ICDS - kapitola 163

Kapitola 163 – Rondo šarlatového plamene a stříbrného ledu (6)

Ačkoli jsem chtěl počkat, dokud se Illina plně neuklidní, také jsem byl nervózní, abych zachránil přeživšího uživatele schopností. A tak jakmile Illinin pláč polevil, pohladil jsem ji po vlasech a řekl jí: „Illino, promiň, ale musím někoho zachránit. Zůstaň chvilku s Hwayou.”

„Ina.”

„Ina?”

„Tak mi říkají máma a táta.”

„...Dobře, Ino. Počkej chvilku.”

„Hm.”

Poté, co jsem jí řekl Ino, mě pustila. Bál jsem se, že z této situace možná neexistovala cesta ven, a přitom jsem ustaraně přišel k uživateli schopností. Ačkoli se všichni ostatní proměnili na ledové zombie a roztříštili se, on byl stále naživu. Ale byl v mnohem horším stavu než předtím, neboť byl zmrzlý až po oči. Naštěstí Ruyueina schopnost zesílila zrovna včas a to zamrzání ustalo.

Když jsem přišel k ostatním, Walker škádlivě promluvil jako první: „Och, a přichází otec.”

„Walkere, pokud chceš bojovat, pojď. S radostí tě rozdrtím.”

„Promiň, ale nejsem tak krutý, abych zranil muže s dcerou. Chraň svůj domov, Kang Shine.”

„Walkereeeee...!”

Naopak Ludia zakroutila hlavou a zamítla to, co Walker řekl. „Nepřijmu to. Není to moje dcera.”

„Promiň, ale ani ty nejsi moje manželka.”

„Taky si chci Illinu pohladit... Můžu?”

„Pravděpodobně okamžitě zmrzneš.”

„Proč jenom Shin a Hwaya...”

No, chápal jsem, na co Ye-Eun narážela. Ina byla malá a roztomilá a vypadala úplně jako princezna z pohádky. Ačkoli lidé s albinismem trpěli jinak, než co mohli normální lidé pochopit, když se uvážilo, jak byla Ina pěkná, možná by se to dalo spíš než za kletbu považovat za požehnání.

A navíc s tím množstvím many, co soupeřilo s řádem SSS, nemohla pociťovat stejná úskalí jako obyčejní albíni. Ačkoli na oplátku o mnohé přišla, teď to bude jiné. Chtěl jsem zařídit, že to bude jiné.

Každopádně jsem musel ošetřit tohoto uživatele schopností, co byl na prahu smrti.

„Ruyue, dokážeš ho svou schopností vrátit zpět do normálu?”

[Jo! Ale ta žlutohlávka mi musí pomoct.]

Ruyue odpověděla energicky a ukázala na Ludii. Aby využila jejích nádherných blonďatých vlasů a nazvala ji žlutohlávka... Jaká odvaha, Ruyue!

„Ludie, pomoz. Musíme ho zachránit.”

„...”

Kvůli tomu mému předchozímu přímočarému odmítnutí měla Ludia nafouklé tváře. I když mi neodpověděla, přišla k nám a pak namířila svou holí na uživatele schopností.

„Co mám dělat, Vlku?”

[Jsem Ruyue! Nejsem Vlk!]

„Jo, Vlku. Takže co mám dělat?”

[Shine, tahle žlutohlávka mi říká Vlku!]

„Můžeme si prostě pospíšit? Pokud vážně umře, nebude to sranda...!”

Ačkoli se Ludia a Ruyue dál dohadovaly, stejně spolupracovaly, aby toho uživatele schopností vyléčily. Jak ho Ruyue nechávala pomalu roztávat, Ludia povzbudila jeho manu a vyléčila mu zranění. Překvapivé bylo, že po chvilce začal cirkulovat svou manu, aby jim pomohl, zatímco měl oči stále zavřené. Když byl zmrzlý, nebyl jsem si jistý, ale vážně byl...

Zhruba po 10 minutách ten muž nabyl zpět normální vzezření a pomalu otevřel oči. Byl to pohledný muž ve středním věku s blonďatými vlasy s bílými pramínky a šedýma očima. Tohle muselo být to, když lidé říkali, že „stárne pomalu”.

„Díky, že jste mi pomohli. Myslel jsem si, že tu umřu.”

„Já jsem Yeon Hwawu z Revivalu.”

„Ach, největší hrdina tohoto století. Naživo jsi ještě pohlednější. Tvoje oči působí jemně, ale ukazuje se v nich silná vůle. Je mi ctí se s tebou setkat. Já jsem Laz Michel, uživatel schopností řádu SS z Francie.”

Natáhl ke mně ruku. Když jsem si s ním potřásl, okamžitě jsem si to uvědomil. Byl to uživatel schopností typu fyzického posílení!

