překlady od Tadomi: DM

Kapitola 243 - Vyhlazení ztracených loupežníků (2)

Tady Satou. V MMO a onlinových hrách existuje úžasný předmět, co vám zisk EXP zvýší o 200%. Implementovat takovou mechaniku do hry bylo nečekaně snadné, neboť bylo třeba akorát přidat koeficient ve chvílích, kdy jste získávali EXP. Zajímalo by mě, z čeho se skládalo to léčivo na levelování, co jsem viděl na černém trhu.

Poté, co jsme se setkali s jednotkami Labyrintové armády, jeden z vojáků šel okamžitě napřed jako posel, takže před branou do labyrintu už na nás čekali tři zaměstnanci gildy vysokého levelu. Ačkoli jsem řekl, že byli ve vysokém levelu, bylo to jenom v rozmezí 30 – 35.

„T-tenhle chlápek je Šílená Magická Sekyra Rudaman?!”

„Ten Rudaman Král ztracených loupežníků?”

Když toho vousatého darumu šéfa zkontrolovali Yamatovým kamenem, z nějakého důvodu vypadali strašně překvapeně. Král ztracených loupežníků, ech, jestlipak to bylo něco jako podřadnější verze Krále pirátů?

„Pane rytíři, odvedl jsi pozoruhodnou práci. Tento Rudaman je prohnaný ztracený loupežník, co vyzrál nad mnoha skupinami, co ho přišli pokořit.”

„Odměna za jeho polapení by teď měla být přes 100 zlatých.”

Zhruba tolik jako jeden magický meč, co? I ta magická sekyra, co jsem zrovna před chvílí vzal, působila celkem draze.

„Takže pane rytíři. Ty ztracené loupežníky budeme muset odvést do západní gildy. Později prosím zajděte do gildy.”

„Ano, rozumím. Mějte se.”

Ti tři zaměstnanci ve vysokém levelu odvedli vousatého darumu šéfa. A labyrintová armáda kontrolovala statistiku nevýznamných loupežníků po skupinkách po pěti.

Nešel jsem s nimi, protože polovina mladých šlechticů byla při stoupání po tom velkém točitém schodišti vyčerpaná, a tak jsem musel počkat, až je vojáci vynesou.

Jeans a Merian byli jediní dva, co přišli po svých. Princeznu podpírala Lulu. Všechny členky družiny kromě Lulu a mě řekly, že jim „pro dnešek ještě zbývá nějaká ta kvóta” a vrátily se do Oblasti 11. Ty dvě z Nádherných Křídel ječely, ale Pochi a Tama je vzaly za ruce a odtáhly je.

„Pane Satou! Zvýšil se mi level noja! Labyrint je vážně úžasný.”

„Blahopřeji, slečno Mitio. A co Jeans a Merian?”

Princezna Mitia se vrátila po kontrole na Yamatově kameni. Pokud se za tak krátkou chvilku dokázala zase postavit na vlastní nohy, možná se z ní mohla stát průzkumnice. Také jsem se zeptal těch dvou lidí, co s ní přišli, ale Jeans zakroutil hlavou a popřel to.

„Ne, porazili jsme jenom jednu Labyrintovou můru.”

Merian nad něčím dumala, pak se odhodlala a zeptala se mě: „Pane rytíři. Co mám dělat, abych byla tak silná jako tví vazalové?”

„Trénovat a bojovat ve skutečných bojích. Ti dívky požádaly pár slavných uživatelů bojového umění a mistrů z elfí rasy ve vévodském hlavním městě a trénovaly s nimi, aniž by si vyšetřily čas na spaní. A také zakusily extrémní skutečný boj, kdy v labyrintu v tomto městě a ještě jednom jiném téměř zemřely.”

Hm, pravděpodobně jsem nelhal. Ta věc s power-levelováním bylo tajemství.

„Aha, takže to je vážně díky skutečnému boji...”

„Jen pro jistotu tě varuju. Pokud se teď ve svém nynějším stavu pokusíš vrhnout do skutečného boje, abys zesílila, ani ne za měsíc zemřeš.”

