KY - kapitola 72

Kapitola 72 – Starosti po procitnutí

„Myslím, že bychom měli něco provést s tím, jak pokaždé skončíš v nemocnici, Lorene, nemyslíš?” řekla Lapis.

Seděla vedle nemocničního lůžka a nožem loupala ovoce.

Loren zabručel, stěžoval si, že to nebylo tak, že by chtěl, aby ho poslali do nemocnice. A posadil se.

Byli v nemocnici v Kauffě a bylo to místo, s kterým se obeznámil od chvíle, co se stal dobrodruhem.

Lorena by nepřekvapilo, kdyby se probral v nemocnici, kde byla ta tréninková škola. Ale když se vzbudil, zjistil, že byl v nemocnici v Kauffě, zmátlo ho to.

„Klause a Ange jsem nechala tam na škole. Přece jenom musí nahlásit, co se stalo během zkoušky.”

Transportační brána na podlaží, kde bylo uložené Volfovo dědictví, byla nastavená na transport uživatele do místnosti ve škole. Ale Lapis vysvětlila, že něco provedla s nastavením, aby byla schopná přesunout lidi na jiné lokace.

Řekla Klausovi, Ange a Parme, že musí Lorena, co byl v bezvědomí, vzít do nemocnice, a tak ty tři poslala na povrch, zatímco jeho vzala a skočila s ním do města Kauffa.

„Byl jsi ve velmi špatném stavu. Byl jsi celý od slizu a v bezvědomí a ruce a nohy se ti třásly jako novorozenému kolouškovi.”

„Jak jsi vysvětlila Klausovi a ostatním, že dokážeš proměnit nastavení transportační brány?”

„Řekla jsem jim, že to je díky tomu, že jsem kněžka Boha znalostí.”

Loren si pomyslel, že očekávaná kvalita kněžích Boha znalostí se zrovna ještě víc zvýšila, ale usoudil, že o tom nebude přemýšlet. A na základě Lapisina popisu si zkusil představit, jak asi vypadal, ale okamžitě přestal.

Když o tom popřemýšlel, pravděpodobně to nebyla ta nejpěknější představa. A představovat si muže pokrytého slizem, i když to byl on sám, nebylo to nejlepší, co mohl udělat.

„Takže jak jsem na tom?”

Loren věděl, že pokaždé, když ho vzali do nemocnice, byl na pokraji smrti.

Měl pocit, že tentokrát nebylo výjimkou, a tak se jí na to zeptal. Ale Lapis se zamračením naklonila hlavu ke straně.

„Podivné bylo, že tentokrát to nebylo zase až tak zlé.”

Lapis položila to ovoce, co loupala, na talíř, co byl na stoličce vedle ní. Látkou si z rukou otřela šťávu a vzala si list papíru, co tam byl rozložený.

„Tvá zranění tentokrát jsou následovná: vykloubené rameno a poškození šlach u všech kloubů. Kromě toho pár natažených svalů a sem a tam nějaké to vnitřní krvácení.”

Loren si byl vědom symptomů, co vyjmenovala.

Po té senzaci, že mu v koutku mysli něco zacvaklo, obvykle upadl do vysíleného stavu. Ale zdálo se, že Shayna tentokrát kompenzovala jím vydanou energii tím, že mu dodávala energii, co drénem energie vysála z černého slizu.

Ale na druhou stranu té energie bylo příliš mnoho na to, aby to Lorenovo tělo zvládlo, a v důsledku toho došlo ke zranění, jako kdyby se velmi vážně přemohl. Zvláště v oblasti paží.

„Bude trvat pár dní, než se to úplně zahojí.”

„Není to trochu moc rychlé?”

Podle toho, co slyšel, by nebylo nijak překvapivé, kdyby to trvalo dvojnásobek doby, co Lapis zmínila. Ale Lapis nadmula hruď a řekla mu: „Přímo tady máš přece jenom výborného uživatele božských umění.”

„Za to se omlouvám. Budu v tvé péči.”

„Ale když to řeknu jinými slovy, znamená to, že jsi utrpěl zranění, co se budou hojit pár dní dokonce i s uživatelem božských umění jako já. Chápeš, že to je celkem vážné, že?”

Loren po Lapisině ošklivém pohledu upřímně kývl.

Pomyslel si, že jeho zranění byla mnohem lehčí, než čekal, ale chápal, že jeho zranění byla stejně celkem vážná.

A kromě toho nemohl pohybovat tělem, jak se mu zachtělo, takže jí neměl jak říct, že se mýlila.

„Takže jak dlouho jsem byl mimo?”

„Zhruba celé tři dny. Klaus a dívky skončili s hlášením a už jsou zpět.”

Řekla, že zrovna před chvílí za nimi byla, aby se zeptala, jak všechno skončilo. A přitom se natáhla pro jiný list papíru na stoličce.

„Ala, co byl hlavním viníkem, poslali zpět k rodičům a zdá se, že ho poslali rovnou do kláštera. Pravděpodobně se už po zbytek svého života na slunce nedostane.”

