ZW - kapitola 55

Část 18 (Jinnai Shinobu)

Zdálo se, že se čas roztrhal na kusy. Nebo to možná byly moje vzpomínky. Časový sled událostí byl každopádně v naprostém zmatku. Když jsem se na to později pokoušel vzpomenout, přišlo mi to všechno pomíchané. Každou jednotlivou scénu jsem měl živě vypálenou do paměti, ale nedokázal jsem je rekonstruovat v pořadí, v kterém jsem je viděl.

Ty scény byly víc než jen obrazy. Dusivý pach krve, co visel ve vzduchu. Chuť spáleniny, co se mísila se vzduchem, když jsem se nadechl. Hluk, co mi rval uši. Lepkavý, měknoucí pocit. Všechno to bylo v minulosti, ale kdykoli se mi to pravidelně vracelo, zaplavila mě jedna vrstva senzací za druhou.

Všechno mi to přišlo šílené.

Ta náctiletá dívka, co byla s mým strýčkem, byla v kuchyni restaurace. Ne, byla tam zhroucená. Zhroucená na plynovém sporáku. Slyšel jsem zvuk, co zněl, jako když se připravuje čína. Tu svoji roztomilou tvářičku měla spálenou do černa k nepoznání, štíhlé linie jejího těla se slily s oděvem do jedné masy a téměř všechno ostatní ohledně její osoby bylo také 'strašlivě špatně'. Jenom její pravá ruka, co visela k zemi, unikla plamenům. Kvůli té relativní normálnosti se zbytek jejího těla zdál o to strašlivější.

Kdo jí to provedl?

Neměl jsem čas o tom přemýšlet.

Kotemitsu Madoka visela v hotelovém vestibulu. Visela ze stropu jako lustr. Jak se kývala zezadu dopředu v dokonalé výšce, aby skryla 'diagram na zadní stěně vestibulu ve tvaru trojúhelníku', slyšel jsem křupání. Nejdřív jsem si myslel, že ji pověsili, a tak jsem přemýšlel, jestli by bylo možné ji zachránit. Ale mýlil jsem se. Visela z tlustého háku, co se používal na lov pacifických tuňáků obecných, co vážili přes 200 kilogramů. Měla ho zaháknutý do horní čelisti přesně tak, jak to bylo zamýšleno. Neviděl jsem, kam se hrot toho háku dostal, ale bylo očividné, že jí v hlavě nezůstalo dost míst na původní obsah. Její oči. Obě bulvy měla neuvěřitelně vyboulené. Vypadalo to, jako kdyby je něco tlačilo zevnitř ven. Tvář měla zničenou. Pro náctiletou dívku to byl až příliš tragický osud.

Udělala to ta žena?

Ale bylo to vůbec možné? Bylo to až příliš komplexní. Byla až příliš daleko. Přinejmenším ta dívka s mým strýčkem byla stále ještě naživu, když mě ta žena srazila ze schodů. A pak mě téměř okamžitě následovala dolů ze schodů.

Zamířil jsem pátrat po té ženě. Možná jsem se snažil najít pravdu. Možná jsem se snažil utéct před realitou těch mrtvol. To mě nezajímalo. Ta žena musela mít víc informací než já. Musela. Ať už byla příčinou toho všeho nebo ne, musela vědět víc než středoškolák jako já.

Musel jsem ji najít a přimět ji říct mi, co věděla.

To byl můj plán.

Když jsem se vrátil ke dveřím do kotelny, dveře byly z nějakého důvodu napůl otevřené. Nakoukl jsem dovnitř a spatřil jsem tu ženu zhroucenou v půlce schodiště. Ležela na zádech. Neměla hlavu. Nevypadalo to, že by jí hlavu usekli ostrou čepelí. Ta rána vypadala divně. Nutilo mě to představit si, jak se někdo snažil utrhnout hlavu panence. Jenže se mu to nepovedlo, a tak musel krkem kroutit tak dlouho, dokud nakonec nepovolil. Když jsem spatřil, že jí v pažích a nohách dál cukalo, trochu se mi ulevilo, protože jsem si mylně myslel, že je možná stále naživu. Ale pak mě to zasáhlo.

Jak by mohla být naživu, když neměla hlavu?

Jak by mohla být naživu se vší tou krví, co prýštila z rány?

Když jsem si uvědomil, že její údy se svíjely samy od sebe kvůli rapidní ztrátě krve, nakonec jsem přijal, že byla mrtvá. Přijal jsem to. Ale... co to znamenalo?

Copak ta žena neměla znát pravdu ohledně této situace?

Copak neměla být buď zdrojem celé té situace, nebo přinejmenším člověkem, co jsem znal a co byl nejblíže jádru toho všeho?

Každopádně byla nejméně normálním člověkem ze všech lidí, co jsem znal.

Ale nebyla na samém vrcholu.

'...Co můžu doufat, že udělám?'

