KY - kapitola 67

Kapitola 67 – Přeskupení a směr na spodní podlaží

Parme, kterou zachránili, si zakryla tvář a chvíli vzlykala, ale Lapis a Ange ji konejšily, a tak se pomalu začala uklidňovat.

Mezitím Klaus znovu vzhlédl, aby ji zkontroloval, ale umlčela ho Angina železná pěst, zatímco Loren se zabýval spalováním každého slizu, co se přiblížil.

Když se Parme konečně uklidnila, Ange ze své brašny vytáhla tenkou přikrývku a zakryla jí ji, zatímco Lapis jí prohlédla zranění.

Jelikož předtím řekla, že už ji pojídali, Lapis čekala vážná zranění. Ale i když ta zranění nebyla dost lehká na to, aby je nechala jen tak, nebyla ani příliš vážná.

„Nejsi tak zle zraněná, ale problém vězí ve stavu a rozsahu. Lorene, můžu použít Léčení?”

Lapis usoudila, že pokud by to nechala být, určitě by po tom zůstaly jizvy.

Myslela si, že by byla příliš velká škoda, kdyby dívka jejího věku měla takové jizvy po celém těle, a tak se zeptala Lorena a ten jen prostě kývl.

„Nevadí to, takže ji vyleč.”

„Určitě?”

Lapis se připravila použít své léčivé božské umění, jen co k tomu Loren svolil.

Léčivé božské umění kněze či kněžky byla záchrana nejen v kobce, ale obecně pro všechny dobrodruhy.

Klaus byl zmatený, proč se Loren rozhodl použít jedno z omezených použití na Parme.

„No, když přihlédnu k naší situaci, je to špatný tah.”

Parme přišla o veškeré vybavení a byla spíš přítěž než cokoli jiného.

A tak Loren věděl, že pro každého bylo matoucí, proč použili léčivé božské umění na zranění, co ji neohrožovala na životě.

„Trénuje, aby se stala dobrodružkou. Měla by být připravená, že bude mít na těle jizvy.”

„To je možná pravda. Ale asi to nevadí.”

Jak Loren poplácal Klause po rameni a řekl mu, aby o tom tak moc nepřemýšlel, přestal se s ním dohadovat.

Lapis vedle nich měla co nevidět na Parme použít Léčení.

„Bože znalostí, prosím, vyleč ji metodou, kterou najdeš v tom příšerném množství znalostí, co máš.”

„To nejsou slova modlitby, že ne?!”

„Modlitba není vázáná na konkrétní formu.”

Lapis se po tom přijatelném vysvětlení dotkla Parmina těla a božské umění rychle projevilo své účinky, neboť zranění od slizu se začala hojit.

„Je to jenom můj pocit, nebo to léčení z nějakého důvodu funguje vážně dobře?” zeptala se Ange při pohledu na to, jak Parmina zranění mizela a měnila se zpět na zdravou kůži. Po tváři jí přitom stékal pot, jako kdyby viděla něco matoucího.

Ale Lapis odpověděla vážným tónem: „Zachráněni budou ti, co věří.”

„Takže jak to vlastně je?”

„Nemám ponětí. Neptej se mě.”

Ačkoli se ho na to Klaus zeptal, Loren neměl jak odpovědět.

Odhadoval, že s efektivitou božského umění měly možná co dělat základní rysy bytí démonem, ale z nějakého důvodu nemohl pominout, že s tím možná měla také co dělat i ta modlitba.

„Blonďatá kudrlina se teď každopádně může pohybovat, takže pojďme. Pokud tu zůstaneme moc dlouho, nic dobrého nám to nepřinese.”

„Omlouvám se... za problémy.”

Parme svěsila hlavu. Po tom jejím chování před tím, než vstoupila do kobky, nebylo ani vidu, ani slechu.

Loren měl pocit, že nechat ji celou dobu v tak zahanbeném stavu by nebylo dobré, a tak se snažil trochu zažertovat na její účet.

„Ale vážně ji tudy budeme táhnout jenom s dekou kolem těla?”

„J-já to přijmu.”

Loren to řekl s tím, že čekal, že si bude stěžovat. Ale překvapilo ho, že se snadno podrobila.

Jak Parme jasně zrudla v tváři, Lorena to začalo trápit. Nevěděl, co dělat, ale Lapis mu přišla na pomoc.

