KY - kapitola 64

Kapitola 64 – Náhlé změny po cestě dál

Zatímco Loren byl myšlenkami jinde, Ain a jeho družina pokračovala dál.

Rozdrtili nebo spálili každého sliza, co jim stál v cestě. Jelikož je jeden přepadl a zranil Aina, jejich tempo teď bylo mnohem pomalejší, ale stále se pohybovali vpřed.

Ale jejich situace se zhoršovala.

Ain měl stále dost sil, aby šel sám, ale jelikož měl na paži spáleniny a přišel o svůj štít, nedokázal bojovat, jak se mu zachtělo.

A co se týkalo Clouda, co podpíral Aina, už se prokázalo, že jeho rapír nebyl vůči slizům vůbec účinný, takže nemohl řádně plnit svou úlohu v přední linii.

Ale Al a Feim dokázali slizy odehnat, takže se jim stále dařilo pokračovat.

Ale i to bylo kvůli tomu, že měli olej a oheň. A i kdyby se jim podařilo udržet oheň, neměli neomezenou zásobu oleje.

Olej byl také palivo do lampy a museli si trochu nechat na cestu zpět, takže ho museli používat střídmě.

„Tohle jde pěkně z kopce,” zamumlala Lapis, zatímco se tiskla Lorenovi k zádům.

Cloud a Ain jim věnovali drsné pohledy, mysleli si, že spolu flirtovali bez ohledu na okolnosti. Ale Loren cítil, že s Lapis bylo něco v nepořádku, neboť se ho vůbec nepouštěla.

Lapis se jeho otázkám nejprve dál vyhýbala, ale když se Loren dál vyptával, nakonec mu řekla, co se děje.

Řekla mu, že se její protetické údy nepohybovaly řádně.

Poté, co vysvětlila, že se mu tiskla k tělu proto, aby to skryla, Loren se rozhodl nést ji na zádech.

Loren už dřív zažil situaci, kdy Lapis nedokázala pohybovat údy.

Nemohla jimi pohybovat, protože někdo použil kouzlo, co rozptýlilo manu. A jelikož její protézy potřebovaly k pohybu manu, dočasně přestaly fungovat a ona se nemohla pohybovat.

A tak si Loren myslel, že se dělo to samé, ale Lapis zakroutila hlavou.

„Není to tak, že by tu nebyla žádná mana. Spíš se řádně nepřenáší...”

Když Loren viděl, že mu Lapis nedala jasnou odpověď, odhadoval, že si nebyla plně vědoma, co se dělo.

„Pokud se vážně moc snažím, dokážu jimi pohnout, takže mě v případě nouze shoď.”

Ačkoli mu Lapis zašeptala tohle, měl svůj důvod, proč ji nechtěl nést na zádech.

A to proto, že neměli ponětí, odkud by na ně mohli slizové zaútočit.

Slizové byli ze slizu, takže mohli vyšplhat téměř všude a vlézt i do té nejmenší pukliny.

Ať už to bylo ve stromech nebo v kamenných zdech, vylezli a vlezli na jakékoli místo, kam mohli, a tam zaútočili na svou kořist.

On proti slizům stál jenom na bojišti, ale viděl žoldnéře a vojáky, které zabili slizové, co spadli ze stromů, vyskočili z otvoru v brašně nebo z hromady těl.

Pokud takoví slizové byli v kobce...

Loren chápal, že kobka bylo místo, které bylo plné míst, kde se dalo skrýt a pak přepadnout kořist.

Viset ze stropu a pak spadnout na hlavu kořisti, co procházela pod ním. Vytéct a natahovat se z puklin ve stěnách. A jelikož byly pukliny i na podlaze, neměl jak říct, odkud mohli zaútočit.

Nést v této situaci Lapis na zádech, což bylo největší slepé místo, znamenalo, že to zvyšovalo nebezpečí pro ně pro oba. A tak z toho byl ještě víc nervózní.

A kromě toho studenti, na které dohlížel, se na něj neustále dívali a mysleli si, že spolu flirtují.

Byla to situace, v které by sebou trhl každý. A nebyla to dobrá atmosféra.

