HK - kapitola 91

Kapitola 91 – Emmerich a Vrtkavá koťata (2)

Dostat se do vesnice, kde byl můj strýček, trvalo zhruba šest hodin vozem. Byla to celkem dlouhá cesta. Zavazadla jsem poslal napřed. Jediné, co jsme měli s sebou, byly malé tašky s jídlem a kromě toho košík, kde byl nový člen naší rodiny, kočka Rosa.

Bylo na čase nastoupit do vozu. Potvrdil jsem si s kočím destinaci a nastoupil. Za oknem projížděly parní vozy. Poslední dobou se zdálo, že jich bylo víc a víc. Cest pro kočáry ubývalo.

Zatímco jsem byl svědkem takové změny doby, zanechal jsem za sebou město, kde jsem vyrostl.

Kočáry byly plné. Nějak se nám podařilo zajistit si místa v posledním kočáru. Aina seděla v rožku, zatímco já seděl vedle ní. Muži v kočáru se po Aině pokradmu dívali. Bezvadné stříbrné vlasy a jasně modré oči byly přece jenom celkem vzácné. Přestaňte zírat, chtěl jsem zakřičet. Ale jí ty drzé pohledy nevadily, soustředila se jenom na kotě, co vykukovalo z košíku.

Po cestě jsme zhruba na půl hodiny zastavili ve městě po cestě.

Nedaleko byl park, a tak jsem se rozhodli si tam dát oběd. Pak jsem si uvědomil, že jsme neměli žádné deky, na které bychom se posadili, a tak jsem rozložil svůj kabát, aby si na něj mohla sednout.

„Proč musím sedět na něčem jako tvé oblečení.”

„Ale jinak si zašpiníš sukni.”

Když jsem jí to vytrvale nabízel, Aina přimhouřila oči, jako kdyby na mě chtěla zahlížet, a posadila se. Košík s Rosou měla na klíně. Krmila kotě rybou, co jsme koupili na oběd.

„...Oběd, můžeš si dát.”

„Ach, dobře.”

Protože se Aina svého jídla nedotkla, čekal jsem jako poslušný pes. Jelikož jsem dostal svolení od pána, otevřel jsem krabičku s obědem.

Sendvič s masem a zeleninou, masové kuličky na jehlici, grilované klobásy a měkké vaječné rolky. Smažené kořeněné maso obalené v sýru a zelenině. Dušená kořenová zelenina a na tenko nakrájená šunka zdobily krabičku s obědem jako květiny.

Bylo to plné věcí, co jsem měl rád. I když jsem poděkoval, odmítla to s tím, že to udělala akorát ze zbytků. Ale stejně jsem byl šťastný. Dal jsem Aině dost jídla na talíř a pak jsem začal jíst. Všechno to bylo skvělé. Chutnalo to ještě lépe, když jsme jedli spolu.

Za hodinu. Kočár odjel, jak bylo naplánováno.

Za osm hodin jsme dorazili do vesnice, kam jsme se stěhovali. Po cestě byla místa s hlubokým sněhem, takže jsme se trochu opozdili.

Když jsem byl malý, navštívil jsem vesnici, kde můj strýček bydlel. Tak nějak mi to přišlo podobné Ritzově vesnici. Bylo by pěkné, kdyby se jí tu líbilo, pomyslel jsem si.

Byla to malá vesnice na venkově. Bylo tam ještě méně lidí než ve vesnici, kde žila Aina.

Jelikož to bylo takové místo, člověk si musel dávat pozor na pověst. Bylo by nemožné, aby nesezdaní muž a žena žili pod jednou střechou, jako jsme mohli ve městě.

A proto jsem to s ní pečlivě prodiskutoval a vyplnili jsme na úřadě registraci sňatku.

Samozřejmě za podmínky, že se vztah okamžitě zruší, pokud by se to Aině zprotivilo. Nakonec jsem měl v plánu vrátit ji do její země. Měl jsem ji v péči jen do té doby, než zášť její rodiny utichne. Nevím, co se stane potom. Mohlo by být pěkné se přestěhovat do Ritzovy vesnice, ale pokud to Aina nebude chtít, nebudu mít na výběr a budu žít tady.

No, armáda se k mojí povaze nehodila, takže možná nebude špatné v poklidu trávit čas tady.

Strýček a teta mě, jehož viděli po více než deseti letech, uvítali. Uvítali i Ainu. Zeptali se, jestli jako svatební dar chceme ovci nebo kozu, ale upřímně řečeno jsem nevěděl, jaký je v tom rozdíl, a tak jsem si vybral nahodile.

Moje teta udržovala nový dům v čistotě. Byl mnohem prostornější než byt, ve kterém jsme bydleli. Ložnice, soukromá pracovna, obývací pokoj, kuchyně, záchod, koupelna.

Zatímco jsem kontroloval místnosti, uvědomil jsem si něco důležitého.

—Co mám dělat? Byla tu jenom jedna ložnice!!

Bylo to přirozené, jelikož jsme se stěhovali jako sezdaný pár.

„A-aino, můžeš použít tohle.”

„Jak to.”

„Já budu spát na židli v mém pokoji.”

„Jako kdyby ti to pomohlo od únavy?!”

„To je v pořádku!”

Myslím, že jsme takovou konverzaci vedli už předtím. Ale vážně, nebudou s tím žádné problémy. Když jsem sloužil u armády, spal jsem na podlaze a místo přikrývky jenom noviny. Když jsem jí to řekl, řekla mi, ať si dělám, co chci.

