ICDS - kapitola 166

Kapitola 166 – Dvojitá krize (2)

„Původně je proces invaze nesmírně pomalý. Přece jenom každá cesta má omezený počet použití, než se dá použít znovu. Ale jakmile dojde k Dvojité krizi, dimenzionální cesta se rozšíří a rychlost invaze se zvýší. Svět, co čelí Dvojité krizi, čelí více nepřátelům, rychleji.”

Lorettino vysvětlení potvrdilo Linova slova. Přesně jak řekl, vypadalo to, že Země byla celkem v háji.

„Shine, řekni mi. Kolik Akčních kobek se objevilo tentokrát?”

„Zhruba 300.”

„300... 300... Invaze na Zemi začala před rokem a 8 měsíci a bylo to zhruba před dvěma a půl měsíci, co Démonická armáda porazila svět Luka a začala se natahovat po dalším světě...”

Místo Loretty odpověděla ta žena, co se bavila s Linem: „Vypadá to, že jedna z těch invazních sil zcela dorazí za 2 roky... Není tvůj svět vyřízený?”

„Zmlkni, Eleine,” řekla Loretta s úsměvem.

Ta žena jménem Eleine sebou trhla.

S tímto byly jasné jejich relativní pozice.

„To nic. Pokud jde o Shina, možná to zvládne... Naprosto přepisuje historii kobky. Pokud se do 2 let dostane na konec kobky...”

„Ha? Myslíš si, že dokáže pokořit První kobku, kterou ještě nikdo nepokořil, za dva roky? Na jakém je podlaží? 98?”

„Na 54.”

„Pfft.”

„A je to průzkumník Beyond.”

„...”

Ta žena jménem Eleine se tvářila omráčeně.

„Loretto, to jako vážně? Nebo ses konečně zbláznila? Fajn, jelikož je jen na 54. podlaží průzkumníkem Beyond, je pravda, že je génius. To uznám. Ale i tak je to nemožné. Fyzicky to je nemožné. Možná by to jen stěží zvládl, kdyby na to měl 200 let.”

„Teprve před rokem a 8 měsíci byl Shin na 5. podlaží.”

„...?”

Ach, tenhle výraz jsem znal. Takhle se tvářila Ye-Eun, když jsem jí poprvé řekl o kobce. Bylo to to takzvané „co to tenhle člověk kruci povídá?”. Ale Loretta jejím směrem mávla rukou, jako kdyby byla škoda času jí něco vysvětlovat.

„Eleine, promiň, ale odejdi. Nechci, aby to, co chci teď říct, slyšeli lidé, co nejsou členy mé gildy.”

„Loretto, tohle bys měla vědět, ale...”

„Odejdi.”

S tímhle Loretta silně pokynula rukama. Eleinina slova to přerušilo a sama Eleina vyprchala.

Loretta si odfrkla a vysvětlila: „Ta žena je gildmistrová administrativní gildy Ztracené údolí. Od té doby, co se zamilovala do Lina, ignoruje své postavení gildmistrové a navštěvuje Elfí zahradu. Takovému hlupákovi jako ona nemusíš věnovat pozornost.”

Měl jsem pocit, že jsem znal podobnou ženu, ale nahlas jsem to neřekl. Loretta pak znovu začala pít svůj čaj. Mezitím jsem já požádal Lina, aby mi spravil vybavení. Jelikož jsem měsíc neprováděl žádnou údržbu vybavení, bylo celkem otlučené. Lin se zamračil, ale stejně mé brnění přijal a začal na něm pracovat.

Loretta, co pila čaj, při pohledu na mé brnění najednou zaskřípala zuby.

„Line, Shinovo vybavení je staré. Jak dlouho ho chceš nechat nosit tak mizerné vybavení?”

„Loretto, nebylo to tak dlouho, co jsem to pro něj vyrobil. A navíc to jsou předměty epického řádu...”

