překlady od Tadomi: KY

Kapitola 70 – Od oživení k povolání

„Teď to je asi všechno vyřešené?” zeptal se Klaus, když viděl, že Al a Feim už neměli žádnou vůli k boji.

Ale Loren nic neřekl a jenom pokrčil rameny.

Dokázal je přemoci pouhým nátlakem, ale měl pocit, že to bylo hlavně kvůli Shayně, co na okraji jeho zorného pole hrdě dmula hruď.

Bylo těžké si pomyslet, že jako budoucí dobrodruzi, byť byli nyní studenty, by přišli o vůli k boji po jediném pohledu.

„Prozatím je svaž provazem nebo tak něco. Kdyby znovu začali vyvádět, byla by to otrava.”

„Tím myslíš všechny, že?”

Klaus věnoval Ainovi a Cloudovi na zemi žalostný pohled.

Ti dva byli ve špatném stavu. Zdálo se, že s touto záležitostí neměli co dělat, že je Al akorát využil. A Loren je nakonec srazil k zemi.

Klaus přemýšlel, jestli bylo vážně třeba je svazovat, ale jelikož si nebyli jistí, jestli byli stále pod vlivem <<Hypna>> nebo ne, bylo třeba je neutralizovat.

Klaus to věděl, ale stejně si nemohl pomoct a bylo mu jich líto.

„Všechny. Je to pro ně neštěstí, ale prostě to berme jako špatné vedení svých společníků.”

„Dobře.”

Klaus přikývl a začal Feim a Ala svazovat provazem, co Ange vytáhla ze své brašny.

„Co budeme dělat teď?” zeptala se Lapis, co ten proces sledovala.

„No... asi půjdeme na povrch pomocí transportační brány, ne?”

„Co budeme dělat s tímhle?”

Loren se otočil tam, kam Lapis ukazovala. A když spatřil, co tam bylo, tvář mu ztvrdla.

Před očima měl krabičku, co Al upustil a v které byl údajně zapečetěný zlý bůh.

Když ji Al držel, byla to obyčejná kovová krabička. Teď ležela na podlaze, ale z některých vzorů na povrchu začalo sálat podivné fialové světlo.

„Och, ale no tak... Neříkejte mi...”

„Z nějakého důvodu souhlasím s tím, na co myslíš.”

Už se dokázalo, že abnormálnost kobky, co měla být údajně způsobena blížícím se oživením zlého boha, a Alův plán spolu neměli co dělat.

A v tom případě bylo Alovo zadržení a jeho nedostatek vůle k boji docela jiný problém než oživení zlého boha.

„Neříkejte mi, že zrovna teď oživne?!”

„Tak špatné načasování.”

Loren začal panikařit, ale naopak Lapis byla velmi klidná.

Samozřejmě to nebylo tím, že měla nějaký způsob, jak se vypořádat s tím, co se před nimi dělo.

„C-co se stane?!” vykřikla Parme rozrušeně, co to do teď sledovala v tichosti.

Krabička na zemi začala pomalu zářit jasněji a začaly z ní sálat záblesky fialového světla. A všichni viděli, že to nebylo normální.

„Ach, zlý bůh ožívá, aby mě zachránil v této tísnivé chvilce!” vykřikl Al, přemohly ho emoce a začal se na zemi svíjet jako červ.

„Klausi, pleskni ho a umlč ho, ano?” řekl Loren Klausovi, když to viděl.

Klaus si povzdechl a udeřil ho do zátylku.

Alovi se na okamžik rozostřil zrak, ale rychle se oklepal a odstrčil Klause stranou. A začal se pídit k té krabičce, co zářila intenzivním světlem.

„Teď mi půjč svou moc!”

„Zmlkni a zůstaň v bezvědomí,” řekl Loren se zamračením a spustil Alovi na zátylek patu.

Zdálo se, že ho ta rána s velmi tupým zvukem, zbavila vědomí, neboť Al se naposledy zachvěl a přestal se pohybovat.

