DM - kapitola 241

Kapitola 241 – Princezna a Ztracení loupežníci

Nudím se noja.

I když jsem přišla do Labyrintového města a tak, nebylo mi ani jednou dovoleno vyjít z vily místokrále. Tohle nebylo to, co mi slíbili.

Pokud nezesílím tím, že porazím netvory v labyrintu, nemůžu se stát společníkem hrdiny.

Ale i kdybych šla sama, s netvory se rozhodně nebudu moct rovnat.

Zírala jsem na dýku s erbem rodiny Nooroku a hluboce si povzdechla. Ano, druhý den svého tréninku šermu jsem si zvrtla kotník a po dvou letech trénování magie jsem nedokázala vykřesat ani jiskru. Jediné, na co můžu být hrdá, bylo vyšívání a krajky.

Když jsem se procházela na jediném místě, kde jsem tak mohla svobodně konat, totiž na dvoře, zaslechla jsem hlasy chlapců v altánku za křovím.

„Jéje, vážně to je Bronzový štítek! Jeansi, jsi úžasný!”

„To jsi svého bratrance, co má Rudý železný štítek, přiměl, aby tě vzal s sebou?”

„Jo. Myslím, že když jsem nestarší syn hraběcí rodiny, je nezbytné, abych měl aspoň Bronzový štítek,” odpověděl mladý muž se světle hnědými krátkými vlasy hrdě dvěma chlapcům, co na něj doráželi.

Ten mladý muž vypadal trochu krutě. Ten otylý černovlasý chlapec by měl být čtvrtý syn barona Larupoda, Peison. A ten chlapec s krátkými blonďatými vlasy, co vypadal trochu chytře, by měl být třetí syn vikomta Gohata, Dirun.

Byli tam ještě druhý syn markýze Geritz a jeho nohsled, druhý syn barona Notokeho, Lulam. Ale nezdálo se, že by jim to přišlo zajímavé. Jedovatě na ně prskali.

„Fu. Fuhn. Stejně jsi zpoza svého bratrance házel kamení, ne?”

„Správně, správně! Není možné, abys porazil netvory, když jsi nikdy nevyhrál v šermu s Merian.”

Když to zaslechla nejstarší dcera barona Dyukeliho Merian, rychle vytasila meč a přiložila ho Lulamovi na špičku nosu.

„To říkáš, že se můj meč nemůže rovnat s netvory?”

„T-tak to není. To jsem nemyslel, tak ten meč prosím odlož.”

Neměl bys trousit tak ledabylé poznámky, pokud pak hodláš žadonit s tak staženou tváří. Nebo takhle se prostě přátelé chovali mezi sebou?

Trochu jim závidím noja.

Se závistí jsem poslouchala tu jejich zábavnou konverzaci a oni se pak evidentně rozhodli jít do labyrintu. Jen tak sami.

„Takže vás zítra všechny vyzvednu kočárem, takže na mě čekejte se zbraněmi a v brnění, dobře? A sami se prosím postarejte, aby na to vaše rodina nepřišla. Já připravím všechno ostatní kromě zbraní a brnění, takže si od každého vezmu tři stříbrné.”

„Ech~ to je drahé,” stěžoval si Lulam po rozkazu zkušeného Jeanse.

„Takže dokážeš uniknout z obklíčení netvorů bez kouřové a zábleskové koule?”

„Na tom nesejde, není možné, abychom se k netvorům otočili zády, když máme tolik válečníků.”

„Přesně, také máme mága Diruna. Dirun dokáže použít větrnou magii a kdyby nás obklíčili, rozdrtí je.”

„No, není netvora, co by moje větrná magie nedokázala přeseknout.”

Zdálo se, že se Jeans nechal obměkčit sebevědomým přístupem všech a snížil to na 1 stříbrňák.

„Slyšela jsem to noja.”

„P-princezno.”

Prosím, vezměte mě s sebou. Nedokázala jsem v sobě dusit ten pocit a tak jsem před ně skočila.

„Geritzi, Jeansi, prosím noja. Mohli byste mě vzít s sebou?” zeptala jsem se s uslzenýma očima, zatímco jsem roztomile naklonila hlavu na stranu. Kdyby to byl můj královský otec, byl by to tah, co by jej dodělal.

Ani Geritz a Jeans to nedokázali snést, úplně jako můj královský otec. A se zrudlými tvářemi mi mé přání splnili.




„Necítím se dobře noja. Dneska si nedám snídani. Až do poledne mě nerušte.”

Moje nevlastní sestra, se kterou mě vychovávali od narození, mou falšovanou nemoc okamžitě prohlédla, ale bylo dobře, že si to vyložila tak, že se mi chce spát déle.

„Princezno, jsi připravená?”

„Merian, prosím, trochu mi pomoz.”

Proč je tak těžké si obléct tenhle oděv noja. Paže a hlava mi koukaly ze stejného místa, nemohla jsem se pohnout noja. Nemyslela jsem si, že budu stát před takovou výzvou, ještě než vstoupím do labyrintu! Tohle je vskutku Labyrintové město! To je ale strašlivé město nanoja..

