HK - kapitola 89

Kapitola 89 – Pes a otec

~ Příběh po kapitole „S Ritzhardem!”, z pohledu Sieglindina bratra. ~

Sieglinde tu nechala jednoho psa jako dárek a vrátila se do země, kam se provdala. Myslel jsem si, že moje dcery budou smutné, ale moje očekávání byla daleko od pravdy. Edelgarda a Adeltrauda vypadaly trochu osamoceně, ale překvapivě se teď zabývaly psem.

Problem tkvěl někde jinde.

Byl tu člověk, co nebyl zklamaný Sieg, ale jejím manželem Ritzhardem.

Otec.

Znovu odešel na ranč s deprimovaným výrazem. Aby byl otec takhle smutný, co jen mohl udělat... Jenom žertuju. Ten mladý muž, kterému se velmi bezstarostně daří být Sieglindiným manželem, byl velmi společenský muž.

Pobýval tu jako host, ale pomáhal s otcovou prací, velmi dobře zvládal Sieginy emoce a bezchybně se vypořádal s matkou a švagrovou. Mohl jsem ho vidět jen jako supermana.

Pročpak jen byl Sieginým manželem? Nebo tak jsem o tom přemýšlel, ale když jsem slyšel, že většina žen nedokáže přežít v drsném prostředí Ritzhardovy země, pochopil jsem.

Evidentně to byla země, kde zuřil sníh a kde se po lesích toulala divoká zvířata. Strašlivé místo.

Když jsem se o tom doslechl, měl jsem pocit, že to pro mou drsnou mladší sestru Sieglinde bylo dokonalé místo. Jako pár spolu vycházeli celkem dobře, takže jsem nevěřil, že existoval takový zázrak. Mohl jsem se akorát modlit, že budou dlouho šťastní.

Větším problémem byl spíš otec.

Byl v ještě větší depresi než moje dvě dcery. Pomyslel jsem si, co to řádný dospělý dělá, ale byl to Ritzhard, co polapil srdce neproniknutelné pevnosti jménem Sieg. I otec ho musel mít velmi rád, choval se k němu jako k vlastnímu synovi.

No, také si myslím, že jsme za to byli zodpovědní my bratři. Měli jsme spoustu práce, takže jsme dávali prioritu tomu, abychom si odpočinuli a ne abychom otci pomohli s prací. Původně jsme to měli dělat my, ale šel tam Ritzhard.

Zamyslím se nad sebou a pomůžu otci s rančem! Bylo snadné si to odpřísáhnout, ale jak jsem viděl, jak se práce hromadila, nemohl jsem mu pomoct. Moji bratři jsou všichni vojáci, takže se naše rušná období překrývala.

Ale nemohli jsme našeho otce nechat v takové depresi. Zatímco jsem si v salónku lámal hlavu, co bych měl dělat, spatřil jsem své dcery, co si v košíku nesly psa.

Načechraný, sněhově bílý pes. Jmenoval se „Ritz”. Pojmenovala ho Adeltrauda. Ale s klidem dovolit, aby po něm pojmenovali psa, udivilo mě to. Pravděpodobně to byl ten nejvelkodušnější muž v naší rodině.

Byl to samojed, co rostl do velkých rozměrů. Je laskavý a rád si hraje, a tak jsem od Sieglinde slyšel, že tito psi jsou oblíbení domácí mazlíčci. Měl vřelou povahu a neměl moc loveckých instinktů. A také byl přátelský k lidem, takže se moc nehodil na hlídacího psa.

Všichni v rodině souhlasili, že se jeho úsměv podobal Ritzhardovi.

Moje žena zamumlala, že toho psa musíme vycvičit. No ano, byl to velmi velký pes, takže kdyby při hře skočil na mé dcery, bylo by to velmi nebezpečné.

Přemýšlel jsem, jestli jsem znal někoho, co toho o psech hodně věděl.

„Ach!”

„Proboha, copak?!”

Bylo mi líto, že jsem svou ženu překvapil, ale měl jsem skvělý nápad. Napadlo mě, že bych výcvik psa nechal na otci. Slyšel jsem, že otec také trénoval pastevecké psy. A pokud ano, můžeme psa nechat na starost otci.

Naštěstí byl ten pes velmi podobný Ritzhardovi. I jméno bylo stejné. Možná to ukonejší i otcovo srdce.

Co nejdřív toho dne jsem o to otce požádal.

