ZW - kapitola 53

Část 16 (Uchimaku Hayabusa)

Do restaurace jsem mířil jen proto, že jsem měl hlad, ale než jsem tam vůbec vkročil, dokázal jsem říct, že na tom bylo něco špatně. Co byl tento pach, co mě tak naprosto zbavil veškerého hladu? No ovšem, nic jiného než pach čerstvé krve!!

Záhadofanatička, co kráčela vedle mě, nakrčila nos, jako kdyby zavětřila nějakou polévku.

„Tohle by mohlo být zlé. Jen doufám, že se do toho nezapletl nikdo, koho známe.”

„?!”

K mému šoku z restaurace vyšla Hishigami Mai.

„Och, zdá se, že vy dva spolu dobře vycházíte.”

„Moje sestra. A to jsem doufala, že se do toho nezapletl nikdo, koho známe.”

„Za to se omlouvám. Jen tak mimochodem, viděli jste tudy projít středoškoláka? S blonďatými vlasy, pohledem delikventa a 'falešným' dojmem celkové neschopnosti.”

„...To myslíš Shinobua?” Zacukalo mi v obočí. „Co se v restauraci kruci stalo?! Tak silný pach krve není normální!!”

„Pokud chceš, můžeš se kouknout, ale pravděpodobně ti to nepřijde moc zajímavé, protože se o mrtvé nezajímáš. A navíc bys tak ještě víc sešel z řádné cesty, pane Policisto bez kariéry.”

„...”

„Enbi, i ty by ses od toho pravděpodobně měla držet dál. Je to pravděpodobně v takovém rozsahu, kdy to nezvládneš, a není to v tvé expertýze.”

„Pochází ten pach krve z člověka, co známe?”

„Ne.”

„Tak dobře. Co budeš dělat, detektive?”

Ani jedna z těch dvou sester neměla v úmyslu mi nijak ublížit, ale otřásaly samotným smyslem mé existence.

Pochyboval jsem, že řádný policejní důstojník jako já by vůbec dokázal kontrolovat byť i jen záhadofanatičku. A pokud bych se zapletl do něčeho, do čeho byla zapletená její starší sestra, pravděpodobně bych nakonec hrál roli ubohé oběti.

Ale...

„Jsem policejní důstojník.”

„Tohle je mimo tvou jurisdikci a jsi na dovolené, takže tu nemáš žádnou pravomoc.”

„To je možná pravda, ale prostě se k tomuhle nemůžu jen tak otočit zády!!”

Popadl jsem Mai za ramena, odstrčil ji z cesty a vkročil do restaurace.

A...

Okamžitě jsem toho litoval.

Bylo to pár sekund? Pár desítek sekund?

Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem zůstal stát na místě.

Čas rozhodně plynul a já jsem si rozhodně byl vědom svého okolí.

Tu scénu před sebou jsem měl vypálenou do mysli a nemohl jsem se jí zbavit. Samotný ten incident by měl být něco mnohem pokojnějšího než třeba žhářství, ale působilo to na mě mnohem živějším dojmem. Ano, živějším. Jasným. Měl jsem být člověk, kterému se zločin protivil, ale téměř mi imponovaly ty dotyčné schopnosti.

Měl jsem v sobě najít odolnost vůči takovému druhu věcí.

Bylo mou prací konfrontovat takový druh věcí.

Byl jsem na to tak zvyklý, že mrtvola s uťatými údy nacpaná do kovového sudu ze mě vyloudila akorát poznámku o tom úsilí, co na to museli vynaložit.

A přesto mi tohle přišlo na úplně jiné úrovni.

Ten svět pár kroků přede mnou byl plný fascinace, co zdánlivě překonávala realitu.

„Udělal jsi správně, že ses tam zastavil.”

To, co jsem viděl, s největší pravděpodobností vytvořila Mai. A zrovna ta mě chytila za rameno a stáhla vzad. Ať už to bylo kvůli její síle nebo mé nedostatečné schopnosti vzdorovat, snadno mě vytáhla z restaurace.

