KY - kapitola 68

Kapitola 68 – Shledání na spodním podlaží

Poté, co Lapis položila ruce na dveře do spodního podlaží a něco zamumlala, snadno se otevřely.

Stalo se to tak rychle, že Loren uvažoval, jestli vůbec byly zapečetěné.
„Co jsi zrovna udělala?”

Pro Klause bylo Lapisino počínání neuvěřitelné, neboť se mu oči rozšířily překvapením. Na rozdíl od Lorena.

Když Loren viděl tu jeho reakci, pochopil, že dveře byly řádně zapečetěné. Ale když o tom přemýšlel, cokoli Lapis udělala, nebylo něco, co by se dalo normálně udělat. A uvědomil si, že by se to nemělo ukázat ostatním. A tak zpanikařil a podíval se po Lapis. Přemýšlel, jak na to zareaguje.

Ale ona odpověděla, jako kdyby to nic nebylo: „Pokusila jsem se zkopírovat vlnovou délku many, co se použila na deaktivaci pečeti. Přece jenom jsem si prohlédla klíč. Je to celkem prostě.”

„He? Cože?”

Jelikož byl Klaus šermíř, užuž chtěl po Lapisině vysvětlení ustoupit, ale tentokrát ze sebe vypravila zmatený zvuk Ange, co byla mág.

Mezi všemi lidmi tady měla být Ange odborníkem na manu, a tak Lorena polekalo, že ta její zmatená reakce vrhne na Lapis větší podezření.

Ale Lapis snadno zareagovala i na tohle: „Jednou do chrámu, kde jsem se učila, přišel zloděj vyznat se z hříchů. A když jsem jí řekla, že se hodlám stát dobrodruhem, potají mě tu techniku naučila. Neměla by sis myslel, že se zloděj nemůže něčeho dotknout jen proto, že jsi to zapečetila manou.”

Jelikož Ange řekla, že to byla technika zloděje, přestala se na ni prozatím dívat tak podezíravě.

Jelikož to bylo mimo její expertýzu, nedokázala říct, jestli to, co Lapis řekla, byla pravda nebo ne. A usoudila, že nebyl důvod ji podezírat.

„Je ta historka pravdivá?” zeptal se Loren tiše, když ta konverzace skončila.

Lapis mu tlumeným hlasem odpověděla: „Je pravda, že hrstka zlodějů zná techniku na otevírání zámků pomocí many. Ale zdrojem té techniky jsme my.”

A v tomto případě tím my nemyslela kněží Boha znalostí.

Loren pochopil, že když Lapis pocházela z démonické rasy, ta technika pocházela od nich. Uvažoval, proč se rozhodli vymyslet takovou techniku a rozšířit ji mezi zloději, i když to byla jen hrstka. A obával se, že až budou mít Klaus a Ange příležitost cestovat s kněžím Boha znalostí, budou od něj očekávat velmi vysokou úroveň zručnosti a technik.

„Dobrá, dveře jsou otevřené. Je škoda času tady jen tak stát a tlachat, takže půjdeme, ne?”

Jelikož Lapis trvala na tom, že už tu nebylo o čem mluvit, skupina začala sestupovat po schodech na druhé straně otevřených dveří.

Schodiště vedoucí na desáté podlaží bylo v porovnání z dřívějšími delší. Ale kromě toho bylo téměř stejné a skupina se dostala na desáté podlaží.

Okamžitě si uvědomili, proč to schodiště bylo delší než ostatní.

Spodní podlaží nebyla kobka jako podlaží nad tím, ale místo toho to bylo jen otevřené prostranství.

A v tomto širém prostoru byly police plné mnoha různých předmětů a nástrojů.

Strop byl vysoký a viselo na něm osvětlení, takže bylo vidět přes celé podlaží. A Parme ze sebe vydala obdivný hlas, když pochodeň přiblížila ke stěně.

„Tohle je Volfův odkaz...”

Věci, co měly větší hodnotu, byly uložené ve vitrínách, ale všechno ostatní bylo uložené adekvátně. Něco bylo dokonce jenom na hromadách u zdí.

Ale dokonce i z těchto věcí sálala mana, zatímco zlato, stříbro a šperky jasně zářily. Stačil jim jeden pohled a věděli, že to bylo celé jmění.

„Posledně jsem tu byl, než jsem dostudoval, ale je to celkem podívaná. A nezáleží na tom, kolikrát jsem to už viděl.”

Klaus se s nostalgií rozhlédl kolem.

Podle toho, co Loren slyšel, byl Klaus čestným studentem a už tu byl, a tak se ho že zvědavosti zeptal: „Hele, Klausi, byl jsi schopný si odtud něco vzít?”

„Ne, vrátil jsem se na povrch, aniž bych něco vzal, abych se vyhnul boji se strážcem. Nechtěl jsem ohrozit své společníky.”