„Nenuť mě se opakovat.”

„Tsk... Rozumím. Vyrobím mu lepší.”

Tohle jsem pocítil už dřív, ale možná že Loretta se vůči těm, co pro ni pracovali, chovala celkem tyransky. Zatímco jsem přemýšlel o jejich vztahu nadřízeného a podřízeného, Lin na mě zahlížel a promluvil: „Ale nebude to zadarmo. Přines mi nějaký rozumný materiál, něco, co mě přiměje plesknout se do kolene a zakřičet 'to je ono!'.”

„Co by na tebe zapůsobilo, Line? Ohnivý drak?”

„Prosím tě. Kde bych tu ještěrku využil? Pokud na mě chceš zapůsobit druhem stvoření, přines mi pravého draka nebo démona vrcholného řádu,” odpověděl Lin a odfrkl si přitom.

Díky tomu jsem si na něco vzpomněl. Vytáhl jsem mrtvolu velitele Démonické armády Shatuna, co jsem si prostě nacpal do inventáře.

„Co tohle, Line?”

Jakmile Lin spatřil Shatunovu mrtvolu, kousl se do rtu a zaťal pěsti. Pak zamumlal, jako kdyby mu to bylo proti srsti: „Zatraceně, to je ono...!”

„Proč ses nepleskl do kolene? No tak, budu se dívat. Jen do toho.”

„Agh, taková otrava!”

Kromě Shatunovy mrtvoly si Lin vzal části z krunýře Zlého roháče, kůži a krev Lorda kyklopů a jiné netvory, co jsem si nacpal do inventáře. Pak vzal Plášť rudého draka Felixe, co byl původně přišitý k sadě brnění.

„Vytříbím ten plášť přidáním démoní kůže. Vypadá to, že budu mít napilno...”

„Skvělé! Vypadá to, že sis našel práci, Line!”

„Už tak toho mám dost! To mě chceš zabít, Loretto?!”

„Ej, jak by mohl můj Lin zemřít kvůli něčemu takovému? Tak si pospěš~”

Loretta na Lina vyvíjela nátlak jasným úsměvem. Lin se poškrábal na hlavě a zhluboka si povzdechl. Pak vstal.

„Zatraceně... Tak já jdu na tom zapracovat. Hoj, Kang Shine. Chvíli mi to zabere, takže chvíli přežij bez pláště.”

„Děkuju, Line.”

„Pche!”

Odfrkl si a odešel ze srubu. Při pohledu na jeho záda se Loretta ušklíbla.

„Lin tě musí mít vážně rád, Shine.”

„Která část té konverzace tak na tebe působila?!”

„Ty to nevíš? Bez ohledu na to, jak moc jsem prosila, Lin nikdy nevyrobil vybavení pro člověka, kterého nenávidí.”

Pomyslel jsem si, že to, co Loretta provedla, bylo spíš vyhrožování pravomocí než prošení, ale určitě jsem si to špatně vyložil. Byl jsem si tím jistý. Rozhodně to nebylo proto, že jsem se bál její Poslední střely vyhlazení.

„Takže Shine, vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili.”

Loretta odložila svůj čajový šálek, položila si ruce na kolena a upřeně se na mě dívala. Zdálo se, že si mě se starostí prohlížela svýma mystickýma očima, které se občas zablýskly světlem.

„Ehm, tím, co Eleine řekla, se příliš netrap. Ještě není konec.”

„Ach.”

Vzpomněl jsem si, o čem jsme zrovna mluvili. Ale to, že se 20 let proměnilo na 2 roky, mi nepřipadalo skutečné.

2 roky? Za dva roky jsem musel čelit někomu jako Démonický lord? V porovnání s nespočetným množstvím válečníků na světě Luka byla Země až příliš špatně připravená. Uživatelé schopností ještě nedorostli a bylo tu jenom pár průzkumníků kobky. Teprve teď jsme mohli začít hledat spolehlivé spojence, ale když si pomyslím, že nám zbývaly jenom 2 roky...

