DM - kapitola 240

Kapitola 240 – Večeře a osobní konexe (2)

Tady Satou. V hrách jste často měli předmět, co jste potřebovali k úkolu, co jste zrovna přijali. Jelikož v MMO cestování nějakou dobu trvalo, mám pocit, že bylo lepší sebrat ten předmět ještě před začátkem úkolu.



Zrovna když měl čajový dýchánek skončit, objevil se markýz Ashinen. Měl dobrou náladu.

„Zdravím vás. Hádám, že ten člověk támhle je rytíř Pendragon, že?”

„Je mi ctí se s tebou setkat, excelence markýzi.”

Jen co mě markýz spatřil, jeho výraz ztvrdl, a tak jsem ho naschvál pozdravil zdvořile.

Moje problémy s ním byly triviální.

Začalo to tím, že jeho kočár odřel jiný kočár, co ho předbíhal ve frontě při vstupu do Obchodního města. Udělali ze mě sudího duelu mezi starým šlechticem nižšího řádu, co předbíhal, a markýzem. Výsledkem bylo naprosté vítězství markýzova zástupce, ale svůj meč nestáhl ani poté, co jsem vyhlásil vítěze. A kdyby to tak šlo dál, starý šlechtic by zemřel, a tak jsem to zarazil. Markýz měl od začátku v úmyslu prolít krev svého kolegy šlechtice a zdálo se, že vůči mě, co to zarazil, choval zášť.

Ten člověk, co měl u něj takový vroubek, za ním přišel a přinesl mu jako dar drahou Zlatou sošku nahé ženy. Z jeho pohledu to pravděpodobně vypadalo jako šlechtic nižšího řádu, co se přišel omluvit a naklonit si ho.

Markýz si zlehka odkašlal a znovu nasadil úsměv, jako když do místnosti přišel. Pak můj pozdrav oplatil.

„Omlouvám se za svou nepřítomnost minule, i když jsi tak výlučně přišel. Přijal jsem ten předmět, co jsi tak laskavě připravil. Bylo to celkem pěkné.”

„Je mi ctí.”

Možná by bylo lepší, kdyby to místo nahé ženy byl nahý muž, ale stejně to pravděpodobně smění za peníze.

„Jen tak mimochodem, pane rytíři. Mám v plánu vně Labyrintového města postavit stadion ke Krysím závodům, co kdybys do toho zainvestoval.”

„To je celkem zajímavé.”

Nikdy jsem o žádném krysí závodě neslyšel, bylo to něco jako koňské dostihy? Zajímalo mě to ne kvůli investicím, ale spíš jsem se obával, že se mnoho lidí zničí, pokud se na místě jako toto Labyrintové město rozšíří hazard.

Než jsem mohl markýzovi dát tuto radu, markýza mu vyhubovala.

„Mužské řeči si nech na později. Teď si máš vychutnávat čaj a zábavné zkazky.”

„M-moje milovaná Reter, nebuď tak nahněvaná. Rytíři Pendragone, o té investici si promluvme později.”

Odešel z místnosti, aniž by domluvil. Musela se mu nahromadit práce, neboť se půl měsíce vyhýbal svým oficiálním povinnostem.




Když z čajového dýchánku všichni odešli, markýzina služebná na mě zavolala a zavedla mě do jiného salónku.

Byly tam markýza a manželka baroneta Dyukeliho.

„Hoshes, nechceš se sira Pendragona na něco zeptat?”

„A-ale...”

Markýza tlačila na váhající paní Hoshes – manželku baroneta Dyukeliho. Vypadalo to, že to byla markýzina sestřenice. Paní Hoshes vážně váhala, jestli to má říct, ale postupně začala mluvit, jak na ni markýza vedle ní dorážela.

Začala a přestala mluvit a když dokázala mluvit plynně, bylo to něco takovéhleho.

„Sire Pendragone, procestoval jste různé regiony, že? Znáte Vodu života?”

„Voda života, co znám já, je jeden druh alkoholu, ale jakou věc hledáte?”

Po mých slovech se jí rozšířily oči. Pak je sklopila a začala mluvit o Vodě života.

„N-není to alkohol. Je to zázračná medicína, co působí na všechny nemoci.”

„Zeptaly jsme se na to našeho známého učence, ale dostalo se nám akorát sužující historky, jak je to rosa z duchovního stromu, co sahá do nebes. Nebo voda, co odtála z kamene mudrců. Pane rytíři, když jsi tak znalý, nevíš o tom něco?”

Markýza její historku doplnila, možná ji paní Hoshes rozčilovala. Prohledal jsem materiál v inventáři, ale nebyla tam žádná položka, co bych mohl použít. Ale měl jsem nějaké to ponětí o [Duchovní stromě, co sahá do nebes], nebo [Kameni mudrců].

Příště je požádám, aby mě představily tomu svému známému učenci.