Ale pak mě napadlo, že by moje dcery byly smutné, kdyby ten pes zůstal s otcem. Myslel jsem si, že možná nebudou chtít svého roztomilého psa vydat, ale Edelgarda a Adeltrauda psa upřímně předaly.

Bylo mi to líto, ale pak jsem slyšel, že moje dcery šly s vervou na procházku do lesa, a tak se mi ulevilo.

Držel jsem psa a šel jsem k otci do pracovny.

„Otče, můžeš chvilku?”

Odpověď přišla okamžitě. Seděl jsem tváří v tvář otci, co pořád vypadal vyčerpaně. Když viděl psa v mém náručí, zeptal jsem, copak jsem chtěl.

„Chci, abys tohoto psa vycvičil.”

„Já ho mám vycvičit?”

„Ano. Můžu tě o to požádat?”

Předal jsem psa otci, co poslouchal s prázdným výrazem na tváři. Pak se na toho psa, kterého jsem mu najednou dal, zatvářil zmateně. Ten načechraný pes to vzal zlehka a zůstal v klidu. Aby se i v tomhle podobal Ritzhardovi. To byl ale strašlivý pes, pomyslel jsem si.

Pes Ritz vzhlížel na otce.

Jak na něj zíral, otec ho jemně pohladil po hlavě.

Pes měl jemnou srst, takže to lidi nutilo ho hodně hladit.

Otcova tvář se postupně uvolnila. Když se nabažil té srsti, vyjádřil svůj dojem: „T-tohle je celkem roztomilé.”

„Že.”

Pes Ritz si podmanil otcovo srdce. Pohledem jsem psovi Ritzovi řekl, že mu dávám otce na starost, a pak jsem odešel z místnosti.

Za pár dní.

Když jsem se vracel z tréninku domů, viděl jsem, jak otec energicky pracoval, zatímco ho pes Ritz následoval.

Když jsem si s ním promluvil, potvrdil jsem si, že byl ve svém obvyklém já, co jsem znal. Když jsem se zeptal, jak se vedlo psovi, otec se zasmál, že to bylo komplikované, protože měl příliš mnoho energie.

Zdálo se, že strategie „utěšit otce psem Ritzem” zabrala.

Nejdřív jsem požádal, aby mě přeložili na pobočku s méně prací. Měl jsem více klidu v životě a také jsem měl více času, co jsem mohl strávit s manželkou a dcerami.

V této chvíli jsme se my bratři zamysleli nad svým minulým počínáním a aktivně jsme otci pomáhali. Až do teď jsme pracovali jenom u armády, takže jsme nebyli zvyklí na práci se zvířaty. Nejdřív jsme si procházeli tvrdými muky, ale postupně nám to přišlo příjemné a že to stálo za to.

Za pár měsíců pes Ritz vyrostl ve správného psa. Když mé dcery doprovázel do lesa, kráčel vpředu s výrazem jako rytíř, byl obezřetný vůči divokým zvířatům. Byl to rozkošný pes, co nikdy neztratil úsměv, takže těšil celou rodinu a služebnictvo. Když otce doprovázel na ranč, také řádně vykonával svou práci jako pracovní pes.

Co jiného čekat od psa, co Sieglinde vybrala, pomyslel jsem si obdivně.

Díky psovi Ritzovi byl dům mnohem jasnější. Byl jsem tomuto novému členu rodiny upřímně vděčný.

Za pár let jsme společně s otcem, mými dcerami a psem Ritzem jeli do Ritzhardovy země. Bylo to nebezpečné, když si ti dva byli tak podobní.

Jeden byl společenský bílý pes a druhý byl společenský bělovlasý mladý muž. Navzájem se neznali, ale Ritzhard řekl „dlouho jsme se neviděli”, jako kdyby zdravil starého přítele. A pes Ritz máchal ocasem, jako kdyby našel někoho hodného. A potom se k sobě rozběhli.

Když jsem ty dva viděl, jak se objali, skoro jsem se zasmál, protože jejich počínání a vzhled bylo až příliš podobné.

Zoufale jsem se kousal do dolního rtu, abych to v sobě udržel.

V Ritzhardově vesnici bylo spoustu příjemných události, ale to je zase příběh na jindy.
--------------------------------------------------

~ Nedalo mi to a vyhledala jsem si samojedy... ~

~ Příště bude zase Emmerich a Aina. ~

<Předchozí>...<Následující>