překlady od Tadomi: DM

Kapitola 173 – Ve městě magických lovců

Tady Satou. Během svých školních dnů jsem často chodil na brigádu, ale jen zřídka jsem měl problém s penězi. Možná jsem měl štěstí, že jsem se během stáže vyhnul nepochopitelné struktuře platů.

Před branou byla skupina pěti lidí, co se vášnivě dohadovala.

„Proto jsem řekl, že jsme měli požádat o platbu předem, protože nebudeme moc zaplatit daň za vstup do města.”

„Proč musíme dělat něco tak otravného.”

„Správně~ kdo byl ten budižkničemu, co prosil, abychom ho vzali s námi, a říkal, že bude užitečný.”

„Unavit se hned poté, co začal s nošením zavazadel. A vypít všechnu vodu.”

„To nejhorší je, jak omylem přeřízl kožešinu na Karmínové lišce, co jsme s takovými těžkostmi porazili.”

Ty čtyři ženy zavrhly protesty chlapce, co měl jenom jednu paži, zatímco se mu pošklebovaly.

Kdybychom byli v pohádce, teď by to byla scéna, kdy bychom šli tomu chlapci pomoct, ale pročpak asi. Nemohl jsem si pomoct a myslel jsem si, že to, co ty ženy řekly, bylo ospravedlněné.

Přemýšlel jsem, jestli ten chlapec, co byl jenom přítěží, byl také zoufalý, když stále vytrval.

Neodradilo ho to~

„Takže dneska večer přijď k pultu do baru. Pak ti dáme šestinu odměny, to znamená 3 měďáky, jak jsme na začátku slíbily.”

„Hej, počkej, sám jsem porazil čtyři gobliny, ne? Zapomněla jsi na čtyři měďáky jako odměnu, víš?”

„Ty~ akorát jsi ze strany zabil gobliny, co už umírali kvůli našim útokům, ne?”

„Jak za to vůbec můžeš chtít odměnu. Vážně nevíš, co je hanba.”

„Stejně jsem je porazil!”

Zatímco se ta vysoká dívka, co byla vedoucí družiny, spatra dívala na toho vytrvalého chlapce, pokrčila rameny a navrhla kompromis: „Dobrá, dobrá. Ale ty čtyři gobliny jsi neporazil sám, napůl. Dám ti půlku odměny, 2 měďáky. Večer přijď do baru.”

Okolní ženy zesměšňovaly chlapce, co vypadal, že se mu ulevilo, a ošklivě se přitom usmívaly.

„Hehe, pokud nepřijdeš rychle, všechny peníze se změní na alkohol, víš?”

„Do~brá, vsadíme se, jestli skončíme s pitím, než přijde nebo ne.”

„Pěkné~ já dávám 1 velký měďák, že skončíme dřív.”

„Já sázím 5 měďáků na dřív.”

„Gyahahaha, to potom nebude žádná sázka.”

Vypadalo to, že pokud si dá na čas, vážně to všechno propijí.

Zdálo se, že chlapec měl stejný názor, neboť začal spěšně vyjednávat se strážným.

„Slyšel jsi naši dřívější rozpravu, ne? Pokud nás teď necháš vstoupit, později ten poplatek řádně zaplatíme.”

„Pche, kdybych věřil tomu, co vy magičtí lovci říkáte, nehodil bych se na práci strážného. Co kdybyste do večera nalovili zvířata, co se dají použít jako poplatek?”

„Není možné, abychom chytili zvíře bez pasti nebo nástrojů.”

„Tak to vzdej.”

Ho, takže se to dalo zaplatit naturáliemi, to jsem nevěděl.

Strážný, co si všiml našeho vozu, co se přibližoval, odehnal chlapce stranou. Chlapec chtěl využít té šance a rozběhnout se do města, ale další strážný mu podtrhl nohy a držel ho na zemi.

„Hej, vítejte ve městě Puta. Nikdy dřív jsem tě neviděl, jsi kupec?”

„Ne, jen se chceme během cesty zastavit.”

Ukázal jsem strážnému svou stříbrnou identifikaci.

„Tohle je, promiňte. Jste šlechtic.”

„Promiň, pane šlechtici, řekl jsi, že cestujete, ale tady Puta je nejzazší město. Kam pro všechno na světě jedeš? Neříkej mi, že jedeš do hnízdiště wyvernů za horami, abys jim vzal vejce?”

„Hoj, Gattsi.”

Když jsem se podíval do mapy, jelikož mě slova strážného zaujala, v horách po cestě byli rozhodně wyverni. Myslím, že wyverní vejce musí být velká.

