KY - kapitola 65

Kapitola 65 – Znovushledání po útěku

Slizové byli pomalí.

To se nedalo obecně říct, zvlášť když se uvážila ta stěna slizu, co se zezadu blížila k Lorenovi. Ale normální slizové byli vskutku liknaví.

A proto Loren odhadoval, že správným způsobem, jak zkoumat slizy zamořenou kobku, nebylo vypořádat se s každým jednotlivým slizem, na kterého narazili, ale spíš běžet takovým tempem, aby je nechytili.

Takhle rychle Loren běžel poté, co se oddělili od Aina a jeho družiny.

Stěna slizu ho samozřejmě nenechala běžet pomaleji, ale Loren proklouzl kolem slizů, co se mu natahovali po nohách, vyhýbal se těm, co se spouštěli ze shora, a řítil se kobkou za pomoci jen světla ze své pochodně.

„Lorene, máš na mysli nějaký cíl?” zeptala se Lapis Lorena, jak se tu a tam otočila a zkontrolovala vzdálenost mezi nimi a slizy.

A Loren jí odpověděl, aniž by zpomalil: „Vlastně ne.”

„Jo, věděla jsem to...”

Ta mapa, co dostali, jim vůbec nepomohla.

Loren běžel chodbami tak rychle, že nedokázali určit, kde se momentálně nacházeli.

Jelikož ztratili svou lokaci a jelikož kolem nich nebylo nic než stěny a podlahy, nebylo jak je od sebe odlišit. A také tu nebyl ani náznak ničeho, co by mohli použít ke znovunalezení své lokace.

Kromě toho ani nemohli použít tu metodu, kdy člověk přitiskl ruku ke stěně.

Ta metoda fungovala jenom u vnější stěny, ale oni nevěděli, která stěna byla ta vnější.

Jednoduše řečeno se ztratili.

„Co si myslíš, že se s nimi stalo?”

Lapis nejprve nevěděla, o čem to Loren mluvil, ale pak si uvědomila, že mluvil o Ainovi a ostatních a povzdechla si.

„Hej, přestaň s tím. Šimrá mě to na krku.”

„Och, za to se omlouvám. Vlastně mě to nezajímá. Stejně nám v téhle situaci nebudou ku pomoci.”

Jen proto, že vešli do vedlejší chodby, neznamenalo, že byli v bezpečí.

Mohla se za nimi vydat část slizů nebo mohli narazit na další hejno.

Ale bez ohledu na to, jestli přežili nebo ne, nic to neměnilo na Lorenově a Lapisině momentální situaci.

„Lorene, spíš než tohle... už nějakou dobu takhle běžíš, jsi v pořádku?”

Jeho brašna a vybavení včetně velkého meče.

A kromě toho Loren utíkal s Lapis na zádech.

Lapis věděla, že neustále běžet s takovou tíhou na zádech mu vysává sílu.

Začala se o něj bát, ale nezdálo se, že by Loren nějak zpomaloval.

„Bojiště je drsné místo.”

Z pod nohou se mu ozývaly mokré zvuky, neboť pod nohama drtil slizy.

Pokud by zpomalil, slizové by ho dohnali. Ale pokud by běžel příliš rychle, mohl by uklouznout a zrubat se na zem společně s Lapis.

Kvůli Lorenově zručnosti v pohybech a tělesné rovnováze, kdy nešel ani moc rychle, ani moc pomalu, se zdálo, jako že by to mohl zvládnout každý žoldnéř.

„Říká se, že komu dojde pára, ten umře jako první. A proto nás prvně trénovali v tom, jak neustále běžet. Museli jsme na sobě mít vybavení a nést brašny a někdy dokonce i ostatní členy. V porovnání s nimi nic nevážíš.”

„Ohledně toho, Lorene,” snažila se Lapis změnit téma, ale slova jí sebrala ta náhlá senzace beztíže.

Když se Lapis rozhlédla a přemýšlela, co se dělo, krev jí ztuhla v žilách. Loren vběhl do díry uprostřed chodby.

Naběhnout do pasti obvykle znamenalo smrt, ale Loren snadno dopadl na dno a pokračoval v běhu.