Poté, co mi Merian pomohla obléknout si tlustý jezdecký oděv, co přinesla, a co jsem si připnula tenký plášť, jsem okamžitě měla pocit, že se ze mě stal průzkumník. Srdce mi radostí plesalo. Když jsem si nasadila plochou bílou masku, co mi zakrývala půl tváře, byla jsem připravená.

„Jak vypadám?”

„Vážně ti to sluší. Tak pojďme.”

„Hm, do labyrintu!”




„Rád bych je registroval jako průzkumníky.”

„Ehmm, jako zvláštní registraci?”

„Ne, normálně, prosím.”

Jeans byl jediný, kdo neměl masku, neboť už byl průzkumníkem. Slečně recepční z nějakého důvodu těkalo v obočí.

Možná byla unavená?

„Tak prosím vaše jména.”

„[Záhadný Šlechtic] Geritz.”

„[Černá Bouře] Peison.”

„[Silný Meč] Lulam.”

„[Následovník Hrdiny] Mitia.”

Proč? Dirun a Merian, co následovali po mě a ostatních, neřekli své jméno. Když jsem se ohlédla, s povzdechem své jméno řekli. Proč neřekli své rodové jméno?

„Ano, takže si prosím vezměte tyto Dřevěné štítky. Je třeba, abych vám to vysvětlila?”

„Není třeba.”

Jeans rozdal Dřevěné štítky, co mu dala slečna recepční.

Hmhm. Proč mám tak uvolněné rty noja. Nemyslela jsem si, že budu mít z tohoto odřezku ze stromu takovou radost. Chtělo se mi tančit, ale kdybych si teď nezachovala klid, byla bych hanbou všech norookuských princezen.

Když jsem zvedla oči, všichni se široce usmívali. Všichni kromě Jeanse. Dokonce ani Dirun a Merian nebyli výjimkou.




„Hej, Jeansi. Není tu žádný nepřítel, co?”

„No vážně. Akorát jednou jsme potkali průzkumníky. Kde jsou netvoři?”

„I když si mi budete stěžovat, nic s tím neudělám. Soupeření o lov netvorů je v první oblasti přece jenom zuřivé. Když jsem tu předtím byl, následoval jsem vazalského rytíře, co šel na průzkum na okraj oblasti 11, a porazil jsem Labyrintovou můru.”

Byli nespokojení, že je labyrint po takovém nadšení zklamal, a stěžovali si Jeansovi noja.

„Tak pojďme do té oblasti 11.”

„Ale já jsem slyšel, že oblast 11 je nebezpečná a že je tam nechvalně proslulý netvor zabiják rytířů?”

„Proto se zastavíme na okraji oblasti, ne?”

„Pokud ten zabiják rytířů přijde, rozsekám ho svou magií.”

„Než k tomu dojde, probodnu ho svým rapírem.”

Zabiják rytířů, co? Existoval netvor, co dokázal porazit velké muže s kovovým brněním na celém těle? Musel to být obrovský netvor.

Na všechny bylo vážně spolehnutí noja. Co jiného čekat od mladých šlechticů, co od dětství studovali bojové a magické umění. Vskutku spolehliví lidé.




I když jsme občas objevili nějakého netvora, zoufale s ním bojovali mladí průzkumníci v otrhaných šatech. Na nás žádní netvoři nezbyli.

„Ach jo, ti prosťáčci jsou tak sprostí.”

„Přesně jak pan Geritz řekl! Mám jim pomoct?”

„To nemůžeš, Lulame. Přebrat v labyrintu netvora, s kterým bojuje někdo jiný, je vážné porušení pravidel. Pokud něco takového uděláš, tvá šlechtická čest klesne na úroveň ztraceného loupežníka,” pokáral Jeans ty dva, co proklínali ostatní průzkumníky.

„Hej, podívejte na Monument. Není tohle už oblast 11?”

„Ech? To by nemělo. V oblasti 11 je spoustu netvorů— máš pravdu, vypadá to, že jsme dokonce nesmírně blízko vnitřní oblasti.”

„Měli bychom zamířit zpět?”

„Copak na tom sejde, pojďme dál. Stejně tu je už nějakou dobu spoustu prostých družin. Určitě to je v pořádku.”

Jeans a Dirun dali najevo svůj opatrný názor, ale jelikož většina souhlasila s názorem cílevědomé Merian, rozhodli jsme se pokračovat dál.

Tohle jsme zjistili na místě téměř hodinu poté.

„Podívejte na barvu Monumentu! Je na tom něco divného.”

„Všichni se připravte na bitvu. To je znamení Prýštící díry. Blíží se netvoři.”

Monument, co bíle zářil, občas problýskl rudou barvou jako plamínek svíčky. Jako kdybych se nechala nalákat všemi ostatními, co vytasili své meče, jsem se i já chopila své dýky.




„Haa!”

Merian svým rapírem probodla křídlo Labyrintové můry. Peison a Lulam svými krátkými meči přesekli jenom vzduch. Takové zklamání noja.

„Co jiného čekat od Merian.”

„Tomuhle rapíru se nic nevyhne.”

