DM - kapitola 242

Kapitola 242 – Vyhlazení ztracených loupežníků

Tady Satou. V jedné počítačové hře o labyrintu, co jsem kdysi hrál, se jako nepřátelé objevovali samurajové a loupežníci. Tehdy mi to nevadilo, ale jestlipak v tom labyrintu žili?




„Dorazím tam během 15 minut.”

[Ho~j, čekáme.]

Telefonem jsem zkontroloval, jak na tom byli Arisa a ostatní.

Vypadalo to, že ztracení loupežníci je obléhali, a dostali se do patové situace. Když vyšly Liza a ostatní, tak utekli, a během té příležitosti se malými chodbami, co se podobaly jen nějakým trhlinám, a podél temných zdí labyrintu dostali do malé místnosti.

Navíc ten vousatý muž v levelu 35+, co působil jako šéf ztracených loupežníků, a jednotka, co používala paralyzující foukačky, byli otravní, takže nemohly přejít do útoku. Při schopnostech Arisy a ostatních by to mělo být snadné, ale pravděpodobně se snažily, aby je nezabily.

A pak ten šéf ztracených loupežníků ztratil kvůli té patové situaci trpělivost a rozkázal svým nohsledům, aby přilákali kolonu netvorů a zaútočili jí na malou místnost, kde byli Arisa a ostatní.

Když jsem zkontroloval mapu, stamina a magická moc jim klesla jenom trochu a nezdálo se, že by byl někdo zraněný.




Lulu a já jsme běželi chodbou, zatímco za námi byli stráže místokrále.

„P-pane, vpředu... další...”

„Lulu, nedívej se na to.”

Uprostřed chodby tam byly rozeseté ostatky ztraceného loupežníka, co už netvoři napůl snědli. Kolikpak už jsme jich takhle našli?

Nalákat kolonu netvorů očividně znamenalo, že jste kvůli tomu riskovali život. Při pohled na Obojek podřízenosti, co měl ten muž na krku, to byl pravděpodobně otrok.

Svým elfím mečem jsem přesekl netvory podobné včelám, co se shlukli kolem mrtvoly. Navzdory tomu, jak tvrdě vypadali, byli měkcí jako papír.

Zatímco jsme pokračovali chodbou dál, Lulu a já jsme poráželi nevýznamné netvory z kolony. Vojáci za námi byli už nějakou dobu zticha, vypadalo to, že toto tempo pro ně bylo těžké.

Na okraji mého radaru se ukázalo pár ztracených loupežníků.

Jakmile jsme zahnuli za roh, vypálil jsem Vzdálené omráčení. Mířil jsem na ty, co obkličovali Arisu a ostatní. Na rozdíl od Magické ruky byly koule Vzdáleného omráčení vidět, takže jsem mířil pod takovým úhlem, aby to vojáci za námi neviděli.

Zároveň z tím jsem z inventáře vyhodil svazek drátů, použil jsem Magickou ruku a svázal loupežníky. Bylo to těžší, než jsem si myslel.

Dorazili jsme na místo, kde na zemi leželi svázaní ztracení loupežníci.

„Pane rytíři, tito lidé jsou...?”

„Pravděpodobně ztracení loupežníci, co moji vazalové zajali. Omlouvám se, ale zdá se, že je jenom spoutali a nepřivázali. Později je vezmeme na povrch, takže můžete je přivázat támhle k těm pilířům?”

„Ano! Hej, shromážděte ty loupežníky na jednom místě!”

Přiměl jsem vojáky, aby ztracené loupežníky přivázali k útvarům podobným sloupům nedaleko.

Zatímco jsem těch méně než 20 ztracených loupežníků nechal na starost vojákům, Lulu a já jsme pokračovali chodbou. Kapitán a polovina vojáků nás bude následovat později.

Zdálo se, že odtud až na místo, kde byli Arisa a ostatní, nebyli žádní netvoři.

Zepředu jsem slyšel řinčení zbraní.

Proběhli jsme zahnutou chodbou. V temnotě vpředu v chodbě jsem viděl dvě křižující se rudá světla.

Jedno to světlo byla Liza. Měl jsem pocit, že to světlo nesálalo jenom z jejího kopí, ale také se šířilo k jejímu brnění. Jestlipak jsem si to jenom představoval?

Možná to bylo tím, že jí zbývalo ještě dost magické moci.

A to druhé světlo byl vousatý muž, co působil jako šéf ztracených loupežníků. I když by to měl být člověk, vypadal jako trpaslík. Ta věc, co měl v ruce, musela být magická sekyra. Po starším Doharovi to byl druhý člověk, co jsem viděl používat válečnou sekyru.

„Pane~?”

„Nanodesu!”

Jelikož Pochi a Tama na mě rozmáchle mávali zpoza Nany, co chránila vchod do malé místnosti před netvory, také jsem jim zamával.

Šéf, co bojoval s Lizou, se od ní naschvál vzdálil, vytáhl z náprsenky zábleskovou kouli a hodil ji na zem.

Byla to situace jako z mangy.