„Co, co o mě víš!”

Trápilo mě, jak si tak Merian mumlala, jako kdyby ji něco posedlo, a tak jsem ji varoval. Vypadalo to, že ji moje poznámka šokovala, a instinktivně dala emotivně najevo svou nespokojenost.

Její skutečnou povahu jsem znal jenom povrchně, ale při pohledu na její level a techniky by bezpochyby zemřela, kdyby ji obklíčilo několik netvorů.

Byla v levelu 3 a měla akorát techniku Etiketa.

Jen tak mimochodem, i když Jeans vedle ní měl Bronzový štítek, byl v levelu 4 a měl akorát techniky Společnost a Jízda na koni. Bylo mi záhadou, jak získal Bronzový štítek.

„Pravděpodobně bude dobře, když zatajíš své společenské postavení a budeš nějakou dobu trénovat v doju. Myslím, že by bylo dobře znovu se vydat do labyrintu, až za měsíc pilné dřiny znovu nabudeš sebevědomí.”

„To chceš také říct, že můj meč je jenom hračka?”

„Merian, nech to tak. Nesluší se, aby ses na sira Pendragona hněvala.”

Merian chtěla ještě něco říct, ale když ji Jeans pokáral, neochotně se omluvila. Zdálo se, že měla o trénink zájem, zeptala se mě, do jakého doja by měla zajít. Na několika volných prostranstvích jsem viděl něco, co vypadalo jako dojo pod širým nebem, ale jelikož jsem nevěděl, které bylo dobré, zeptal jsem se na to zaměstnance gildy.

„Dojo s dobrou pověstí?”

„Ano. Kdyby to šlo, bylo by dobře, kdyby byl instruktorem bývalý průzkumník nebo někdo z armády.”

„Pak doporučuju dojo pana Horuna jménem Styl Labyrintové sebeobrany.”

„Labyrintová sebeobrana, co? Není tu nějaké dojo, co se víc zaměřuje na trénink skutečného boje?”

Zdálo se, že Merian nebyla spokojená s doporučením zaměstnankyně gildy, a zatímco si hrála s rapírem u pasu, zeptala se na nějaké jiné dojo.

Zdálo se, že ta zaměstnankyně takovou reakci čekala. S úsměvem opravila to její nedorozumění.

„Ufufu, Styl Labyrintové sebeobrany je ke skutečnému boji, víš? Tou sebeobranou se myslí důraz na vlastní bezpečí, takovou mají prioritu. Jejich motem je vyhnout se útoku protivníka a zabránit tak zranění. Neboť zranění v labyrintu má přímou spojitost s ohrožením života.”

„To dává smysl. Stačí, když si člověk zraní nohu, a už se nemůže ani vyhýbat. A v mžiku by ho zabili.”

Zdálo se, že se Merian rozhodla do toho doja zajít. Ačkoli nebylo známo, jestli to bylo tím, že pochopila, co jí ta zaměstnankyně vysvětlovala, nebo kvůli mé následné poznámce.

Když mladí šlechticové konečně vyšli z labyrintu, vedl jsem je pryč.

Čtyři z nich vojáci nesli až k západní bráně.

Před západní branou čekalo šest luxusních kočárů.

„Ty hlupačko!”

Nejvíce vpředu stál baronet Dyukeli, předstoupil a otevřenou dlaní uhodil svou dceru do tváře. Zdálo se, že to byla relativně nemilosrdná facka. Merian padla na kolena na zem a z koutku úst jí vytryskla krev.

„Rytíři Pendragone. Děkuji ti za pomoc. Bezpochyby ti tento dluh splatím.”

Jak to baronet Dyukeli řekl, chopil se Merian, odtáhl ji do kočáru a jeli domů.

Ti lidé, co si přišli pro mladé šlechtice, byli jenom komorníci a sluhové, takže nastoupili do kočárů a bez dohadování se vydali domů.

