HK - kapitola 90

Kapitola 90 – Emmerich a Vrtkavá koťata (1)

Už to bylo pár měsíců, co jsem začal žít s Ainou v mé domovině. Protože brzy půjdu do výslužby z armády, byl jsem pod náporem práce, a tak jsem si nemohl udělat dost času, co bych s ní strávil.

Byl to dlouho očekávaný život s ní, ale nebyl v tom ani náznak po sladkosti. Nebo spíš Ainino chování bylo trpké.

Ráno na mě obezřetně zahlížela, zatímco připravovala snídani. Než jsem se nadál, měl jsem krabičku s obědem v tašce. Vždycky mě to udivilo, jako kdyby to byla magie. Protože jsem se vracel pozdě v noci, vždycky spala dřív než já. Ale na stole bylo mnoho jídla. Jen z toho jsem měl radost. Aina se kvůli mně snažila ze všech sil.

Zeptal jsem se jí, jestli ji něco trápilo nebo jestli v sobě něco nedusila, ale ona řekla jenom „vlastně ne”. Neměl jsem ponětí, co ženy potřebovaly, a tak jsem to nechal na paní domácí.

Obvyklé ráno.

Spěšně jsem se vzbudil právě včas a začal se oblékat. Jelikož tu byla žena, musel jsem si dávat pozor, ale možná to bylo tím, že jsem byl každý den unavený, mé tělo mě neposlouchalo. Vyčistil jsem si zuby, oholil vousy a učesal vlasy, než jsem si oblékl vojenskou uniformu, co mi Aina vyprala.

Když jsem šel do jídelny, Aina připravovala snídani. Proč byla taková křehká a pilná sněžná víla v tomto domě? Okamžitě jsem se cítil šťastný.

„A-aino, ránko!”

Když jsem ji pozdravil, Aina se rychle ohlédla a zírala na mě s výrazem, jako kdyby se dívala na vraha svých rodičů. Samozřejmě neodpověděla.

Když jsem se posadil a čekal, s hlasitým bouchnutím mi dala šálek kávy.

„Děkuju.”

I když jsem jí poděkoval, ignorovala mě. Její pevně sevřený rty se neotevřely. Bylo to jako obvykle.

Nevadil mi její přístup. Ritz ve svém dopise napsal, že Aina je nejstydlivější dívka ve vesnici. Navíc jsem už Ainu chápal z našeho dopisování.

Vždycky se bála o mé zdraví. Řekla, že moje obyčejné historky byly zábavné. Vždycky poslala zdvořilá slova.

Navíc to jídlo, které každý den vařila, v sobě mělo hlubokou lásku.

A proto jsem věřil, že její drsný přístup pocházel buď z rozpaků, nebo ze stydlivosti.

...Pravděpodobně.

Zatímco jsem četl noviny a pil u toho kávu, naservírovala na stůl snídani. Aina prostřela stůl bez zbytečných pohybů navíc. Nakrájela čerstvě upečený chleba a natřela ho džemem. Bylo to tak výborné. Když jsem se zeptal, odkud ho vzala, řekla mi, že ho vyrobila. Na druhý krajíc natřela hodně másla.

Kromě toho jsme měli bílé klobásy, bramborovou polévku a oloupaná vejce vařená natvrdo. Všechno to bylo výborné.

Dokonce i když jsem jedl, Aina pilně pracovala. Když jsem jí předtím pozval, aby se najedla se mnou, odmítla to přísným „ne!”, takže jsem jí potom už nezval.

Poděkoval jsem Aině za výborné jídlo.

„Aino, díky. Všechno to bylo výborné.”

„...Proč rychle nejdeš do práce?”

„Ach, ano.”

Tuto konverzaci jsme opakovali každé ráno.

Když jsem šel do práce, zdržel mě kolega, co jsem viděl poprvé po dlouhé době. Kočka, co chovali u nich v domě, měla koťata, takže měl evidentně problémy.

„Ne, můj dům, je nájemní...”

„Nechytí tě, když to neřekneš!”

„Chytí mě.”

Navíc jsem nechtěl zradit tu laskavou paní domácí. Hlavně preferuju psy. Vlastně jsem se cítil trochu melancholicky, protože už jsem se nějakou dobu nesetkal se psem u nás doma. Moji rodiče bydleli nedaleko, ale kvůli rušnému programu jsem je vážně nemohl kontaktovat.

„Tak to je, takže...”

„Počkej chvilku!”

I když jsem odmítl, můj kolega na tom neústupně trval.

„Copak nejsi sám osamělý?”

„...”

Nikdy jsem nikomu neřekl, že bydlím s Ainou. Kdybych to řekl, otravovali by mě, abych ji představil. Chtěl jsem se vychloubat svou roztomilou Ainou, ale bylo by otravné, kdyby se do ní někdo zamiloval, a tak jsem ji nepředstavil. Také jsem potají jedl její obědy plné lásky. V tom jsem byl bez chyby.

Odedávna jsem byl takový. Nikomu dalšímu jsem neukázal, co pro mě bylo důležité, jen jsem si to nechával pro sebe. Měl jsem pocit, že zvyky z dětství se vážně přenášely do dospělosti.

„Hele, nevadí, když se přijdeš jenom podívat, tak přijď zítra.”

„N-ne, zítra je po dlouhé době volno, takže...”

Snažil jsem se říct, že to nešlo, ale můj kolega už odešel. Ale já měl v plánu příští volno jít s Ainou ven. Ačkoli jsem jí to neřekl.

Druhého dne.

Abych se připravil na návštěvu do domu kolegy, oblékl jsem se. Po snídani jsem Ainu informoval, že půjdu ven.

„Půjdu k jednomu svému kolegovi.”

„!”

