OSO - kapitola 4 (1)

Kapitola 4 – Golem a Třetí město

Třetí den, co jsem se přihlásil do [OSO], zbývala jenom hodina do deseti večer.

Upřímně řečeno musím něco udělat, než se vydám někam jinam. Myšlenkami jsem se zabýval jenom hrou.

V naší domácnosti jsou během léta rodiče velmi zaneprázdnění, protože oba vydělávají. Navíc jsou prázdniny, takže Miu je celý den doma. Musím připravit tři jídla, uklidit a udělat domácí práce počínaje praním.

Moje povinnosti se nevztahují jen na domácí práce. Škola, na kterou chodím, má v sobě sloučený druhý stupeň základní školy a střední školu a středoškoláci v určené dny chodí do školy. Byla to únavná doba, kdy se po středoškolácích chtělo, aby uklidili školu, v které se během léta neuklízelo, a my jsme neměli na výběr a museli jsme se toho účastnit... Navíc já jsem měl smůlu, že mě našel učitel a řekl: „Jsi zajímavý, tuhle práci nechám na tobě.” Řekl mi, abych něco dodělal, a tak jsem byl ve škole déle než ostatní. Za odměnu jsem dostal občerstvení – jedinou láhev džusu – ve skutečnosti se to dá považovat za vážnou dřinu.

Co se tohoto týče, zdálo se, že Miu a Takumi měli šestý smysl, který jim umožňoval vycítit takové otravné věci a vyhnout se jim. Vystříhali se toho, aby byli na stejném místě jako já, takže se zdálo, jako kdyby mě obklopovaly problémy.

Když jsem dorazil domů po cestě pod žhnoucím sluncem celý propocený, Miu mě uvítala se zmrzlinou v ruce. Vzpomínám, že jsem se cítil mírně naštvaně.

Ale ten pocit mi nijak nepomohl, abych získal zpět to moře času, co jsem ztratil během dne. Během té chvilky, co jsem se přihlásil, jsem doručil lektvary, co jsem namíchal, ačkoli jich bylo jen málo. Byl jsem odhodlaný koupit si další pole.

A jelikož přesouvat se na vzdálené pole by byla otrava, požádal jsem o přilehlé——

„V tomhle případě musíš zaplatit dodatečný poplatek 2.000G, takže celkem 5.000G.”

Ačkoli mě slova NPC naštvala, zdráhavě jsem to pole koupil.

Momentálně mám 30G. Jsem zase švorc, navíc nemám čas to pole řádně připravit, takže mi z toho ještě žádný zisk nevzejde.

Nakonec jsem doručil lektvary do Magina obchodu. Jelikož tam Magi nebyla pořád, odkoupil je ode mě NPC prodavač. Ale místo NPC ceny je koupil za Maginu cenu.

Zásobování lektvarů začalo být hladké a překupnické obchody také začaly snižovat své ceny, takže jsem byl schopen koupit malé množství bylinek.

Ale i tak chci peníze. Chci zbrusu novou zbraň a brnění a taky chci identifikovat tu zkamenělinu, co jsem získal.

Kromě toho chci vyrobit šperky a kovové ingoty, chci vypěstovat Protijedovou trávu a Paralyzující trávu. Mám pocit, že mám moc široké spektrum Smyslů a že se mi to vymyká kontrole. Nejhorší bylo, že jsem se nedokázal neustále starat o pole, a budu si muset najmout NPC. Ale to jenom, když na to budu mít peníze.

A dneska pod pražícím sluncem jsem stál před Takumiho domem.

„Heeej, Takumi? Honem mi otevři. V tomhle vedru umřu.”

„Pojď dál, pojď dál.”

„Promiň, že otravuju. Na, Takumi. Zmrzlina.”

„Thanks.”

Jak jsme jedli zmrzlinu, co jsem přinesl jako dárek, seděli jsme naproti sobě.

„Jak jsi na tom s domácím úkolem?”

„Bez problému jsem si ho opsal. Díky.”

„Není zač, takhle to je každý rok. Takže co jsi to chtěl?”

Dneska jsem tu byl proto, že mě sem Takumi zavolal. No, když mi takhle zavolal, devět případů z deseti se jednalo o hru. A i když to nebylo o hře, tak z toho stejně vznikla debata o hře.

„Týden po zahájení se dodávka lektvarů stabilizovala a já jsem už dorazil do Druhého města.”

„Hee~”

„Co to je za lhostejnou odpověď.”

„Nic, vážně. To jsi mě zavolal kvůli něčemu takovému?”

„Ne, kvůli něčemu jinému. Lidé, co vstoupí do Druhého města, jsou potom schopní se přemisťovat z města do města za pomoci portálu. Proto jsme si říkali, že jako další půjdeme pokořit Třetí město na západě, a tak jsme doufali, že se k nám přidáš.”

„Proč? Já jsem řemeslník.”