„Ange a já bychom ti mohly přinejmenším půjčit nějaké spodní prádlo.”

„Je to nouzová situace, takže vybereme velikost, co bude lépe sedět.”

Dobrodruhové se ze všech sil snažili cestovat na lehko.

To bylo očividné, neboť byli neustále v pohybu. Takže kdykoli šli na průzkum nebo na podrobení, vzali si jenom absolutní minimum toho, co potřebovali.

Ale dokonce i pro ně byl extra pár spodního prádla životně důležitý, takže Ange a Lapis s sebou nějaké měly.

Někdo by mohl přemýšlet, proč by si ho balily do omezeného prostoru brašen, ale při práci dobrodruha se často zranily nebo ušpinily.

Dobrodruhové ze zkušeností věděli, že špinavé nebo kontaminované prádlo jim mohlo zhoršit zranění nebo způsobit nemoc.

Jen zřídkakdy měli prostor, aby si vzali oblečení na převlečení, ale bylo běžnou praxí, že vždycky mívali náhradní spodní prádlo, co bylo v neustálém kontaktu s kůží.

„Já mám náhradní pár bot, takže ti je půjčím.”

Mágové si často mohli vzít víc věcí, neboť se nemuseli trápit těžkým vybavením.

Zdálo se, že Ange na tom byla také tak a vzala si s sebou náhradní boty pro případ, že by si boty zničila v pasti.

„Co se svršku týče... moje je příliš velké. Ange, přijde mi, že tvoje dokonale sedí.”

„Grrr...”

„Spodní díl... Hmm? Tvoje sklouzává, co? Tak to jí asi půjčím svoje.”

„To nedává žádný smysl!”

„A ohledně oblečení... Lorene, půjč jí jednu halenu.”

„Na.”

Kvůli tomu, jak byli různě vysocí, Lorenova halena dosahovala a snadno zakrývala až do půli Parminých stehen.

„Nevím, jak vám mám všem poděkovat... Tenhle dluh jednou splatím...”

„Tím se trap, pokud se nám podaří dostat na povrch. Ještě není jisté, jestli se odtud dostaneme,” řekl jí Loren věcně, aniž by mu do slov prosákly nějaké emoce, a zarazil tak Parme v uklánění.

Kdyby jí nějak dal naději a pak by to tu naději rozdrtilo, emočně by to na ni velmi těžce dopadlo.

A tak nemohl dopustit, aby v situaci, kdy neměli ponětí, co se stane, měla pocit, že ji zachránili.

„Parme, víš, co se stalo s ostatními členy tvé družiny?”

„Omlouvám se, pane Klausi. Soustředila jsem se jen na to, abych utekla, a než jsem se nadála, chytili mě ti slizové... takže nevím, co se s nimi stalo.”

Když Parme řekla Klausovi, že nevěděla, sice chvíli vypadal zklamaně, ale okamžitě nabyl klid a pohladil ji po vlasech ve snaze ji utěšit.

„Pane Klausi...”

Jak Parme zrudly tváře, Ange začala velmi nahlas kašlat.

Zatímco Loren sledoval ty tři, Lapis rozložila svoji mapu kobky a přišla k němu.

„Toužíš po takových věcech?”

„Ani v nejmenším. To se ke mně nehodí a nic takového nechci.”

„To zní úplně jako ty. Jen tak mimochodem, půjdeme takhle ke strážci devátého podlaží?”

Že se k nim přidala Parme, se dalo brát jako nehoda. Ovšem znamenalo to jen to, že měli dalšího člověka, kterého museli ochránit. A tak Loren usoudil, že to na ně nebude mít příliš velký dopad.

Ale ve skutečnosti si museli ještě víc pospíšit a porazit strážce desátého podlaží, aby mohli Parme poslat zpět na povrch.

„Klausi a Ange, vy dva jděte vpředu a chraňte Parme. Lapis a já se postaráme o nepřátele.”

„Ale... Ne, máš pravdu. Dobře, nech to na nás.”

Ten první úkol bylo udělat něco se strážcem, co střežil východ z devátého podlaží. A když to Loren řekl, Klaus se užuž chtěl dohadovat, ale pak ho v tichosti poslechl, jako kdyby ho něco napadlo.

Na Lorena udělalo dojem, jak rychle to teď Klaus pochopil, a tak vedl Klause a ostatní chodbou. Lapis, co znovu získala kontrolu nad svými údy, kráčela vedle něj.