Všichni ostatní si mysleli, že byl mrtvý, ale zdálo se, že to Lorena nezajímalo, neboť ho odkopl vzad a otočil se ke krabičce.

„Co s tímhle budeme dělat?”

„Nemyslím si, že toho v této chvíli moc zmůžeme,” řekla Lapis rezignovaným tónem.

A Loren o tom chvíli přemýšlel a pak jí sdělil první myšlenku, co mu vytanula na mysl: „Co kdybychom předstírali, že jsme nic neviděli, a vrátili se na povrch?”

„Myslím, že na to je trochu moc pozdě.”

Po Lorenově nemilosrdném návrhu se Klaus a ostatní zatvářili znuděně.

A zatímco se Lapis dál s velkým zájmem dívala na tu krabičku, nahlas řekla: „Myslím, že něco leze ven.”

„Obávám se, že to tak bude.”

Od chvíle, co Loren přestal být žoldnéřem, mu nic nevycházelo.

Začal svou smůlu uznávat, a tak už měl mlhavý pocit, že od toho nedokáže jen tak odkráčet jako od zkaženého jídla, co vyhodil.

„Je to tu. Všichni se připravte.”

Pokud by věřili tomu, co o té krabičce slyšeli, znamenalo to, že to, co se blížilo, byl zlý bůh.

Pokud by se stali svědky toho, jak se v nynějším světě projeví něco takového, kdo ví, co dalšího by se mohlo stát.

Jak se po Lapisině varování připravili, z krabičky začalo vycházet ještě jasnější světlo.

Loren udržoval pohled na krabičce a v tom oslepujícím světle spatřil, jak se obrys krabičky rozsypal a jak se její objem zvýšil a přetvořil.

To světlo nakonec pominulo a před nimi stál mladě vypadající muž.

Měl ospalé oči a rozcuchané vlasy.

Oblečení měl obyčejné, takové, co se dalo najít všude. Ale Lorena upoutaly jeho ospalé oči.

Oči měl fialové.

„Haa. Kde to jsem?”

Jak se ten ospalý muž otočil na Lorena a Lapis a poškrábal se ve vlasech, Loren pozvedl svůj velký meč a letmo se podíval po Lapis.

Lapis zaznamenala, že se po ní Loren podíval, uvědomila si, o čem přemýšlel, a zakroutila hlavou.

Jenom démoni měli fialové oči.

Loren měl za to, že se místo zlého boha objevil démon. A nebyl si jistý, jestli by se mu mělo ulevit, že to nebyl zlý bůh. Nebo jestli by se měl bát, že možná bude muset konfrontovat démona.

Podíval se na Lapis a přemýšlel, jestli to byl někdo, koho znala. Ale dle její reakce se zdálo, že ne.

„Žádná odpověď, co... To je jedno, asi začnu tím, že si najdu nějaké místo ke spaní.” Muž spolkl zívnutí, ztratil o ně zájem a začal se odvracet.

Ovšem Loren na něj zavolal: „Kdo jsi?”

Muž otevřel pusu k odpovědi, ale po opakovaném otvírání a zavírání se nakonec posadil. „Příliš námahy na odpověď.”

„Jsi ten zlý bůh, co zapečetil dobrodruh jménem Volf?”

Loren usoudil, že když už existovala nějaká historka, jeho otázka nebude příliš daleko od pravdy. A ten muž se položil na bok a odpověděl mu. Ani se neobtěžoval k němu vzhlédnout.

„Jo. Vzpomínám si, že mi lidé říkali zlý bůh lenosti. Tehdy se mě snažilo zabít tolik lidí, bylo to otravné.”

„Takže jsi zlý bůh?”

„Vážně na tom záleží? Já chci akorát spát.”

Ten muž se přetočil k Lorenovi a pokračoval: „Na toho chlápka jménem Volf si vzpomínám. Nechal jsem ho, aby mě zapečetil, protože řekl, že tak budu moct spát, jak jen se mi bude chtít. Pročpak jsem se asi dokázal prolomit ven?”

