ZW - kapitola 54

Část 17 (Jinnai Shinobu)

„Gh?!”

„Geh?!”

„Gweh!”

Točila se mi hlava. Nedokázal jsem říct, kde je nahoře a kde dole. V tom svém nejasném zorném poli jsem viděl studenou, betonovou zeď. Kde jsem to byl? Širou oblast velikosti menšího skladiště plnou trubek a zařízení podobných ocelovým krabicím osvětlovalo problikávající fluorescenční světlo. Na první pohled jsem nedokázal vymyslet, na co to bylo, ale ty trubky na sobě měly analogové multimetry. Sem tam se na nich olupovala barva nebo jsem tam viděl rez, takže tato oblast vypadala celkem jinak než zbytek hotelu. Vypadalo to jako místo ze staré továrny nebo z vězení.

Spadl jsem ze schodů.

Než jsem si to uvědomil, uvědomil jsem si také to, že jsem se rukou, co jsem měl na podlaze, dotýkal něčeho lepkavého.

Nejdřív jsem si myslel, že jsem si rozbil hlavu, ale na prstech jsem neměl svoji krev.

Bylo to něco černého a mazlavého.

„Co... je tohle za místo...?”

Navzdory svému zamlženému zraku jsem se rozhlédl kolem, ale pak jsem zaslechl kroky.

Přicházely ze shora.

To někdo sestupoval po schodech?

„Gh... Ghhhh!!”

Horečnatě jsem se snažil pohnout ze schodů, ale jakmile jsem se pokusil použít svaly, ucítil jsem intenzivní bolest. Zdálo se, že jsem neměl nic zlomeného, ale potřeboval jsem trochu času, než jsem se mohl pohnout. Nemyslel jsem si, že ta bolest pomine nějak brzy, ale chtěl jsem trochu času si na ni zvyknout.

Zatímco jsem bez pohybu ležel na zemi, ze schodů promluvil hlas.

„Dobrá, vážně jsem nečekala, že se to stane. Za to se omlouvám. Ale než zkontroluju tvoje zranění, musím se přesvědčit, že jsme v bezpečí. Jen tam chvilku počkej.”

'O čem to mluvíš? Zkontrolovat mi zranění? V bezpečí? To ty jsi tohle všechno způsobila.'

Chtěl jsem to říct nahlas, ale jelikož mi v hlavě v nepravidelných intervalech tepala bolest, nedokázal jsem ze sebe ta slova dostat. Ta žena mezitím sešla po schodech. Jakmile nohama stoupla na chladnou podlahu, cítil jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz a vybuchla ve mně bolest. Ale ta žena mě nečekaně obešla. Nijak se to nelišilo od člověka, co obešel louži na silnici.

„Takže tohle je kotelna. Jů, to je strašné. Není třeba kontrolovat reakci na luminol.”

'Kotelna? Ne, počkat. Luminol? Není to to, co se používá na kontrolu krvavých skvrn? Stačí to jenom otřít látkou a máte reakci.'

Ta žena zamířila dál do temnoty, co ty napůl fungující fluorescenční světla nedokázala naprosto zahnat.

„Tohle musí být otvor na inspekční údržbu. Je to slušně velké. Pravděpodobně by se tam vešel člověk. Ach, dokonce tu zůstalo pár vlasů.”

Rozhodl jsem se netrápit vlastními otázkami a soustředit se na pohyb... ale nejdřív jsem si musel zvyknout na tu bolest. Nebyl jsem si jistý, co se dělo, ale dokázal jsem říct, že tohle bylo až příliš nebezpečné místo na to, abych tu zůstal. Samotná ta žena byla nebezpečná, ale ta její slova byla prodchnutá nebezpečnou atmosférou. Kdo tady byl skutečným nepřítelem? Byl to někdo jiný než ta žena? Nebo do toho ta žena byla zapletená?

Pokusil jsem se pohnout.

...A podařilo se mi to.

Buď mi ta krizová situace otupila smysly, nebo moje mysl byla celkově otupenější. Ta ostrá bolest, co mě bodala v hlavě, se každopádně změnila na něco mnohem frenetičtějšího. To, že se SOS signály mého těla otupovaly, nebylo úplně dobře, ale momentálně jsem si jen stěží mohl vybírat. Přitiskl jsem ruce k podlaze a zvedl jsem horní půlku těla do kleku.

A pak jsem se pohnul ke schodišti.

Nezajímalo mě, co mě to bude stát. Bylo příliš nebezpečné zůstat tam, kde jsem byl. Zamířil jsem ke schodišti.

„Au.”

Opřel jsem se rukou o zeď a postavil jsem se na nohy. Otočil jsem se, ale zdálo se, že ta žena stále něco kontrolovala hlouběji v kotelně. Na roztřesených nohách jsem se vydal nahoru po schodech. Pohyboval jsem se pomalu. Dával jsem si záležet, abych dělal co možná nejméně hluku. Možná by bylo bezpečnější se po schodech vydat po čtyřech. Tak moc se mi zorné pole třáslo.

Ta žena mě nepronásledovala.

To si mě stále nevšimla nebo mě nechala jít?

Nedokázal jsem to říct. Moje mysl nebyla dost jasná na to, abych určil její úmysly a nějak je proti ní použil. Nezajímalo mě, jestli to bude postel v mém hotelovém pokoji nebo futon u mě doma. Jen jsem se chtěl dostat zpět do přízemí a najít si místo ke spaní.

A pak jsem dorazil do přízemí.

Ale uvědomil jsem si, že na tom bylo něco špatně.

„...Cože...?”

Bylo tam ticho. Až příliš velké ticho. Bylo to ticho, jako když někdo najednou vypnul televizní varieté plnou pronikavého smíchu. Kvůli tomu tichu jsem si znovu uvědomil, že jsem byl v místnosti jediný. Ticho, ticho, ticho. Něco tu chybělo. Chybělo tu něco důležitého. Hotel byl obklopený nepřirozeným tichem, kterého se nedalo dosáhnout prostě jen tím, že člověk zadržel dech a nehýbal se.

Počkat.

Kam se poděli?

„Nahradili všechny pracovníky hotelu. A když jsme teď na to přišli, všichni zmizeli. Proto se všechno zdá tak nepřirozeně tiché.”

Ta žena najednou stála vedle mě.

Neměl jsem ponětí, kdy vyšla po schodech.

Ale to nebylo to nejnaléhavější, co jsem měl na mysli.

Bylo něco důležitějšího, než jak se ta žena dostala na metr ode mě.

„'Kde jsou?'”

„Kdo?”

„'Můj strýček a ta dívka, co tu předtím byli! Ptám se tě, kde jsou!'”

„Když viděli, co se ti přihodilo, pravděpodobně šli najít lékárničku.”

Něco mi na tom nesedělo. Nedokázal jsem vymyslet, jestli si hrála na hloupou nebo ne. Ale na tom nezáleželo. Utekl jsem od té ženy hotelovou chodbou pryč.

Nejdřív jsem je musel najít.

Museli tady někde být!

Vzadu na mysli mi vytanula nerealistická možnost: Co když prostě zmizeli, jako kdyby je to ticho pohltilo, a já je za žádnou cenu nemohl najít?

Ale ta možnost jako z noční můry se nesplnila.

To, co jsem našel, bylo bohužel mnohem, mnohem horší.

-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>