Než ta záblesková koule dopadla na zem, přesunul jsem se před Lulu, abych jí ochránil oči před tím intenzivním světlem. Bylo to mírně oslňující, ale díky technice Úprava intenzity světla mě to neoslepilo.

„Pustit meč z dominantní ruky, ty jsi ale amatér!”

Šéf, co se k tomu záblesku obrátil zády, se rychle blížil rychlostí Fyzického posílení, co se dalo srovnávat s Nanou, a snažil se mě vzít jako rukojmí.

Možná bych si to měl trochu užít a nechat se vzít jako rukojmí, aby mě Liza mohla zachránit.

Než mě chytil, ke krku se mi blížila ta jeho velká chlupatá paže. Zároveň s tím strčil násadou své magické sekyry k mému solaru plexu.

Měl v úmyslu se mě chopit, až mě pošle do bezvědomí, co?

Smrdí.

Do nosu mě uhodil silný pach.

Ne, ne.

Nechci, aby mě chytila tahle páchnoucí ruka.

>[Získal jsi techniku Odolnost vůči pachu]

Než mi to vůbec vytanulo na mysl, rozdrtil jsem mu paži a kolenem jsem odkopl magickou sekyru. Zatímco jsem měl koleno stále skrčené, zlehka jsem ho prsty kopl do břicha. K uším mi dolehl tichý zvuk unikajícího vzduchu, co ani nebyl výkřik. Ty páchnoucí sliny jsem vykryl Flexibilním štítem a na jeho tělo jsem použil Deodorant, abych ten pach vymazal. Pak odletěl.

Jednou se protočil ve vzduchu a dopadl přesně před Lulu za mnou. Lulu plynně přidržela šéfa na zemi s pomocí své techniky Sebeobrana, co se naučila v elfí domovině. Nezabránilo jí v tom ani to, že ji překvapilo, že se najednou objevil před ní.

Zbývající ztracené loupežníky v nedalekých chodbách jsem polapil Vzdáleným omráčením a dráty, než ten záblesk vůbec skončil. Vojáci by si toho neměli všimnout, neboť se jim to ještě nedostalo do zorného pole. Když už jsem byl v tom, použil jsem na šéfa Drén many, abych mu zabránil ve vzdorování.

Jakmile záblesk pominul, všichni měli na očích Lulu, co snadno polapila šéfa.

Liza, co sem rychle přispěchala, svázala šéfa drátem, co jsem jí dal. Trochu mě trápilo, že šéf měl zlomenou paži a jen tak mu visela podél těla. Ale když jsem pomyslel na ty mrtvoly, co obětoval kvůli koloně netvorů, usoudil jsem, že to nechám být.

Až ho Liza sváže, uzmeme mu ten prsten, co působil, že aktivoval magii, a skryté zbraně. Ukázal jsem jí věci, které bylo třeba sesbírat. Nakonec jsem z brašny vytáhl Řetěz na zapečetění magie a předal ho Lize, ať jím sváže šéfa loupežníků. Tohoto předmětu jsem si všiml, když zatknuli toho žhářského šlechtice, a pak jsem si ho koupil ve vévodském hlavním městě, když jsem si zašel pro svitky. Ve vévodském hlavním městě se běžně prodával v obchodech s magickými nástroji. Jeden řetěz stál 10 zlatých, bylo to celkem drahé.

„Pane, je mi velmi líto, že jsem ty loupežníky nedokázala zastavit,” omluvila se Liza, že nebyla schopná zastavit šéfa loupežníků, a pak pochválila Lulu.

Já jsem chytil Pochi a Tamu, co ke mně přiběhly, chytili jsme se za ruce a šli jsme spolu za Arisou a ostatními. Řadové loupežníky, co leželi na podlaze v chodbě, jsem nechal vojákům, co byli s panem kapitánem.

Jelikož magická sekyra byla hluboce zaseknutá do stropu a nezdálo se, že by měla spadnout, použil jsem Magickou ruku a uložil jsem si ji do inventáře.

>Získal jsi titul [Přirozený nepřítel Ztracených loupežníků]

>Získal jsi titul [Strážce řádu]




Před malou místnosti, kde se schovaly Arisa a ostatní, bylo nespočet těl netvorů.

„Promiňte, že jdu pozdě.”

„Pane, byla jsem vyděšená~”

„Mwu?”

Arisa mluvila podivně a tiskla se ke mně, bylo to odpuzující. Hele, dokonce i Mia se tvářila jako „probůh, co se to děje”. Jen co mě Arisa objala, šeptem mi sdělila situaci. Vážně to pomohlo, ale myslel jsem si, že toho podivného hraní nebylo třeba.

Místnost byla široká jako 20 tatami a měla nerovnou kamennou podlahu. Na levé straně místnosti, kam nebylo z chodby vidět, seděla princezna a pan otylý a taky pět mladých šlechticů. Jedna z nich byla dívka. Na pravé straně místnosti bylo svázaných 25 ztracených loupežníků.

Počet se o pět zvýšil, pravděpodobně to byli přeživší z té kolony netvorů.

Myslím, že ty, co měli navzdory krví zrudlému oděvu slušné množství HP, musela vyléčit Mia léčivou magií.

