HK - kapitola 92

Kapitola 92 – Emmerich a Vrtkavá koťata (3)

Dorazil svatební dar od strýce. Koza. Malá kozička.

Zdálo se, že jsme ji mohli dojit jenom v zimě. Bylo mi řečeno, abych jí projevoval lásku, protože byla krotká. No ano, vedle Ainy se chovala velmi pěkně.

Jelikož se nemohla nechat venku, použil jsem materiál, co se povaloval kolem, a postavil jí chlívek. Nářadí jsem si půjčil od strýce. Když jsem dovnitř dal slámu, vypadalo to celkem dobře. Zdálo se, že i koza byla spokojená, protože rychle šla dovnitř a odpočívala tam.

„Ta koza je nečekaně poslušná. Překvapilo mě to.”

„Evident—Ujéé!!”

Zatímco jsme spolu mluvili, pocítil jsem silnou ránu ze zad. Podařilo se mi změnit pád na kotoul po zemi.

Když jsem se otočil, abych se podíval, kdo to byl, na světle hrdě stála koza.

„J-jak to...?”

Koza zvedla přední nohy a postavila se na zadní. To vzrušené vzezření bylo, jako kdyby projevovala nepřátelství.

...Mohlo by to být tak, že mi vyhrožovala?

Aina kozu hned uvázala u kůlu v zemi.

Později jsem zjistil, že kozy byly stvoření divokého temperamentu.

Když jsem se podíval pořádně, měla celkem strašlivé oči. Tak mě tak napadá, že ovce ve vesnici velmi důstojně spásaly trávu. Litoval jsem, že jsem si měl vybrat ovci.

Také jsem řekl Aině, aby si dávala pozor, ale vedle ní se koza zdála povolná. Dokonce se snadno nechala podojit. Proč byla agresivní jenom na mě. Chtěl jsem si jí postěžovat.

Nejhorší ze všeho bylo, že se mě ta koza snažila trknout, kdykoli to šlo. Jednou když na mě Aina čekala před dveřmi, s úsměvem jsem k ní přiběhl. Než jsem vešel do domu, trkla mě do boku. Náhodou mě uhodila do kolene, klíčového bodu lidského těla, takže jsem velmi nadskočil.

No, Aina se o mě bála a laskavě mě ošetřovala, takže to bylo v pořádku.

Strýček mi dal absurdní dárek. Vážně jsem mu chtěl poděkovat.




Vně domu mi dominovala zuřivá koza, ale uvnitř jsem se cítil ozdravený.

Zrzavá kočka, co jsem dostal od mého kolegy, Rosa, byla takové děcko, všude Ainu následovala.

Navíc Rosa se o mě vůbec nezajímala.

Ale to, jak se Aina tvářila jako v sedmém nebi, když měla Rosu na klíně a hladila ji na bradě, na čele a na těle, bylo nesnesitelné. Bylo příjemné, že i kočka vrněla se stejným výrazem.

Poslední dobou jsme měli tak poklidné chvilky. Ve městě bylo nepředstavitelné, abychom spolu takhle seděli.

Jelikož od Rosina narození uběhlo pár měsíců, rostla dobře. Srst měla pěknou a i teta řekla, že byla pěkná. Tak nějak mi připomínala Ainu. Také měla jasné mandlové oči.

Možná byla pravda, že se kočky a psi podobali svým pánům.

„Aino, mám uvařit kávu?”

„Dokážeš to?”

„Ach, více méně.”

Protože jsem dlouho žil sám.

Tak mě tak napadá, že to bylo dlouho, co jsem naposledy vařil kávu. Od té doby, co se mnou bydlela, jsem kávu nikdy nevařil.

Aina řekla, že kávu uvaří, protože moje káva byla podezřelá, ale protože Rosa spala, nemohla se pohnout.

„Budu se snažit ze všech sil.”

„Káva v rudé plechovce vzadu ve skřínce je pro hosty.”

„Dobře.”

Zdálo se, že strojek na vaření kávy nám dala paní domácí. Také jsem viděl nové věci. Tak mě tak napadá, ta káva, co jsem měl doma, byla možná zkažená. Namlel jsem zrnka. Dal jsem filtr do zvláštní nádoby, dal jsem tam mletou kávu a pak nalil vodu. Zatímco jsem čekal, až káva překape, znudilo mě to. Když jsem řekl Aině, že bych si dal nějaký zákusek, pokud máme, řekla mi, že na polici je koláč, co včera udělala.