„Chci přejet hory, ale o wyvernech jsem nevěděl. Vzít jim vejce, říkáš, jsou lahodná?”

„Možná jsou dobrá, ale pěkně se prodávají. Povídá se, že se dají směnit za zlaťáky dle své váhy, pokud je vezmeš do královského hlavního města nebo do království Silga na druhé straně hor.”

„Ačkoli jsem ještě žádného opravdového neviděl, proměňují je na jízdní wyverny pro jezdce.”

Pokud vejce vážilo 500 gramů, bylo to zhruba 150 zlaťáků, co?

Zdálo se, že království Silga bylo sousední malé království za horami na východ. Jen tak mimochodem, les Bornean, do kterého míříme, byl za horami na jihovýchod.

„Hej, pane šlechtici!”

„Ty zmlkni.”

Strážný toho chlapce, co na mě promluvil, rychle umlčel hrotem kopí, co držel v ruce. Myslím, že nemusel zacházet tak daleko.

„To nic. Copak, chlapče?”

Ta první půlka byla pro strážného a ta druhá pro chlapce, co byl pořád na zemi.

„Pane šlechtici, potřebuju to na vstup do města. Půjč mi dva měďáky! Rozhodně je vrátím.”

„Aspoň mluv zdvořile!”

„Něco takového jako zdvořilou řeč neznám. Copak to není zdvořilé, když řeknu pane?”

Ale pokud si ode mě půjčí dva měďáky, i když je splatí bez úroku, zůstanou mu tři měďáky, nevadilo mu to?

„Dobře, půjčím ti je.”

„Vážně?!”

„Pane rytíři, tenhle chlápek je magický lovec, víš? Je to cháska, co nedokáže udržet peníze přes noc. V žádném případě je nedostaneš zpět.”

„Neříkej něco takového, když už souhlasil. Rozhodně to vrátím!”

Dal jsem chlapci, co se vykroutil z pod nohy strážného, dva měďáky. Přemýšlel jsem, jestli se dlouho nekoupal, páchl dusivě zle. Ne, tohle, pravděpodobně v tom byl pach krve goblinů a masa. Chlapec ode mě svou jedinou paží přijal peníze a dal je strážnému, jako kdyby mu je házel.

„Správně, pane šlechtici! Pokud ses ještě nerozhodl, v jakém hostinci zůstaneš, jdi do toho hostince, co jde odtud vidět. Je vážně drahý, ale je proslavený svým výborným jídlem.”

Jak mi to chlapec řekl, s máváním své paže vykročil na hlavní silnici. Takže, co mám teď dělat s tím vlažným pohledem od strážného.

„Pane rytíři, myslím, že být hodný je ctnost, ale na světě je spoustu lidí, co si té dobroty akorát dopřávají, aniž by za to byli vděční, víš?”

„Hoj, nech to být. Obtěžuješ pana rytíře.”

„Ne, vážím si vašeho zájmu.”

Vypadalo to, že ho to vážně trápilo, a tak jsem mu poděkoval. Prozatím se zdálo, že jsme neměli problém se vstupem do města. Když se Lulu chtěla s vozem rozjet, strážný vypadal, jako že si na něco vzpomněl, a varoval mě.

„Ve vile baroneta Potona, místního správce, přebývá šílený cizí šlechtic, takže bude lepší, když se od toho místa budete držet dál.”

Když jsem zkontroloval správcovu vilu – pokud jsem se nemýlil, byl to městský konzul, co fungoval jako úředník se soudní pravomocí – v blízkosti baroneta Potona byl ten již zmíněný ohnivý mág.

Ten ohnivý mág se jmenoval Dwot Dasles. Vypadalo to, že byl markýz z království jménem Makiwa. Jelikož se jméno tohoto království neobjevilo v cestopise, nevěděl jsem, kde bylo. Myslím, že pravděpodobně bylo ve skupině těch malých zemí nedaleko království Rumooku nebo království Silga, pokud mělo co do činění s tygřími lidmi.

S tím [žhářstvím] a [vraždou], co měl v kolonce Odměny a tresty, jak ho mohli vpustit do města.

Toto město Puta bylo celkem malé, na rozdíl od měst, ve kterých jsme do teď byli.

Nanejvýš mělo jeden kilometr na šířku. Město bylo zhruba rozdělené do čtyř čtvrtí kolem malé vily, kde přebýval správce. Západní čtvrť, kde jsme byli teď, severní čtvrť, kde byl přístav, východní čtvrť, kde byly podniky potěšení, a jižní čtvrť, kde byly ubikace pro dělníky a slumy. Vypadalo to, že každá čtvrť měla obytnou část.