Když se Klaus s úsměvem podíval na Ange, ta mu pohled opětovala s uzardělými tvářemi a výrazem trochu mimo. A Loren a Lapis si přehnaně povzdechli a odvrátili zrak.

Parme se na ně mezitím dívala se závistí.

„Dobrá, to je jedno.”

„Ty ses na to ptal.”

„To je fuk! Kde budou předešlí hosté?”

Desáté podlaží bylo širé.

A kvůli vitrínách tu byla místa, kam neviděli. A nebylo by žádným překvapením, kdyby se tu někdo nebo něco skrývalo.

A kromě toho jelikož byly všude předměty, z kterých sálala mana, bylo těžké vycítit, jestli tu někdo byl. A tak měl Loren pocit, že nebyli v situaci, kdy by mohli polevit v pozornosti.

„Čekala jsem, že dojde k jednomu nebo dvěma přepadením.”

Jelikož byl strážce na devátém podlaží deaktivovaný, bylo téměř jisté, že ať to udělal kdokoli, byl na tomto podlaží.

A ten někdo byl s největší pravděpodobností člověk, co se účastnil zkoušky. A bylo vysoce pravděpodobné, že toho dosáhl podvodem.

A tak Lapis čekala, že ten člověk zváží, že půjdou za ním, a že připraví něco, aby je zadržel, nebo dokonce připraví přepadení. Ale zdálo se, že její předpoklad byl špatný, neboť na nic takového nenarazili.

„Nijak neškodí, že se nic nestalo.”

„Jsi tak naivní, Klausi,” řekla Lapis s povzdechem.

Klaus se na ni podíval. Nebyl si jistý, co řekl špatně.

„Že se nic neděje, znamená, že ten člověk už dodělal, kvůli čemu sem přišel, víš? Znamená to, že to dodělal, než jsme vůbec dostali šanci zjistit, co to bylo.”

„To... To je asi pravda.”

„A kromě toho pokud to byl někdo ze studentů, bude vědět, že zjistíme, že se pokusil o podvod. Takže i když se vrátíme na povrch, už bude na útěku. No... Jelikož jsme proktoři, jeho útěk nebude mít na výsledek naší práce vliv.”

Nahlásit fakta a nechat školu rozhodnout, co se stane dál, se dalo počítat, jako že svou práci jako proktoři odvedli.

Pak tedy bylo snazší, pokud tady na spodním podlaží nikdo nebyl a nic se nestalo.

„Lapis, nezapomněla jsi, proč jsme sem přišli, že ne?”

„Samozřejmě že ne. Zrovna to hledám.”

Lapis vlastně prohlížela okolí stejně jako Loren a ostatní. Až na to, že ona vlastně hledala část svého těla, což bylo to, kvůli čemu sem ona a Loren přišli.

Ovšem nezáleželo na tom, jestli to budou ruce, nohy nebo oči, pokud se to něco tady akorát povalovalo, musela by to nějak vysvětlit Klausovi a ostatním. A tak se snažila vymyslet dobré vysvětlení.

Zrovna když Lapis usoudila, že je v nejhorším případě bude muset uspat, padla jí do oka jedna vitrína.

Ačkoli byly všechny věci, co působily draze, uložené ve vitrínách, na této konkrétní vitríně byl průhledný drahokam.

Lapis k té vitríně přišla a natáhla se po tom drahokamu na vitríně, co byl ve výšce jejích očí. Vzala ho, zvedla ho nad hlavu a jedním okem se do něj podívala.

„Ehm, Lapis? Promiň, že tě ruším... Ale nemyslím si, že na to máme čas.”

„Máš pravdu.”

Lapis Klause poslechla a položila drahokam zpět na vitrínu.

Ale Lorenovi se podařilo zahlédnout, že to jenom předstírala a že si ten drahokam spustila do rukávu.

„To je ono?”

„Ano, jsem ráda, že se to dá snadno přenášet.”

„Co to je?”

„Vypadá to jako moje levá paže. Předpokládám, že to není ani špatné, ani dobré.”

Loren nevěděl, jak Lapisinu levou paži přetvořili na průhledný drahokam, co si pokoutně dala do rukávu.

A nevěděl, jak se ten drahokam promění zpět na její paži. Ale když viděl, že ji to nijak nerozptylovalo, ani netrápilo, hádal, že v tom nebyl žádný problém.

„Ale pokud si to vezmeš, neprobere se strážce...?”

„Tohle není součástí Volfova jmění, takže by to mělo být v pořádku.”

Lapis mu řekla, že pokud tu byl strážce pro ty, co se snažili si vzít něco z Volfova jmění, pak by to na ně nemělo reagovat. Neboť její paže toho nebyla součástí.