„Pečeť za ta léta pravděpodobně zeslábla,” řekla Lapis tiše. „Přece jenom neexistuje nic takového jako pečeť, co trvá věčně. Pokud uplynuly stovky let, rozvolnilo by to i řetězy.”

„Och, to už uplynulo tolik času, co? Tak to už je Volf asi mrtvý.” Muž se vytáhl do sedu a překřížil si nohy. „Takže to asi znamená, že se venku hodně věcí změnilo. Porozhlédnout se tam mi zní jako zábava. I když to taky zní jako spousta práce.”

„Je tu možnost, že by ses nechal znovu zapečetit?” zeptal se Loren ze zoufalství, ale muž zakroutil hlavou.

„Nejdřív jsem si myslel, že by nevadilo se nechat znovu zapečetit a pokračovat ve spaní. Ale uvnitř je celkem nepohodlně. Kdybych mohl, radši bych spal na měkké posteli.”

„Není možné, abychom odtud vypustili zlého boha!” zakřičel Klaus a pozvedl meč.

Ange vedle něj ukázala svou holí na muže a připravila se vrhnout kouzlo.

Pohled na ty dva toho muže otrávil, pak obrátil pohled na Lorena, co si stále nebyl jistý, co by měl dělat, a na Lapis.

„A co vy dva?”

„Těžká otázka. Byl bych radši, kdyby ses choval slušně.”

„Co kdybych řekl, že nechci.”

„To...”

„Aaa to je jedno. Poslouchat tvoji odpověď je příliš otravné.”

Loren si pomyslel, že to od něj bylo sobecké, neboť to on se ho na to zeptal. Ale zdálo se, že na tom tomu muži nesešlo, neboť položil prst na podlahu a začal něco psát.

Klaus začal jednat, než vůbec uvážil, co to ten muž dělal.

Použil Vzpruhu, aby v mžiku zkrátil tu vzdálenost mezi nimi, a než mohl ten muž vůbec zareagovat, máchl mu mečem po krku.

Všichni si mysleli, že hlava toho muže odletí a všude se rozstříkne krev.

Ale realita zradila jejich očekávání, neboť i když se Klausova rána střetla s krkem muže, čepel už se dál nepohnula.

„Cože?!”

„Tvé schopnosti nejsou špatné, ale zbraň ano. S něčím tak tupým jako tohle mi pravděpodobně neusekneš ani nehet.”

Klaus odskočil vzad, šokovalo ho, že jeho úder po sobě nezanechal ani škrábnutí.

Zdálo se, že tomu muži na tom nesešlo a nenásledoval ho, neboť dál psal na podlahu. A když byl hotový, prst stáhl.

„Jen pro jistotu vám tu něco nechám, abyste měli co dělat, tak se bavte. Pokud osud dá, znovu se setkáme... to by vlastně mohlo být až příliš otravné...”

Jak to řekl, tělo se mu začalo propadat do podlahy.

Evidentně ho napadlo, že ustoupí, zatímco něco povolá. Ale Loren jej nemohl následovat, neboť ta slova, co napsal na podlahu, začala zářit.

„Když pominu to další setkání, co kdybys mi řekl své jméno?” zeptal se Loren muže. Věděl, že ho nebylo jak zastavit, neboť se dál propadal hlouběji do podlahy.

Ten muž se na Lorena podíval ospalýma očima a než naprosto pronikl podlahou, řekl jednu poslední věc: „Zlý bůh lenivosti Dauna Slotharadia. Mám pocit, že se znovu setkáme.”

Po těch posledních slovech se naprosto ponořil do země.

A zároveň s tím se z podzemí vynořila černočerná masa bez struktury, jako kdyby si s ním vyměnila místo.

„Další sliz?!”

Jak Loren vykřikl s pocitem, že chce mít od slizů pokoj, ten obrovský černý sliz, kterého povolal, se začal pohybovat směrem k nim.

-----------------------------------------------

~ Jup, když kniha o slizu, tak ať je to zevrubně... ~

Hlavní stránka novely