Než mohl Jeans seknout svým velkým mečem, Dirun vyvolal Vzdušnou čepel a usekl Labyrintové můře jedno křídlo. Ukradl ji tak Jeansovi.

„To bylo nebezpečné! Varuj nás, než použiješ magii!”

„Nezasáhl jsem tě, ne? V bitvě se musíš přizpůsobit okolnostem.”

Aby Geritz dodělal Labyrintovou můru, co spadla na zem, nejistě máchl svým jednoručním mečem.

„Taky ji sekni, princezno, teď už je to v pořádku.”

„R-rozumím noja.”

Také jsem vytasila dýku a připojila jsem se k podrobení Labyrintové můry. Překvapilo mě, že měla břicho tak tvrdé, že jím dýka nepronikla. I když to vypadalo tak měkce.

„Dokázali jsme to! Porazili jsme netvory!”

„Hej, hej, o kolik levelů jsem asi povýšil?”

„Teď pojďme na další.”

Všichni jsme byli vzrušení poté, co jsme porazili prvního netvora, ale pak se k nám donesl hlas, co byl jako kbelík studené vody: „Pro vás žádné další nebude.”

Ze stínu vyšlo několik lidí a se zbraněmi v rukou nás obklíčili. Přiblížil se k nám velký plešatý muž, co si na zádech nesl trojhroté kopí, a sprostě se zasmál.

„Ztracení loupežníci, co!”

„Správně, mladí šlechtici a šlechtičny. Vaše dobrodružství končí. Teď tu zemřete a budete žrádlem pro netvory.”

„To nedopustím! Dokážeš se vyhnout mému rapíru?”

Ten plešatý velký muž v klidu zachytil to ostré bodnutí Merianiným rapírem svým trojhrotým kopím a zlomil ho.

„Co jsi hloupá? Myslíš si, že ten tvůj meč na hraní se k nám dostane?”

„Uch, to nemůže být pravda. Vykrýt Merianin rapír.”

„Je konec. Zachraň mě, otče...”

„Matko, promiň.”

Tohle bylo zlé noja, takhle to všem zlomí ducha nanoja.

Co možná nejhlasitěji jsem všechny povzbudila. Toho, jak se mi třásl hlas, si prosím nevšímejte. „Nevzdávejte se, někdo nás určitě přijde zachránit noja!”

„Ho? A kdo vás přijde zachránit?”

Ten plešatý muž mě drze chytil za zátylek a přiblížil ke mně tu svoji špinavou tvář. Uuu, to je děsivé noja. Smrdí noja.

Údy mi zchladly a začaly se třást. To řinčení, co se už nějakou dobu ozývalo, bylo drkotání mých zubů.

„Ale no tak, nebreč a řekni to? Kdo vás zachrání?”

„Samozřejmě spojenec spravedlnosti, víš?”

Hlas toho smělého muže přerušil hlas malé dívky.

Přišla nám na pomoc?!

Ten hlas a postava malé dívky, co se na toto místo nehodila, mi dodala odvahy. Rukama jsem veškerou svou silou od sebe odstrčila toho plešatého muže. Nemůžu se ucházet o místo hrdinova následovníka, pokud dopustím, že se stanu přítěží člověka, co mě přišel zachránit!

Tři pololidé, co se objevili, zatímco po sobě nechávali rudou stopu světla, se těch ztracených loupežníků snadno zbavili, jako kdyby lámali mrtvé stromky. Ta scéna byla tak jednostranná, jako kdyby to byla nějaká hra.

„Děkuji vám za záchranu. Jsem princezna z Norooku, jmenuji se Mitia.”

„Ale, princezna ze západní země, co? My jsme [Pendragon]. O tohle se postaráme, takže chvilku počkejte, dobrá?”

Norooku je podle ní na západě? To tahle dívka pochází ze země ze střední unie?

Jak ta 10ti-letá dívka slíbila, zachránili nás z této krize—

„Posily.”

„Ariso, nepřátelské posily. Navrhuji zbudovat obrannou linii v malé místnosti vpředu, abychom zajistily bezpečí chráněných cílů.”

„Dobře, jakmile se tam přesuneme, zkontaktuju pána pro posily.”

—nebo tak se to zdálo, ale objevoval se tu jeden ztracený loupežník za druhým. Zahnali nás do malé místnosti.

Ztracení loupežníci vytrvale a neustále útočili na malou místnost.

A to nejstrašnější na tom všem bylo těch nespočet netvorů, co spolu s tím svým útokem přivedli. Vznikl z toho Train. Kdyby nebylo neproniknutelné přírodní magie paní Nany, už by nás udusalo nespočet netvorů. Nemyslela jsem si, že jsou netvoři tak hrozní. Bylo to tak šílené, že dokonce ani Jeans a Merian nedokázali v rohu místnosti stát.

Ta doba, než dorazí posily, mi přišla vážně dlouhá, i když by to měla být jenom chvilka.

A pak jsem se setkala s tím chlapcem.

-----------------------------------------------

~ A samozřejmě je jasné, kdo ten chlapec je... a také si dovolím připomenout, že Satou sice vypadá na 15, ale ve skutečnosti je to chlápek ve věku 30+... ~ 

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>