„Takže tohle je to místo, kde je strážce...”

Chvíli poté, co zachránili Parme.

Po cestě narazili jenom na slizy a oni je buď spálili, nebo proklouzli kolem. Takto se celé skupině podařilo dostat do oblasti devátého podlaží, kde přebýval strážce. Ale co na ně čekalo, nebyl strážce, co by jim blokoval cestu. Ale nehybná kamenná figurína s rukama a nohama na zemi.

Kdyby se ta figurína postavila, byla by vyšší než Loren. Nebyla vůbec poničená, ale z nějakého důvodu nejevila žádné známky pohybu.

„Tohle je ten takzvaný strážce?”

Když se na to Loren zeptal Klause, co toho o kobce věděl víc než on, Klaus přikývl.

„Je to kamenný golem, co škola vyrobila. Ale takhle vidět, že přestal fungovat...”

„Tohle by mělo být silné, ne?”

Když se na to takhle Loren zeptal, aby si to potvrdil, přikývl jak Klaus, co kobku znal, tak Lapis, co byla obecně znalá.

„Není to tak silné jako golemové kovového typu, ale kamenní golemové jsou stejně mocní. Ale aby někdo způsobil, že se takhle zhroutil...”

„Štěstí pro nás, ale problém je, kdo to udělal.”

Teď s ním nemuseli bojovat, aby se dostali na desáté podlaží. Ale problém tkvěl v tom, kdo nebo co toho golema rozbilo.

Přece jen bylo těžké si myslet, že by se ten někdo, kdo to udělal, spokojil jen s tímto. Což znamenalo vysokou pravděpodobnost, že ta bytost už bude na desátém podlaží, kam oni měli co nevidět vstoupit.

A v tom případě budou s největší pravděpodobností čelit komukoli, kdo tam dole byl.

„Golem nemá na povrchu žádnou škodu. Pokud si to dobře vybavuju, má schopnost autoopravy. Ale pokud utržil dost újmy, aby se zhroutil, pak se opravil příliš rychle,” řekl Klaus, jak toho golema zkoumal.

„Tak jak to, že přestal takhle pracovat?”

„No, když by na to šli fér, pak existuje božské umění, co umí uštědřit újmu bez vytvoření zranění, ne?”

„To mluvíš o <<Síle>>? To je jedno z mála útočných božských umění.”

Klaus věděl, že pokud toho golema porazili magií, měl by na sobě mít známky spálenin nebo nějakou újmu. Ale nic takového neměl, a tak ho napadla ta možnost s božským uměním.

Lapis po tom jeho návrhu okamžitě zakroutila hlavou a tu možnost zamítla.

„<<Síla>> je vskutku božské umění, co protivníkovi uštědřuje jen náraz a co jen stěží zanechává rány, ale je to jen začátečnické božské umění, takže nemá takovou sílu. Myslíš si, že by to stačilo na to, aby tím porazili kamenného golema?”

„To...”

„To by byl schopný udělat jen kněží velmi vysokého řádu. A co by potom takový kněží dělal tady? A proč by porazil strážce?”

„To nemám ponětí.”

Měli příliš málo informací, aby to mohli posoudit.

Jak se toho Loren snadno vzdal, Lapis se zeptala Klause: „A kdyby se na to nešlo fér, jaké další metody by tu byly?”

„Doufám, že se pletu, ale existuje heslo, co funguje jako deaktivační kód golema. A to se každý měsíc mění... a učitelé ho samozřejmě znají. Pokud jim dostatečně zaplatíš, možná je přemluvíš, aby ti ho řekli.”

To byl očividný počin špatného chování.

A proto Klaus doufal, že se pletl. Ale při tom pohledu před sebou to musel uvážit.

„Každopádně musíme jít dolů.”

„To je pravda.”

„Tak honem pojďme. Nenechte se překvapit, ať se objeví cokoli.”

Na druhé straně nehybného golema byly jediné dveře.

Podle toho, kde se nacházely, Loren hádal, že to byl vchod na desáté podlaží, a dal signál Lapis, co stála vedle něj. Když to Lapis spatřila, přišla ke dveřím a otočila kulovou klikou. Když si potvrdila, že se dveře neotevřely ani po strkání či tahání, přiložila ke dveřím dlaň a začala něco mumlat.

-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>