Evidentně to nebyla past okamžité smrti, ale jen díra, co své oběti nutila na nižší úroveň.

Když si to Lapis uvědomila, ulevilo se jí. Ale když si uvědomila, že seskočili na osmé podlaží, výraz jí znovu ztvrdl.

„Copak?” zeptal se Loren.

Loren zůstal v klidu. Buď si neuvědomil, že byli na dalším podlaží, anebo ho to nezajímalo. Když se jí takhle zeptal, Lapis si vzpomněla, co hodlala říct, a začala mluvit. Ale pak spatřila, jak se tou dírou spouštělo spoustu slizu jako vodopád a poklepala Lorena po rameni.

„Jdou, Lorene!”

„Nepřestanou nás pronásledovat jen proto, že se změnilo podlaží, co...” zamumlal Loren hořce a zrychlil.

Lapis se nahnula dopředu, přiblížila rty přímo Lorenovi k uchu a řekla mu, co mu chtěla předtím říct.

„Ohledně toho, že se mi nehýbou paže a nohy.”

„Došla mana?”

„Ne, kolem je dost many. Vlastně mnohem víc než dost.”

Lapis došla v údech mana, a proto se nepohybovaly, ale teď řekla, že kolem nich bylo many dost.

Lorena nic nenapadalo, neboť nebyl kněz nebo mág, ale chápal, že to bylo divné.

„Co tím myslíš?”

„Chápal bys to, kdybych ti řekla, že mi údy řádně nefungují, protože mana kolem je až příliš hustá?”

Úplně to nechápal, ale pochopil, co se snažila říct.

Když bylo čehokoli příliš, mohlo to ublížit. A zdálo se, že v jejich nynější situaci to byla mana.

„Znáš příčinu?”

„Ne. Ale pokud mi získáš trochu času, mohla bych je možná upravit.”

„Čas, co?”

Loren se letmo ohlédl.

Ta vlna slizu, co je pronásledovala i poté, co spadla dírou, se za nimi stále hnala a nezpomalovala.

Získat Lapis čas záviselo na tom, jak dlouho mohl Loren ještě běžet.

„Nikdo další tu není, takže pokud se mi ruce a nohy začnou zase pohybovat, mohla bych ten sliz spálit magií...”

„Počkej, Lapis,” přerušil ji Loren.

Jak Lapis přemýšlela, co se stalo, spatřila, jak se z vedlejší chodby někdo vyloupl. A chápala, proč ji Loren zastavil.

„Klaus?!”

Ten člověk, co se vyloupl z vedlejší chodby a začal běžet vedle Lorena, byl Klaus, co v náručí držel Ange.

Lapis si uvědomila, že ji Loren přerušil, protože by bylo zlé, kdyby ji zaslechli. Pak se ohlédla a spatřila, že se počet slizů zvýšil, a pochopila, v jaké situaci se nacházeli Klaus a Ange.

„Vás taky pronásledovali?!”

„Hej! To jste vy! Jaká náhoda!”

„Ne moc dobrá, to ti povím.”

Klause a Ange evidentně pronásledovali stejně jako Lorena a Lapis.

Zdálo se, že když se dostali k hlavní chodbě, spatřili další stěnu ze slizu, co se k nim blížila, a začali utíkat stejným směrem jako Loren.

Stěna slizu zrychlila kvůli tomu, že se sloučila s těmi slizy, co pronásledovali Klause.

„Co se stalo se studenty?”

„Rozdělili jsme se, když jsme před tím utíkali. Jednu z nich slizy pohltili hlavou napřed a nemohl jsem ji zachránit.”

„Před chvílí jsem na ni narazil. Tělo měla plné slizu a jednoho studenta z mé skupiny to zranilo. Příště to spal a nenechávej mi takhle potíže.”

„To jsme si nemohli dovolit!”

Jak spatřil, jak na něj Ange, co byla ztuhlá v Klausově náručí, kývla, uvědomil si, že Klaus si to vážně nemohl dovolit.

Pokud na hlavu té ubohé dívky spadlo příliš mnoho slizu, možná museli utéct a nebyli schopní její tělo spálit.

Ale nechávat problémy pro ostatní zkoušené bylo vážně mimo debatu.