Teta na večeři připravila mnoho věcí, takže jsme to přijali.

Druhého dne jsme přerovnali zavazadla. Také jsme šli nakupovat na trh. Aina nebyla na toto místo zvyklá. Možná kvůli tomu se skrývala za mnou a tiskla se mi k rukávu kabátu. Jak rozkošné.

Když jsme se vrátili domů, pokračovali jsme ve vybalování. Byly tam dva šálky.

„Tohle po dvou hodinách vypij! Protože už nebudu vařit! Po dvou hodinách to stejně prostě vypij, i kdyby v tom byl prach! Snes to!” To jsem čekal, ale druhý šálek byl pro Ainu. V duchu se mi ulevilo.

Když jsem z pohovky přinesl polštářek a nabídl jsem jí ho k sezení, Aina se beze slova posadila. Seděli jsme mezi zavazadly a jedli jsme ovocné koláčky, co jsme si předtím koupili v obchodu.

V kapse zástěry na břiše měla Aina kočku Rosu. Záviděl jsem jí, že byla v tak dobré pozici.

Když si Aina všimla mého pohledu, vysvětlila, zatímco ji s vlídným výrazem hladila: „Je jí smutno, když jí necháme samotnou.”

„Ech, hee~”

Chtěl jsem říct, že mi taky bude smutno, když mě bude zanedbávat, ale bál jsem se, že uslyším „ach, vážně”, a tak jsem byl zticha.

Ten koláč, co jsme koupili v obchodě, byl suchý a drolil se, takže měl po něm člověk žízeň. Koláče, co dělá Aina, jsou vlhké a výborné. Když jsem to řekl, vyhubovala mi a řekla, že ho nemohla udělat, protože neměla suroviny. Zdá se, že jsem ji proháněl.

„Ale stejně, jíst společně koláč je velmi příjemné.”

„...”

Ta slova, co jsem vyhrkl, čistě ignorovala. Možná je neslyšela, protože jsem to řekl rychle a tichým hlasem.

Co mám říct, možná to bylo poprvé, co jsme spolu v klidu trávili nějakou tu chvilku. Když jsme byli ve městě, každý den byl hektický. Dokonce i o volnu jsem vyčerpáním spal. Cítil jsem se kvůli tomu vážně provinile. Bylo by pěkné, kdybych ji víc bral na procházky po památkách, ale teď bylo příliš pozdě toho litovat.

Dokonce ani v takovém životě Aina neřekla ani slovíčko stížnosti. Spíš mě podporovala jídlem a zabalenými obědy.

Uvědomil jsem si, že jsem jí nikdy pořádně nepoděkoval. Možná na to bylo příliš pozdě, ale stejně jsem sklonil hlavu.

„Aino.”

„Co?”

„Děkuju.”

„?!”

Ainu to na chvilku omráčilo. Potom se zeptala, co se stalo?

I když se na to zeptala, z nějakého důvodu jsem nedokázal odpovědět. Jen jsem dokázal zamumlat slova vděčnosti.

Aina na mě klidně zírala. Měla tázavý pohled.

Vážně, jak bych ji měl přesvědčit, že nejsem podezřelý člověk.

Jediným způsobem mohlo být upřímně vyjádřit své pocity. Nakonec jsem se rozhodl říct jí o svých pocitech, co už jsem dlouho choval.

„Aino.”

„Takže, co?”

„Já, miluju tě, Aino.”

„!”

Aininy velké oči se rozevřely ještě víc.

Cítil jsem jak lítost, tak úlevu, že jsem to řekl, a měl jsem z toho velmi rozpolcený pocit.

Chvíli nedošlo k žádné reakci, a tak jsem se obezřetně a letmo podíval Aině do tváře.

„Ach.”

„——!!”

Rychle se odvrátila. Aina se temně rděla.

„Aino, ty mě nemáš ráda?”

Když jsem se zbrkle zeptal, sklonila hlavu. Ale za chviličku zakroutila hlavou.

„—Takže mě máš ráda?”

Nebylo mnoho takových příležitostí, a tak jsem se zeptal.

Aina se zarděla ještě víc.

„Ach, promiň, ehm.”

Začínala mít slzy v očích. Neměl jsem v plánu ji rozplakat.

Možná mi odpustí, když se kajícně dotknu čelem podlahy. Poklekl jsem a sklonil jsem se.

„Ehm, je mi to vážně lí—”

„—Roso!”

Moje slova omluvy se překryla s Aininým zavoláním na Rosu. Ta vyskočila z kapsy od zástěry.

Protože se najednou zvedla a natáhla se po kotěti, ztratila rovnováhu. Já jsem ji samozřejmě dokázal zachytit.

„D-díky.”

„To nic.”

Nebo spíš neměl bych být já, kdo děkoval? Skoro jsem to lehkovážně vyhrkl. Zdráhal jsem se od ní vzdálit, ale pomohl jsem jí vstát.

Aina pěkně voněla a její tělo bylo velmi měkké. Bylo to tak úžasné, že jsem měl pocit, že jsem si po tomhle dokázal pár měsíců vystačit s představivostí.

Protože jsem měl pocit, že jsem své zlotřilé myšlenky nepotlačoval dostatečně, zakryl jsem si ústa rukou, aby mě nepřichytila.

Ačkoli jsem to možná prozradil svým pohledem.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>