KY - kapitola 102

Kapitola 102 – Rozprava po cestě

Jakmile si obstarali zásoby, co potřebovali, vypůjčili si osla, co jim věci ponese, a nahlásili gildě, že je nominovali na zakázku, byli připravení vyrazit.

Po cestě se Lapis snažila vybrat peníze, co Ivy přihodila během dražební války na cvičišti. Ale dostala se s ní do sporu, protože řekla, že to bylo neplatné, protože se souboj zrušil. Ale nic moc se nestalo.

Platba za nominovanou zakázku se vyjednávala mezi klientem a dobrodruhem, ale Dia neměla žádné peníze. A tak místo platby nabídla jednu svou vlásenku.

Byl na ní propracovaný vzorek ze stříbra a také pár drahokamů. A jelikož to Lapis ocenila přinejmenším na jeden zlaťák, usoudila, že to je dostatečná platba.

Postupová zkouška se pozastavila kvůli tomu, že ji Dia přerušila, a tak si Loren myslel, že to bude muset dělat znovu. Ale poté, co se Lapis a Ivy dostaly do sporu, dohodly se, že Ivy zaplatí polovinu vydražené sumy. A když mu dala peníze, řekla: „Vystavíme vám identifikační štítky dobrodruha železného řádu.”

„Nesložili jsme ji, ne?”

„Celkem vzato ne,” řekla Ivy Lorenovi, když mu a Lapis dala štítek.

Ty štítky, co obdrželi, byly normální železné štítky a nebyly falešné.

„Proč jste nás povýšili?” Loren naklonil hlavu ke straně.

A Ivy udělala to samé, zatímco mu odpověděla: „Nejsem si jistá. Zdá se, že někdo utrousil slůvko, abychom tě povýšili nebo tak něco.”

Byla to matoucí historka, ale Loren to přijal. Pomyslel si, že když už mu to dávali, neměl důvod to nepřijmout. A pak šel na místo, kde čekaly Lapis a Dia.

Měli se setkat u jižní brány do města.

Když Loren dal Lapis, co tam čekala, železný štítek, podívala se na něj přimhouřenýma očima. Pak se podívala na Diu, co tam stála osamocená.

Na rozdíl od nich Dia měla šaty, co nevypadaly jako vhodný oděv na pohyb venku. Ale když si Dia všimla Lapisina pohledu, zvedl se jí koutek úst.

„Tohle je tvoje práce?”

„Hm? Kdo ví.”

Dia se vyhnula přímé odpovědi a pak navrhla, že pokud jsou připravení, měli by si pospíšit a vyrazit. A tak zamířili z brány ven.

Loren a Lapis si nejdřív mysleli, že když byla Dia takhle oblečená, bude mít připravený kočár. Ale Dia měla v plánu jít pěšky až do jejich cíle.

„V takovémhle městě není kočáru, co by mě uspokojil.”

Úroveň pohodlí kočáru závisela na jeho stavbě a kvalitě.

Ty nejlevnější nebyly vůbec pohodlné. A kočáry pro královskou rodinu se vyráběly tak, aby tam nebyly cítit vibrace z kol.

Zdálo se, že Dia jako Starší dennodenně používala ty kočáry nejvyšší kvality, takže jí žádný kočár v Kauffě nepřišel vhodný.

„Chůze je lepší než jízda v kočáru nízké kvality.”

„Ale zase by ses neunavila tak rychle. Nebyl by to dostatečně dobrý důvod, proč ignorovat kvalitu?”

„My únavu necítíme, takže...”

Nemrtví přece jenom necítili únavu.

A ani Starší, kteří se klasifikovali jako upíři, necítili únavu.

Lorenovi přišlo divné, že by si osoba, co nepociťovala únavu, stěžovala na pohodlí, ale Lapis mu řekla, že upíři vysoké třídy si na takových věcech dávali záležet.

„Nepotřebuji ani jídlo. Ale pokud máte nějaké pití, možná si s vámi dám sklínku.”