„Hej, proč nezamíříme zpět?”

„Zmlkni, ty zvrhlíku.”

Chvíli dál pátrali a ať už to bylo štěstí nebo ne, chvilku poté, co našli tělo té mrtvé dívky, narazili na schodiště na sedmé podlaží.

Ain a ostatní byli nejprve šťastní, ale dole na úpatí schodiště na ně čekala akorát hustější populace slizů.

„Není šesté podlaží a níž náhodou semeniště slizů?”

„To si nemyslím...” odpověděla překvapená Feim Lorenovi, co při pohledu na nespočet slizů na stěnách a podlaze zněl otráveně.

„...Není tohle zlé? I kdybychom se dostali na dno, budeme mít dost oleje, abychom se dostali zpět na povrch?” začal si Cloud stěžovat.

Ale Al ukázal na svoji brašnu a odpověděl: „Já mám v brašně ještě dost oleje. To nic, mělo by to stačit na cestu zpět.”

„Proč máš tolik oleje?”

„Jsme v kobce. Myslel jsem si, že se ztratíme. A tak jsem si vzal mnohem víc oleje, než bychom normálně potřebovali. Dobře, že jsem to tak udělal.”

„Ale pokud to takhle půjde dál, nebude nemožné pokračovat dál vpřed?”

Al na Ainovu oprávněnou otázku odpověděl sebevědomě: „Parme a její družina se už části pravděpodobně zbavila a není třeba, abychom se vypořádali s každým jednotlivým slizem.”

„Po smrti té dívky mohli zamířit zpět...”

„Pak by na nás měli narazit. Nepotkali jsme je, což znamená, že jsou pořád před námi.”

Ain a Cloud nedokázali najít žádnou další námitku, a tak se na sebe navzájem podívali, přikývli a dali se do pohybu.

Feim se na ty tři ustaraně podívala, ale stejně se pustila za nimi, zatímco Loren chvíli sledoval jejich záda, než se pomalu vydal za nimi.

„Hej, tohle nemá souvislost s tvou částí těla, že ne?”

Jak se na to zeptal Lapis, zatímco následoval Aina a ostatní, Lapis se na jeho zádech zachvěla.

Otočil se, neboť si pomyslel, že ji něco napadlo, ale když se střetli pohledem, Lapis pořád dokola kroutila hlavou.

„Nevím, co za část tady je, ale bez ohledu na to, co to je, nezpůsobí to takovou situaci. Věř mi.”

„No, stejně tě zase tolik nepodezírám. Ale tohle vůbec není normální, ne?”

„Ne. Za předpokladu, že spodní podlaží jsou v podobném stavu, jsem nikdy neslyšela o tom, že by slizové pokrývali půlku kobky.” Jak to řekla, na chvilku umlkla a pak znovu otevřela pusu. „Něco, o čem jsem nikdy neslyšela. Toto je velmi zajímavé.”

„Nechovej se tu jako hamižný učenec. Nejsme si jistí, jestli se odtud vůbec dostaneme živí.”

Momentálně se se slizy vypořádávali Ain a jeho družina, ale pokud by se Loren a Lapis museli z nějakého důvodu vrátit sami, musel by se s nimi vypořádat Loren.

Lapis měla v brašně další pochodně, ale když by přišlo na odhánění slizů po cestě na povrch, bude to nesmírně obtížné, čím níž půjdou.

„Dokonce ani já nejsem ten typ, co by v této situaci dal přednost svým koníčkům, aby uspokojil vlastní zvědavost.”

„Kdyby to byla pravda, bylo by to super.”

Kolem Lapis se překvapivě vznášela nebezpečná atmosféra, že by si své koníčky užila tak moc, až by ji to zničilo.

Aspoň Loren měl takový pocit. Kdyby se něco stalo, zvažoval by možnost Lapis složit do mdlob a odtáhnout ji, kdyby to bylo nutné. Ale naprosto vypustil, že by ji opustil. Jak si to uvědomil, slabě se zasmál.

„Co je tady k smíchu?”

„Nic.”

Jak Lapis odpověděl, zatímco pokračoval v chůzi, v zorném poli se mu objevila Shayna, co mávala svými křídly.

