KY - kapitola 66

Kapitola 66 – Záchrana po pochopení situace

Pro Lorena a Klause bylo největší prioritou něco provést s těmi slizy, co je pronásledovali.

I když byli trénovaní nebo měli moc Nadání, byli jenom lidé a nedokázali uniknout hranicím únavy. I když se mohli pohybovat dlouho, nebylo to navěky. A oba věděli, že se nakonec unaví a že je spolknou slizové, co je pronásledovali.

„Klausi. Jdi je trochu posekat. Já mezitím ponesu Ange.”

„Chceš, abych se tam šel zabít?!”

„To nic. Věřím ti.”

„Já nevěřím té tvé nepodložené důvěře!”

Loren si myslel, že by to možná zvládl, ale podle toho, jak to Klaus odmítl, se zdálo, že jeho Vzpruha nebyla tak praktická, aby dokázala převrátit drtivé množství.

„Není to tak užitečné, jak jsem si myslel.”

„Pomýšlet na to, že bys s tím něco zmohl jen mečem, je směšné!”

Loren si pomyslel, že když bude křičet, akorát se unaví rychleji a zkrátí se tím čas, než ho slizové dohoní. Ale uznal, že to on ho k tomu přiměl, a tak se rozhodl nic neříct.

Dál běželi, ale poté, co párkrát zahnuli za roh a proběhli pár rovnými chodbami, si uvědomili, že už za sebou necítí ten nátlak.

Mírně zpomalili a ohlédli se a spatřili, že to zdrcující množství slizu zmizelo.

„Jsme zachránění...?”

„Cože? Jak? Tedy pokud jsme v pohodě, měli bychom být šťastní, ale...”

Kvůli tomu, že se záchrany dočkali příliš brzy a tak najednou bez povšimnutí, měl Klaus podezření, že se jim do cesty možná připlete něco horšího. A začal se rozhlížet.

Jak se Loren připravil na cokoli, co mělo dál přijít, byť tu situaci nechápal, objevila se před ním Shayna.

'Je to v pořádku. O slizy jsem se postarala,' řekla Shayna hrdě v touze po chvále.

Loren si nebyl jistý, co dělat jiného, než v duchu ocenit její úsilí. Když požádal o vysvětlení, Shayna evidentně použila svou moc Krále Neživota a zachránila je tak před vlnou slizů.

'Použila jsem na slizy drén energie a oslabila je k smrti.'

Slizové byli velmi podřadná a prostá stvoření.

Pokud se jich seskupilo mnoho, samozřejmě se stali hrozbou, s kterou se nedokázali vypořádat ani Loren a Klaus. A něco takového zrovna zakusili, ale jednotliví slizové nebyli vůbec silní.

Shayna z každého z nich po troškách vysávala život, aby si toho Lapis nevšimla, a vyhladila je.

Účinky se neprojevily okamžitě, protože jich bylo příliš mnoho. Takže i když jich spousta zemřela, nebyl v tom moc rozdíl. A nemohla svou moc zesílit kvůli Lapisiným ostrým smyslům.

‘Nemůžu to dělat často. Onee-san si toho téměř všimla.’

Kdyby Lapis přišla na to, že v jeho těle přebývalo astrální tělo Krále Neživota, ani Loren, ani Shayna neměli ponětí, co by udělala.

Měli pocit, že z povinnosti kněžky by se pokusila Krále Neživota vypudit. Nebo by se možná poddala své zvědavosti a začala by na Lorena nahlížet jako na cíl pozorování. Nebo by to mohlo být něco naprosto jiného. Ale každopádně věděli, že by to nebylo nic dobrého. A tak si oba dávali pozor, aby si ničeho nevšimla, neboť nechtěli, aby na to přišla.

Loren jí připomněl, aby si dávala pozor, a pak otevřel pusu a snažil se ostatní přesvědčit o opaku.

„Možná si někde našli jinou kořist?”

„Nebyli by to potom studenti? Musíme jim pomoct...”

„Snažíš se znovu upoutat pozornost slizu tím, že se tu budeš zbrkle pohybovat?”

Loren zastavil Klause, co postavil Ange na zem a začal se vzdalovat. A ačkoli se tvářil ustaraně, věděl, že měl Loren pravdu, a přestal se snažit odejít.

„Tak co budeme dělat?”

„Ze všeho nejdřív určíme naší lokaci. Když se tu porozhlédneš, tak to za nějakou dobu zjistíš, ne?”

„Jo, tak začněme tím.”

Klaus a Ange dostali mapu, neboť byli také proktoři.