„Nejsi dost stará na to, abys pila... Och, nejsi taková, jak se zdáš, že?”

„Ženy tě nebudou mít rády, když budeš mluvit o jejich věku, to víš?”

„Nejsi dost stará, abys mohla mluvit o záležitostech lísky... Och, nejsi taková, jak se zdáš, že?”

„To děláš naschvál, že? Že jo?”

Dia už teď měla oděv, co nebyl vhodný na chození po venku. A teď se navíc na Lorena, co byl vyšší a rozložitější než ona, vrhla, chopila se ho za pas a mávala jím sem a tam. Byl to naprosto abnormální pohled.

Loren měl v ruce stále nějaké věci a také měl kožené brnění a černý plášť. A na zádech svůj velký meč. Takže když se k jeho vlastní váze připočetla váha jeho vybavení, mělo by být nemožné, aby ho zvedla.

Lapis sledovala, jak Dia máchala Lorenovým tělem sem a tam, a pomyslela si, že pokud to takhle půjde dál, upoutají pozornost lidí na cestě a že se začnou šířit divné drby. Ale její starosti se brzy rozplynuly.

„Řekla jsem na jih od Kauffy, ale nikdy jsem neřekla, že se budeme držet silnice.”

Zatímco Lapis potáhla oslíka za uzdu připravená být středem pozornosti, Dia ji zarazila s Lorenem pod paží. Oči se mu protáčely.

„Půjdeme rovnou do našeho cíle. Přesněji tímto směrem.”

„...Není tam žádná silnice.”

„Neboj se. Znám směr. Povedu.”

Jak to Dia řekla, bez váhání vykročila do polí. Pořád Lorena nesla.

Lapis přemýšlela, co by měla dělat. Ale jelikož Dia vzala Lorena, nemohla to nechat jen tak. Povzdechla si a pak potáhla za otěže a následovala Diu do polí.

Nebyl tu nikdo, kdo by viděl tu podivnou scénu, kdy dívka nesla rozložitého muže a kdy ji další dívka pronásledovala s oslíkem za zády.

„Hej ty.”

„Jmenuju se Lapis,” odpověděla poté, co na ni Dia zavolala. A uvědomila si, že ani ona, ani Loren neřekli Diě své jméno.

Obvykle by si toho všimli dřív, ale Lapis odhadovala, že to bylo proto, že se zdálo, že Diu takové věci nezajímají. A tak nedokázali najít správnou chvilku k představení.

„Ach, Lapis, aha. A tento?”

„Loren. Prosím, vrať mi ho. Je můj.”

Lapis využila toho, že byl Loren v bezvědomí, a řekla něco celkem kurážného. Ale tvářila se smrtelně vážně. Dia se na ni překvapeně dívala a Lapis toho využila a ukradla jí ho z pod paží a položila si ho na záda.

Loren byl sice větší než ona, ale dokázala ho nést i s velkým mečem, co měl na zádech, hlavně díky tomu, že získala své fyzické paže.

Její dřívější protetické paže měly také celkem vysoký výkon. Ale jelikož se bála o kloub, kterým se protéza napojovala na její tělo, nemohla použít svou sílu, jak bylo libo.

„Lapis, ty nejsi obyčejný člověk, že?”

„Jsem obyčejná. Přece jenom nemám zvláštní moc nebo tak něco.”

Kdyby byl Loren při vědomí a poslouchal to, stěžoval by si, že to nebyla pravda. Ale Lapis přišlo, že neřekla nic špatného.

Byla vskutku obyčejná, tedy mezi démony.

Mezi lidmi sice byla velmi nadaný mág a také kněžka, ale ve světě démonů to nebylo tak, že by měla obzvlášť neuvěřitelné schopnosti.

Spíš ji vyslali mimo démonické území, aby nabyla zkušenosti. A ačkoli nebyla slabá, nebyla ani nijak zvlášť mocná, a tak byla vskutku obyčejná a bez zvláštních schopností.

Nemusela zdůrazňovat, že to bylo v jiné rase.