„Jen tak mimochodem, Klausi. Víš, kde jsme?”

„Bohužel jsem příliš zaneprázdněný utíkáním. Kromě toho nesu Ange, takže si myslíš, že bych mohl utíkat a přitom kontrolovat mapu?”

„Podobně jako my, co?”

Loren něco takového odhadoval, ale když ta slova, co Klausovi vyšla z úst, slyšel, trochu ho to zklamalo.

Ale jelikož tu byla možnost, že Klaus byl z toho samého důvodu také zklamaný, Loren usoudil, že to byl vzájemný pocit.

„Takže hádám, že ani ty nemáš na mysli nějaký cíl?”

„To samé platí o tobě, že?!”

„Smůla... Jak se té věci zbavíme?”

Ta stěna slizu, co je pronásledovala, si udržovala svou vzdálenost. Ani se nepřibližovala, ani nezaostávala.

Loren pomyslel na to, že by Lapis nechal, ať ji spálí, až nabyde kontrolu nad svými údy, ale když se teď seskupili s Klausem a Ange, nemohli dělat nic zbrklého.

„Když jsem zkoušku dělal já, podlaží taková nebyla!”

„Tak co se stalo?”

„Jak to mám vědět?!”

„Měli bychom se dostat na deváté podlaží,” přidala se ke konverzaci Ange z Klausova náručí. Takhle to řekla s uzardělou tváří, zatímco měla ruce Klausovi kolem krku. „Pokud se dostaneme k dozorci na devátém podlaží, budeme v bezpečné oblasti, kam netvoři z kobky nemůžou.”

„I když říkáš tohle, Ange, nemáme klíč, jak se tam dostat. Klíč mají jenom účastníci zkoušky, takže i kdybychom se tam dostali, zasekneme se tam v obklíčení slizů.”

„Nebylo by to to samé, i kdybychom se dostali na desáté podlaží?”

Jak se do toho vložil Loren, Klaus, co zkoušku zažil, řekl: „Na desátém podlaží se uchovává Volfovo jmění, ale je tam transportační brána na povrch.”

„Takže nebude si moct člověk vzít, cokoli se mu zachce, jakmile se tam dostane?”

Člověk si musel akorát nabrat tolik pokladu, kolik unesl, a skočit do brány.

Loren si myslel, že by to šlo dokonce i s dozorcem poblíž, ale Klaus řekl něco jiného.

„Ale ten dozorce je před branou a brána není otevřená. Pokud si nic nevezmeš, brána se aktivuje. Ale pokud se pokusíš něco vzít, nemůžeš ji použít, dokud neporazíš dozorce.”

„Ale na to bys musel nejdřív projít desátým podlažím,” dovysvětlila Ange.

Tentokrát v konverzaci pokračovala Lapis, co se nesla Lorenovi na zádech: „V tom případě mám nápad, takže zamiřme na desáté podlaží.”

„Nápad?”

„Zrovna teď to nemůžu říct. Jenom že máme šanci na záchranu. Takže pojďme najít dozorce na devátém podlaží a dostat se na desáté podlaží.”

Po Lapisině návrhu se na sebe Klaus a Ange podívali a okamžitě přikývli.

Došli k závěru, že pokud neměli lepší nápad, měli by se držet toho Lapisina.

„Tak pojďme popřemýšlet o naší nynější lokaci a jak se dostat do cíle.”

„Nech to na mě. Tady jsem byl celkem často, takže to časem poznám.”

„Ale já si myslím, že než začneme přemýšlet o něčem jiném, měli bychom se soustředit, jak se dostat od tamtoho.”

Po Lorenových slovech se ostatní tři ohlédli dozadu, spatřili poloprůhlednou stěnu a povzdechli si. Zatímco Loren a Klaus zrychlili, Lapis a Ange se tiskly ke svým partnerům a snažily se jim nepřekážet.

-----------------------------------------------

~ Konverzují, jako kdyby se nechumelilo... tedy jako kdyby neměli sliz za patami. Když Klaus přežil (samozřejmě ještě není konec knihy) další patálii s Lorenem, opravdu se dá považovat za kandidáta na hrdinu. ~ 

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>