HK - kapitola 88

Kapitola 88 – Ainin a Emmerichův útěk z lásky?!

~ V příběhu po 47. kapitole. ~

Odešla jsme z vesnice a mířili jsme do Emmerichovy země.

Když jsem utekla z vesnice, konečně jsem se vzpamatovala, když jsme se nalodili na loď. V kajutě byla patrová postel a také závěs na rozdělení místnosti. Mohla jsem mít své soukromí, ale to nic neměnilo na tom, že jsme sdíleli jednu místnost.

Emmerich se mě s lehkovážným přístupem zeptal, jestli chci spát radši nahoře nebo dole.

„Něco takového, to je jedno.”

„Ach, dobře, takže Aina bude nahoře.”

„...”

Co to je. Tohle, jak navrhoval, že je horní postel lepší. Když jsem se na to zeptala, řekl mi, že když se svými bratry spal na patrové posteli, vždycky byl nahoře.

„Půjdeme jíst?”

„Ech?!”

„Nahoře je jídelna.”

„...”

Od rána jsem neměla moc velkou chuť k jídlu, a tak jsem nic nesnědla. Teď jsem byla hladová. Zatímco jsem si cenila Emmerichovy nabídky, následovala jsem ho.

„...”

I když jsem se podívala na menu, nedokázala jsem ho moc dobře přečíst. Neuměla jsem moc dobře číst v Emmerichově řeči. Moje prarodiče byli proti tomu, abych se učila cizí jazyky.

Ritz mě někdy potají učil, ale pořád jsem na tu řeč nebyla zvyklá. Co se týkalo našich konverzací, polovina slov byla v mé řeči a polovina v jeho. Pilně se kvůli mně učil. Ale chtěla jsem se naučit jazyk Emmerichovy země, takže jsem ho požádala, aby víc mluvil ve své řeči.

Jen to, že jsem byla schopná přečíst slova, mi nijak nepomohlo zjistit, co to je za jídlo. Měla jsem pocit, jako že se sem lidé dívají, a tak jsem se chtěla rychle vrátit do pokoje. A proto jsem to nechala na Emmerichovi.

„Aino, co bys ráda?”

„...Cokoli.”

Potom jsem hned litovala, že jsem to řekla. Proč jsem řekla něco tak ošklivého. Bylo by pěkné se umět usmát a zeptat se, co je dobré, jako by to udělal Ritz.

„Tak se podíváme, co bude dobré.”

„...”

Když jsem zaslechla Emmerichovu odpověď, dokázala jsem zvednout hlavu. Dobře. Nevypadalo to, že by byl kvůli mému chování nespokojený. Opakovaně jsem se v duchu omluvila.

„Jsou tu jídla se silnou chutí, takže~” Emmerich začal vysvětlovat jídla v menu. „Chléb pravděpodobně nebude moc jiný než ten ve vesnici. Co se týče polévky...”

Řekla jsem mu, že mi to je jedno, ale on mi všechno vysvětlil. Objednala jsem si bramborovou polévku jménem Kartoffelsuppe a jídlo ze smažené telecí svíčkové jménem Schnitzel. Emmerich si objednal cibulovou polévku jménem Zwiebelsuppe a jídlo z kuřete s červeným vínem zvané coq au vin.

Objednané jídlo nám rychle naservírovali. Doprostřed stolu nám dali ošatku s chlebem.

Kartoffelsuppe byla asi dlouho vařená polévka z rozmačkaných brambor, mléka a koření? Měla intenzivní chuť a ten pocit na jazyku byl jemný. Také bylo dobré, když jsem si do ní namočila chléb. Schnitzel bylo jídlo z telecí svíčkové obalené v chlebových drobtech a osmažené.

Řekl mi, že bych si ho měla pokapat citrónovou šťávou a že bych si k tomu měla dát pařené brambory. Když jsem přiložila nůž k masu, snadno jsem ho rozřízla. Bylo to velmi měkké maso. Povrch byl křupavý, zatímco zevnitř přetékala masová šťáva. A díky citrónové šťávě byla chuť také čistá.

Cizí jídlo bylo překvapivě dobré.

Po cestě zpět mi Emmerich řekl, že zajde do obchodu.

„Pokud něco potřebuješ, prosím, řekni mi.”

„...”

Emmerich zaplatil za jídlo. Napadlo mě, že bych zaplatila, ale nechala jsem peněženku v pokoji.

„Aino, chtěla bys čokoládu?”

„Není třeba.”

„Něco sladkého?”

„Řekla jsem, že není třeba.”