Lapis vysvětlila, že mezi šlechtou se kláštery používali na uklizení lidí, které nemohli ukázat na veřejnosti.

Nezasvěcení lidé neměli jak zjistit, jestli je vlastně poslali do kláštera nebo na nějaké mnohem temnější místo. Ale koho tam poslali, ten už nikdy nespatřil světlo slunce.

„Feim se oficiálně vzdala studia, ale ve skutečnosti ji vyloučili. Nejsem si jistá, kde je teď. Nepochází ze šlechty, takže ji do kláštera nepošlou, takže tu je šance, že se vlastně stala dobrodruhem.”

Aby se člověk stal dobrodruhem, nebylo třeba žádné licence.

Loren si pomyslel, že při její mrštnosti by nebylo žádným překvapením, kdyby se dobrodruhem stala.

Ale co se stane pak, bylo mimo jeho představy. A Feim rozhodně nebyla člověk, s kterým by se chtěl Loren znovu setkat.

„Cloud... bere se to tak, že během zkoušky zemřel. Jeho tělo... jelikož ho pohltil sliz a kvůli tomu, co jsi udělal, Lorene... to, co z něj zůstalo, se shromáždilo a pohřbilo. U Aina se to bere tak, že se ze zkoušky stáhl, a co teď bude dělat, je na něm.”

Když Loren pominul Ala, jelikož Ain měl k těm druhým dvěma blízko, nebyl si jistý, jak se Ain vypořádá s tím, že jeden ho zradil pro peníze a že druhého pohltil sliz a zemřel.

Bude to celkem šok a bude záležet jen na jeho vůli, jak se z toho dostane. A tak se Loren mohl akorát modlit, že dojde pokoje.

„Parme zkoušku nesložila a bude ji muset opakovat. Jediné, co můžu říct, je, že bylo neštěstí, že celou její družinu vyhladili a že se s tím nedalo nic dělat.”

„Co se s nimi stalo?”

„Jedna z nich zemřela. Tu jsme viděli. Pravděpodobně nebudou moct vyzvednout její tělo. Ty další dvě se pohřešují. Škola dolů poslala pátrací družiny, ale šance, že přežily, jsou velmi malé.”

V kobce zemřeli tři nejmenovaní studenti, ale na té škole to evidentně nebylo tak nezvyklé.

Bylo neštěstí, že se zapletli do události, kdy se v kobce kvůli oživení zlého boha objevili slizové. Ale že dobrodruhové přišli o život kvůli nešťastným okolnostem, nebylo nezvyklé.

„Klaus ti od Parme donesl vzkaz. Vzkazuje: Určitě ti to splatím. Pokud budeš kdy cestovat nedaleko mého domu, přijď prosím na návštěvu. Máš takové štěstí, Lorene. Je to pozvánka od pěkné dívky, víš?” žertovala Lapis ve snaze náladu odlehčit.

Ale Loren si zamumlal pro sebe: „Blonďaté kudrny nejsou můj typ.”

„Och, tak to je pro ni škoda. A černé ohony ti jsou po libosti?” zeptala se ho Lapis a ukázala si na vlastní vlasy.

A Loren se zamračil a nic neřekl.

Kdyby řekl, že ano, bylo by to tak nějak divné. A kdyby řekl, že ne, bylo by to trapné.

Bez ohledu na to, kterou odpověď by si zvolil, nebylo by to v této situaci to nejlepší, a tak mohl akorát mlčet.

„Ale žádná odpověď je taky trochu smutná.”

Lapis vlastně vůbec nevypadala smutně, ale Loren změnil téma.

„A co zakázka?”

Jejich úkolem bylo být proktory u zkoušky.

Věděl, že neselhali, ale pokud by se někdo zeptal, jestli to byl úspěch, Loren by s tím vážně nemohl souhlasit.

Samotná zkouška byla zkažená, ale nebylo to způsobeno jejich zásahem.

Oni s tím neměli co dělat a nenesli zodpovědnost na tom, že se student jménem Al snažil ukořistit Volfovo jmění. Ale Loren si nebyl jistý, jestli jako proktoři odvedli řádnou práci.

„Škola tu zakázku považuje za úspěch. Klaus řekl, že ředitel slíbil, že to budou považovat za úspěch.”

Lapis hodila ten papír zpět na stoličku, vzala talíř s ovocem a nakrájela ho na šest dílků.

Jeden si vzala, zbytek dala Lorenovi a pak si ten jeden dílek hodila do pusy a začala s potěšením žvýkat.

„Pokud by se to považovalo za selhání, pak by se proti tomu dalo namítat. Většina těch věcí, ke kterým došlo, ani nebyla kvůli nám,” řekla Lapis poté, co polkla.

Zatímco se Loren díval na talíř s ovocem, co měl v rukou, zeptal se na něco jiného: „A co ten oživlý zlý bůh?”