'To nic, Lorene. Když budu muset, použiju svou moc Krále neživota v plném rozsahu, abych tebe a Lapis dostala na povrch!'

Jak to Shayna prohlásila s pěstmi zaťatými před hrudí, Loren jí řekl, že se na to těší. A pak si uvědomil, že kvůli svému rozmýšlení byl celkem dost pozadu, a začal kráčet rychleji. Ale pak se naráz zastavil.

„Lorene?”

Lapis měla své podezření kvůli tomu Lorenově náhlému zastavení, a tak na něj zavolala, ale Loren nic neřekl a shlédl ke svým nohám.

Loren pod nohama cítil mírné otřesy.

Ačkoli to bylo velmi nepatrné, pokud to ovšem cítil přes kamennou podlahu, znamenalo to, že v chodbě vpředu se něco dělo. A když vzhlédl, spatřil něco, co si přál, aby nespatřil.

Byl to pohled na Aina a ostatní, co utíkali zpět tak rychle, jak jen to šlo.

Utíkali, co jim nohy stačily. A bez ohledu na slizy, co drtili pod nohama.

Co se týkalo toho, před čím utíkali, Loren spatřil velkou stěnu ze slizů, co vyplňovala celou chodbu, zatímco se k nim řítila jako povodeň.

Lorenovi ztuhla tvář a okamžitě se otočil a začal utíkat cestou, kterou sem přišel.

„Hej, proktore, proč utíkáš?!”

„Nechci umřít!”

„Tak aspoň utíkej, až kolem tebe proběhneme!”

„To si nemůžu dovolit!”

Proti té stěně ze slizů, co vyplňovala chodbu a řítila se k nim, by nic nezmohl.

Mohl akorát utíkat a modlit se, že ho to nedožene.

I kdyby se je snažil spálit svou pochodní, tváří v tvář tomuto si dokázal představit akorát to, jak by ho to čiré množství rozdrtilo.

„Odkud se tady kruci vzali?!”

Když takhle Loren zakřičel, Cloud zakřičel na oplátku: „Nevíme! Prostě přišli z druhé strany chodby!”

„Pokud máte sílu tlachat, tak běžte rychleji! Dožene nás to!”

„Lidi! Tudy!”

Po Feimině zvolání, zakřičel Al a Loren cítil, že už za ním nebyli.

Když se ohlédl, viděl akorát poloprůhlednou stěnu ze slizu a neviděl ani stopy po studentech, co za ním běželi.

„Spolklo je to?!”

„Ne, myslím, že vběhli do vedlejší uličky.”

Jelikož ji Loren nesl, Lapis všechno viděla a řekla mu, co se stalo.

Ain a ostatní evidentně vběhli do větvící se chodby, aby tam přečkali, až se stěna ze slizů přežene.

„Nazvala bys to odloučením nebo že nám zmizeli z očí?!”

„Vážně na tom záleží?”

„Samozřejmě že ano! V závislosti na tom, jestli se oni sami oddělili nebo jestli jsem je já ztratil z dohledu, by to mělo vliv na úspěch zakázky!”

„V téhle situaci se staráš o tohle...?”

„Tím myslím i kdybych utíkal až poté, co by proběhli, dohnalo by nás to...”

Ani během řeči Loren nepolevil v rychlosti.

Loren utíkal v jisté vzdálenosti od vlny slizů a Lapis, co byla na něm, se ohlédla na stěnu slizu, co se řítila k nim. S povzdechem řekla: „Jsem si jistá, že se tím můžeš trápit, jakmile se z této situace dostaneme, nemyslíš?”

„Rozhodně.”

Loren měl pocit, že měla pravdu, a tak ten problém uložil na později a dál běžel chodbou, co mu síly stačily. A to takovou rychlostí, co se zdála nemožná u člověka, co měl na zádech velký meč a člověka. A aniž by zakopl o slizy pod svýma nohama.

-----------------------------------------------

~ Loren prostě neustále prchá před abnormálním množstvím nevýznamných netvorů... A evidentně je nejenom mistr meče, ale i úprku. ~ 

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>