ZW - kapitola 52

Část 15 (Jinnai Shinobu)

Stalo se to naráz.

Trvalo mi pár sekund, než jsem pochopil, co se přímo před mýma očima stalo.

Než se mé mysli podařilo pochopit situaci, pracovník jménem Matsukai už byl na zemi a ze strany v krku měl zabodnutou stříbrnou vidličku. Nebyla to tak nebezpečná zbraň jako nůž nebo sekáček na led, ale jasně byla zabodnutá do velmi nebezpečného místa.

„Co-co-cože?! Co to kruci děláš?!”

„Nebuď tak rozrušený, chlapče. Tohle s tebou nemá co dělat.”

Teprve pak jsem slyšel, jak na podlahu spadla židle, na které ta žena seděla. Všechny ty počiny od toho, jak vstala ze židle až po dokončení útoku, provedla jediným pohybem. Byla rychlá. Ohromně rychlá. To byla gepard nebo tak něco?!

Ta žena už nám nevěnovala žádný další pohled a shlédla na pana Matsukaie, co měl v krku stále zabodnutou vidličku.

„Dobrá, Matsukaii Hiroshi číslo 2. Co děláš tady na venkově? Jelikož používáš tohle jméno, předpokládám, že prostě nesestavuješ akorát Paket. Jakou má s tímhle spojitost Saishi Kajin? Jsou tu vlastně vůbec?”

„...”

„Mluv se mnou. Dopřej mi trochu té komunikace, prosím. Zařídila jsem, abys na to měl dost síly. Pokud pohnu zápěstím, jako kdybych si na vidličku natáčela těstoviny, můžu ti nervy a tepny roztrhat na kusy. Já jsem Hishigami Mai. Vážně si myslíš, že přede mnou dokážeš mlčet?”

Pan Matsukai se z nějakého důvodu usmíval, i když se ho ptala na ty nesmyslné otázky. Bylo možné, že pro něj nebyly nesmyslné.

V další chvíli Matsukai trhl tělem, jako kdyby mu jím projel elektrický proud vysokého napětí, a z úst mu vytekla tmavě rudá krev.

„T-tos ho zabila?!”

„Měl nějaký způsob, jak spáchat sebevraždu. Ale nebyla to ta metoda, co voní po mandlích.”

Ta žena nespokojeně mlaskla, vytáhl tu smrtící vidličku a ovinula ji ubrouskem, co vzala nedaleko. Možná se snažila si s sebou vzít důkazy. Celá ta situace mě naprosto omráčila a nedokázal jsem odvrátit pohled od pana Matsukaie, co bez pohybu ležel na zemi.

Bylo možné ho ještě zachránit?

V seriálech a filmech jsem hodně viděl věci jako CPR, ale...

„Ne, ani se o to nepokoušej. Řekla jsem ti, že měl připravené prostředky, ne? Pokud ho teď políbíš, akorát se ti z úst nakonec vyřine krvavá pěna.”

Ta situace byla už tak dost šokující, ale atmosféra kolem té ženy byla ještě strašlivější.

Byla na tohle zvyklá.

Díky jejímu výrazu bylo jasné, že tohle nebylo poprvé, kdy viděla mrtvé tělo. Vlastně to vypadalo, že vytvořila tolik mrtvých těl, kolik normální člověk obdržel kartónových krabic s věcmi koupenými online a plastikovými taškami ze supermarketu. Nebyla normální. Prostý vrah by byl už tak dost špatný, ale ona byla 2 nebo 3 úrovně nad tím.

Chvěl se mi jazyk.

Jak se mi svíjel v ústech, jen stěží se mi podařilo ze sebe dostat tato slova:

„Ne... hýbej se.”

„Proč?”

Myslel jsem si, že se ptala, proč by měla dělat, co říkám.

Ale mýlil jsem se.

„'Proč si myslíš, že tu máš nějakou kontrolu?'”

„?!”

Pochopila něco ohledně toho strachu, co jsem pociťoval. Ovíjel se kolem mě a držel mě na místě, ale ona to přijala, jako že to je normální.