„Už jsme to nahlásili řediteli a gildě dobrodruhů. Veškeré to jejich vyptávání mě znavilo.”

Neexistovaly žádné dokumenty nebo legendy o zlém bohu lenosti a dokonce ani ředitel, co byl Volfovým potomkem, od svých předků nic takového neslyšel.

Ta truhlička, v které byl zapečetěný, byla uvedená v záznamech předmětů na podlaží. Ale bylo to vedené jako neznámý předmět a bralo se to velmi nejasně.

„Přemýšlet o něm je ztráta času. Nikdo neví, kam šel. Nazýval se zlým bohem, takže ani není možné, že by po sobě nechal nějaké stopy.”

„Pocházel... z rasy démonů?”

Ten vzkříšený zlý bůh měl fialové oči.

Na tomto světě měli fialové oči jen démoni.

„Nejsem si jistá.”

„Podle rysů vskutku ano, ale byl bytost, kterou zapečetili před stovkami let. Jen podle barvy očí je těžké říct, jestli je démon. Kdybych zašla domů, možná bych o něm našla nějaké záznamy...”

Loren v sobě dusil to nutkání zeptat se, z jakého domova pocházela, a zeptal se na něco jiného: „A tvoje paže?”

„Tohle?”

Lapis mávla levou paží.

Nevypadala nijak jinak, ale Lapis se na ni podívala se spokojeným úsměvem.

„Konečně z masa a kostí. Ale jenom tato paže.”

„Tak to asi blahopřeju?”

„Děkuju. Doufám, že v tom budeme pokračovat a získáme zpět celé mé tělo.”

Jak to Lapis řekla, výraz jí najednou zvážněl, což Lorena překvapilo. Pak položila paže na postel a přiblížila svou tvář k jeho.

„Takže Lorene, nemáš mi co říct?”

Jak se na něj dívala z takové blízkosti, nedokázal normálně přemýšlet a skoro otevřel pusu. Ale přinutil se ke klidu a znovu pusu zavřel.

Nebylo to tak, že nevěděl, co chtěla, aby jí řekla.

Aby přežil útok toho slizu, dovolil Shayně, co byla v něm, aby použila svou moc Krále Neživota v plné síle.

Nebylo možné, aby si toho Lapis nevšimla. Ale Loren chtěl víc času, než o tom promluví.

Ale tvářila se až příliš vážně na to, aby nic neřekl. A tak když o tom co možná nejrychleji popřemýšlel, ze rtů mu splynula odpověď, ke které došel:

„Promiň, že mě pokaždé musíš nést celou cestu až do nemocnice, Lapis. Děkuju,” řekl Loren s pokorným výrazem na tváři.

Lapis po té nečekané odpovědi sice zrudla tvář, ale stejně nespokojeně nafoukla tváře.

„To není to, co jsi chtěla?”

Loren si hrál na hloupého, i když věděl, že to nebyla odpověď, co Lapis chtěla. Ale Lapis si dlouze povzdechla a poté se od Lorena odtáhla. Poškrábala se ve vlasech.

„To nic. Prozatím se s tím spokojím.”

Loren věděl, že to znamenalo, že počká, dokud nebude připravený o tom mluvit, a tak přikývl.

„Díky.”

I kdyby to věděla, bude si hrát na hloupou, dokud jí to neřekne.

Loren pomalu zavřel oči, byl za tu Lapisinu laskavost vděčný.

Pořád potřeboval pár dní, aby se naprosto zotavil, a musel nabrat ztracenou sílu. A z toho dlouhého hovoru se začal cítit unaveně a ospale.

„Prozatím si dobře odpočiň. A jakmile se budeš cítit dobře, najděme si další práci.”

Cítil, jak Lapis vstala.

Zdálo se, že odhadla, že Loren usínal, neboť zavřel oči. A rozhodla se odejít z pokoje.

„Och, výdaje za nemocnici a platbu za svoje božské umění si vezmu z tvé odměny, dobře?”

„Nezdá se, že mi potom moc zůstane.”

Loren si povzdechl, neboť odhadoval, že poplatek za její služby bude dražší než výdaje za nemocnici. A pak zaslechl, jak se Lapis potichu zachichotala.

„Doufám, že při příští zakázce uspějeme a něco vyděláme.”

Pak mu popřála dobrou noc a Loren cítil, jak se její přítomnost vytratila z místnosti.

Loren měl oči dál zavřené. Trápilo ho, jestli kdy natrefí na takovou zakázku, ale pak se poddal své ospalosti a začal upadat do hlubokého spánku.

-----------------------------------------------

~ Tak klasický konec (pro Lorena), ale je tam náznak zlepšení. Minimálně při zakázce tentokrát uspěli. ~

~ Jako obvykle bude následovat přestávka a pak se možná vrhnu na další knihu. Jen tak mimochodem, každou chvíli by mi měl přijít první díl knižního vydání, tak jsem zvědavá, jestli tam udělali nějaké úpravy a/nebo jak moc se profesionální překlad liší. ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>