Klaus rozložil svou mapu a dal se do kroku, Loren ho následoval.

Ange se svým tělem problém neměla, a tak mohla jít po svých, neboť ta hrozba slizů už pominula. Ale Lapis měla protetické údy a stále se jí nepohybovaly, takže se stále tiskla Lorenovi k zádům. Ale nebylo možné, aby to mohli Klausovi a Ange říct.

„Tvoje kněžka je zraněná?”

„Neboj se, jsem tu, protože chci.”

Lapisina odpověď na Klausovu otázku byla nepřátelská.

Možná to bylo v reakci na to, jak byl Klaus kolem žen bezstarostný. Loren se usmál a pomyslel si, že tohle byla ta takzvaná nepřístupnost, ale Ange se zamračila a zahlížela na Klause.

Stále následovali Klause, co se nervózně usmíval a zrychlil, aby unikl Angenimu ošklivému pohledu. Ovšem za chvilku ukázal na jedno místo na mapě.

„Jsme přímo tady.”

Loren si nemohl pomoct a pochyboval o jeho rychlém nalezení jejich nynější lokace. Vlastně si nemyslel, že by to Klaus dokázal určit.

Ale když se dali do pohybu, chodby se shodovaly s tím, co bylo na mapě. Což znamenalo, že Klaus vskutku věděl, kde byli, a Loren se na něj překvapeně podíval.

„Není to žádná věda. Když jsem byl student, mnohokrát jsem tady dole byl.”

„Tohle je poprvé, co jsem kdy rád, že jsi se mnou.”

„To ve skutečnosti nebyl kompliment, že?”

Když Loren řekl Klausovi, že na něm nebylo nic, kvůli čemu by mu mohl složit kompliment, zdálo se, že to Klaus věděl, neboť beze slova pokrčil rameny.

Jelikož teď znali svou lokaci, každopádně se nemuseli bát, že se ztratí, neboť na mapě byla zaznačená lokace schodiště.

Loren a Klaus se o studenty vážně báli, ale kdyby se je pokusili jít hledat, akorát by se tím vystavovali nebezpečí. A tak se soustředili na schodiště na desáté podlaží. Usoudili, že by se měli vrátit na povrch a nejprve řediteli vysvětlit situaci.

Klaus se najednou zastavil, přiložil si ruku k uchu a bedlivě poslouchal.

Zatímco se Ange ptala Klause, co dělal, Loren a Lapis zaslechli to, co Klaus.

„Slyšel jsi to?”

„Znělo to jako hlas člověka... ale tady dole jsme jenom my, ne?”

„Jo, takže to znamená, že to je s největší pravděpodobností nějaký student. Takže...”

„Půjdeš to zkontrolovat, že? Jen do toho, ale dávej pozor na mapu, dobrá?”

Klaus byl obecně dobrý člověk.

Proto ho štvala neupřímnost a nedokázal být chladný k lidem, co k němu přilnuli.

Ale na druhou stranu pokud se neustále pokoušel o každého, kdo k němu přilnul, nebyl nic jiného než mizera bez zásad. Ale pokud s tímhle jeho rysem Ange něco svede, Loren začínal věřit, že by se z něj mohl stát celkem slušný člověk.

V této situaci se chtěl Loren co možná nejdřív dostat z kobky, ale věděl, že jelikož Klaus zaslechl člověka, co by mohl být student, nemohl jen tak odejít.

„Díky. Mám plné ruce práce jen s tím, že se snažím ochránit Ange.”

„Já mám napilno už jen s Lapis, takže ode mě moc nečekej.”

„Copak nebudeme moct zvládnout ještě jednoho nebo dva další lidi, když spojíme síly?”

„Uvědomuješ si, že v podstatě říkáš, že jsi ochotný tady nechat pět nebo šest studentů ze sedmi, že?”

„To...”

Klaus začal rozmýšlet o Lorenových slovech, ale Loren už přemýšlel o tom, že se nedalo nic dělat, když tu pár z nich nechají.

Pokud bude moct, pomůže, ale pokud by se sám vystavoval nebezpečí, bylo zbytečné ostatním pomáhat.

„Co takhle kdyby ses tím trápil později a teď šel zkontrolovat ten hlas...”

Určit lokaci zvuku v kobce bylo obtížné.

Jednak si nebyli jistí, odkud ten zvuk vycházel, neboť se odrážel od zdí. Ale i v samotných zdech se odrážel aspekt kobky. I když jste slyšeli zvuk, mohl přicházet z druhé strany zdi.