Podivné bylo, že i když ti mladí šlechticové neměli být zranění, všichni vypadali, jako že co nevidět umřou. Když je obklíčili ztracení loupežníci, pravděpodobně je to vážně vyděsilo. A pak na ně zaútočilo hejno netvorů. Ty dvě osoby z Nádherných křídel vypadaly lépe, ale přišlo mi, že se držely jen silou vůle.

„Pane Geritzi, přišel jsem na žádost paní markýzy. Dorazila i stráž, pojďme v bezpečí na povrch. Společně se všemi vašimi přáteli.”

„D-děkuju.”

To jsem s úsměvem řekl panu Otylému, co vypadal vyčerpaně. Myslel jsem si, že řekne něco v tom smyslu, že „jsem měl přijít dřív”, ale jenom trochu kývl a normálně mi poděkoval. Z inventáře a poté z brašny jsem vytáhl vlhkou utěrku a podal ji panu Otylému. Těchto utěrek jsem měl v inventáři hodně, neboť Pochi a Tama se během jídla často zašpinily.

Chvíli se tvářil, jako že neví, co s tím. Ale když jsem mu řekl, že si tím může otřít tvář a osvěžit se tak, začal si rozpačitě otírat tvář.

I princezna, co seděla vedle něj, měla tvář trochu špinavou, zdálo se, že to byl stříkanec krve. Vytáhl jsem další utěrku jako u pana Otylého, ale jelikož její oči vypadaly prázdně, něžně jsem jí otřel tvář.

„Také sis vedla skvěle, výsosti. Tu svou roztomilou tvář máš špinavou.”

„...E-ehm, děkuju, za záchranu nanoja.”

Vypadalo to, že ji osvěžilo, když jsem ji otřel tvář. Do toho zastřeného výrazu se jí vrátila síla vůle. Otřel jsem ji bez nějaké péče, neboť měla tvář loli, takže jsem jí setřel i rtěnku a líčení.

Přejděme toto selhání úsměvem. Princezna mi úsměv oplatila, byť to bylo chabé, takže to berme jako dobrou věc.

I ostatní mladí šlechtici se díky vlhkým utěrkám zotavili dost na to, aby si stěžovali na únavu nebo hlad. Byť stále vypadali jen jako prázdné schránky. Možná ode mě bylo drzé něco takového říkat, ale nečekané bylo, že všichni ti mladí lidé řádně poděkovali.

Zdálo se, že panu kapitánovi přišlo, že vzít 70 ztracených loupežníků zpět na povrch bude obtížné, a tak navrhl, abychom jim hned tady a teď podřízli krky. Ale já to zamítl.

Drátem jsem loupežníky svázal po skupinách po deseti a každý z předního voje z mé družiny strážil jednu skupinu. To bylo 40 lidí. Lulu a já jsme měli na starost 10 lidí, co byli v obzvláště vysokém levelu. A vojáci měli na starost něco málo přes 20 ztracených loupežníků. Princeznu a mladé šlechtice budou strážit ty dvě z Nádherných křídel.

Takže... ztracení loupežníci se po cestě pravděpodobně pokusí uniknout, a tak je trochu zastrašme. Předem jsem těm 10 ve vysokém levelu nasadil roubík, aby neřekli něco zbytečného.

„Slyšte mě! Vy ztracení loupežníci! Teď vás vezmu na povrch. Kdokoli se pokusí uniknout—”

Ostatky Rohaté kobylky, co jsme předem stáhli z kůže pomocí Miiny magie, roztavila kyselinová magie. Ztracení loupežníci se s bledými tvářemi dívali k rozpadajícím se ostatkům netvora, zatímco se z nich zvedal dým spolu s nepříjemným pachem.

„—toho takhle zaživa spálíme kyselinovou magií nebo ho zohavíme tímto wyverním jedem. Je to horší než smrt, protože uhnijete.”

>[Získal jsi techniku Vyhrožování]

Vytáhl jsem flakónek, co jsem naschvál vytvaroval do zlověstného tvaru, a ukázal jsem ho ztraceným loupežníkům. Tento flakónek byl dílo mladého umělce z vévodského hlavního města, co jsem získal, a teď jsem toho vzezření využil. Zdálo se, že se aktivovala moje technika Klamu a ztracení loupežníci tomu uvěřili.

Než se ztracení loupežníci mohli pokusit o útěk, přišly posily, tedy 30 vojáků z Labyrintové armády, takže jsme se bez problémů dostali na povrch. Naštěstí na nás nezaútočil žádný netvor. Pravděpodobně to bylo proto, že jsme byli velká skupina o více než 100 lidech.

Takže. Až ty mladé šlechtice předám jejich opatrovníkům, bude to mission complete.

-----------------------------------------------

~ Jup, úplně snadné jak facka... Domnívám se, že vojáci během pochodu (poběhu) neztichli jenom vyčerpáním, ale i něčím jiným... ~

~ Začala mi šišlat klávesnice... nebo možná spíš prsty, místo ř píšu ž... To bylo strašného opravování, takže pokud mi něco uniklo, prosím, hlašte. ~

 

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>