Pokud se kvůli tomu Dia dobere nějakému nedorozumění a pak v něm vytrvá, akorát bude pro Lapis snazší se pohybovat.

„To myslíš ve svém rodišti, ne?”

Dia se zasmála a hned ji prohlédla. A Lapis v duchu zaklela.

Odhadovala, že si to Dia s největší pravděpodobností uvědomila. Ale to, co zrovna řekla, akorát potvrdilo, že přesně věděla, co byla Lapis zač.

„Netvař se tak děsivě. Úplně ti to kazí tvář. Kdyby tě teď viděl tvůj partner Loren, dokonce i stoletá romance by tím zkysla,” řekla Dia škádlivě, když se na ni otočila.

Lapis vypadala mírně rozladěně a pak řekla nevýrazným hlasem: „Nejsi dost stará na řeči o záležitostech lásky... Och, nejsi taková, jak se zdáš, není to tak?”

„Když už jste mi to řekli tolikrát, myslím, že nevadí, když začnu být rozladěná...”

„Pokud se rozčílíš, budeš mít víc vrásek, babi.”

„Babi... totiž je pravda, že jsem v takovém věku...”

„Kolik pra před to budu muset dát?”

Kvůli tomu dodatečnému komentáři se Diina tvář ještě víc napjala, ale jelikož Lapis měla pravdu, nemohla se nijak silně dohadovat.

„N-no, žila jsem alespoň pět set let. Dej si jich tam, kolik chceš.”

To Lapis šokovalo.

Věděla, že Dia žila dlouho, ale překvapilo ji, že žila mnohem déle, než očekávala.

„Pět set... Někdo, kdo vlastně zažil Starodávné království.”

Starodávné království kdysi vládlo celému kontinentu a vzkvétalo. Povídalo se, že bylo zničeno zhruba před třemi čtyřmi sty lety.

Jelikož Dia žila pět set let, i kdyby to bylo před čtyřmi sty lety, měla by být svědkem toho, co se s královstvím stalo.

„Ano, ačkoli to bylo během jeho posledních let.”

Na Diině tváři se objevil úsměv. Byl to takový ten úsměv, co by mladá dívka, na kterou vypadala, neudělala.

Lapis bezděky zpomalila, zvětšila mezi sebou a ní vzdálenost. Ale Dia ten úsměv rychle smázla a její tvář se vrátila do normálu.

„Žila jsem v té době, takže toho o království celkem dost vím. Ale jelikož to nebylo dlouho poté, co jsem se narodila, když království padlo, starší Starší mi řekli o věcech, co jsem nevěděla.”

„Jen tak ze zvědavosti, jak dlouho žil nejstarší jedinec?” zeptala se Lapis Diy, i když věděla, že to je nezdvořilé. Věděla, že tohle byla jediná šance, kterou dostane.

Dia chvilku přemýšlela a nechala svůj pohled bloumat. A pak odpověděla: „Nevím, jestli to je pravda nebo ne, ale nejstarší řekl, že se narodil během věku bohů.”

Povídalo se, že bohové sestoupili na zem, aby stvořili svět.

Po celém světě se vykládal základní mýtus: během mnoha let bohové stvořili mnoho různých bytostí, aby vystavěli svět. A poté, co usoudili, že ty bytosti mohly samotné spravovat svět, vrátili se do svého vlastního světa, aby dohlíželi na své stvoření.

To bylo samozřejmě velmi dávno a snažit se ty roky počítat by byla bláhovost.

Léta, kdy bohové tvořili svět, se nyní nazývala věk bohů. A pokud to, co Dia řekla, byla pravda, nejstarší ze Starších žil od té doby.

„To je zajímavé.”

„Většinu toho jsem slyšela od ostatních, ale měly bychom mít spoustu času, abych ti něco řekla.”

Lapisina zvědavost začínala narůstat a oči zářit a Dia se rozpačitě zasmála a začala se od ní vzdalovat.

-----------------------------------------------

~ Nebudu nijak komentovat, jak bylo absurdní, že Lorenem mávali ze strany na stranu... ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>