„Všichni tady byli tvoji kolegové?”

„Byli i další, ale většinu zabili ledoví netvoři.”

Jak to řekl, pokradmu se podíval po Ině. Nikdo kromě mě by si toho nevšiml. Ačkoli neřekl nic nahlas, věděl jsem, na co narážel. Nemohl jsem si pomoct a poděkoval mu za ohleduplnost.

Ačkoli zmrzl téměř až k smrti, viděl všechno, co se stalo. Věděl, že Ina nechtěla zabíjet lidi, a pravděpodobně to téma nenadhodí, pokud dokážeme kontrolovat její schopnost.

„Rád bych znovu vyjádřil svůj vděk. Vážně, děkuju. Myslel jsem si, že můj krátký život skončí tady na tomto místě. Pořád mám spoustu věcí, co si chci užít!”

„Je skvělé, že jsme tě dokázali zachránit, než bylo příliš pozdě. Omlouvám se, že to říkám někomu, co se zrovna vrátil z prahu smrti, ale mohl bys nám pomoct pokořit bránu? Mít tak mocného a spolehlivého uživatele schopností jako tebe by nám vážně pomohlo.”

„Samozřejmě. Vlastně bych se rád zeptal, jestli můžu pomoct. Nejsem ten typ člověka, co může jen tak sedět poté, co ho praští. Nebudu spokojený, dokud se nepomstím.”

Široce se usmál a pozvedl svůj meč, co držel, i když byl zmrzlý. Na to, že to byl jednoruční meč, měl široké a tlusté tělo. Byl to jedenapůlruční meč.

„Důvěřuju své schopnosti bojovat tělem.”

„Dobře, že tě máme.”

Jakmile představení skončilo, přišla k nám Hwaya s Inou v náručí. Přesněji řečeno se jí Ina nepustila. Když se teď vyplakala, byla prakticky v módu obléhání.

Hwaya promluvila hlasem, v kterém se mísila radost a bolest: „Sundej ji ze mě!”

„Proč? Vypadáte spolu hezky. Lepší než kdyby se tiskla ke mně.”

„Mami, u tebe je teplo.”

„No, je to uživatelka ohně...”

Když jsem viděl Hwayu a Inu spolu, vážně mi to na tváři vykouzlilo úsměv, ale musel jsem Ině něco říct.

„Ino.”

„Hm.”

Když jsem na ni zavolal, zdálo se, že si všimla, že jsem použil vážný tón, neboť vzhlédla a zírala na mě.

„Ten kluk, co utekl. Už jsi s ním dřív mluvila?”

„Hm. Mluvil v podobě ledové housenky.”

Jak jsem si myslel, mohl silou posednout živá stvoření. Toho byli schopní jen šílení elementálové. Jakmile šílený elementál úspěšně posedl stvoření, mohli s ním samozřejmě mluvit i lidé, co nebyli Elementalisty.

„Přišel o někoho důležitého a kvůli tomu zranil ostatní. Chci ho chytit, než udělá ještě větší chybu.”

„Je jako já?”

„Ne, i když se naštval, zranil a zabil mnoho lidí. Není jako ty, Ino. Ty jsi utekla, protože jsi nechtěla nikoho zabít.”

„Ale taky jsem zabila spoustu lidí. Všichni řekli, že jsem špatné dítě. Že mě budou nenávidět i moji mrtví rodiče.”

Zatraceně, všechno, co řekla, mě rozbrečelo. Který mizera to Ině řekl? Pevněji jsem sevřel své kopí a přemýšlel, co bych měl Ině říct. Ale nic mě nenapadalo. Hwaya Inu objala místo mě a něžně ji pohladila.

„Ino, ty nejsi špatné dítě. Nikdo není špatný. Jen jsi nedokázala ovládat moc, co ti byla svěřena. Jsem si jistá, že by k tobě mamka a táta, co umřeli, nechovali nenávist.”

„Vážně?”

„Samozřejmě. Jsem teď tvoje mamka. To svojí mamce nevěříš?”

„Věřím... Tati, ty taky?”

Chovala se jako Inina mamka, jako kdyby to bylo přirozené. Jak směšné. Ale jelikož ji tak dokonale utěšila, nechám to být. Také jsem Inu pohladil po vlasech.

„Samozřejmě, Ino. Žádný rodič nedokáže nenávidět své dítě.”

Když jsem se otočil, otec mi v tichosti ukázal palce nahoru. Bylo trochu trapné, že jsem to řekl před otcem, ale... Měl jsem pravdu, žádný rodič by nikdy nemohl nenávidět své dítě. Rodič by miloval dokonce hrozné dítě. Takoví prostě rodiče byli. Byl jsem si jistý, že v minulých životech spáchali rodiče vůči svým dětem obrovský zločin. Jinak by se jejich bezpodmínečná láska nedala vysvětlit.

Eit, tohle je příliš laciné a trapné!

„Ino, už nemusíš nikoho zabíjet. Pomůžeme ti. Ino, taky ti chci pomoct. To lidé ho naštvali. Jelikož jsem člověk, musím ho přivést zpět.”

Všichni elementálové se zrodili jako nepopsaná stránka. Když se setkali se svými smluvenými pány, získali hlubší emoce. Ale když jejich smluvený pán zemřel nebo konkrétněji, když jejich smluvený pán skonal tragickou smrtí jako ten chlapcův, kvůli tomu šoku snadno zešíleli. Nebylo snadné, aby elementál zešílel, ale když čelili lidským touhám, dělo se to snadněji. Možná to byl důvod, proč počet lidským elementalistů klesl.

Jakmile elementál zešílel, bylo neuvěřitelně těžké jej přivést zpět k normálu. Pokud ho člověk nedokázal dokonale potlačit a vysát mu veškerou energii, existovaly jenom dva způsoby, jak elementála přivést zpět k normálu. A to ho buď zabít, nebo najít nového pána.

Když jsem se poprvé setkal s Ruyue, měl jsem v plánu vyčerpat její energii a mlátit ji, až by se z toho probrala. Ale když jsem si uvědomil, že má duše byla s tou její propojená, uzavřel jsem s ní úmluvu. Když jsem spatřil toho chlapce, uvědomil jsem si, že jsem byl propojený i s ním. Přece jenom v té chvíli nebyl materializovaný.

Aby elementál udržoval svou materializovanou podobu bez pána, musel použít svou vlastní živelnou moc. To bylo v pořádku, pokud byl elementál na místě, co bylo plné živelné moci jako Elfí zahrada. Ale tady to tak nebylo. A tak se nematerializoval a naplno využil prostředí, aby na nás zaútočil. Jeho skutečná síla by měla být mnohem silnější.

Takhle řečeno jsem nechápal, proč všichni jedineční elementálové, s kterými jsem se po Peice setkal, byli šílení. Ani nemluvě o tom, že se mnou všichni byli propojení. Možná... Ej, i o tomhle přemýšlejme později.

„A abychom to zvládli, potřebujeme tvoji sílu, Ino.”

„Moji sílu?”

„Jo. Ještě jsem ti to neřekl, ale tato kobka se brzy objeví na Zemi.”

„Vážně? Co mám dělat? Už nechci zabíjet lidi.”

„Jen musíš zůstat s námi. Už jsem ti to řekl, ne? Pomůžu ti, abys už nikomu dalšímu neublížila.”

„Aa.”

Ině se rozzářila tvář. To mi předtím nevěřila? Zdálo se, že jí budu muset věci říkat opakovaně.

S hořkým úsměvem jsem pokračoval: „Až se tato kobka přesune na Zemi, pravděpodobně se s ním už nebudeme moct setkat. Až zemře víc lidí, bude příliš pozdě se vrátit. Zrovna teď přede mnou utíká. Vážně svého bývalého pána musel milovat, ale pokud ho nepolapíme, zraní víc lidí. Chci tomu zabránit.”

„Musíme ho chytit?”

„Jo, Ino. Pomůžeš?”

„Hm.”

...Možná nepotřebovala dlouhé vysvětlování. Když jsem teď o tom přemýšlel, pravděpodobně nebyla dost vyspělá na to, aby pochopila všechno, co jsem jí říkal. Nevěděl jsem, proč jsem to malé dívce vysvětloval tak vážně. Ina najednou zvedla ruku. Naklonil jsem hlavu ke straně a zavolal na ni, neboť jsem nechápal, co dělala.

„Ino?”

„Chytila jsem ho.”

Cože? Podíval jsem se na Hwayu. Pak jsem si uvědomil, že to místo, kde jsme byli, nebylo stejné jako předtím. Nepochybně jsme byli v obrovské síni na 2. podlaží hradu, ale to místo, kde jsme byli, mělo okna ven. Když jsem spatřil tu výšku, v které jsme se nacházeli, a strop, co vypadal jako klenba, pomyslel jsem si...

„Není tohle náhodou... nejvyšší podlaží?!”

Všechny včetně Hwayi, členů gildy Revival a francouzského řádu SS Laze Michela to teleportovalo. Počkat, to znamená...? Rozhlédl jsem se kolem. A pak mě to omráčilo.

[Už jste tu... Kuk!]

[Holko, změnila jsi názor...?]

Spatřil jsem elementála, co se tvářil šokovaně, a armádu ledových brnění, co zaplňovala celou oblast. Nejvíce šokující byl ten trůn v nejvnitřnější části místnosti a to obrovské ledové brnění, co na něm sedělo jako král.