Rozdíly v jejich rodech byly velké, ale jedno měli společné: nepřišli si pro ně jejich rodiče, ale služebnictvo. Přišli mladé šlechtice akorát vyzvednout, jak jim jejich pánové nakázali, ale řekli mi, že hlava rodu mi pak při další příležitosti přijde poděkovat.

Komorník markýzy mi vyřídil její slova a požádal mě, abych později zašel k nim do vily.

Já komorníkovi řekl: „Musím tuto záležitost nahlásit průzkumnické gildě, takže se zastavím večer.”

Zastavil jsem se v západní gildě a vysvětlil jsem jim situaci, ale z nějakého důvodu mě zavolali do kanceláře gildmistrové.

„Díky, žes přišel, pane Satou. Měli jsme potíže vypořádat se s tím chlápkem Rudamanem. Jak se dá čekat, nemůžu ti zvednout řád na Mitril, ale pokud se dostaneme k nějakým šťavnatým informacím, dostane se ti přednostní péče.”

„Ha, velmi děkuji.”

„Co to je s tou bezduchou odpovědí?”

Gildmistrová byla v dobré náladě a užuž mě chtěla obejmout a já jsem se jí hladce vyhnul.

Ten vousatý daruma by ze svých podřízených okamžitě udělal návnadu, když by v boji začal být v nevýhodě. Kromě toho měl mnoho skrýší, takže je gildovní jednotky nedokázaly vyčmuchat.

„Tvoje odměna by díky penězům za jeho hlavu a prodeji ztracených loupežníků do otroctví měla být celkem značná. Nezapomeň si ji později vyzvednout u pokladny.” Gildmistrová pak se sprostým úsměvem dodala: „Je to sumička na zábavu.” Takový druh úsměvu se k ní velmi hodil.

„Ze všech ztracených loupežníků se stanou otroci?”

„Jo, budou pracovat v uhelných dolech jako kriminální otroci. Lidi jako Rudaman, vůči kterému chová mnoho lidí zášť, se stanou otroky a pak je veřejně popraví. Kromě Rudamana takhle popraví i jeho pravou ruku, jeho zástupce.”

Práce v uhelných dolech byla už tak dost velké riziko, i bez té záležitosti s veřejnou popravou. Zdálo se, že tam přežijí akorát tak tři roky. Rád bych ochránil pár dětí, co byly ve věku jako žáci na druhém stupni. Ale jelikož měli v kolonce Odměny a tresty položku [Vrah], pomyslel jsem na jejich oběti a pozůstalou rodinu a nakonec jsem neřekl nic zbytečného.

Zrovna v té chvíli do kanceláře přišla sekretářka Ushana. Zdálo se, že Rudaman chtěl s gildmistrovou vyjednávat. Z nějakého důvodu se konverzace stočila k tomu, že půjdu spolu s gildmistrovou do kobky, kde Rudamana drželi.

„Takže co mi to chceš říct?”

„Žádám o milost.”

„Přestaň mlít hlouposti. Veřejně tě popraví.”

Rudamana drželi v obzvláště přísné části kobky. Byl v cele s masivními železnými mřížemi a svázaný Řetězem na zapečetění magie. Vyjednával s arogantní tváří, zatímco vypadal, že byl v bolestech kvůli té zlomené paži.

„To je možná řádný proces, ale nemůžu vystát, že se stanu představením pro zmršenou šlechtu a čisté obyvatele. Nepošlete mě do Violet?”

„Jen si vzpomeň na vlastní zločiny. Ta tvoje nevzhledná hlava se vystaví na stojánku u západní brány.”

Zdálo se, že to byl celkem barbarský zvyk. Copak jsme byli v období Edo? Nějakou dobu jsem se nehodlal k západní bráně přiblížit. Jen tak mimochodem, Violet byla jednotka královské armády, co sestávala z kriminálních otroků. Zdálo se, že tato jednotka měla vysokou míru úmrtnosti a používala se při bojích s obrovskými netvory nebo jako návnada.

To mi řekla Ushana.