Rasové rozvržení tu bylo 70% lidé a pak 20% krysích lidí, lachtaních lidí a zajícových lidí, přičemž každá rasa měla stejný podíl. Kromě těchto tu byly i další rasy, ale jejich počet byl malý. Otroků tu bylo zhruba 10% z různých ras, ale lidských otroků tu bylo relativně hodně.

Vypadalo to, že jedinými šlechtici ve městě byli baronet Poton a markýz Dasles.

Jako šlechtic bych ho měl navštívit, ale nebylo třeba se naschvál dostávat do maléru. Když jsem nahlédl do tabulky vzájemných šlechtických vztahů, co jsem si vzal z Torumova domu, zdálo se, že byl na nejnižším šlechtickém stolci z rodu markýze Lloyda. Takže když ho nenavštívím, pravděpodobně z toho nevznikne žádný velký problém.

Nicméně tahle tabulka vztahů byla praktická. Příště jako poděkování vyrobím nějaké hračky pro Mayunu.

Když jsme s vozem vjeli do dvora hostince, přiběhla k nám dívka, co se zdála jako pomocnice. Vůz jsem nechal na starost Lulu a ostatním a nechal jsem se dívkou odvést do hostince. Vzal jsem s sebou jenom Arisu a Nanu.

Když mě spatřil hostinský, co čekal uvnitř, změnil se mu výraz, jako kdyby našel zdroj svého příjmu. Bylo to divné, nemyslel jsem si, že jsem měl dneska draze vyhlížející oděv.

„Vítej, mladý pane, mám pro tebe ten správný pokoj.”

Vedl nás do pokoje, zatímco se rukama hladil po svých velkých, chlupatých pažích. Ten pokoj byl na třetím podlaží v jiné dřevěné budově, mohli jste si dokonce připlatit a najmout si na noc stráž. Pokud zůstaneme déle než pět dní, stráže budeme mít zdarma. Hostinec si účtoval jeden stříbrný za noc. V porovnání se zájezdním hostincem ve městě Seryuu, co si za noc účtoval jeden velký měďák, to bylo pravděpodobně levné.

V této budově byla koupelna, ale byla tam jenom vana pro jednoho. A samozřejmě tam nebylo žádné zařízení na horkou vodu. Voda se dala uvařit, ale to nějakou dobu zabralo, takže nás požádali, abychom si o horkou vodu řekli kdykoli kromě během jídla. Vypadalo to, že se voda dala nabrat odkudkoli, kromě zásobárny pitné vody. Ale copak to nebylo sdílené s odpadem?

No, mohl jsem prostě předtím použít magii Čistá voda.

Hostinský nám poradil, abychom si zavazadla donesli do skladu v budově, neboť o půlnoci často chodili zloději. V zavazadlech nic nebylo, ale abychom nepřitahovali zbytečnou pozornost, přenesl jsem to všechno do hostince.

„Zdar, tohle je místo, kde zůstáváš, pane šlechtici?”

Na dvůr hostince přišel lovec, co vypadal jako vůdce loupežníků, zatímco si na rameni nesl zavazadlo. V látce měl rozporcované jelení maso.

„Hou, Goku. Přinesl jsi velkou zvěřinu.”

„Jo, od posledně to je dlouho. Támhleten mladý pán je šlechtic? Co ty na to, je tak akorát k jídlu. Ale nejsou tu žádné vnitřnosti, protože ty jsem snědl v den lovu.”

Gahahaha, zasmál se muž, ten lovec evidentně prodával jelena. Cena byla dva stříbrňáky, polovina ceny z hlavního vévodského města. Aby takhle najednou oznámil tržní cenu, tenhle muž vážně neuměl podnikat. Měl jsem pocit, že se k těm informacím dostal až moc rychle, ale pravděpodobně to slyšel od hostinského.

Jelikož v oddělené budově nebyla žádná kuchyně, nechal jsem vaření na kuchaři v hostinci.

Jelikož před večeří bylo pořád trochu času, vzal jsem Pochi a Tamu, co měly spoustu energie, na procházku. Jen pro případ měly Pochi a Tama tenké pláště s kapucemi, kožené brnění a dřevěné meče. Přesně jako když byly ve vévodském hlavním městě. Já jsem měl na sobě prostý oděv, bílou halenu a kalhoty.

S tímto velmi prostým vzezřením se pravděpodobně nezapletu s nějakým podivným chlápkem.
-----------------------------------------------

~ Teď v podstatě zbývají jenom nějaké dva incidenty a konečně se dostaneme do elfího lesa odevzdat Miu... ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav