Na Barbalisově ruce se objevilo jasné světlo a soustředilo se do koule světla. Hodil ho k Meinanově hlavě. Jelikož Meinan nebyl schopen včas zareagovat, přitlačilo ho to k zemi, i když jeho štít zůstal nepoškozený. Meinan se zřítil na zem jako meteorit a vytvořil kráter. Ačkoli byl jeho štít stále aktivní, Meinan si uvědomil, že spolu se štítem teď byl přitisknutý k zemi bez schopnosti se pohnout.
Když se otočil, spatřil, jak se najednou objevil pár nohou. Meinan vzhlédl a opravdu, byly to Mizeruiovy nohy. Meinan začal najednou zoufale zápolit, ale nebylo to proto, aby se osvobodil. Místo toho to bylo proto, aby to všechno vypadalo realističtěji. Také se pokusil zatemnit Barbalisovu magickou moc, aby zakryl skutečnost, že Barbalis potlačoval Mizeruiovu moc.
Jak naplánovali, Idojin si ničeho nevšiml, ale ovládaný Mizerui se mírně natočil, aby se podíval na Meinana. Kdyby byl ve svém obvyklém stavu, už by věděl, že Meinan má něco za lubem, a rozhodně by se nechytil do takové prosté pasti. Bohužel teď byl loutka, co akorát plnila rozkazy. Dokud mu někdo nedal rozkaz nebo dokud nebyl pod útokem, nic nedělal.
„Teď!” zakřičela Anežka a vypustila šíp.
Černá magie na šípu se najednou rozepjala a vrhla se k Mizeruiovi jako tlama predátora. Ačkoli Mizerui určil, že je pod útokem a měl by uhnout, teleportační kouzlo, co aktivoval, splasklo. A když chtěl uhnout pomocí svých nohou, uvědomil si, že nedokáže udělat ani krok, protože kolem byla průhledná stěna, co ho zastavovala.
Ten člověk, co ho zastavil, byl samozřejmě Barbalis.
Když ta černá tlama užuž měla Mizeruie zhltnout, právě včas se objevila obrovská stěna z ledu, co tu tlamu zastavila. Bylo to kouzlo, co Idojin aktivoval, aby tu černou díru zastavil.
„Sakra!” zařval Kaiser a z jeho obrovské pistole vystřelila Božská ohnivá koule, aby tu stěnu rozbila. Ale několik ledových střel ji vychýlilo z dráhy. Nakonec rozbila ochranný štít. Naštěstí mířila do nebes, jinak by to vedlo ke špízům rytířského masa.
Obrovské tlamě zabralo nějaký čas, než se prokousala ledovými stěnami. Mezitím se Mizeruiova moc vzedmula a zoufale zápolila proti Barbalisově omezení. Bez ohledu na následky. Barbalis se bál pokračovat v nátlaku, protože teď se Mizerui nestaral, jestli mu to poničí tělo nebo ne. A ani se nestaral, jestli mu to zlomí mysl kvůli přehnané spotřebě many.
Posledně když Mizeruie poslali zaútočit na tajnou základnu vlastně téměř došlo ke krizové situaci. A právě kvůli přílišné námaze.
Obrovská tlama vyrazila k Mizeruiovi, ale v posledním možném okamžiku Mizerui použil teleportaci na krátkou vzdálenost a přesunul se vedle černé díry. Černá díra „si ukousla pořádné sousto”, ale kromě kamenů z arény nic jiného nezískala.
Selhalo to... v srdcích všech zavládla panika, zvláště v Barbalisově srdci. Podíval se po Dračím císaři, přemýšlel, jestli svou zradou porušil ten slib, že když vyhraje, Dračí císař nechá Mizeruie jít.
Dračí císař elegantně natáhl ukazovák a ukázal „1” a Barbalisovi se konečně ulevilo, ale zároveň mu bylo také těžko. Pochopil, že Dračí císař myslel, že bude mít ještě jednu šanci, a proto se uvolnil. Ale zároveň to také znamenalo, že neměl žádnou jinou možnost a musel tento souboj vyhrát.
Ale pokud Kaiser a ostatní prohrají, co se stane s Liolou? Barbalis si nemohl pomoct a přemýšlel o tom. Před zápasem se Kaiser jako nápověda letmo podíval po Liolovi. Liola vypadal, jako že byl v pořádku, jako že se z hypnózy dostal. Takže co přesně ho stále vázalo k Dračímu císaři?
Barbalisův pohled zabloudil k Liolovi. Spatřil jenom to, že Liola prázdně zíral do arény s výrazem, jako kdyby zrovna spatřil ďábla...
Nemohl odolat a podíval se směrem Liolova pohledu, až spatřil černou díru. Pořád byla naprosto temná a nebylo tam nic vidět. Proč by Liola vypadal, jako kdyby zrovna spatřil ducha?
Barbalis se příliš soustředil na analýzu Liolova výrazu, zatímco se vedle něj znovu začalo bojovat. Idojin už Mizeruie přiměl přidat se k boji. Mizeruiovu gravitační magii nemohlo zastavit nic než Meinanův ochranný štít. Ti tři byli najednou nuceni stát blízko sebe a Meinan zoufale použil svůj štít, aby všechny ochránil.
Ačkoli se Barbalis vážně flákal, Idojin a Mizerui stačili na to, aby Kaiserovi a ostatním způsobili pořádný bolehlav. Ačkoli skvěle pokračovali, mana se střádala pomalu. Mizerui už byl „stoletník”, co měl na bedrech stovky let, o Idojinovi ani nemluvě. Nikdo nevěděl, jak starožitný Idojin byl, když Dračího císaře následoval tak dlouho.
Pokud se nestane nic nečekaného, ti tři byli čím dál tím dál od vítězství.
„Kaisere?” Anežka se panicky podívala na Kaisera, nevěděla, co jiného mohli dělat. Už prohráli první souboj. Pokud znovu prohrají, Liola bude muset sníst Srdce... a to se nijak nelišilo od smrti.
'Nemůžeme prohrát!'
To si pomysleli všichni tři. Ačkoli se možná cítili bezmocně, stejně si nemohli dovolit prohrát!
„Kaisere!”
Kaiser se odmlčel. 'Kdo mě to volá? Ten hlas zní velmi známě... ale ten člověk by neměl znít tak panicky?'
„Kaisere!”
A přesto se ozvalo další zavolání a toto se zdálo dokonce ještě více panické než předtím. Kaiser se otočil na člověka, na kterého zmateně pomyslel – na Liolu.
Liola na Kaisera volal tónem, co jako by značil „že viděl ducha”.
„Co! Co to máš kruci s tváří?” zeptal se Kaiser podivně po krátké odmlce.
Liola ukázal k černé díře a všichni na ni upřeli pohled. Přece jenom bylo jen velmi málo věcí, kvůli kterým by se Liola choval takhle neelegantně, a tak by byla škoda něco takového nevidět. A tak se v aréně stalo něco podivného: souboj zrovna probíhal, ale všichni prázdně zírali do černé díry.
„Nic tam není?” řekl Kaiser skepticky. I když do ní zíral dlouho, stejně byla temně černá jako předtím... Mohl by se Liola děsit temnoty? To by bylo divné, zvlášť když uvážil, že vždycky nosil černé oblečení. Tak jak se mohl bát temnoty?
Nikdo nic neviděl, ale Liola to jasně „cítil” – ten druh tyranské hrůzy z jediného člověka, kterému se Liola neodvažoval protivit, byl to jenom „on”. A-ale jak to mohlo být možné? Byla to jenom černá díra...
Ale na cizím světě skončili jenom proto, že spadli do černé díry...
Vážně to mohl být on? Ten člověk, kvůli jehož jménu se lidé třásli strachem, slavný (nechvalně známý) ďábel, jehož jméno se zapsalo do historie?
„Hej, co to kruci vyvádíte? V jednu chvíli házet led a v druhé kamení; myslíte si, že tady provozuju smetiště?”
Barbalis, Kaiser a Daylight všichni ztuhli. Ten hlas byl až příliš povědomý. Byl to ten hlas, na který chtěli zapomenout, ale nemohli!
„Proč nic neříkáš? To mě ignoruješ? Li?”
„AAAAA—” zaječel Kaiser nahlas.
Konečně věděl, kdo to byl. Byl jenom jeden člověk, co Liolovi říkal takhle! A tento člověk byl dalece za tím, co mohlo popsat slovo „strašlivé” nebo „hrozivé”.
„Proč ječíš? Vážně musíš takhle ječet, když vidíš svého vlastního dědečka?”
Černota černé díry najednou vyprchala a místo toho zářila jako jasné světlo. A v něm lenivě ležel člověk. Ten oděv, co tento člověk měl, byl celkem podivný. Podobalo se to Mizeruiově dlouhé róbě, ale zdálo se to luxusnější. Díval se na lidi vně černé díry, jako kdyby byl tak nějak zvědavý, co jako dělali. Ale také působil trochu otráveně, jako kdyby se s nimi nechtěl otravovat.
„Ďábel Gle!” zařval naštvaně Dračí císař, když najednou vstal.
-----------------------------------------------------
~ A slimáčím tempem s druhou půlkou kapitoly... Bere se to jako podvádění, když si zavolali pomoc z jiného světa? Anebo se to bere jako výsledek magie, a tudíž povolaný služebník? ~
děkuji :-)
OdpovědětVymazatďakujem za príjemné čítanie.
OdpovědětVymazatDíky
OdpovědětVymazat