ICDS - kapitola 168

Kapitola 168 – Dvojitá krize (4)

Když jsem pokořil 4. podlaží Beyond, okamžitě jsem pokračoval na 55. podlaží První kobky, neboť jsem chtěl využít času, co mi zbýval u Talarie. Zatímco jsem se míhal podlažím, poprvé po dlouhé době jsem obdržel zprávu od přítele.

[Korunní princi, posloucháš?]

„Ach, Rene. Dlouho jsme se neviděli.”

[Konečně jsi to zvedl. Stalo se něco poslední dobou?]

Zdálo se, že mi párkrát poslal zprávu, když jsem byl zaneprázdněný pokořováním Akčních kobek. Vážně jsem musel mít na pilno, když jsem si toho nevšiml. Promluvil jsem s hořkým úsměvem: „Jo, byl jsem zaneprázdněný záležitostmi na svém světě.”

[Aha. No, jsem si jistý, že všichni průzkumníci jsou tak či onak zaneprázdnění... Takže, na jakém jsi podlaží?]

„Co nevidět se vrhnu na 55. podlaží.”

[...55. podlaží?] Rena to zneklidnilo. [Jak moc práce jsi měl? Zrovna teď driluju elixíry na 55. podlaží.]

„No, to je jedna věc, ale vstoupil jsem do kobky, co je nad První kobkou.”

[To myslíš Beyond?!]

Nedokázal jsem skrýt své překvapení z toho, že Ren o Beyond věděl.

„Jak jsi o tom věděl, Rene?!”

[Můj ote... Hrdina z m-mého světa byl průzkumník Beyond. Aha. Když jsme se poprvé setkali a když jsi mi řekl, že jsi porazil Ještěřího rytíře sólo, měl jsem své podezření, že na to možná dojde, ale když si pomyslím, že se to vážně stalo...]

„Rene...”

Hm? Počkat.

„Rene, až do teď jsi také všechny bossy porážel sám? To jsem si nemyslel.”

[Samozřejmě. Kvůli tomu jsem také kobkou postupoval tak pomalu, než jsem se s tebou setkal, Korunní princi. Ote... Hrdina řekl, že musím porazit bossy kobky sám, a tak jsem porazil Lorda orků a Královnu přízraků sólo. To akorát, že jsem nedriloval elixíry, co po nich zůstaly.]

„Aha.”

Kvůli tomu, jak byl šťastný, když Ještěřího rytíře porazil sólo, jsem si vždycky myslel, že to bylo poprvé, kdy Pána podlaží porazil sám. Ale zdálo se, že byl akorát šťastný, že uspěl, aniž by zemřel.

[To jsem ti o tom nikdy neřekl? Nicméně že jsem se s tebou setkal, moji rychlost při pokořování několikanásobně zvýšilo. Vážně ti nemůžu dostatečně poděkovat.]

Když jsem pominul to, že mi o tom až do teď nikdy neřekl, co jen byl Ren zač? Syn Hrdiny a učedník silného rytíře... Mohl by být Ren na svém světě korunní princ nebo tak něco?

Počkat, v Beyond byli momentálně jenom tři průzkumníci. Jedním byla žena a druhým jsem byl já. Takže mohl by ten druhý muž být Renův otec?! Zajímalo mě to, ale nebylo mi příjemné se na to Rena ptát.

Překvapivě se zdálo, že natvrdlý Ren zdánlivě přečetl mé myšlenky.

[Váhat se ti nepodobá, Korunní princi. Hrdina mého světa je mrtvý.]

Cítil jsem, jak mě to zmáhalo.

„A...ha.”

[A ani nebyl čas, aby postavení Hrdiny přenesl na mě. Zlé ruce našich nepřátel se už dostaly k horním vrstvám našich sil a nemohli jsme s tím nic dělat.]