„...Dobrá.”

Udělala jsem to zase. Proč pořád říkám tak ošklivé věci. Jak jsem sledovala, jak se Emmerichova záda vzdalovala, měla jsem pocit, jako že bych měla utéct.

Chtěla jsem být víc společenská jako Ritz. Věci, co tak najednou říkám, byly vždycky drsné.

„Půjdeme.”

„...”

Následovala jsem Emmericha zpět do místnosti, zatímco on si nesl papírovou tašku.




Když jsme přišli na pokoj, Emmerich naservíroval džus a něco ke svačině.

„Ech, tohle, proč?!”

„Po chvilce si dejme spolu.”

„...D-dobře.”

Emmerich se jenom usmál a řekl, že trochu chtěl.

Potom jsem zbytek času strávila studiem jazyka. Pokud jsem něco nevěděla, Emmerich mě to naučil.

Dvoudenní plavba rychle uběhla.

V přístavu jsem si na trhu koupili snídani. Za jídla jsme diskutovali, co bychom měli dělat potom.

Emmerich bydlel v hlavním městě této země.

Jelikož by bylo nápadné nosit tradiční oděv, koupil mi jednodílné šaty a plášť. Díky dobré vůli prodavačky jsem se mohla převléct v obchodě.

Šaty měly krajky a na lemu a manžetách květinový vzorek. Sukně byla lehká, na rozdíl od tradičního oděvu z vesnice. Na hrudi a bocích bylo spoustu stužek, takže to bylo roztomilé. Plášť byl načechraný z vlny. V porovnání s mou domovinou tu nebylo moc chladno, ale Emmerich mi řekl, že bych se mohla nastydnout, a tak jsem si ho koupila. Měla jsem v plánu za oděv zaplatit, ale Emmerich to za mě zaplatil. Cítila jsem se špatně.

„Také vám roztomile učešu vlasy.”

„Ech?”

„Dva copy jsou monotónní, víte?”

„...”

Copy značí mou víru v ducha, co chrání vesnici. Byla to laskavá prodavačka. Mohla jsem odmítnout. Ale toto místo nebyla moje domovina.

„...Ano, prosím.”

„Nechte to na mě!”

Kromě zaplétání jsem žádné jiné styly nezkoušela. Trochu mi plesalo srdce.

Rozdělila mi vlasy na půlku a pak je zapletla. Zaplétání vlasů do copu bylo stejné, ale mít vlasy takhle zapletené, aniž by spadaly dolů, bylo nové. Myslela jsem si, že byl konec, ale ne. Zvedla spodek copu, aby jim dala trochu objemu, a pak vlasy něco prostrčila, aby je udržela na místě. (Pozn.: Nemám ponětí, jak vypadal koncový výsledek...)

„Dobrá, hotovo.”

„!”

—Úžasné! Bylo to tak nějak dospělácké!

Prohlédla jsem se v dlouhém zrcadle, v kterém jsem se viděla celá. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vypadala jsem jako někdo naprosto jiný.

„Tak, tak, přestaňte sebou šít, musíme to ukázat i vašemu manželovi.”

„?!”

Snažila jsem se říct, že to není můj manžel, ale dál mě zezadu postrkovala. Chtěla jsem si stěžovat, ale bohužel jsem v cizí řeči neznala slova. Nakonec mě dotlačila do obchodu.

„Ach!”

Měla jsem boty s podpatky, na které jsem nebyla zvyklá, takže jsem ztratila rovnováhu. Padala jsem! Jakmile jsem si tohle pomyslela, Emmerich přiběhl a chytil mě.

„J-jsi v pořádku?”

„...Jo.”

Žádné „jo”! Proč jsem nemohla říct tu krátkou větičku: Vielendank? (Pozn.: Moc děkuju).

„...?”

Dokonce ani po dlouhé chvíli Emmerich nesundal ruce z mých ramen, takže jsem obezřetně zvedla hlavu.

„!”

Když se naše oči setkaly, Emmerich nepřirozeně zamrkal.

„Ehm, jsi v pořádku?”

...Nebo spíš jsi naštvaný? Když jsem se na to chtěla zeptat, promluvil jako první.

„Aino, vypadáš tak pěkně.”

„Ech?”

„Moc ti to sluší.”

„!”

Emmerich se evidentně choval podivně, protože byl mnou fascinován. Když jsem to zjistila, bylo mi trapně a vzdálila jsem se.

„Rychle mě pusť.”

„...Dobře.”

Uklonila jsem se laskavé prodavačce a pak jsme odešli z obchodu.