Na to, že to bylo brnění z ledu, bylo zdobené složitými rytinami, co zářily rudým světlem. Jak jsem čekal, boss této kobky nebyl elementál!

Obrovské brnění se po nás podívalo a pomalu vstalo. V ruce mělo vskutku obrovské ledové kladivo.

[Pojď. Věčná armáda se tě nebude bát.]

Když jsem ho viděl tak plné energie, otočil jsem se a podíval se na Inu. Nemohla jsi něco říct?! Aniž by věděla, jak jsem se cítil, hrdě nadmula hruď.

„Tady můžu jít, kamkoli chci.”

„Jo, dobrá práce...”

Samozřejmě jsem ji z toho nemohl vinit. Měl jsem v plánu své dítě vychovávat jen komplimenty!

„Pokud někdo není připravený, řekněte mi. Ina by měla být schopná nás znovu teleportovat.”

„Já jsem v pohodě.”

„Taky!”

„Ach moci Země, požehnej nám! Propůjči nám svou moc! Ach Mitare, požehnej nám!”

„Haha, moje cíle jsou všechny tady!”

Zdálo se, že všichni byli naprosto připravení. To platilo i o našich nepřátelích.

[Dobrá, tady a teď vás zabiju. Všechny vás lidi!]

[Nejednej divoce sám za sebe. Zachovej si eleganci. Vojáci, otevřete oči.]

Ledová brnění pomalu vstala. Jak tam vzpřímeně stáli se svými zbraněmi, bylo snadné říct, že byli mnohem uspořádanější, naprosto jiní než brnění, co jsme viděli předtím. Také byli nepochybně mnohem silnější. Byl jsem si jistý, že s tím mělo co dělat prostředí Ledového hradu, ale každé to ledové brnění bylo drtivě silnější než jakýkoli brouk, na kterého jsme narazili v Hmyzím světě. Bylo jich tu kolem 200. V takového situaci jsem ani já nemohl zůstat laxní.

„Půjdu na to na divoko.”

„Tati, chyť ho. Já chytím zbytek.”

„Cože, Ino?”

„Eit.”

Ina v Hwayině náručí rozevřela oči a ve vzduchu sevřela ruce. A pak se všech 200 ledových brnění najednou zastavilo. Nebylo to náhodou...?

„Jděte zpět!”

I když jim rozkážeš, jako by to byli tvoji domácí mazlíčci... Cože? Všech 200 ledových brnění se zhroutilo do sebe!

[Vážně jsi silná, Ledová čarodějko! Ale já neprohraju!]

Obrovské brnění zaskřípalo zuby a zakřičelo. Šokující bylo, že se ta brnění začala zase zvedat. Cítil jsem, jak se tu pohybovalo strašlivé množství many. Ale Ina to snadno odtlačila zpět. Jak jsem si myslel, Ina byla na tomto místě neuvěřitelně silná...!

„Postarám se o ně, tati.”

„Jo, díky!”

„My se postaráme o bosse. Ty zastav toho elementála!”

„Nechte to na mě!”

Brnění jsem nechal na Ině a Inu jsem svěřil Hwaye. Pak jsem se upřeně podíval na elementála, co se vznášel nad zemí a zahlížel na mě.

„Taky bys to měl cítit. Přestaň utíkat!”

[Už jsem ti řekl... Pesina je můj jediný pán!]

V hněvu zakřičel a nátlak z něj sálal do všech stran. Kuk, tak nějak jsem to uvážil podle toho, co se stalo v předešlé místnosti, ale vážně byl elementál větru! Každopádně bylo nejlepší zastavit jednoho elementála druhým. Zavolal jsem svoje partnery.

„Peiko, Ruyue!”

[Volal jsi?]

[Jo!]

Otočil jsem se. Jakmile pečeť padla, zdálo se, že si dokázali udržet své vzezření i ve své duchovní podobě, neboť na mě zírali miniaturní vlčí dívka a drak s nádhernými šupinami.

...Drak?!
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Dovolte mi to vysvětlit! V této kapitole bylo spoustu vysvětlování, takže autor napal 160% délky normální kapitoly, aby vám to vynahradil!

A vzpomínáte si na to, co Peika řekla, když se poprvé setkala s Shinem? Ohledně toho, že jeho duše je podobná té její?!

Tato část skončí v příští kapitole. Uzavře s Shinem úmluvu nový elementál?!

-----------------------------------------------

~ Jup, prostě autor nedokáže udržet tu svou psavost v mezích. ~

~ Je samozřejmě jasné, že Shin bude elementála mlátit tak dlouho, až se k němu přidá, no ne? ~ 

<Předchozí>...<Následující>