„Říká se, že zvědavost zabíjí, ale smysl pro spravedlnost dokáže zničit národy. Já to zažila, takže vím, o čem mluvím. Neříkám, že to je nezbytně špatné, ale nenech se tím ovládat. To může mít horší výsledky než děcko, co má za kalhoty zastrčený revolver.”

Ta žena vykročila ke mně.

Rozdrtila mé patetické varování pod nohama.

Překročila jisté hranice.

Pohnul jsem se vzad, jako kdyby mě odpuzovala jako magnet. Pak jsem se otočil, abych mohl Zashiki Warashi a Madoku vzít s sebou do—...

„J-jsou pryč?! Ty dvě...!!”

S největší pravděpodobností už prchly z restaurace. Na tom nezáleželo. Nedokázal jsem se ani naštvat, že mě opustily. Místo toho se mi ulevilo, že jsem se zbavil toho břímě. Nohy se mi zamotaly a já jsem napůl vyběhl a napůl se vypotácel z restaurace.

Když jsem vběhl do chodby, zahlédl jsem Zashiki Warashi a Madoku, co stály trochu dál od nás.

„Vy jste neutekly?!”

„O čem to mluvíš, Shinobu? To ty jsi neodpověděl, když jsme na tebe volaly.”

'Celou dobu?'

'Jak dlouho to trvalo? Sekundy? Minuty?'

'A kdy to začalo? Když se kolem mě ovinul strach a abnormalita té ženy? Nebo od chvíle, kdy jsem spatřil, že toho pracovníka bodla?'

Když jsem o tom přemýšlel takhle, uvědomil jsem si, že bych pravděpodobně měl být věčný, že se tu zdržovaly tak dlouho, když sem mohl každou chvíli přijít vrah.

Madoka na mě zavolala, v tváři byla strašlivě bledá.

„C-co teď budeme dělat?”

„Do pokoje! Vy dvě se dostaňte do nějakého hotelového pokoje! Madoko, zůstaň se Zashiki Warashi! Možná není smrtící, ale pořád to je youkai. Není tak snadné ji zabít!!”

Pochyboval jsem, že ta dívka v rudé yukatě bude v boji co k čemu, a zdálo se, že ta nestandardní žena dokázala bez potíží zabít dokonce i smrtící youkai, takže jen stěží jsem díky tomu měl klid na mysli. Nemohl jsem vymyslet žádný plán a nemohl jsem na ni zaútočit z nějaké mezery nebo slepého místa. Zdálo se, že ten strach, co ve mně ta žena vyvolala, naprosto zničil samotné předpoklady a prostředí, co bylo třeba k vytvoření strategie.

Zashika Warashi z nějakého důvodu nadmula hruď pýchou a řekla: „V bitvě ode mě nic neočekávej.”

„Ani já nemám v plánu bojovat. Pochybuju, že bych s tím něco zmohl. Musím zavolat policii. Buď to, nebo říct ostatním pracovníkům, co se stalo. Jen to prostě musím předat nějaké větší síle. Zaměřila se na nás, protože jsme jediní svědkové. Musíte zůstat zavřené v pokoji, dokud to nepředám někomu dalšímu!!”

Slyšel jsem kroky.

Vycházely z restaurace.

Nebyly to spěšné kročeje. Ale byly to sebevědomé kroky. Zdálo se, jako by říkaly, že nás dožene a zabije bez ohledu na to, co uděláme. Zdálo se, jako kdyby mi ty klidné kroky říkaly, že všechno naše úsilí bylo k ničemu.

„Jděte!!” zakřičel jsem a rozběhl jsem se chodbou opačným směrem, než kterým se vydaly Zashiki Warashi a Madoka.

Snažil jsem se dusat co možná nejhlasitěji, abych pozornost té ženy přitáhl spíš na sebe a ne na ně.

Někdo. Nezáleželo na tom kdo. Musel jsem o tom říct co možná nejvíce lidem. Musel jsem tu ženu připravit o kontrolu nad situací, a to čirým počtem. Pokud o tom zločinu budou vědět všichni zaměstnanci hotelu, její počínání bude velmi omezené. Pokud dorazí policie, bude mít ještě větší problémy.