Ten koláč byl ze sušeného ovoce. Když jsem ho nakrojil, linula se z něj jemná vůně.

Dal jsem kousky koláče na talíř a bylo zase na čase čekat na kávu.

Jakmile se káva dovařila, nalil jsem ji do šálků a vedle na talířek jsem dal cukr a mléko. Pak jsem to přinesl do obývacího pokoje.

Když jsem se posadil vedle Ainy, zahlížela na mě. Jelikož jsme spolu nikdy neseděli, možná byla vůči mě ostražitá.

Mohlo by to být tak, že jsem pro ni stále byl podezřelý cizinec? Nechtěl jsem se ptát.

Každopádně jsem před Ainu položil zákusek a šálek.

„Aino, chceš tři lžičky cukru a hodně mléka, že?”

„...Správně.”

Vmíchal jsem cukr a mléko a naservíroval jí to. Rosa hluboce spala Aině na klíně. Jelikož by bylo nebezpečné, kdyby se káva rozlila, jemně jsem ji zvedl a položil ji do košíku, co sloužil také jako její postel.

Když jsem se vrátil k Aině a zeptal jsem se, jestli si můžu dát koláč, řekla jo.

Brzy jsem začal jíst Ainin domácí koláč. Sousto vidličkou. Výborné!! Bylo to měkké a mělo to jemnou alkoholovou chuť. Také tam bylo sušené ovoce, takže to byla drahá chuť.

Aino, tohle je velmi výborné! Možná bys to dokonce mohla prodat!

Když jsem koláč položil na stůl a podíval se na ni, abych jí poděkoval, Aina na mě zírala a hluboce se rděla.

„Ach, promiň!”

V té chvíli jsem se vžil do Aininy situace.

Rozvášněný cizinec najednou požadoval sladkosti a pak nestydatě začal jíst vedle ní.

Ach ne, ach ne!! Tak nechutné!!

Když jsem se v panice pokusil vstát, Aina mě popadla za rukáv.

„Ech?!”

Překvapením jsem sebou trhl.

„...”

„Ach, ehm.”

Aina na mě jen zírala s uslzenýma očima. Prozatím jsem se omluvil, že jsem byl tak odpudivý muž. Ale Aina řekla, že to bylo něco jiného a potřásla hlavou.

Co jsem měl dělat? Neměl jsem ponětí, co si myslela nebo co chtěla.

To jediné, co jsem zjistil, bylo, že mě Aina viděla jako nechutného člověka.

Když jsem v panice prohrabával kapsy, měl jsem tam tužku a papír. Roztřesenýma rukama jsem jí to podal, aby mi napsala, co chtěla říct.

Aina přijala papír a tužku a něco napsala. Zdálo se, že napsala pár slov, ale nepředala mi ten papír.

Byl jsem v trapné pozici, a tak jsem se posadil na židli. Netřásl jsem se, ale byl jsem velmi nervózní. Zdálo se, že i Aina, co se koukala na papír, byla nervózní.

Co jen to mohla napsat.

Cink. Zvonek na Rosině obojku zacinkal. Kotě, co se probudilo, skočilo Aině na klín.

„Kyaa!”

„Ach!”

Protože na ni skočila Rosa, papír vyletěl Aině z ruky. Vzal jsem ten kousek papíru, co dopadl na podlahu.

„?!”

Jakmile jsem ho držel, spatřil jsem ta slova. Bylo to něco nemyslitelného.

„Ich mag dich sehr.” (Pozn.: Velmi tě mám ráda).

Byl jsem tak překvapený, že se mi spustila krev z nosu.




Nikdy jsem si neuvědomil, že mě Aina měla ráda.

Ne, naopak nebyl důvod, proč by dělala tak výborná jídla někomu, na kom jí nezáleželo. Byl jsem prostě zabedněný.

Tímhle způsobem jsme spolu šťastně žili, když jsme se navzájem otevřeli. Aina byla pořád velmi nedůtklivá, ale i to bylo neodolatelně roztomilé.

Pokojně jsme strávili naše příjemné líbánky.
--------------------------------------------------

~ A to byl závěr příběhů o Aině a Emmerichovi. Haaa, jsem z nich psychicky vyčerpaná. Chtělo by to nějaký ten koláč a kávu. ~

~ Podobně vyčerpávající bude i příběh o Miruporon a jejím partnerovi. Ale na to si ještě nějakou chvilku počkáme. ~

<Předchozí>...<Následující>