Po tom náhlém oznámení vypadala Aina překvapeně. Jestlipak se mnou chtěla někam jít. Když šla předtím ven sama, otravoval ji násilník, a tak jsem jí řekl, aby ven sama nechodila. Požádal jsem paní domácí, aby šla s ní.

Kdyby to bylo teď, v tuto chvíli, možná bude snadné se jí zeptat. Naštěstí byl můj kolega ženatý. Také to byl oddaný manžel, takže ho to k Aině nebude přitahovat.

Sebral jsem odvahu a zeptal jsem se: „Aino, chtěla bys taky jít?”

„!”

Aina se znovu zatvářila překvapeně. Řekl jsem jí, že až se budeme vracet poté, co se podíváme na kočky, měli bychom ochutnat zmrzlinu. Chvíli byla bezvýrazná, ale brzy v reakci přikývla.

Čekal jsem, až Aina skončila s přípravami. Už uběhl smluvený čas, ale ten chlápek čekal u sebe doma, takže s tím nebudou žádné problémy.

Za pár minut Aina vyšla z místnosti.

„A-ach!”

Když jsem ji viděl v jejím civilním oděvu, vydal jsem ze sebe obdivný výkřik. Svoje zvlněné stříbrně bílé vlasy měla vyčesané nahoru a měla lehké líčení. Ty rty s růžovým nádechem byly nesnesitelné. Měla bílou blůzu s krajkou a nebesky modré šaty. Nikdy dřív jsem to neviděl, možná si to koupila s paní domácí? Ať to bylo jakkoli, měl jsem pocit, že byla nesmírně rozkošná.

„...Přestaň zírat.”

„Ach, promiň.”

Obvykle by na mě zahlížela, ale dneska odvrátila tvář jiným směrem. Bylo jí trapně? To jsem si myslel, ale zdržel jsem se vyptávání, protože to bych pokoušel vlastní štěstí.

Ta vytříbená bílá kabelka, co měla v ruce, byla od Ritze a Sieglinde. Ti dva momentálně zůstávají v Duryňsku. Sieg byla evidentně těhotná, takže porodí tady. Byla to úžasná novina.

Přemýšlel jsem, jestli bych po cestě zpět měl koupit něco na oslavu, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nikdy neslyšel o dárcích k těhotenství. No, možná by nebyl špatný ani dárek za jejich pohostinnost, pomyslel jsem si, jak jsem s Ainou kráčel k domu svého kolegy.

Když jsme dorazili do domu mého kolegy, přivítala nás jeho manželka a čtyřleté dítě. A poté můj kolega a kočka. Překvapilo ho, když spatřil Ainu, ale když jsem ji představil jako svou ženu, vřele ji přijal. Také s radostí přijali sladkosti, co jsme po cestě koupili jako dárek.

Čtyřletá dcera mého kolegy zavedla Ainu ke koťatům. Následovala je i jeho manželka. Když jsem se svým kolegou v místnosti osaměl, proměnilo se to na výslech, kde jsem našel tak nádhernou ženu.

Za pár desítek minut. Když se Aina vrátila, měla v náručí kotě. Dívala se na mě s očima vytočenýma vzhůru, jako kdyby mě o něco prosila.

To, co měla v náruči, bylo červené kotě s velkýma, kulatýma očima. Možná to bylo tím, že zrovna pilo mléko od matky, ale mělo baculaté bříško.

Věděl jsem, co mi Aina chtěla říct. Ale bydleli jsme v bytě, takže jsme nemohli chovat kočky. Pokud bychom chtěli, museli bychom mít samostatný dům.

Samostatný dům se pronajímal za hodně. V přípravě na výslužbu jsem chtěl našetřit co možná nejvíc peněz.

Ale Aina vypadala, jako kdyby chtěla chovat kočku.

Okamžitě jsem se rozhodl.

—Dobrá. Budeme žít na venkově!

Řekl jsem Aině, že si ji vezmeme, až se přestěhujeme, a požádal jsem svého kolegu o to červené kotě.




Když jsme se rozhodli, co jsme chtěli, bylo snadné plánovat budoucnost. Rozhodl jsem se přestěhovat do vesnice na venkově, kde bydlel můj strýc. Nechal jsem ho zařídit bydlení a práci. Nájem byl poloviční než v bytě, co jsem teď bydlel. Třikrát hurá za venkov!

Jen tak mimochodem, ta vesnice byla blízko místa, kde bydleli Ritz a Sieglinde. Aině se také uleví.

V den, kdy jsme odjížděli, jsem si od kolegy vyzvedl kotě a šel jsem se rozloučit s paní domácí. Jako symbol díků jsme jí dali džemy a sladkosti, co Aina vyrobila. Zatímco laskavá paní domácí přijala ty dárky, řekla, že by bylo v pořádku chovat kočky. Když jsem jí řekl, že to nebyl jediný důvod, přijala to, i když vypadala zklamaně.

Aina s paní domácí vycházela mnohem lépe než se mnou. Paní domácí Ainu jemně objala a poplácala ji.

A pak Aina se smutným výrazem požádala paní domácí o laskavost.

„Ach, ehm, pokud by vám to nevadilo, můžete ji pojmenovat?”

„Já?”

„Abych na vás mohla vždycky myslet.”

„Cože!”

Po Aininých slovech se paní domácí šťastně usmála.

Paní domácí dala kotěti jméno Rossa. Evidentně to v řeči jejího zesnulého manžela znamenalo „rudá”. Myslel jsem si, že to bylo pro kočku s atraktivní červenou srstí dokonalé.

S novou rodinou jsme mířili na venkov.
--------------------------------------------------


~ Aina, stále žádný pokrok. ~

<Předchozí>...<Následující>