HK - kapitola 93

Kapitola 93 – Růžový likér a Příjemná sešlost

Jednoho dne od tchána dorazilo spoustu zavazadel. Když jsem je se Sieg otevřel, abych se podíval, co to bylo, byly to ovocné likéry, co jsem předtím vyrobil.

„Úplně jsem na to zapomněl.”

„Já jsem na to myslela.”

No, bylo to pití pro Sieg.

Ty likéry byly z mnoha věcí jako meruňky, švestky a citrusy. Jelikož jsem nějaké dal i tchánovi a dědečkovi, nám došlo zhruba pět. V dopise, co byl k tomu, tchán komentoval, že byly velmi výborné. Byl jsem rád, že si to vychutnal.

„Tak mě tak napadá, co se stalo s tím likérem z růží?”

I když jsem nahlédl do krabice, nemohl jsem ho najít. Mohl ho tchán omylem vypít?! Cítil jsem se trochu nervózně. Jasně rudý likér z růží byl pro Sieg. Byl to zvláštní nápoj pro ni.

„Ne, přivezla jsem si ho s sebou. Je v mé ložnici.”

„Vážně?!”

Chodil jsem do Sieginy ložnice tak moc, že jsem možná prošlapal práh, ale nikdy jsem si to neuvědomil.

„Je vybarvený do jasného odstínu.”

„Aha~”

Zdálo se, že ho Sieg jednou denně pozorovala.

Ačkoli řekla, že má pěknou barvu, nechtěl jsem to vidět.

Rudé růže v řeči květin znamenaly „miluju tě”. Měl jsem z toho pocit, jako kdybych jí to šeptal do ucha.

Když jsem o tom přemýšlel, bylo velmi trapné ten nápoj vidět.

Nebo to jsem si myslel, ale pak mi Sieg dala nečekanou pozvánku.

„Ochutnáme ho spolu dneska v noci?”

„!”

Ech~ Ale ne~ Je to trapné... Jako kdyby. Odpověděl jsem „s radostí!” a leskem v očích.




Bylo léto.

Bylo to roční období, kdy měly dámy z vesnice na pilno se sbíráním bobulí. Letos matka kypěla nadšením a měla košíky plné bobulí.

Také udělala spoustu džemu, alkoholu, omáček a koláčů.

Díky tomu, že jsme žili s matkou, byl život mnohem snazší. Jak fyzicky, tak duševně. Také byla za dobře se Sieg, za což jsem byl rád. Ale i když jsem jí řekl, aby to brala zlehka, aby se nepřepracovala, neposlouchala a řekla, že tohle je norma.

Dokonce dokázala pracovat na zahradě s Arnem na zádech a zpívala mu ukolébavky, aby usnul. Nemohl jsem si pomoct a uctíval jsem ji jako nadlidskou ženu v domácnosti.

Naštěstí se vyžívala v chození do lesa, vaření a zpívání ukolébavek, takže jsem se jí nechal rozmazlovat, zatímco jsem si myslel, že to je úleva.

Když jsem matce znovu poděkoval, zatvářila se prázdně.

„Hele, Ritchane.”

„Copak?”

„Ritchane, moc to přeháníš s prací.”

„V-vážně?”

„Ano.”

Když v této vesnici dosáhneme věku 18 let, musíme se starat sami o sebe. Do té doby se učíme, jak provádět tradiční řemesla, jak lovit a jak zvířata opracovat. Bylo přirozené pracovat každý den, abych zajistil svou rodinu. Celé desetiletí jsem žil rušným životem.

Ale matka mi řekla, že to není normální život.

„Ritchane, také máš práci jako lenní pán, ne?”

„No... ale nedělám nic důležitého.”

„To není pravda.”

„Díky.”

Pak mi matka v tichosti zírala do tváře. Přišlo mi to, jako kdyby měla oči zamlžené, takže mě z toho trochu mrazilo. Brzy odhalila důvod.

„Promiň.”

„Ech?!”

Z toho náhlého vývoje, kdy se mi matka omlouvala a objímala mě, jsem ztuhl. Už mi táhlo na třicet, proč mě matka objímala? Byla to záhada.

Zdálo se, že matka se víc bála o otce než o mě. To jsem samozřejmě chápal. Byl to muž úžasného charakteru, nedalo se říct, co se stane, když ho necháme o samotě.

„Ale byl jsi osamělý, ne?”

„...”

Kdybych řekl, že jsem se necítil osaměle, lhal bych.

Ale pokud jsem měl u sebe svou rodinu, možná bych teď byl jiný člověk. Možná bych se neoženil se Sieg.

Jak jsem o tom přemýšlel, no, není to v pohodě, to jsem si pomyslel.

„Matko, od teď se všichni společně snažme ze všech sil.”

„Ano. S Linde a Arnem, všichni společně!”

„...”

Vážně jsem přemýšlel, jestli bylo v pořádku prohlásit něco takového a vypustit z toho otce, co byl ve vzdálené zemi.




Na zábavný noční banket se Sieg jsem připravil pár vedlejších chodů. Ale nebe tmavlo, takže jsem se rozhodl udělat něco prostého. Bylo těžké vařit venku bez slunečního světla. Když je léto, měla by to být ryba!!! Ze sousedního přístavu každodenně přijíždí kupec s čerstvými rybami.

