně?! Dobře! Budu se snažit ze všech sil!”

Ina vesele zaťala pěsti. A po ní dorazili ostatní členové Revivalu. Dokonale jsme vstoupili na Nový Zéland. Už nám zbývalo jej akorát osvobodit od démonů bez vůdce. Odhodlal jsem se a zakřičel: „Všichni pojďme! Do konce dne to tady na Novém Zélandu skončíme!”

[Ueeeeek... Už se nemůžu dál točit...!]

Dobře. Naštěstí byl jenom jeden, co ze svého kurzu filozofie propadl...
-----------------------------------------------

~ Nový Zéland hotový a příště se možná setkáme s tou paní Lespinou? ~

<Předchozí>...<Následující>