Našli jsme kočár mířící do hlavního města, a tak jsme do něj nasedli. Po mnoha hodinách jsme konečně přijeli do města, kde Emmerich bydlel.

„Možná to tu bude trochu přecpané.”

„...Dobře.”

Žil v nájemním bytě v domě se třemi podlažími. Byt sestával z obývacího pokoje, ložnice, kuchyně, koupelny, toalety, bylo to dokonalé na bydlení o samotě.

„Aino, můžeš použít ložnici.”

„A co ty?”

„Já budu v pohodě v obýváku na pohovce.”

„...”

I kdybych řekla, že by mi nevadilo spát na pohovce, pomyslela jsem si, že by mě neposlouchal, a tak jsem jeho dobrou vůli přijala. Při našem cestování jsem zjistila, že Emmerich byl celkem tvrdohlavý. A také se nikdy nevzdal svého přístupu „dámy první”.

„Od teď budu mít v práci rušno, takže nebudu moct tak často chodit domů.”

„...Dobře.”

„Měli bychom si najmout služebnou?”

„Není třeba.”

„A-ale...”

„Zvládnu to sama.”

V úklidu, vaření a šití jsem si věřila. Pokud bychom někoho najali, přitížilo by to Emmerichově financím a kvůli tomu, že bych v domě měla někoho dalšího, jsem byla nervózní, takže jsem to odmítla.

„Tak pokud by tě něco trápilo, požádej o pomoc majitele na prvním podlaží. Požádám ho, aby ti pomohl.”

„...Dobře.”

Takhle začal můj život s Emmerichem.




Jak Emmerich řekl prvního dne, co jsme spolu začali žít, většinu času nechodil domů. Mezitím já jsem chodila ven nakupovat nebo se procházet po parku. Snažila jsem se chodit z domu co možná nejvíce.

Ale došlo k jednomu děsivému incidentu. Po cestě zpět z trhu na mě promluvil mladý muž. Mluvil rychle cizí řečí, takže jsem mu nerozuměla. Jediné, co jsem pochytila, bylo: „Nevadí, když se se mnou pobavíš!”

Děsivé. Nebyl vyšší než Emmerich, ale měl zastrašující auru.

Zakroutila jsem hlavou na znamení, že nechci. Ale on mě popadl za paži, a tak jsem máchla košíkem, co jsem měla v jedné ruce, po jeho rameni.

Omráčilo ho to a pustil mě.

Soustředila jsem se jenom na utíkání.

Ale on mě také vytrvale proháněl. Slyšela jsem za sebou strašlivý řev.

Myslela jsem si, že jsem rychlý běžec, ale kvůli botám jsem nemohla dobře běžet.

Ze strachu mi vytryskly slzy.

Byla jsem skoro doma, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem si klíče dala do košíku, kvůli čemuž mi vyhrklo ještě víc slz. Neměla jsem čas si ten košík vzít poté, co jsem ho praštila.

Brzy jsem dorazila domů. Jestlipak byl majitel domu doma. Prosím, pomoc, modlila jsem se za běhu.

„——!”

Z toho pohledu, co jsem spatřila, jsem pochybovala o vlastním zraku. Před dveřmi byl náhodou Emmerich.

„Ech? Aino.”

Vletěla jsem mu do náručí a pevně jsem ho objala.

„Ech, co se děje——!”

Ten muž, co mě pronásledoval, čelil Emmerichovi.

„Co, už někoho má.”

„Kdo jsi?”

O něčem mluvili, ale Emmerich také mluvil rychle, takže jsem nepochytila, co říkali.

„Ta žena mě praštila košíkem. Chci jí něco říct, tak mi dej chvilku.”

„To nemůžu udělat.”

„Ho?”

——Děsivé.

To jsem provedla něco nenapravitelného, aniž bych si to uvědomila? Emmerich mě jemně poplácal po ramenech, co se mi třásla.

„No, co se tady děje?”

Majitelka domu, co náhodou zaslechla ten povyk, vyšla ven. Emmerich ji požádal, aby mě vzala dovnitř. Když jsem vysvětlila situaci, bylo mi řečeno, že jsem neudělala nic špatného.

„To nic. David se o to postará.”

Ale i tak jsem se o Emmericha bála. Co když se zraní, pomyslela jsem si. Ramena se mi dál třásla. Možná to bylo tím, že jsem měla myšlenky vypsané na tváři, to majitelka rozvedla.

„Je to voják. Je zvyklý na boje.”

„!”

