překlady od Tadomi: KY

Kapitola 69 – Doporučení po vyslechnutí

„Máš chvilku času, abys nám o tom pověděl?”

Po Lorenově otázce Al naklonil hlavu ke straně. „Nejsem si jistý. Ještě jsem svého cíle nedosáhl a...”

Al odvrátil od Lorena pohled.

Klaus se pomalu přibližoval k Alovi, ale když se ten na něj otočil, zastavil se.

„Je tu i génius naší školy, takže nebylo by pro mě nevýhodné, kdybych příliš dlouho mluvil?”

„Neměl bys nám aspoň říct proč? Máme být tvoji proktoři.”

Jak to Loren říkal, uvažoval, jestli by dokázal pokrýt tu vzdálenost mezi sebou a Alem a setnout ho, než by se dokázal pohnout.

Ale odpovědí na tu myšlenku bylo ne.

Kromě toho, že je Feim udržovala v šachu tím, že jí z prstů visel další svitek, tu byli zhypnotizovaní Ain a Cloud. A ti stáli v pozici, kdy bylo nemožné, aby on nebo Klaus Alovi něco provedli.

„I když se vrátíme zpět na povrch, nemůžeme říct, že o ničem nevíme.”

„Vážně si myslíš, že se budete moct vrátit na povrch? No, to je jedno,” povzdechl si Al po Lorenových slovech, ale nezdálo se, že jim hodlal něco provést, aniž by jim to vysvětlil. „Nic moc to není. Ačkoli jsem druhorozený šlechtického rodu, myslíte si, že budu moct uspět, když se stanu dobrodruhem?”

„Myslím, že to by záleželo na tvém přístupu.”

Loren si nemyslel, že se člověk musel znovu zrodit, aby byl úspěšným dobrodruhem.

Samozřejmě nemohl popřít, že v tom hrál velkou roli talent. Ale nemohl souhlasit s tím, že Al nemohl uspět, protože byl druhorozeným ze šlechtického rodu.

„Kdybych byl nadaný jako Klaus, bylo by to něco jiného.”

„Neřeknu, že lidé si myslí něco jiného, takže pokračuj.”

„Naštěstí jsem měl dost znalostí, abych se stal knězem, a když jsem odešel z domu, dokázal jsem s sebou propašovat mnoho různých dokumentů.”

Al ty dokumenty studoval, hledal informace, které by mu přinesly užitek. A našel jeden dokument, kde byly informace o Volfově tréninkové škole dobrodruhů, na kterou se hodlal zapsat.

„Kolik toho víš o Volfových dosaženích?”

„Jenom málo.”

Loren zapomněl téměř všechno, co mu Klaus řekl, jen co do školy dorazil.

Z větší části to bylo proto, že ho to nezajímalo, neboť to pro něj všechno byly zbytečné informace. Ale jak Al pokračoval ve svém vysvětlování, přál si, aby tomu tehdy věnoval víc pozornosti.

„Volf toho dosáhl mnoho, ale mě zaujala ta historka o tom, že zapečetil zlého boha a vsadil ho sem.”

„Zlého boha?”

Loren při tom pochybném slově, co se tak najednou vyvrbilo, nakrčil čelo. Ale měl matný pocit, že Klaus něco takového řekl, a snažil si to vybavit.

„Myslím, že se o tom Klaus zmínil spolu se zabíjením draků a dávnými troskami.”

„Neposlouchal jsi, když jsem to vysvětloval, co...” povzdechl si Klaus.

Ale Loren necítil potřebu se nijak obhajovat a pobídl Ala, aby pokračoval.

„Jsem knězem Nejvyššího boha... Ale co kdybych oživil zlého boha a stal se jeho knězem?”

„He?”

„To znamená, že bych se mohl stát nejvyšším kněžím toho boha,” prohlásil Al hrdě.

Loren odvrátil zrak od Ala, co tam stál sám se sebou spokojený. Nebyl si jistý, jak na to zareagovat. Otočil se na Lapis a ostatní, co byli za ním, hledal u nich pomoc.

Loren chápal to jeho přemýšlení o jiné metodě, neboť pokud by Al dál sloužil jednomu z nejznámějších bohů, byl by jedním knězem z mnoha.

Ale oživit zlého boha, kterého nikdo neuctíval, a stát se jeho nejvyšším kněžím mu přišlo jako špatný i dobrý nápad zároveň. A tak nevěděl, co má dělat.

„Hele, Lapis. Můžeš se se mnou vyměnit?”

„V žádném případě, Lorene. Z té konverzace každý vidí, že s ním nemá smysl mluvit. Prosím, neházej na mě problémy.”