Tento hotel byla turistická lokace v Intelektuální vesnici, takže na to, jak bylo zázemí velké, tu bylo mnoho zaměstnanců. Jak jsem mířil k hale s výtahy, náhodou jsem narazil na zaměstnankyni, co před sebou tlačila vozík s objednávkou pokojové služby.

Na jmenovce měla Matsukai.

'Matsukai?'

„Počkat, poslouchejte! Policii!! Hned zavolejte policii!!”

„Cože...?”

„Ona...!! Ona jde!! Nemůžete tu zůstat! Nemáte čas čekat na výtah! Použijte požární schodiště!!”

„Pokud máte nějaké problémy, možná vám budu moct pomoct. Děje se něco?”

'Ne! Vy to nechápete!!'

Situace už se víc než vymkla kontrole. Vlastně to bylo 2 řády nad nějakým vymknutím kontroly. Ale jak jsem měl vysvětlit, jak šílené to bylo? Podivná žena nestvůrnou rychlostí zaútočila na pracovníka a bodla ho vidličkou. A ten pracovník pak nějakým jedem spáchal sebevraždu. Sám jsem tomu jen stěží věřil, a to jsem to viděl na vlastní oči. Nejlepší reakci, co jsem mohl čekat, bylo, že zamíří do restaurace, aby se podívala, co se stalo.

A co se stane pak?

To na tu hromadu přidá jen další mrtvé tělo. Kolik času uplynulo od té první smrti? Co se teď dělo v restauraci? Všiml si číšník nebo šéfkuchař, že se něco dělo? A pokud ano... co ta žena udělá?

Prostě uteče?

Nedokázal jsem si to představit. Modlil jsem se, aby to nebyla pravda, ale ta restaurace se už možná proměnila na oceán krve.

„Ehm, pane?”

„Ne... ne.”

Nemohl jsem čekat, až se přepnou do řádného módu, aby se s tou situací vypořádali. Policie. Bude rychlejší přímo kontaktovat lidi, co se živili řešením takového druhu situace.

Horečnatě jsem vytáhl svůj mobil s rozbitou čočkou kamery.

„Nechce... se to spojit?”

Neslyšel jsem vyzvánění ani žádnou zprávu, že jsem neměl signál. Jediná situace, co jsem znal a co by způsobila něco takového, byl rozsáhlý výpadek proudu způsobený úderem blesku, ale...

Byla to jen náhoda?

„Je v hotelu telefon?!”

„...C-cože?!”

„Je v hotelu pevná linka?! Je tu někde veřejný telefón?!”

„Och... e-ehm... Recepce v přízemí má—...”

Než vůbec domluvila, otočil jsem se a rozběhl se k požárnímu schodišti. Bylo nebezpečné nechat tu tu zaměstnankyni jen tak, ale musel jsem do hotelu co nejrychleji zavolat policii. A i kdybych zůstal, abych ji ochránil, pochyboval jsem, že bych jí dokázal získat byť jen pár sekund času.

Ale bylo to k ničemu.

Když jsem dorazil do přízemí, zvedl jsem sluchátko veřejného telefonu, ale neslyšel jsem žádné vyzvánění. Samotný telefon nebyl rozbitý a nezdálo se, že by s ním bylo něco špatně, takže bylo rozbité něco v mnohem větším měřítku.

Jelikož jsem policii nemohl kontaktovat, byl jsem nucen vyrazit přímo na policejní stanici.

Ale byl jsem v mlékárenské Intelektuální vesnici zvané vesnice Fuuka.

20 až 30 kilometrů kolem hotelu nebylo nic než pastviny. Nebylo možné, abych takovou vzdálenost ušel pěšky.

Tak autem?

Já jsem samozřejmě neměl řidičák, ale věděl jsem, že auto na automat bylo to samé jako motokára. Mělo to plyn a brzdu. Pojedu dolů po rovné a ploché silnici bez semaforů, takže jsem hádal, že to pravděpodobně zvládnu.