Našel jsem několik receptů, co působí na všechny nemoci, ale na každý z nich byl potřeba materiál ze stromu světa a kamene mudrců.

Jak se dalo čekat, kdybych jim to poskytl, místo původu by bylo příliš nebezpečné.

„Omlouvám se, ale nikdy jsem o takové zázračné medicíně neslyšel. Ale také se sám zabývám nějakým tím mísením. Možná bych vám mohl nabídnout nějaké rady, pokud bych jen věděl, co to je za chorobu.”

„Slyšel jste o Goblinní nemoci? Je to záhadná nemoc, co se šíří jen mezi šlechtou a bohatými kupci—”

Zatímco jsem poslouchal, co říkaly, podíval jsem se na knížky v inventáři pomocí vyhledávací kolonky v menu. V alchymických knihách, co jsem získal ve vévodském hlavním městě, bylo pár podrobností ohledně Goblinní nemoci. Většina toho bylo to, o čem paní mluvila. Zdálo se, že to byla nevyléčitelná nemoc, na kterou nezabíraly žádné magické lektvary. Ale i když byla nevyléčitelná, nezdálo se, že by byla smrtelná. Zdálo se, že jste postiženého člověka nemohli nechat samotného, neboť byl upoutaný na lůžko.

Ale byl tu jistý dokument, v kterém se psalo, že se takový člověk mohl vyléčit, když se mu podalo velké množství čerstvé zeleniny. Psalo se tu, že to byl jen falešný ničím nepodložený názor, ale pokud ta nemoc vznikala kvůli nedostatku vitamínů, bylo možné, že se postižený člověk vyléčí, pokud sní hodně čerstvé zeleniny.

Ty dvě se tomu vyhýbaly, ale tou Goblinní nemocí pravděpodobně trpěl churavý syn paní Hoshes.

„Mluvil jsem s jedním skvělým doktorem ve vévodském hlavním městě, co—”

S tímhle úvodem jsem zmínil, že by se mělo sníst hodně zeleniny. Mohl bych jim vyrobit zázračné léčivo, aby mi byly zavázané, ale nelíbilo se mi k tomu využít churavé dítě. A tak jsem jim řekl druhé nejlepší řešení.

„Vyléčí se po něčem takovém?”

Paní Hoshes byla stále jen napůl přesvědčená, ale zdálo se, že se rozhodla to vyzkoušet. Také jsem slíbil, že se zeptám svých známých ve vévodském hlavním městě, jestli by mohli získat zázračné léčivo.

Syn se pravděpodobně vyléčí jen díky té dietě, ale využijme toho, kdyby to vedlo k nějaké nepravděpodobné možnosti.




Zrovna když jsem usoudil, že bylo na čase se zvednout, neboť náš hovor skončil, do místnosti vtrhla služebná.

„Stala se strašná věc. Její výsost princezna nikde není!”

„Není v Geritzových komnatách?”

I když markýza vypadala nespokojeně, akorát služebnou mírně pokárala a pak se jí takhle zeptala. Možná to bylo proto, že před hostem nechtěla služebnictvu hubovat.

„T-totiž... ani pan Geritz není ve své komnatě.”

„To nemůže být pravda, aby Geritz nebyl ve své komnatě!”

Myslím, že na tom jejím překvapení bylo něco špatně. Uznat, že její vlastní syn byl hikikomori, bylo trochu kruté. Otevřel jsem mapu a zkusil jsem vyhledat princeznu a pana otylého, ale nezdálo se, že by byli v Labyrintovém městě.

„Její výsost princezna touží být průzkumnicí. Možná vešla do labyrintu?”

Markýza na má slova odpověděla: „To nemůže být pravda.” Zdálo se, že došla ke stejnému závěru. Nakázala služebné, aby zašla do gildy průzkumníků.

Napadlo mě, že bych po těch dvou pátral v labyrintu, ale bohužel jsem nemohl, protože jsem si je neoznačil.

Mapa byla dost dobrá, že byla téměř všemocná. Ale po pravdě řečeno měla svá omezení. Jakmile se člověk objevil na seznamu mapy, jeho informace se v reálném čase obnovovaly. Tedy dokud nevyšel mimo mapu. A to se automaticky provádělo, kdykoli jsem si mapu prohlížel, i když jsem na té mapě nebyl. Ale pokud jsem na stejné mapě jako dotyčný a ten dotyčný vyjde z mapy a pak se vrátí, znovu se objeví na seznamu. Ale když v tom konkrétním okamžiku nejsem na mapě, nezobrazuje se na seznamu.

Jedinou výjimkou je označení. Dokážu vypíchnout pozici označených lidí, pokud jsou na mapě, kterou znám.

Během počáteční fáze hry si můžete označit jenom jednoho člověka a to se dalo donekonečna navyšovat koupí prémiového obsahu. Zdálo se, že v mém případě jsem se nacházel v debugovacím módu, neboť počet označení nebyl omezený – tedy nebylo to omezené a tak, ale pokud si bez rozmyslu označím příliš mnoho lidí, bude těžké mapu kontrolovat. A tak jsem si označil jen důležité lidi a blízké přátele.