Na mysl mi vytanula ta základní otázka. Nezáleželo na tom, jestli jsem znal pravdu nebo ne. Pokud jsem věděl, že co nevidět udeří tajfun, mohl jsem udělat něco, abych změnil jeho směr? Nebyl jsem nic víc než středoškolák. Nemohl jsem dělat nic než pověsit Teru Teru Bouzu. Bylo možné, že někdo se skutečnou autoritou by mohl vyslat bombardér, co do vzduchu rozpráší určité chemikálie, aby se fyzicky změnil atmosférický tlak. Ale pro někoho jako já to nebylo nic než fantazie. Byla to jenom historka. S realitou, které jsem musel čelit, to nemělo co dělat. Nebyl jsem v postavení, kdy jsem mohl vůbec vědět, jestli se dalo něco udělat. O to méně, jestli bylo možné provést specifickou metodu.

Jenom ti, co se pustili do pronásledování, potřebovali znát pravdu.

A já jsem v té pozici nebyl.

Nemohl jsem doufat, že s tou informací budu moct něco udělat. A bylo méně pravděpodobné, že mi jakákoli informace, co získám, poskytne detailní náhled na situaci. To by mi spíš zúžila celkový náhled a zabránila by mi mít přehled o celkové situaci.

Bylo možné, že mou pozici nejlépe vystihoval termín „oběť”.

Než jsem našel svého strýčka, všechny smysly jsem měl už otupělé. Byl v jednom z pokojů pro hosty. Neměl jsem ponětí, jestli to byl jeho pokoj nebo ne. Obě nohy měl uťaté a krk měl nešikovně zachycený na rozbitém okně. Pomalu a postupně ho uškrtili. Normální oběšení poskytlo rychlou smrt kvůli tlaku na krkavici a zničení šíjových obratlů, ale on takové štěstí neměl. Jeho smrt byla bolestivá. Když by si tělo podpíral koncovou částí uťatých nohou, zajistil by si nepatrný průchod vzduchu, což by mu získalo 10 až 15 minut bolestivého zápolení... ale já přišel o vyrovnanost, která byla třeba, abych něco takového vymyslel.

Mysl se mi začínala hroutit.

Cítil jsem, jak se hroutila.

Samotný počet vražd a těl by po sobě měl nechat nějaké to vodítko, ale já jsem nic nedokázal vymyslet. A i kdyby se tu dalo najít nějaké vodítko, to byla práce pro detektiva. Ten nedostatek jakéhokoli zdroje informací byl tak náhlý, že jsem nedokázal ani začít přemýšlet o nějakém hledání dalších nápověd.

Co se stalo s ostatními hosty?

Co se stalo s ostatními pracovníky?

Nebyl jsem dost klidný na to, abych všechny ty otázky promyslel. Začal jsem dýchat přerývaně. Mysl mi nepracovala správně.

'Naprosté vyhlazení. Naprostý masakr. Kolik času uplynulo od toho incidentu v restauraci? Žil jsem zhruba jedno desetiletí a půl. Pokud v životě existovala skrytá nebezpečí takových rozměrů, jak se mi podařilo žít tak dlouho?'

...Počkat.

„Něco mi pořád vězí na mysli... Copak to je?”

Kde už jsem ten pocit měl? Na tom řetězci slov, co mi proběhl hlavou, jsem cítil něco podivného.

'Kolik času? ...Ne, to nebylo ono. Restaurace? ...Ne, to taky ne. Ach, správně. Můj celkový dojem z celé situace.'

'Naprosté vyhlazení.'

'Naprostý masakr.'

Tyto termíny nebyly přesné. A ne prostě proto, že jsem já přežil. Unikl ještě někdo jiný. Tohle nebylo naprosté vyhlazení, ani naprostý masakr. Přinejmenším tu byl ještě někdo další, koho jsem ještě nezkontroloval.

Ano.

Správně.

„...Zashiki Warashi...?”

Trhliny toho podivného pocitu se šířily. Nezapadalo to do sebe. Nebylo to prostě tím, že tu Zashiki Warashi nebyla. Například jsem si nedokázal vybavit pořadí, v jakém se ty tragédie přihodily. A co krev? Začala časem zasychat? To by mi mělo říct, v kterém pořadí ta těla vznikla. A přesto jsem stále neměl ponětí. Copak u každé té scény nekapala krev jako v nějakém filmu nebo seriálu?

Začal jsem mířit zpět, odkud jsem přišel.

Chtěl jsem si zkontrolovat, jestli to, co jsem viděl, bylo stále na stejném místě.

Ale pak...

Někdo mě hrubě udeřil do pravého ramene.

Myslel jsem si, že se mě někdo za zády snažil zastavit.

Ale mýlil jsem se.

„Hej, jsi v pořádku?”

Ten ženský hlas přišel přímo přede mnou.

Hlas, co patřil té ženě, co měla být mrtvá.

-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>