„Splnil by mi tamten laskavý šlechtic přání? Podrobil jsi nás ztracené loupežníky, aniž bys někoho zabil, a naschvál jsi nás přivedl živé. Nerad necháváš někoho zemřít, že?”

„Nemám rád zabíjení, ale nemám v úmyslu odmítnout popravu zlosyna.”

„Řeknu ti informaci, co tě bude zajímat.”

Informace, co mě bude zajímat, co? Tak to si ji můžu stejně dobře vyslechnout.

„To záleží na obsahu. Pokud to bude vážně zajímavá informace, nechám tě vyjednávat.”

„V naší skrýši je spoustu nedospělých nosiček batožiny, co nám průzkumníci předali jako oběť. A tihle lidé na náš rozkaz vyrábějí Ďábelskou drogu.”

„Řekl jsi Ďábelskou drogu?!” přerušila ho gildmistrová, co to do teď akorát v tichosti sledovala.

Jelikož zazněl tak hrozivý název, vyhledal jsem si to v dokumentech, co jsem měl v držení.

Zdálo se, že Ďábelská droga bylo léčivo, co se původně vyvinulo k tomu, aby lidem dodalo dostatečnou fyzickou sílu, aby mohli s netvory bojovat holýma rukama. Když jste toto léčivo vypili, posílilo vás to zhruba jako 10 levelů. A kromě toho to mělo účinek, že jste k levelování potřebovali poloviční množství EXP. V mžiku se to rozšířilo po celém království.

Ale toto léčivo v sobě mělo jednu ohavnou léčku.

Pokud jste toto léčivo brali pravidelně a dál jste levelovali, stal se z vás groteskní netvor. Zdálo se, že člověk se po 10 levelování stal netvorem s 50% pravděpodobnosti a po 20 levelování s 90% pravděpodobností. To levelování bylo pěkné, ale nemělo to žádný smysl, pokud jste nakonec skončili jako netvor. Ale vypadalo to, že na tomto drsném světě bylo mnoho lidí, co tomu pokušení podlehlo.

Ta věc s tím obětováním mě trápila, ale prozatím to pomiňme.

„Pokud to necháš být, ty ženy a děti, co se starají o pole v naší skrýši, zabijí. A zabije je šlechtic, stejně jako ty.”

„Jinými slovy ten člověk, co tu Ďábelskou drogu potřebuje, je onen šlechtic, že?”

„Jo, ale my ji taky někdy používáme.”

Rudaman výměnou za informace o tom tajném místě, kde tu drogu vyráběli, chtěl, aby ho poslali do jednotky kriminálních otroků. Ale stejně, copak takhle až příliš moc ledabyle netlachal? Nemohl jsem si pomoct a měl jsem pocit, že jsem omylem použil techniky Vyjednávání a Křížový výslech.

„Takže jak se ten šlechtic jmenuje?”

„Hlupák, co mi to měl být schopen říct, hloupě zemřel, víš? Ale znám jméno podřízeného, co je jeho prostředníkem a co nám někdy donáší jídlo a sůl. Ten lakomý mizera se jmenoval Besso nebo tak nějak. Ty toho chlápka sleduj a druhá strana s ním určitě naváže kontakt.”

„Každopádně to nebude mít význam, pokud je nechytíme při činu, co? Gildmistrová, co budeme dělat?”

Gildmistrová se nějakou dobu tvářila zadumaně, ale zdálo se, že usoudila, že by bylo nebezpečné, kdyby se v Labyrintovém městě rozšířila Ďábelská droga. A tak Rudamanovy podmínky přijala. I kdybych tu zůstal ještě déle, už jsem nijak pomoct nemohl, a tak jsem se s gildmistrovou rozloučil.

Odměna za dopadení a prodej otroků čítala celkem 160 zlatých. Bez počítání jsem si to vložil do brašny. Prozatím jsem si označil Bessa, než na to zapomenu.

Hm, zakázaná magická droga, co?

-----------------------------------------------

~ A máme tu další epizodu, Satou se teď bude honit za drogovými dealery! ~

Hlavní stránka novely
Seznam postav