„Člověk, co trochu zná kendo, se mnohem snáze nechá okouzlit technikami a schopnostmi než naprostý amatér. Musíš si dávat pozor.”

Záhadofanatička Enbi mezitím prokázala svou obvyklou schopnost neutralizovat jakoukoli podivnost ohledně zacházení s mrtvolami. Zdála se tak klidná, jako kdyby se nic nestalo, zatímco přišla blíž k té příliš živé mrtvole, dřepla si a začala ji různě pozorovat.

V jedné ruce protáčela velkou lupu, ale nikdy ji vlastně nepoužila, aby se na něco podívala. Možná to bylo podobné, jako když si lidé hráli s mobilem, když zrovna měli volné ruce a neměli co na práci.

Zdálo se, že z pleti mrtvoly a pěny u úst došla Enbi k nějakému závěru.

„Fugu. Dá se dostatečně snadno sehnat, ale není to ta nejlepší volba k sebevraždě. Podle toho, jak se mu nehty zaryly do dlaně, jde vidět, že zakoušel hodně bolesti. Při tom pomyšlení, co měl skryté v zubu, mu nemohlo být do smíchu.”

„Bolestivá smrt se musela brát i jako trest za selhání v misi.”

„Jeho mise, co? ...Nelíbí se mi, jak to zní. Zní to, jako kdyby do této poklidné země táhli válku.”

„Proto jsem řekla, že tohle není místo pro tebe, sestřičko. Tohle není prostá vražda.”

Přišlo mi, že ke mně ta konverzace sester přicházela z velké dálky.

Jak se mi v mysli neustále střídaly myšlenky, konečně jsem otevřel pusu, abych promluvil.

„Jak se... do tohohle zapletl... Shinobu?”

„Viděl to.”

„Je to jenom kluk na střední škole!! Neměl by se zaplétat do něčeho takového. Nic s tím nezmůže! Nemá smysl ho kvůli tomu eliminovat—...!!”

„Neunáhluj se. Nehledám ho, abych ho umlčela. Ale zdá se, že do toho všeho byl zapletený od samého začátku. Nezačalo to jen tím, že se stal svědkem mého počínání tady.”

„...?”

„Už to začalo, detektive. Proto jsem začala jednat. A teď Jinnai Shinobu bloumá temnotou, aniž by vůbec věděl, co se vlastně děje. Musí pochopit, co se děje, než naběhne do jámy lvové.”

„Ehm, co ten pracovník jménem Matsukai udělal...?”

„Matsukai Hiroshi. Ale to není jméno jejich organizace nebo tak něco.”

Nijak zvlášť jsem víc vědět nechtěl, ale zdálo se, že se Hishigami Mai dostala do konfliktu s nějakou silou, jejíž součástí byl Matsukai Hiroshi.

A zdálo se, že tím myslela, že i když ona neměla v úmyslu Shinobuovi ublížit, mohla by mu ublížit opoziční síla, ke které patřil Matsukai Hiroshi.

A jak do toho Shinobu vůbec zapadl?

Podle toho, co Mai řekla, se nezdálo, že jen prostě náhodou narazil na místo činu.

„Můžu se tě zeptat na jedno?”

„To je tvoje rozhodnutí.”

„Má tohle co dělat s youkai?”

„Paket by byl doménou mé mladší sestry,” řekla Hishigami Mai prostě. „Pokud je třeba, abych se do toho vložila já, je zaručeno, že to je 'něco mnohem víc než to'.”

Jako nic rozdrtila jeden z mentálních pilířů, co mě podpíraly. Nedokázal jsem si představit, v jakém světě ta žena žila. Dokonce i Pakety využívající youkai se často prokázaly být mnohem obtížnější, než aby je zvládla moderní japonská policie. Smrtící youkai jsme nemohli ani zabít, ani zatknout. Mohlo se nám akorát podařit zatknout lidské zločince, co ty youkai využívali. V jakém světě žila a s jakými věcmi bojovala?

Ta abnormální záhadofanatička byla na tento druh situace víc zvyklá než já a neměla problém být kolem mrtvol. Pomocí funkce poznámek na smartphonu, co měl obal jako kožený zápisník, si něco zapsala.