Loren si pomyslel, že budou moct uniknout, aniž by je muselo trápit, že do nebezpečí zatáhnou Klause a ostatní, a tak začal hledat východ. Usoudil, že by měli odejít, co možná nejdřív.

Ale pak si uvědomil, že nedokázal najít dokonce ani vchod, kterým sem přišli.

„Vchod zmizel?”

„Z-zavřelo se to, jen co jsme vstoupili na toto podlaží!”

Zdálo se, že to Parme viděla. A když to řekla, všichni se po sobě navzájem podívali.

Když teď o tom přemýšlel, kdyby se mohli vrátit stejnou cestou, kterou sem přišli, nemuseli by čelit strážci. A ačkoli by to trvalo déle, mohli by si vzít, cokoli by se jim zamanulo.

A pak si uvědomili, že vchod zmizel právě kvůli tomu, aby se o to nikdo nepokoušel a aby musel projít kolem strážce.

„Když teď o tom přemýšlím, byl to takový systém,” řekl Klaus se smíchem.

„Nezapomínej na něco tak důležitého.”

Loren ho udeřil do hrudi hřbetem ruky a začal hledat východ. Ignoroval Klause, co klesl k zemi a svíral si hruď, zatímco Ange a Parme přiběhly, aby mu pomohly na nohy.

Po chvilce Loren spatřil místo, kde řada vitrín končila.

Na druhé straně byla mírně rozlehlá prázdná oblast a na vzdálené stěně byly dveře.

Když viděl, že tu nic dalšího podobného nebylo, odhadoval, že to bylo místo, kde se nacházel strážce a také východ na povrch. A tak zavolal na ostatní, aby se tam vydali. Ovšem pak spatřil, že před dveřmi stály čtyři stíny.

Zrovna když na ně chtěl zavolat, zaslechl, jak něco svištělo vzduchem a letělo k němu.
Okamžitě vytasil velký meč, co měl na zádech, a použil ho jako štít. A okamžitě poté zaslechl, jak do plochy čepele něco tvrdé narazilo.

„Co se to děje?!”

Ten zvuk upoutal pozornost Klause, co k němu běžel s mečem vytaseným. Loren ho sledoval s velkým mečem položeným na rameni. A pak se sehnul a zvedl, co se od čepele odrazilo.

„Šipka, co.”

„Dostali jste se sem dřív, než jsem si myslel.”

To na ně zavolal kněz Al, jeden ze členů Ainovy družiny, se kterou se rozdělili, když utíkali před vlnou slizu.

Ale ten člověk, co na ně zaútočil, byla Feim, co s úsměvem na tváři stála vedle něj.

„Pokud byste to vzdali a vrátili se zpět, ušetřilo by nám to spoustu potíží.”

„Jak mám brát to, že jsi na mě zaútočila?”

Hrot šipky se leskl.

S největší pravděpodobností to byl jed a Loren si byl jistý, že tu šipku po něm nevrhla náhodou.

„To je samozřejmě varování, abyste se nám nepletli do cesty, dokud nedosáhneme svého cíle,” řekl Al. Po boku z obou stran mu stáli Ain a Cloud a zbraně měli vytasené.

Loren si na okamžik myslel, že v tom jeli všichni spolu, ale Ain a Cloud měli bezvýraznou tvář a oči rozostřené.

„Hej, ti dva...”

„Ach, použila jsem <<Hypno>>, abych si z nich udělala pěšáky,” odpověděla Feim místo Ala.

V ruce měla místo šipky zmačkaný kus papíru a pak ho s výkřikem hodila po Lorenovi. „<<Ohnivá střela>>”

Ten kousek papíru začal zářit a místo aby zmizel, začal střílet šipky z ohně.

Jak je Loren přesekl svým velkým mečem, Lapis zakřičela varování: „Dávej pozor! Užití magie doplňují svitky!”

„Co si myslí?”

Jelikož se svitky vyráběly zvláštní metodou, magii v nich obsaženou mohli použít nejen mágové, ale také zástupci jiných profesí.

Když je člověk použil, aktivoval tím magii, co byla na svitku napsaná. Ale na trhu jich moc nebylo a také byly velmi drahé, takže se moc často nepoužívaly.

„Samozřejmě dělám to, co je třeba, abych dosáhl svých cílů.”

Úsměv na Alově tváři nepatřil tomu plachému knězi, s kterým cestovali.

-----------------------------------------------

~ No, tak jsem se snažila překládat po cestě na tabletu... a už nikdy víc. Virtuální klávesnice a autokorekce jsou učiněné peklo a pak je tam stejně milion překlepů (které autokorekce v dobré víře opravila...) ~ 

~ Konečně se nám ukázal ten, kdo celou dobu tahal za drátky... Už jsme skoro na konci, takže pokud se může ještě něco pokazit, tak se to pokazí v následujících pár kapitolách ^_^ ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>