Ale jak se pohybovali na základě křiku, který neustále slyšeli, podařilo se jim dostat až k místu, odkud ty zvuky pocházely.

A tam Loren a ostatní spatřili Parme, co měla slzy na krajíčku a byla až po paže vnořená do průhledné stěny.

Svoje blonďaté natočené copy měla rozcuchané a chapadla, co vyrašila z průhledné stěny, se ji snažila naprosto vtáhnout dovnitř.

Parme se z toho snažila dostat, ale jelikož se neměla čeho a jak držet, její zápolení bylo marné. A pomalu ji to vtahovalo do zdi.

„Parme!”

Když na ni Klaus zavolal, Parmina uslzená tvář se na okamžik rozzářila, ale pak okamžitě zakroutila hlavou a zastavila ho, aby blíž nechodil.

„Prosím, ne, Klausi! Jen mě tu nech a zachraň se!”

„To nemůžu!”

„Mě už není pomoci. Jakmile mě to pohltí, nebudu mít jak uniknout. To, co už pohltili, už pojídají... Pokud mi chceš prokázat laskavost, spal ten sliz společně se mnou!”

„Ale...”

V případě, kdy bylo zřejmé, že se oběť nedala zachránit, se dalo považovat za akt milosrdenství je spálit spolu se slizem.

Cítit, jak to člověka pomalu rozežíralo, a nakonec se udusit. To byla drsná smrt a Parme tak nechtěla zemřít. Ale Klaus neměl odhodlání ji spálit, zatímco byla stále při vědomí.

„Pokud to nedokážeš, odejdi, prosím. Nechci, aby někdo viděl, jak mě ti slizové pojídají,” řekla Parme, protože věděla, že bude brečet a vzlykat a hanebně prosit o život.

Ale Klaus se svojí povahou ji tam nemohl nechat.

Když k ní přišel, aby se ji pokusil vytáhnout, ze zdi se vynořilo víc chapadel a začalo se po něm natahovat.

„Sakra... Nemůžu se ani přiblížit...”

„Hej Klausi, dohlídni mi chvilku na Lapis.”

Loren usoudil, že přinejmenším dokáže stát na místě, a tak ji spustil na zem a dal jí pochodeň, co držel. Poklepal Klause po rameni a řekl mu, aby ustoupil. A pak přešel k místu, kde Parme vězela.

Chapadla se po něm samozřejmě natáhla jako po Klausovi, ale Loren se jim ani nesnažil vyhnout a dovolil, aby se kolem něj ovinula. Pomalu se natáhl k Parme, co jej omráčeně sledovala, a popadl ji za zátylek.

„Cože? Prosím...?”

„Jedna, dvě...!”

Spolu s tím výkřikem Loren vlil do paží sílu a silou vytáhl Parmino tělo ze stěny.

V té chvíli se mu k uším doneslo trhání, ale nevěnoval tomu pozornost a hodil ji za sebe k ostatním. A pak v klidu odtrhl chapadla, co měl ovinutá kolem těla. A v klidu se vrátil zpět k nim.

„Věděl jsem, že jsi silný, když používáš ten velký meč, ale... tohle je neuvěřitelné.”

„S dostatečně dlouhým tréninkem to zvládne každý.”

Klaus rychle kroutil hlavou a řekl mu, že to nemůže být pravda. A Loren přemýšlel, jestli to tak vážně bylo.

Jak se Klaus začal radovat, že zachránili jednoho ze studentů, Parme, kterou Loren hodil na zem, ze sebe vydala ostrý výkřik.

Když se po ní Loren a Klaus podívali a přemýšleli, co se děje, spatřili Parme, co seděla na podlaze s tváří rudou a se slzami v očích. A pažemi si zakrývala hruď. Byla téměř naprosto nahá.

Ti dva se obrátili zpět ke zdi, kde byla Parme uvězněná, spatřili její roztrhané oblečení a spodní prádlo, co se tam vznášelo, a pochopili situaci.

„Takže to bylo to trhání, co jsem předtím slyšel.”

„Už to bylo rozežrané, takže to nebyla tvoje chyba.”

Jak skončili s touto konverzací, podívali se po dívkách, jako kdyby chtěli, aby jim to odsouhlasily. Ale jakmile se Loren otočil, letěla k němu rozžatá pochodeň.

Ange svou hůl hodila po Klausovi a zasáhla ho přímo do tváře, takže se sehnul bolestí. Lorenovi se tu pochodeň podařilo chytit, odvrátil se od dívek a začal pálit tu stěnu ze slizů.

-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>