Lapis se zatvářila velmi nepříjemně, a tak se Loren musel zříct nápadu, že by tu situaci nechal v jejích rukách.

Zdálo se, že dokonce ani Lapis, co byla ochotná snášet těžkosti kvůli znalostem, se v této chvíli nechtěla Alem zabývat. A bylo jasné, že hodlala Lorena nechat, aby to dotáhl do konce.

„Aaa... jen pro jistotu si chci něco ověřit.” Loren se poškrábal ve vlasech a přesunul pohled od Ala k Feim, co se nervózně usmívala. „Proč jsi tu ty?”

„Totiž jako mág nemám žádné nadání. I když vystuduju a stane se ze mě dobrodruh, nakonec prostě jen skončím s nějakými dobrodruhy, co mi budou říkat, co mám dělat, a budu celý den pracovat, víš? A tak mě napadlo, že by možná stálo za to vsadit na Ala, co se zrovna teď snaží proslavit.”

„Mluví o zlém bohu... ale tebe to neděsí?”

„Hmm... Ale řekl, že mi dá peníze. A zdá se, že ostatní bohové na toho zlého boha, co tu je zapečetěný, nenahlíží jako na nepřítele.”

Feim řekla, že pokud to byla mocná bytost, co by mohla být pro ostatní bohy hrozbou, byly by o tom legendy nebo záznamy v každém kostele.

Ale v žádném kostele se nevyprávělo o žádné takové bytosti, co byla zapečetěná pod tréninkovou školou.

„Takže jsem si myslela, že to nebude tak velký problém.”

„Pokud zlý bůh není velký problém, pak z toho, že mu budete sloužit, nic moc nevzejde.”

„Och, to máš možná pravdu.”

Loren a ostatní se znuděnými výrazy sledovali tu Feiminu reakci, co jim přišla, jako kdyby si to zrovna jen uvědomila. Zatímco Al se z nějakého důvodu tvářil hrdě a informoval Lorena, co už s nimi nechtěl mít nic společného:

„Už jsme našli jeho tělo.”

„Cože?”

To, že tu byl zapečetěný zlý bůh, byla už tak podezřelá historka. Takže pokud Al řekl, že našli tělo, nebyl by to jenom Loren, kdo si pomyslel, že lhal.

Ale Al z kapsy své róby něco sebevědomě vytáhl.

Byla to krabička zhruba velikosti jeho dlaně.

Na povrchu měla složité vzory, co se kovově leskly. A Al ji zvedl nad hlavu, aby ji ukázal Lorenovi a ostatním.

„Toto je tělo zlého boha, co Volf zapečetil.”

„To vypadá celkem lacině.”

Vzor to mělo vskutku složitý, ale nebylo na tom žádné zlaté nebo stříbrné zdobení.

Samotná ta krabička se kovově leskla, ale Loren odhadoval, že to bylo pravděpodobně železo. A ne nějaký ušlechtilý kov.

Vypadalo to jako něco, co by za pár stříbrňáků vyrobil místní kovář. Ale podle toho, co Al říkal, byl uvnitř zapečetěný zlý bůh.

Loren uvažoval, jak vážně to Al myslel, a usoudil, že by jen pro jistotu měl dávat pozor. A přetáhl si svůj velký meč pod paži.

„Za předpokladu, že je ta krabička to, co říká...” zavolala Lapis, jako kdyby si něco uvědomila.

Loren stál před ní a doufal, že se s ním prostě vymění, ovšem Lapis řekla něco neuvěřitelného.

„Není to potom důvod, proč se v kobce nerodí normální netvoři a proč je tu tolik slizů?”

„Co jiného čekat od kněžky Boha znalostí. Pravděpodobně máš pravdu.”

Loren měl pocit, že očekávání vůči kněžím Boha znalostí teď akorát ještě vzrostla, ale to nebylo důležité.

Spíš než tohle všechny šokovalo to, co Lapis řekla.

„Lapis, co to má znamenat?”

„Slizové jsou stvoření, co se objevují, když je mana v oblasti příliš hustá nebo rozrušená, takže pokud se má co nevidět probudit bytost zvaná zlý bůh, mohlo by k takovým věcem dojít, nemyslíš?”

„T-takže ta nynější kobka je...”

Po Anginých panických slovech Lapis přikývla. „Příčinou toho je ten takzvaný zlý bůh v té krabičce, co má co nevidět oživnout. Ke zjevení všech těch slizů i ke špatnému fungování kobky došlo právě kvůli tomu.”

Kobku obvykle spravovala škola a spodní podlaží bylo zapečetěné, takže tam nikdo nemohl vstoupit.

Takže bylo těžké uvěřit, že by Al dokázal všechno tak dokonale načasovat, jen aby oživil zlého boha.

Klaus na to chtěl užuž upozornit, ale Lapis mu na to odpověděla, ještě než ta slova vyřkl.

„Pravděpodobně to je náhoda.”

„He?”

„Je to náhoda. No, pokud by existovalo něco jako vedení zlého boha, dá se říct, že to tak bylo určeno.”

„Bylo to vedení zlého boha,” trval si Al na svém.

„Tak to potom hádám, že to bylo určeno,” uznala Lapis.

Zbytek se na ně koukal a nebyl si jistý, jestli by měli být překvapení nebo rozčilení.

A Lapis pokračovala ve svém vysvětlování: „Jinými slovy to, že tady ten budoucí nejvyšší kněží, co osnoval oživení zlého boha, a to, že se má zlý bůh co nevidět probudit, by se typicky nazývalo náhodou. Ale když přitom uvážíte vedení zlého boha, dalo by se tomu říkat nevyhnutelnost.”

„Takže říkáš, že to spolu nemá spojitost?” zeptal se Loren, aby si to potvrdil, a Lapis upřímně přikývla.

„Zlý bůh se začal probouzet, když jsem začal osnovat jeho oživení. Co jiného bys řekla, že to bylo, než předurčenost?!”

Zdálo se, že Al chtěl, aby to byla nevyhnutelnost, ale pro Lorena a ostatní to nebylo nic jiného než špatná náhoda.

Ale kvůli tomu byl přinejmenším jeden student mrtvý, takže to nehodlali přejít jen jako žert. Ale když uvážili, jestli to stačilo na to, aby mohli Ala a Feim zabít, pak odpověď zněla ne.

„Co budeme dělat?”

„Hm... Myslím, že správné by bylo je polapit a předat je do rukou školy,” odpověděl Klaus na Lorenovu otázku, ovšem nijak moc si nevěřil.

„Tak to pojďme skončit.”

„Jak by se bandě dobrodruhů mohlo vůbec podařit mě polapit?”

Jak Loren předstoupil, aby se Ala chopil, do cesty se mu postavili Ain a Cloud a vytasili zbraně.

Za Alem byla Feim, co se užuž připravovala vrhnout další svitek, takže se nejdřív museli vypořádat s těmito překážkami, aby se nějak dostali k Alovi.

„Kdybych jen prostě dokázal probudit zlého boha...”

Al si myslel, že kdyby dokázal probudit zlého boha, neměl by se čeho bát. A Ain a Cloud mezitím zaměstnávali Lorena a ostatní.

Jediným způsobem, jak poznat, jestli bylo jeho smýšlení správné nebo chyba, by bylo rozetnout tu pečeť. Ale v jedné věci se Al mýlil.

Ty dokumenty, co si Al vzal, se nijak nezmiňovaly o tom, jak tu pečeť zlomit. Ale jelikož ta pečeť byla už tak volná, že její mana ovlivňovala kobku, usoudil, že stačilo jen poslední pošťouchnutí a pečeť se rozpadne. Jak se připravil do pečetě vlít svou manu, na celém podlaží se ozvaly dva tupé zvuky.

Al se k tomu zvuku obrátil a přemýšlel, co se stalo. Ain a Cloud, které poslal, aby zaměstnali Lorena, se protočili a spadli na zem. Když to Al spatřil, nasucho polkl.

Feim se snažila aktivovat svůj svitek, ale Loren pozvedl hrot svého velkého meče a strčil jí ho před nos. Přimhouřil oči a tichým, ale chladným hlasem řekl: „Vzdej to. Nebo tě rozsekám na kousky.”

Al si myslel, že to byla jen planá výhrůžka, ale ta krvežíznivost za Lorenovými slovy byla skutečná. A Al mohl akorát sledovat doširoka rozevřenýma očima, jak Feim upustila svitek, co měla v ruce, a klesla na zem. Al přitom zapomněl i dýchat.

Z bezmocných rukou mu vypadla ta krabička a s ostrým zvukem dopadla na podlahu a i Al klesl k zemi jako Feim. Nedokázal ustát ten nátlak za Lorenovými slovy.

-----------------------------------------------

~ No jo no, Loren udělal bububu a děti s brekem utekly... v tomto případě se sesypaly strachy na zem... Teď je akorát všechny spoutat a odvést na povrch. No, ale jak známe to Lorenovo štěstí... pokud je tam ještě něco, co se může pokazit, tak se to pokazí sto a jedním způsobem. ~

Hlavní stránka novely