Postavení Hrdiny se dalo přenést. I Loretta mi o tom řekla. Ale nedalo se to provést tak snadno. Jak člověk, co to postavení přijímal, tak ten, co se ho zříkal, musel splňovat určité podmínky a trvalo to dlouho. Jednoduše řečeno, jakmile člověk získal postavení Hrdiny, bylo nesmírně obtížné ho předat někomu jinému.

„Rene, takže...”

[Už jsem ti to řekl. Jsem jediný průzkumník ze světa Panan, to zahrnuje i Druhou, Třetí a Čtvrtou kobku. Samozřejmě nemáme ani žádné průzkumníky v Beyond.]

„Rene...”

Nemohl jsem uvěřit, že to řekl tak nonšalantně. Hrdina byl mrtvý. Nebyli tam žádní válečníci, co by mohli znovu získat moc světa. Chápal jsem, proč Lebuik uprchla z Pananu. V tom případě... proč...

„Proč na tom světě zůstáváš, Rene?”

Ren na chvíli zmlkl a pak promluvil. Spíš než že by vážil slova, se zdálo, že jak mi to vysvětloval, skládal sám sobě přísahu:

[Protože... tam jsou pořád věci, které musím ochránit. Proto, Korunní princi.]

S největší pravděpodobností si jeho slova budu pamatovat po zbytek života.

Kvůli tomu jeho odhodlanému srdci, co dávalo najevo, že nebude zpochybňovat svá rozhodnutí nebo počínání, jsem vůči němu pociťoval respekt. Myslel jsem si, že na tento okamžik nikdy nezapomenu, a tak jsem uctivě řekl: „Pokud je něco, s čím bych mohl pomoct, řekni mi.”

[Díky, Korunní princi. Budu si to pamatovat. Hahaha, už nemůžeš být spolehlivější.]

Poté jsme si ještě chvíli povídali o maličkostech a pak konverzaci ukončili. Měl jsem pocit, jako kdyby mi z nitra vyvěrala nová odvaha. Pomyslel jsem si, že si s Renem rozvineme zvláštní vztah, co byl jiný, než co jsme měli teď, a zastavil jsem se před síní Pána 55. podlaží.

Jak se dalo čekat, v rozlehlé pustině tam stál jenom jeden obrovský obr. Jakmile mě spatřil, podivně zaječel a vrhl se ke mně. Kdykoli dupl na zem, zachvěla se. Jak jsem ze země cítil jeho sílu, nemohl jsem si pomoct a šokovalo mě to.

„Můj bože...!”

Bylo to slabší než Lord orků se 7 navrstvenými Válečnými pokřiky! Tenhle obr byl totální slabota!

[Kyahahahaha!]

„Peiko, zmaterializuj se!”

[Čekala jsem, pane!]

Jakmile se Peika objevila ve své dračí podobě, vyskočil jsem jí na hřbet a oběma rukama jsem držel Chaotické kopí. A prosycené nebylo nikým jiným než Sharanou. V jejím případě se atribut chaosu nezmenšoval, neboť ho dokázala čistě zesílit.

Chaotický plamen neblaze planul a s energií Šíleného tajfunu se vznesl ve víru. Nadechl jsem se a sevřel jsem Peiku nohama. Byl to signál k tomu, aby vyrazila vpřed.

[Uhuhuhu.]

„Peiko, tak divně se nesměj a leť kupředu! Zmaterializoval jsem tě jen z jediného důvodu!”

[Krátkodobý boj, že? Dobře, tak já jdu!]

[Kyahahahaha!]

Nevím, co mu přišlo tak směšné, ale Dvouhlavý obr se dál smál a blížil se ke mně. V jednom rčení se říkalo: hlupáci se vrhali tam, kam se andělé báli našlápnout. A tohle bylo přesně ono. A navíc v porovnání s Lordem orků ani nebyl tak rychlý!

„Sežer tohle!”

[Kyahaha!]