Nezáleželo na tom, co jsem musel udělat.

Pokud budu muset, rozbiju okno a zničím zapalování.

Jen jsem musel vzít auto a dostat se odtud.

Vyběhl jsem z hotelu a zamířil jsem dozadu. Tam bylo zaparkovaných několik elektrických aut, ale nedokázal jsem říct, jestli patřila zaměstnancům nebo jiným hostům. Na tom nezáleželo. Ale vážně jsem v hotelu mohl nechat Zashiki Warashi a Madoku? Hotel měl tři poschodí. Kdybych zakřičel, asi by mohly utéct oknem a setkat se tu se mnou. Mohly by svázat záclony, použít je jako provaz a sešplhat dolů.

Ale pak...

„...Co to kruci...?”

Co jsem spatřil, když jsem se přiblížil k parkovišti, mi vyrazilo dech.

Vyfouklé gumy. Všechna auta na parkovišti do jednoho měla vyfouklé gumy. Všechny pneumatiky u každého jednotlivého auta byly propíchnuté. Pohled na všechny ty vyfouklé gumy mi na mysl vtloukal nesmírně prostou formu zoufalství.

'Nemůžu uniknout?'

'To je tento hotel jako opuštěný ostrov na pevnině?'

Ale něco mi na tom nedávalo smysl. Ta žena byla možná netvor, ale vážně to mohla všechno udělat sama? Kdy přestaly fungovat telefony? Kdy propíchli každou pneumatiku? Pokud začala hotel izolovat až poté, co zabila toho pracovníka v restauraci jménem Matsukai, musela by v nesmírně krátkém časovém úseku provést několik rozsáhlých úkolů. Vážně by to dokázala udělat sama?

„Ne...”

To nebyl ten hlavní problém.

Existovalo prosté řešení.

Ta žena akorát potřebovala komplice.

„...”

Proletěl jsem pohledem po velké planině, co se rozplývala v temnotě. Kdybych čelil několika lidem nebo dokonce organizaci, nechtěli by, abychom kontaktovali vnější svět nebo abychom utekli.

Kdybych se prostě slepě vydal do temnoty noci, nic by neudělali a nechali mě jít?

Nevěděl jsem, s kolika lidmi jsem měl co do činění, ale nebylo možné, že už celou oblast obklíčili?

Ta pláň se táhla dál a dál a nikde nebylo vidět žádné svědky. Pokud by mě tam začali pronásledovat, mohli by si dát na čas a dozajista mě zabít.

Samozřejmě...

Celý ten nápad nemusel být nic jiného než klamná představa.

Nemuselo to být nic jiného než zavádějící strach amatérského středoškoláka.

Ale jelikož jsem neměl nic, na čem bych mohl založit své rozhodnutí, nedokázal jsem se té nervozity zbavit. Nemohl jsem bez váhání vyrazit do temnoty.

Ale co jiného jsem mohl dělat?

Neměl jsem auto. Bylo příliš nebezpečné pomalu jít pěšky. Ale v hotelu byla ta žena. Zdálo se, že celou oblast pokrývala smrt. Jak to, že jsem si toho předtím nevšiml?

„...Sebeobrana...”

Jelikož jsem nemohl zavolat pomoc zvenčí, byla to moje jediná možnost. Bude nějakou chvíli trvat, než se pracovníci a hosté přeorientují, ale naší jedinou možností bylo uzmout kontrolu nad situací zpět pomocí počtu!

Ale bylo to vůbec u směsky amatérů možné? Copak skupina akorát nezačne víc a víc panikařit, když se shromáždí víc lidí?

Ne.

Zapomněl jsem na jeden důležitý faktor.

„Strýček Uchimaku je policista.”

Policie měla sílu organizace, takže jsem měl pocit, že co můj strýček mohl sám zvládnout, bylo omezené. Ale policejní důstojník svolá pracovníky a hosty do skupiny snadněji než středoškolák.

Akorát musel všem zabránit v panice.

Pokud se dáme dohromady jako skupina a řádně pochopíme nebezpečí, ta žena nebude schopná bojovat.

...Ne?

-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>