Během toho se zeptala své sestry: „Co budeš dělat?”

„Přirozeně s touhle situací něco udělám. Nejdřív musím zkontrolovat rozsah tohoto incidentu. Zajímá mě, jak se vypořádali se skutečnými zaměstnanci hotelu. Padělali životopis, aby do hotelu mohl proniknout jen sám Matsukai Hiroshi nebo vyměnili všechny zaměstnance? ...No, mám pocit, že to bude ta závažnější odpověď.”

„Co máme dělat my?”

„To vymyslete sami. Upřímně řečeno se riziko tak jako tak moc nezmění. Před tím násilím, co tady uvidíme, se nedá ochránit jen zámkem na hotelovém pokoji. Ale pokud zůstanete se mnou, možná se dostanete do přestřelky.”

„Tak zůstanu s tebou. Co ty, detektive?”

„Ech? Ach...?”

„Netrap se ctí nebo praktičností. Neexistuje žádné absolutně bezpečné místo. Sám se rozhodni, co uděláš se svým životem,” řekla Enbi.

Cítil jsem, jak mi z těla lil pot.

Japonská policie nedokázala zvládnout ani standardní Paket. A přesto tyto sestry vkročily na území, co bylo ještě dál. V co mohl jediný policista bez podpory zbytku policie doufat, že v takovéto situaci udělá? Bylo by příliš naivní předpokládat, že bych mohl na temnotu vrhnout světlo. To moje titěrné světýlko by akorát pohltila temnota.

Ale...

„Shinobu je někde tam venku. Je pravděpodobné, že se do tohohle nakonec dostane hlouběji. A to dřív než my. Nemůžu ustoupit, dokud ho nenajdu. Nezáleží na tom, jestli můžu jednat jako policista nebo ne.”

Když to Mai zaslechla, z nějakého důvodu se začala široce usmívat.

„Och, takže to je moc státu.”

„Pokud jsi to řekl spíš pro dobro dívky než svého synovce, mohl by z tebe být slušný protagonista.”

„Nepotřebuju být protagonistou. Stačí mi být policejním detektivem, co se zasekl v práci, co nemá budoucnost. Takže se v příběhu posuňme. Kam máme namířeno?”

„Následujte mě,” řekla Mai.

Následovali jsme ji hotelem. Přitom jsem si všiml něčeho podivného. Nic jsem neslyšel. Na hotel padlo ticho. Bylo tu ještě větší ticho, než jako v hotelech normálně bývalo. Bylo to naprosté a totální ticho. Měl jsem pocit, jako kdybychom kráčeli starou opuštěnou budovou. Lidé vytvářeli určitý hluk jen tím, že v oblasti prostě byli. A tento hluk tu chyběl.

„Když jsme Matsukaie Hiroshiho a jeho převlek odhalili, ostatní možná usoudili, že nemá smysl pokračovat v předstírání.”

„Takže s tím chlápkem Matsukaiem pracují všichni zaměstnanci?”

„Ano, ale ti zaměstnanci pravděpodobně nejsou skuteční zaměstnanci hotelu.”

Dorazili jsme na recepci v přízemí. Nikdo tam nebyl. Ale Mai a Enbi se dívaly na něco jiného. A to na velký diagram hotelu, co byl pověšený za recepcí.

„Pokud tohle narafičili už od začátku a vynaložili na to rozsáhlé přípravy, kde si myslíš, že skryli zaměstnance hotelu, co nepotřebovali?” řekla Mai.

„Možná už ta těla někam odvezli,” poukázala Enbi.

„To je zcela možné, ale i tak by se tím nezbavili všech stop. Neměli důvod se všeho zbavovat. Pokud to tu hodlali projít a vymazat veškeré stopy včetně otisků prstů a krvavých skvrn, pak by bylo jednoduší rychle postavit zcela nový hotel. Zajistili by si tak, že jim nic neuteklo.”

„Kotelna.”

„Cože?”

Mai se zamračila a Enbi rozvedla svoje vysvětlení.