Když k němu Peika vystřelila jako šíp a sežehla ho bleskem, obr zvedl paže a překřížil si je, aby tím tu ránu vykryl. Kůže obrů byla známá tím, že byla vysoce odolná. A tento obr byl také Pán podlaží. Přemýšlel jsem, jestli dokáže snadno vykrýt Peičin blesk, ale zdálo se, že blesk odpečetěné Peiky byl naprosto jiný než její předchozí blesk. Okamžitě to proniklo odolností kůže a sežehlo to obra.

[Kyaaaaak!]

„Tak tohle jsem chtěl slyšet! Bouře!”

Když ze sebe obr vydal řev, při kterém tuhla krev v žilách, a ustoupil, vystřelil jsem ten ohnivý vír, co se mi ovíjel kolem kopí, vpřed! Obr paží vykryl Bouři, kterou jsem mířil na jeho levou hlavu, ale chaotický plamen mu obalil celou pravou paži a začal ji spalovat.

[Kyaaaahak!]

„Peiko!”

[Nech to na mě!]

Obr ječel a máchl po nás svou druhou paží. Ačkoli nebylo možné, aby nás zasáhl, když jeho hrozivé drápy pročísly vzduch, zanechávaly po sobě zářící stopy černé aury. Ty se pak rozletěly ke mně a k Peice. Peika pak zručně manévrovala svým tělem a vyhnula se těm útokům a pak vyplivla další blesk.

[Kyahahahak!]

„To nestačí!”

Pořád jsem měl většinu many. Pevně jsem se chopil svého kopí a intenzivně jsem cirkuloval Perutův okruh, takže to dokonce bylo slyšet nahlas. V mžiku z kopí vystřelil další vír plamenů.

[Pane, znovu se blíží ten útok drápy!]

„Cože, zatraceně!”

[Kyaaaaaaaa!]

Zdálo se, že obr ignoroval plamen, co mu požíral pravou paži, neboť oběma pažemi agresivně máchal. Po každém máchnutí ke mně vystřelilo pět pruhů aury. Nakonec ke mně letěly tucty aurových proudů. Peika honem vyletěla nahoru, aby se jim vyhnula, ale brzy nespokojeně mlaskla.

[Pane, ty aury mění směr a následují mě!]

„Otoč se a vyraž k němu!”

Neměl být fyzicky silný? Jak? Jenom si hrál s aurou! Zaťal jsem zuby a sevřel jsem nohy kolem Peičina hřbetu, abych se lépe držel.

[Ehe, teď můžu zemřít šťastná!]

„Nemůžeš zemřít, Peiko!”

Peičino tělo zářilo zlatým světlem a vysílalo blesky. Zablýsklo se nespočet blesků a uštědřily obrovi bleskovou újmu a paralyzovaly ho.

[Kuooooooooo!]

„Kuk!”

Ale i tak se mu podařilo proti mně pozvednout levou paži! V mžiku se mi rozšířily oči a navedl jsem Peiku, aby se jeho tlusté paži vyhnula. Ačkoli byl slabší než Lord orků, pořád byla pravda, že co se týče čisté síly, byl silnější než já. Kdybych jeho útoku čelil svým kopím, nemohl jsem zaručit bezpečí svého ramene. Šílený tajfun naštěstí mohl zranit nepřátele, aniž bych se jich musel dotknout.

[Kyagagagak!]

Když si obr uvědomil, že minul, obrátil na mě svou levou hlavu a znovu máchl paží. Ale postoj už měl nejistý. Silně jsem skočil vpřed a bodl jsem svým kopím plnou silou. Přehnal se přes něj chaotický plamen, co ovíjel mé kopí, jako kdyby chtěl celého obra strávit.

„Spálím ti paže!”

Poté, co jsme úspěšně přenesly chaotické plameny i na obrovu levou paži, jsme se prosmýkli kolem jeho těla. A pak jsme slyšeli, jak ty aurové proudy, co letěly za námi, narazily do jeho těla a vybuchly. Peika se okamžitě otočila a znovu vyrazila k němu.

[Pane, útok!]

„Už na tom pracuju!”