V reakci na můj tázavý pohled, Takumi lhostejně odpověděl: „Jelikož máš jak smysl [Mísení], tak smysl [Syntézy], můžeš dopředu připravit léčivé předměty a vzít na sebe úlohu léčení. Minule jsme se taky dozvěděli, že tvoje očarování jsou účinná. Takže se s Minute můžeš střídat v léčení a chvílemi útočit a taky se nemusíš bát, že by se o tom tajemství Očarování někdo dozvěděl, protože naše družina je pořád stejná.”

„Ne, ale stejně...”

„Je v tom problém?”

„Až moc, je to otrava. Jsem švorc a pořád mám začátečnické vybavení. Nemám žádný materiál na lektvary a taky to pole.”

„Pole... ty, proč jsi vrazil peníze do něčeho takového!”

„Je na tom něco špatného?”

„No, každý beta tester zná historky o zemědělství.”

Tohle byl Takumiho prostý popis.

V beta verzi jižní čtvrť původně neexistovala a město bylo jako půlválec. Jižní čtvrť přidali během dodatečného updatu dva týdny před koncem beta testu. Zdálo se, že bylo příliš složité získat semínka, které v tom updatu také zavedli.

„Proto nikdo nemá pole. I když bys měl štěstí a našel semínko, efektivita je příliš nízká, protože na každém poli je jen dvacet míst.”

„Hee. Tak to si jich musím koupit víc a stát se lektvarovým miliardářem. Ahahahahaha.”

Dokonce i v betě se [Alchymie] považovala za znetvořený smysl a když do hry přidali semínka, lidé na bylinkách nevyzkoušeli Nižší proměnu hmoty. A jelikož to v oficiální verzi nikdo nezkusil, ohledně zemědělství nejsou žádné informace. Podle toho, co řekl Takumi, je jasné, že víc než polovina hráčů má tenhle názor: „Do háje se zemědělstvím.”

„Mezitím mohli zemědělství v updatech nějak modifikovat. Tak co? Pomůžeš nám?”

„Hmm. Poslední dobou jsem akorát pracoval a moc jsem své bojové smysly nezlepšoval. Ale i tak, kořist z Písečných mužů a Golemů zní lákavě.”

„Dobrá, ale stačí ti jenom to?”

„Chci kořist z nepřátel. Nevím, jestli vám budu nějak ku pomoci, ale preferoval bych kořist rostlinného typu, i kdyby to byl jenom jeden kus.”

„Zase takový podrobnosti. Ano, ano, chápu. Takže to řeknu ostatním. Náš požadavek je tohle: dvacet pět lektvarů a padesát pilulek.”

„Haa?! Nemožné. Nemám dostatek žlučových kamenů z býložravců, abych to mohl vyrobit.”

„To nevadí. Materiál mám. Kromě toho veškerá kořist kromě vybavení mi akorát dělá bordel v inventáři.”

„Tak v pořádku, takže kdy půjdete lovit?”

„Zítra a pozítří. Později ti řeknu přesný čas. Zítra je rozcvička s Písečnými lidmi a pozítří jdeme na Golema. Pokud to dopadne tak, že to s tvým levelem nepůjde, tak se budeš muset víc snažit příště.”

„No jo, no jo, protože mám plno Smyslů na houby.”

„Takhle to neříkej. Věříme ti,” řekl Takumi zlehka. No, ale já to stejně řekl napůl žertem.

A taky ty předměty můžu vyrobit za pomoci receptu. Ach, ale možná nebudu mít dostatek materiálu, takže se budu muset vydat do lesa na západě a něco nasbírat.

„Rozumím. V tom případě se jdu domů připravit. Zkusím vyrobit nějaké šperky, moje obrana je jako z papíru, ale bude to lepší než nic.”

„Jasně, takže to nechám na tobě.”

Jít s Takuovou družinou porazit finálního netvora, hm... trochu se na to těším.

Když jsem se přihlásil, vyrobil jsem z ingotů, co momentálně mám, šperky.

Do přenosné výhně jsem vložil bronzový ingot, co jsem vyrobil z měděné a cínové rudy, a zíral na něj, jak se zahříval.

Když se vyrábí ingot, nevadí, když se do něj buší vší silou. Zdá se, že u šperků je to na nic. Pořád dokola jsem si v duchu procházel jednotlivé kroky procesu, protože s každým selháním se snižuje kvalita šperku.

K tomu bylo třeba memorizace a okamžité reakce jako u těch takzvaných rytmických her, navíc bylo potřeba, aby byl člověk schopný opakovat stejné pohyby.

Upřímně řečeno jsem ten bronzový ingot v mžiku zničil.

„Hmm. Pokud na sobě aktivuju očarování, bude to to samé jako výroba ingotu, ne? Potom si akorát z menu potřebuju vybrat věc, co chci——”

Od toho okamžiku začalo tempo podobné rytmické hře. Klang, klang, několikrát jsem do toho nahlas bouchl kladivem, pak jsem to vrátil zpět do výhně. Pak jsem do toho znovu bušil, klang, klang, a zase vrátil zpět do výhně. Někdy jsem to ohnul o ponk, aby to bylo kulaté, a pak to zase vložil do výhně.