Ani nemluvě o tom, že za touto krizí nestál nikdo jiný než Démonický lord, co zaútočil na svět Luka... Zeptal jsem se na to podezření, co jsem už nějakou dobu měl.

„Loretto...”

„Ne, je to náhoda,” přerušila mě Loretta. „Není to proto, že jsi tam šel jako Dimenzionální žoldnéř. Kdyby to stačilo na to, aby to způsobilo Dvojitou krizi, nikdo by nechtěl být Dimenzionálním žoldnéřem.”

„Ale jsem pozemský Hrdina. Mohlo by to na to mít vliv—”

„Ne. Shine, můžu ti to slíbit. Tím to není. To mi nevěříš?”

Loretta přiblížila svou tvář k mé. Její zlaté oči zářily jako dva jasné drahokamy. Byla tak blízko, že jsem cítil její dech. Když jsem viděl Lorettiny odhodlané oči, kývl jsem.

„Věřím ti.”

„Démonický lord pravděpodobně neví o tvé existenci, Shine. Uvědomí si to, až když přejde sem. Jen prostě pronikl na jiný svět cestou, co náhodou vedla na Zemi. Prosím, věř mi, Shine.”

„Jak jsem řekl, věřím ti.”

„Hm... Dobře.”

Loretta se se spokojeným výrazem odtáhla. A pak najednou tleskla.

„Dobrá, tak přemýšlej, co bys teď měl udělat!”

„Co mám udělat?”

„Do 2 let bys měl dokončit kobku!”

Řekla to, jako kdyby to bylo prosté.

„A pokud by to šlo, i tvoji spojenci.”

„To zní extrémně obtížně.”

„Ale Shine, jsi jediný, kdo má kvalifikaci vstoupit do Beyond, ne? Pokud jde jen o Prnví kobku, tvoji přátelé si možná dokáží monopolizovat požehnání.”

„Pokud by to tak bylo, byl bych rád.”

„Pokud to tak bude, máš velkou šanci uspět. Za to ručím.”

„Chceš po nás, abychom za 2 roky dokázali to, co ostatní průzkumníci nedokázali za stovky let?”

„Jinak tvůj svět skončí, Shine.”

„...”

Když jsem zmlkl, Loretta také umlkla. Tentokrát to ticho trvalo dlouho. Když už jsem tu atmosféru nedokázal snést a užuž jsem chtěl vstát, Loretta otevřela pusu.

„Shine.”

„Ano?”

„Pokud... pokud tě to děsí... pak já...”

„...Ty?”

„I když svůj svět opustíš, nebudu tě z toho vinit.”

Nevěřil jsem vlastním uším.

„Loretto.”

„Šlo by to proti kobce a filozofii Lorda... ale Shine, jsi pro mě důležitější. Já... nebudu tě obviňovat, takže pokud... pokud je to břímě příliš těžké... pokud už to dál nedokážeš snést...”

Přerušil jsem ji a zeptal se: „Co se stane, když uteču?”

„...Pokud Hrdina zůstane v kobce příliš dlouho, bude to to samé, jako kdyby jeho svět přišel o svou moc.”

„Jinými slovy se Zemi stane to samé, co se stalo na světě Luka.”

„...”

Její ticho bylo to nejsilnější potvrzení. Když jsem viděl její reakci, uklidnilo mě to.

Utéct... Nebylo to tak, že bych to nezvážil. Ale kdybych utekl, co moji rodiče? I kdybych matku a Yuu jmenoval průzkumníky kobky, co moji přátelé? Přemýšleli by stejně jako já? A pokud ne, dokázal bych je tu nechat a opustit Zemi?