Nejdřív jsem zpracoval lososa, co jsem dneska koupil. Rozpůlil jsem půlku, co byla pro nás. Druhou půlku jsem nechal Ruruporon na vaření.

Tlusté plátky lososa jsem ochutil solí a pepřem a pak jsem je nařízl, abych tam dal sýr. Potom jsem to zabalil do tenkých plátků slaniny, nabodl to a ogriloval na másle. Bylo to nejlepší teplé, ale stejně to chutnalo dobře i studené.

Druhý chod jsem připravil tak, že jsem nakrájel ochuceného lososa na sousta a osmažil je s chlebovými drobky. Tohle se také hodilo k alkoholu. Nakonec jsem měl v peci chod z lososa, sušených hub, sýru a nakrájených brambor. Vypadalo to jako gratina.

Hotové pokrmy jsem položil na tác a pak je naservíroval v ložnici na druhém patře. Aby se na jídlo neprášilo, položil jsem přes to látku.

Na večeři Ruruporon udělala úžasné jídlo.

Arno teď mohl jíst nekořeněné napůl pevné jídlo. Jelikož ještě neuměl použít lžičku, krmili jsme ho.

Během té doby nikdo z rodiny nejedl a jenom sledovali Arna. Byly to příjemné chvilky.

„Arno se nechal odstavit brzy~ Hodný chlapec~”

„...”

„...”

Bylo to skoro, jako kdyby ho srovnávala s někým jiným, ale předstíral jsem, že jsem to neslyšel. Sieg si také odkašlala, aby změnila náladu.

Po jídle jsme se zamýšleli nad naší dnešní prací, uložili Arna ke spánku a odpočívali.

„Matko, tohle ti teď vážně jde.”

Matka vedla velmi pravidelný život a šla si odpočinout brzy.

„Arno-cha~n~ čas spinkat~”

„Ne, matko, to je v pohodě.”

„Ale~ stejně~”

„Už jsi s ním spala pět dní, ne?”

„Ale to nevadí~”

Někdy jsem se chtěl o svého syna starat já. Ale matka namítala, že chce spát s Arnem, protože byla osamělá.

Možná to mohlo být tím, že brala ohledy na naši noční zábavu (pití). Ale stejně by s tím nebyl problém, jelikož Arno se tak snadno nevzbudí, jakmile usne.

Ale rozhodl jsem se, že s radostí přijmu matčinu laskavost.

Sieg a já jsme se posadili na postel a otevřeli na kulatém stolku lahve s alkoholem. Jako první byl švestkový likér. Sieg to vypila přímo, zatímco já si to dal s perlivou vodou a citrónovou šťávou. Mělo to světle hnědou barvu jako černý čaj. Evidentně to bylo dobré na zbavení se únavy a na bolest v ramenou. Možná se to hodilo k létu.

„Ach, je to výborné.”

„Je to sladké.”

Možná to bylo tím, že jsem si to dal s perlivou vodou, mělo to v sobě osvěžující sladkost. Když jsem si usrkl ze Siegina šálku, v kterém byl nezředěný nápoj, mělo to jinou chuť. Mělo to hlubokou chuť spolu se sladkostí. Také jsme vyzkoušeli ostatní likéry. Zdálo se, že ten čistě chutnající citrusový likér byl podle Siegina gusta. Podle mě to byl neúspěch, protože to chutnalo hořce, ale Sieg to nevadilo.

Také jí chutnaly pokrmy k tomu. Byl jsem šťastný. Pilně jsem pracoval, abych tento okamžik viděl.

Nakonec jsme se napili likéru z růží.

„Pěkně se to zabarvilo.”

„Má to růžový nádech.”

Možná to bylo proto, že jsme použili jen trochu alkoholu, pěkně se to zabarvilo do ruda. Když jsem láhev otevřel, vyvalila se ven bohatá vůně růží. Vybavil jsem si, že růžovému likéru se také říkalo pitný parfém.

Když jsem trochu nalil do sklínky a vymáčkl do něj trochu citrónu, barva se změnila na ještě sytější odstín rudé. Sieg se na sklínku podívala ve světle z lampy a pak ji naklonila.

„J-jaké to je?”

Sieg se beze slova usmála. Když jsem viděl tak vzácný výraz, nakonec jsem si sevřel hruď.

Co to bylo, co to bylo s tím záhadně svůdným úsměvem?!

Kvůli tomu jsem sebou chtěl házet po posteli.

„Ritzi, i pro tebe.”

„...Jéé, děkuju~”

Nějak se mi podařilo utišit své rozbouřené srdce a usrknout růžového likéru.

Jakmile jsem si usrkl, do těla mi vplula senzace syté vůně růží. Bylo to mírně sladké a hořké a mělo to dospělou chuť.

Sieg zamumlala něco o tom, jak dostala tu kytici. Řekla, že byla tak šťastná.

Mezitím já jsem si pažemi objal hlavu a přemýšlel, proč jsem byl tak namyšlený.

„Můžu si to vzít?”

„Prosím, prosím.”

Pokud to půjde, vychutnej si to o samotě, nebo to jsem vyjádřil.

Ale to přání se nemohlo splnit.

Poté si Sieg vychutnávala růžový likér, zatímco sledovala můj rozpačitý výraz.

Aby se ze mě stal vedlejší chod k alkoholu, jak žalostné.
--------------------------------------------------


~ Zase něco z dalekých severských krajů, samozřejmě se spoustou jídla. ~

<Předchozí>...<Následující>