A proto byla momentální lokace těch dvou lidí neznámá.

Nevěděl jsem, jestli byli v labyrintu nebo vně města, ale nemyslel jsem si, že by ti dva měli nějaký důvod jít ven mimo město. Takže s největší pravděpodobností byli v labyrintu.

Než jsem vůbec mohl promluvit, markýza mě požádala, jestli bych mohl zkontrolovat okolí vchodu do labyrintu. Ochotně jsem se toho chopil, neboť jsem přesně to chtěl.

Zrovna v té chvíli jsem od Arisy, co byla na výpravě v labyrintu, urgentní hovor. Po pár hláškách, jako kdybychom byli na telefonu jako vždycky, šla rovnou k věci.

[Zachránily jsme nějaké mladší šlechtice, na které zaútočila skupina ztracených loupežníků, ale kvůli tomu šoku z útoku nemůžou vstát, víš? Takže pokud jsi pořád u markýzy doma, mohl bys přivést pár vojáků a vyzvednout nás?]

Skončilo to hned, jen co jsem tu misi přijal. Bylo to až příliš rychlé. Zdálo se, že princezna a druhý markýzin syn byl mezi tou mladou šlechtou.

Řekl jsem Arise, že se tedy setkáme, a ukončil jsem hovor.




Podle Arisy to bylo sedm mladých šlechticů včetně princezny a pana otylého, a tak jsem si od markýzy vypůjčil 10 místokrálovských vojáků a šel jsem do labyrintu. Původně bych měl o svolení žádat markýze, ale zdálo se, že ho nemohli kontaktovat, neboť někam šel.

Když jsem zapátral na mapě, byl ve vile, co se nacházela ve čtvrti potěšení, takže tam musel zajít, aby svému milenci donesl suvenýr.

„P-pane rytíři, n-naší hlavní povinností je strážit město, takže jen z-zřídkakdy chodíme do labyrintu.”

„To nic, boj nechte na mě a tady na mojí služebné, takže se nebojte.”

Zatímco vojáci běželi za kočárem, kapitán, co byl mezi nimi, takhle koktal. Vážně jsme nejeli rychle, takže jim musel chybět trénink.

I když u vchodu do labyrintu došlo k menšímu problému, vojáci nakonec mohli vstoupit, i když neměli certifikát průzkumníka. A to díky štítku z rudého železa, co jsem měl já a Lulu.

Jakmile jsme vstoupili do labyrintu, okamžitě jsem aktualizoval mapu. Zdálo se, že Arisa a ostatní byli v Oblasti 11. Kontaktoval jsem Arisu magií Telefon.

Nebyla s nimi jen mladá šlechta, kterou zachránily, ale také 20 ztracených loupežníků, co zajistily. Momentálně byly pod útokem 50 ztracených loupežníků, co se snažili osvobodit ty zajaté, takže se zabarikádovaly v malé místnosti dál v chodbě.

Lulu z Magické brašny vytáhla malé příruční zrcátko a já ho použil a jako zástěrku jsem aktivoval magii Signál. Ostatní na to pravděpodobně budou nahlížet jako na nějaký magický předmět komunikačního typu. Když jsem si s Lulu chvilku šeptal, promluvil jsem na pana kapitána:

„Obdržel jsem zprávu od našich společníků. V Oblasti 11 viděli ženu oděnou jako princezna. Okamžitě zamířili tam, takže bychom tam měli také vyrazit.”

Jeden z vojáků zakřičel: „To je oblast rytířů zabijáků!”

Ale pan kapitán je tichým hlasem přemluvil, aby byli zticha, a tak jsme se dali do pohybu. Měl jsem pocit, že byl pobledlý, jestlipak byl v pořádku?

Pokračoval jsem chodbou, zatímco jsem se svižně vypořádával s netvory, na které jsme narazili. A to oblázky ze země a svým elfím mečem. Pohyboval jsem se akorát klusem, ale vojáci zaostávali. Jelikož mě i Lulu řádně následovala, jako vojáci by se měli stydět.

Když jsme prošli první částí, předstíral jsem, že znovu používám ten komunikační magický předmět, a ohlásil jsem informace, abych je navnadil: „Pane kapitáne, obdržel jsem zprávu od svých společníků. Zdá se, že princeznu úspěšně ochránili. Ale zrovna teď jsou pod silným útokem ztracených loupežníků.”

„To je strašné! Pospěšme si.”

Dal jsem vojákům, kterým došel dech, vypít magické lektvary na obnovu staminy a pak jsme se znovu vydali vpřed.

-----------------------------------------------

~ V Satouově podání by to skončilo asi takto: přijal jsem misi, dokončil jsem misi. Hračka. A tak příští kapitola bude z pohledu jiného člověka... ~ 

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>