Bez přestávky jsem dál pracoval v horku z výhně. Vyrobit dokonce i ten nejzákladnější šperk vyžadovalo čas. Musel jsem se soustředit na neznámý úkol, bylo to celkem únavné.

Ve výsledku, i když kvalita několikrát poklesla kvůli neúspěchu, to nebyl úplný neúspěch. Poprvé jsem byl schopen vyrobit šperk.

Bronzový prsten [Vybavení]

DEF+1

Byl jsem schopen vyrobit vybavení té nejnižší úrovně.

Mělo to pro mě velký význam, ale můžu vůbec prodat něco takového?

Zabralo mi to celkem dlouho a už nemám žádné Bronzové ingoty. Už mi zbyly jenom Železné ingoty. Moje [Zručnost] vzrostla na 11, ale neměl jsem pocit, že bych už zvládl železo.

„No, nebude vadit, ani když se to nepovede.”

Nemá smysl se tím příliš trápit, a tak jsem vložil Železný ingot do výhně.

Zabušit do toho, zpět do výhně, ohnout, spojit a zahřát...

I když jsem byl ve hře, otřel jsem si z čela pot. To sálající horko bylo noční můra a snížilo mi to moji schopnost uvažovat, nicméně jsem dál pokračoval v nekonečném bušení. Přesně jako s leštěním, co jsem kdysi zkoušel. Selhal jsem. Bez přestávky jsem do výhně vložil další ingot. Spotřeba MP na očarování a obnovené MP nebylo v rovnováze, takže moje MP vytrvale klesalo, ale moje mysl se zaměřila jenom na ingot před sebou.

Oproštěn od zbytečných myšlenek. Práce dál bezděky plynula. Ačkoli jsem měl vyprahlé hrdlo, dál jsem bez zastavení máchal kladivem, ostřil jsem to. Potom jsem na ten vyrobený šperk pár minut koukal.

A konečně jsem byl schopen si úlevou vydechnout.

Prsten [Vybavení]

DEF+2

Ještě jsem měl před sebou dlouhou cestu. Byl v tom obrovský rozdíl; jako nebe a země v tom, co jsem vyrobil já, a v tom, co vyrobila Magi ve svém volném čase. Můj prsten byl hrbolatý bez vzoru a rytin. Magin prsten byl vyrobený kvalitně a byly v něm zasazené jemně vybroušené drahokamy.

„Ale ne, kromě tohohle existují šperky jako náramky, náhrdelníky, náušnice a podobně. Teď v tom nemůžu takhle tápat.”

Když jsem si ty prsteny, co jsem vyrobil, převrátil v rukách, nasadil jsem si je na prsty. Železný na prostředník levé ruky a bronzový na prsteníček.

V klidu jsem se podíval na svou levou ruku. Bylo to něco jiného než [Mísení] a [Syntéza], vyrobil jsem vybavení. Vzedmul se ve mně intenzivní pocit a na mých štíhlých prstech stejně bílých jako sníh to působilo ženským dojmem. Což mě znervózňovalo.

„Haaa. No, na poprvé to je celkem dobré. Trvalo mi to déle, než jsem čekal.”

Neměl jsem dost času, abych si vyrobil ingot, ani abych šel lovit.

A v té chvíli jsem dostal zprávu od Takua.

„Co je?”

[„Ohledně zítřka, sejdeme se ve dvanáct a půjdeme levelovat na Písečné lidi. Ty máš všechno připraveno?”]

„Vyrobil jsem dva prsteny. Celková hodnota obrany je stejná jako začátečnické brnění.”

[„To je skvělé. Obrana se ti znásobila, není to podvod?”]

„Jako kdyby dvojnásobek začátečnického vybavení byl podvod. A vůbec víš něco o cenách šperků?”

[„Od nejlevnějších po nejdražší. Dobré šperky jako třeba náramek s DEF+8 stojí například přes 10kG.”]

„Jůů, tak co takhle prsteny se vsazenými drahokamy?”

[„Prsteny, co? Drahokamy zvyšují efektivitu šperku, ale holky je mají taky celkem rády.”]

„Proč?”

[„No, protože to jsou lesklé věcičky. A jsou kluci, co je chtějí dát holkám jako dárek.”]

„Aach, lesklé věcičky, co? Tak nějak jsem z toho dostal chuť na mořské plody.” (pozn.: lesklé věci a mořské plody znějí v japonštině stejně.)

[„Já nemluvím o jídle. Ty vždycky jedeš podle svého, co?”]

Jen jsem si myslel, že nemá smysl spěchat.

„No, dobrá. Takže ať zítra nepřijdeš pozdě.”

[„To samý platí o tobě.”]

Potom jsem s Takuem chatoval o hloupostech a sotva jsem vnímal, jak ten čas letí. Když už jsme u toho, takhle je to vždycky i ve škole, ale o prázdninách je to mnohem markantnější. To jsem si pomyslel.
-----------------------------------------------

~ Aby toho nebylo málo, tak teď ještě regulérní kovářství... ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>