Jak to majitelka řekla, Emmerich se vrátil s nonšalantním pohledem.

„Omlouvám se, že jsem před domem způsobil povyk.”

„Ne, to nic. Ale veřejný pořádek v okolí se kvůli zvýšené imigraci zhoršil. Nedoporučovala bych nechat mladou ženu chodit o samotě.”

„Ano. To je pravda.”

To já jsem udělala něco špatného, a přesto majitelka hubovala Emmerichovi. V den, co jsem sem přijela, jsem slyšela o tom, že tu je horší veřejný pořádek. Také mi bylo řečeno, abych nakupovala od podomních prodejců.

Vrátila jsem se domů se skleslými rameny. Slyšela jsem, že se Emmerich dneska vrátí domů, a tak jsem měla v plánu mu uvařit něco dobrého, ale nakonec jsem upustila suroviny.

Tentokrát bych se měla vážně omluvit. S touhle myšlenkou jsem se nadechla, ale Emmerich promluvil jako první.

„Aino, jsem rád, že jsi v pořádku.”

„!”

Emmerich mě vzal za ruku a dřepl si. A pak začal mumlat, že je mu to líto.

„P-proč? Byla to moje chyba, že jsem svévolně šla ven.”

Emmerich tiše řekl, že to tak nebylo, a umlkl.

„——Ach.”

Zatímco jsem se dívala Emmerichovi na temeno, na něco jsem si vzpomněla.

„Ech, copak?”

„Klíče od domu, nechala jsem je na ulici v košíku! Musím pro ně dojít!”

Když jsem to řekla, Emmerich řekl, že pro ně zajde.

„A-ale.”

„To nic, tak počkej doma.”

„...”

Když byl takový, neposlouchal, co mu druzí říkali, a tak jsem se rozhodla ho při tom nechat.

Zatímco byl Emmerich venku, začala jsem s přípravou jídla. I když jsem řekla tohle, měli jsme jenom kořenovou zeleninu jako brambory, trochu chleba, uzené maso a konzervované jídlo.

V kuchyni jsem rozdělila brambory. V této zemi byly tři hlavní druhy brambor. Zaprvé „Festkochende Kartoffeln”, brambory, co se nerozpadaly tak snadno. Ty se používaly na vaření nebo smažení. Zadruhé „Vorwiegend Festkochende Kartoffeln”, brambory, co se špatně vaří a stále si zachovávají svoji strukturu. Tyhle se používaly, když člověk chtěl mírnou texturu. A nakonec „Mehligkochende Kartoffeln”, brambory, co se snadno rozpadaly. Ty se používaly na polévku. Když jsem byla poprvé na trhu, překvapilo mě široká škála brambor.

Použila jsem ty, co se snadno rozpadaly, na polévku. Přidala jsem uzené maso, brambory a trochu koření a pak jsem to začala pomalu vařit. V peci jsem upekla brambory, co se nerozpadaly tak snadno.

Mezitím jsem udělala bílou omáčku. Smíchala jsem mléko s moukou a pak to okořenila. Udělala jsem jí trochu moc. Nakonec jsem do ní přimíchala nasekané uzené maso a houby marinované v oleji.

Brambory jsem nakrojila do kříže, nalila na to bílou omáčku, posypala sýrem a pak to znovu ohřála. Jakmile se sýr rozpustí, je hotovo. Zdálo se, že i polévka, co jsem po přidání všech surovin nechala na ohni, byla hotová.

V té chvíli se vrátil Emmerich.

„Aino, klíče a košík s nakoupeným zbožím tam byly.”

„!”

Laskavý prodavač z krejčovství ho sebral. Ulevilo se mi, že jsme našli klíče.

„D-děkuju.”

„Hm. Bylo dobře, že to tam bylo.”

Emmerich se vrátil ke svému obvyklému přihlouplému úsměvu.

Když jsem mu řekla, že je jídlo hotové, vypadal šťastně. Bylo to jen prosté jídlo z toho, co jsme měli doma, ale Emmerich stejně jedl s chutí.




Život v cizí zemi teprve začínal, ale každý den byl naplňující. Také jsem si myslela, že by bylo pěkné, kdybych se k Emmerichovi také mohla chovat upřímně.
--------------------------------------------------

~ Jelikož už mám skoro všechny extra kapitoly od Satoua, můžu se zase na chvilku vrhnout na Ritze a jeho příbuzenstvo. ~

~ Aino, ach, Aino, takhle tě nakonec vrátí do rodné vesnice a zůstaneš na ocet. ~

<Předchozí>...<Následující>