Ne, samozřejmě že ne. Hlavně jsem to vůbec neplánoval. Proč jsem musel opustit své přátele a uniknout do kobky? Kvůli Démonickému lordu? Kvůli dalšímu neznámému nepříteli? Měl bych zůstat v kobce, protože jsem se jich bál? Pokud bych odhodil to, co je pro mě důležité, a přežil, stálo by za to takový život žít?

Byl jsem si jistý, že odpověď zněla ne. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděl přijít o svou svobodu. Nikdo mě nemohl omezovat. Nenáviděl jsem, když se mě lidé snažili omezit, protože jsem byl Hrdina. Ale ze všeho nejvíc jsem nenáviděl odhodit svou svobodu kvůli tomu, že jsem se bál netvorů.

Široce jsem se usmál.

„Už znáš moji odpověď, ne?”

„Ale Shine...”

„Rozhodl jsem se. 2 roky, správně? Jsi si tím jistá?”

„A-ano. Je to přinejmenším dva roky. Ale—”

„Tak to do dvou let zvládnu,” řekl jsem zlehka a usmál se. Pak jsem Lorettě otřel oči, v níž se zrcadlily slzy.

„Prosté a jednoduché. Pokud za 2 roky dokážu kobku pokořit dokážu zničit, cokoli mi bude stát v cestě. Ať to bude Démonický lord nebo cokoli jiného.”

„A-ale nemusíš to být ty, Shine, co—”

„Ale jsem tu jenom já.”

„...”

„Udělám to. Vím, že to dokážu. A tak se neboj a jen na mě dohlížej. Prolomím se kobkou a zachráním svět. Budu ten nejskvělejší kluk na světě.”

„Shineeee...”

Loretta se pořád mračila, a tak jsem pokračoval: „Kvůli tobě zařídím, že uspěju.”

„Kvůli... mě...?”

„Loretto, budu jiný. Věř mi.”

„Shine.”

Lorettě se rozšířily oči. S těma svýma už tak velkýma očima vypadala mírně děsivě.

„Jak jsi...”

„Je lehké to vidět.”

„N-ne, S-shine, já, ty jsi jediný, ach, uuk, náhodou jste se setkali, ahuk!”

Loretta se nakonec kousla do jazyka. Nemohl jsem si pomoct a při pohledu na její nešikovnost jsem se zasmál.

„Už to vím. Něčím takovým se netrap a počkej. 54. podlaží První kobky a 4. podlaží Beyond. Nejdřív to pokořím a pak se vrátím.”

„Shine.”

Pohladil jsem ji po vlasech a pokračoval: „Copak mi nevěříš?”

„...Věřím ti. Věřím tvému potenciálu, Shine. Takže... dovol mi tě podporovat.”

„Samozřejmě. Tak já půjdu.”

Usmál jsem se a odešel jsem ze srubu. Slyšel jsem, jak Loretta posmrkávala, ale neotočil jsem se.

Teď bylo na čase pokořit kobku! Jen počkej, 100. podlaží!

...Jen tak mimochodem, nepožádal jsem Lorettu o ruku, že ne?!

-----------------------------------------------  

Autorova poznámka: 

Lidi, čekali jste dlouho. Tahle kapitola byla o Lorettě, pro Lorettu a s Lorettou! Tohle jste všichni chtěli, ne?!

I Shinovo nitro se mírně vyjevilo. Pokud se ostatní nebudou víc snažit, boj o postavení hlavní hrdinky možná prostě skončí! Potřebujeme ty hlasy do soutěže popularity!

Od příští kapitoly půjdeme plnou rychlostí do vyšších podlaží kobky. Dojde na Akční nájezdy, ostatní administrativní gildy, ostatní silné/slavné gildy, atd., ale to není důležité!

-----------------------------------------------

~ Ale Shine, kde přesně jsi ji požádal o ruku? Tak to máme tuhle "mýdlovou" kapitolu z cesty a příště bude boj a ještě rychleji než předtím, protože teď máme časové omezení. ~ 

<Předchozí>...<Následující>