Když jsem své kopí zcela prosytil aurou, Sharana se zaradovala a ještě silněji ty chaotické plameny rozšířila. Chaotické kopí ovinuté narudle černým vírem plamenů vypadalo jako drak.

Ale zdálo se, že Dvouhlavý obr nechtěl tak snadno prohrát. Ačkoli mu paže rozežíraly chaotické plameny a sálal z nich podivný pach, bez jediné starosti je zvedl a zaječel.

| Dvouhlavý obr použil Obří moc! Síla se mu na určité údobí zdvojnásobí! |

„Jů!”

Objevila se technika, co jsem vážně chtěl! Oči mi zářily, zatímco jsem stáhl kopí vzad. S touto technikou jsem mohl volně ovládat Gigantik!

[Pane, ten obr suprově zesílil!]

„Dokážeš ho zadržet, Peiko?”

[...Samozřejmě!]

Stiskl si ruce a udeřil do země. A hlína pak poskočila nahoru. Bylo to, skoro jako kdyby použil Dullahanovu techniku Erupce. Až na to, že to dělal holýma rukama. Ale blesky, co Peice střílely z těla, dokonale sestřelily všechny úlomky země.

[Pane, vyhneme se?]

„Ne, s tímhle chlápkem nemusíme marnit čas. Vpřed!”

Peika neodpověděla, zvýšila rychlost a vyrazila k obrovi. Já jsem také pozvedl kopí vysoko do vzduchu. Nad vírem chaotických plamenů začaly planout bílé plameny. Dvouhlavý obr rozpažil a běžel ke mně. Zdálo se, že mě chtěl polapit, ale to se rozhodně nestane!

„Promiň, ale... nejsi nic než malý netvor!”

[Kaoooooooo!]

BUM!

Třískl svými pažemi o sebe. Kvůli tomu z nich dokonce odpadla část chaotických plamenů! Ale těsně předtím, než to udělal, se Peika dematerializovala a upustila mě. Takže jsem se dokonale vyhnul jeho pažím. Jeho útok prošel mě nad hlavou, zasáhlo to akorát pár pramínků vlasů.

Než jsem dopadl na zem, spatřil jsem dobrý cíl. Co jiného čekat od divokého obra, na jeho nezakrytém těle se něco dávalo na odiv. Zatraceně, kde je mozaika?! Nebo jinak...!

„Sežer tohle! Drtič... vajec!!”

Ohnivý vír, co byl až na limit zrychlený Šíleným tajfunem, neničil, ale spíš pustošil a drtil všechno, čeho se dotkl. Vyhnul jsem se zbytkům krve, kůže a kosti, co všude létaly, a dopadl jsem na zem. Pak jsem si zhluboka povzdechl.

„Haa. Kopí zasáhlo nešťastné místo. Od teď nemůže mít pan Obr nikdy dítě... Jinými slovy nemůže mít nikdy sexuální vztah.”

[Kya, kyaaaaaaak!]

Potřásl jsem hlavou a zvedl jsem kopí. Dvouhlavý obr se už nedokázal smát.

Už byl mrtvý. Jak mentálně, tak fyzicky.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Svět Panan se zase brzy objeví... ^^

PS – Hlasování o oblíbenosti jsem posunul na další pondělí! V ten den vydám také novou kapitolu a komentáře pod ní se použíjí jako hlasování o oblíbenosti, tak dávejte pozor! ^^

PS2 – Renovo zázemí se trochu změnilo. Řeklo se, že Pána podlaží poprvé porazil sólo na 20. podlaží, ale tahle část se změnila. Byla to chyba, neboť tehdy jsem ještě nerozpracoval podrobnosti o Renovi... Odpustíte mi, že?

PS3 – Ne, Shine... To je předzvěst, co nechceš vyřknout!

-----------------------------------------------

~ No, tak bylo jasné, že když tam máme Rena, tak se jednou vydáme i na jeho svět... Ale příští kapitola bude spíš taková výplňová. ~

<Předchozí>...<Následující>