„Pravděpodobně tu bylo něco mezi 50 a 100 zaměstnanci, ne? Pokud ta těla hodlali vynést, jen tak bez ničeho by to bylo obtížné. Není problém jen v prosté velikosti těl, ale kdyby je zastavili při náhodné prohlídce řidičů, byl by to pro ně konec. Bylo by bezpečnější ta těla transportovat poté, co změní jejich podobu. Pokud tě zastaví kvůli nedovolené rychlosti nebo řízení pod vlivem alkoholu, nebudou zkoumat složení popelu s pytlem hnojiva.”

„Dokonce ani na této velké pláni je nemohli spálit venku. Předpokládám, že nejbezpečnější by bylo, kdyby se jim potřebného žáru podařilo dosáhnout uvnitř.”

„Je možné, že naplnili vanu silnou kyselinou, ale převoz té nebezpečné tekutiny sem by bylo samo o sobě riskantní. A navíc do vany nemůžeš hodit celé tělo, jak se to dělá ve filmech. Pokud se pokusíš rozpustit příliš velké množství naráz, chemická reakce je až příliš intenzivní, kyselina se všude rozstříká a vznikne spoustu kouře. Byla by až příliš velká otrava rozsekat tolik lidí a po kouskách je rozpustit. Podle mě by nejbezpečnější metodou bylo spálit je na popel.”

Nejbezpečnější. Jen jsem si to představil a střásl jsem se, ale tohle byl svět, kde bylo něco takového normální. Nemohl jsem dovolit, aby mě to pohltilo. Musel jsem si zachovat své vlastní já. Vkročil jsem na toto území z vlastní vůle.

Na diagramu byl vchod do kotelny označen varovnou barvou, což znamenalo, že tam byl nepovolaným vstup zakázán. Vypadalo to, že jsme museli po schodech sejít do sklepa. Zamířili jsme do té oblasti, co byl jen pro personál, a přišli ke schodišti.

Ke schodišti se šlo tlustými dveřmi.

Mai ty kovové dveře otevřela a pak...

„Strýčku!!”

Slyšel jsem, jak někdo zakřičel. Horečnatě jsem se otočil a spatřil jsem Shinobua, co zrovna vybíhal zpoza rohu chodby. Zdálo se, že nebyl zraněný. Ale než jsem si mohl vydechnout úlevou, situace nabrala podivný zvrat. Jak se Shinobu blížil, zahlížel na Mai.

„Jdi od ní pryč!! Ať tě ani nenapadne ji zatýkat. To, jak zabila toho chlápka, nebylo vůbec normální!!”

„Ach...”

'To není dobré.'

Shinobu se v něčem mýlil. Ale nemýlil se v tom, jestli Mai byla hodná nebo zlá. Ale v tom, jestli měl nějakou šanci Mai zastavit, i kdyby udělal dostatečně chytrá rozhodnutí.

Nakonec se Shinobu chopil hasícího přístroje.

Nemohl jsem mu dávat za vinu, že se pokoušel bránit, ale tím tu situaci akorát zhoršil.

Nebylo jasné, jestli Shinobu vlastně měl odvahu na ni zaútočit.

Mai každopádně neváhala. Když se k vám takhle přiblížil člověk, co mohl nebo nemusel být nepřítelem, bylo očividné, jak jste se s tou situací měli vypořádat.

V další chvíli se něco stalo.

Díky svému policejnímu výcviku jsem trochu uměl judo a kendo, ale nedokázal jsem udržet krok s tím, co se stalo. Částečně to bylo kvůli té ryzí rychlosti, kterou se to odehrálo, ale i druh počínání byl dalece mimo má očekávání.

A...

„Uups.”

To bylo první, co Mai řekla. Její hlas zněl naprosto uvolněně. Promluvila, když se podívala směrem, kterým Shinobua hodila. Také jsem se tím směrem podíval... a pak jsem vykřikl.

Proletěl dveřmi, co vedly do kotelny.

Tělo mého synovce spadlo ze schodů do temnoty.

-----------------------------------------------

~ Což zase tak nevadí, protože pokud jsou jejich domněnky správné, pak spadne do měkkého. ~

<Předchozí>...<Následující>