DM - kapitola 162

Kapitola 162 - Vrchní kněžka Tenionu (1)

„Vážená vrchní kněžko! Pohroma!”

Ach jo, to bylo ale beznadějné dítě. Aby mu chyběl klid, když mu brzy bude 40, myslím si, že to bylo trochu problematické. Možná bych mu teď měla dát nějakou přísnou radu?

„Co se děje, vrchní knězi. V chrámu máš vyšší postavení než já, takže bys mě neměl oslovovat jako 'vážená'.”

„Omlouvám se, vážená vrchní kněžko. Ne, teď na tohle není čas!”

„Uklidni se. Co se stalo?”

„Někdo unesl kněžku z chrámu Parion a Garleon.”

Ale, něco takového.

Unést kněžky věštby uprostřed období démonických lordů.

V tomto vévodském hlavním městě bylo sedm kněžek, co obdrželo věštbu. Byly to Sera a já, vrchní kněžka chrámu Urion a Zaikuon, kněžka v učení chrámu Heraluon a ty dvě unesené kněžky.

Normálně by stačila jedna věštba, ale minulý měsíc na rozkaz pana vévody uspořádal každý chrám věštbu na znamení, kde se znovu zrodí démonický lord.

A přesto místo toho, aby zúžili možné lokace zrození, každý chrám obdržel jinou odpověď. Ačkoli bylo normální, aby se detaily u různých lidí, co obdrželi věštbu, lišily dle jejich bohů, tohle bylo poprvé, kdy se to lišilo tak moc.

Moje věštba mířila k vévodskému hlavnímu městu. Pokud by to šlo, chtěla bych, aby to byla mýlka, ale bylo to stejné místo, na kterém bylo předpovězeno znovuzrození démonického lorda před 66 lety. Nebylo pochyb o tom, že se tam znovu zrodí démonický lord. Předtím byl se mnou hrdina, ale ten člověk nás opustil a vrátil se zpět na svůj původní svět. Nebyla jsem vůbec dobrá, že jsem si přála něco, co neexistovalo.

Věštba, co dostala Sera, ukazovala na jiný kontinent. Ačkoli byly naše věštby od stejného boha, pročpak jsme dostaly rozdílné věštby?

Abych se já snažila odhadnout, co si bůh myslí, vůbec to pro duchovenstvo nebylo vhodné, co?

Ach, správně, Sera!

Teď nebyl čas se ztrácet v myšlenkách.

„Vrchní knězi, zkontroluj místo, kde se nachází Sera.”

„Ano, vážená vrchní kněžko!”

Pokárala jsem vrchního kněze, co se honem rozběhl, aby to rozkázal jiným lidem. Ach jo, co děláš, takhle tady sám dělat poskoka. Požádala jsem vrchního kněze, aby zkontaktoval jeho excelenci vévodu, pokud nepotvrdí, kde se Sera nachází. Jelikož byl tento chlapec takto nervózní, vypadal, že se prostě zhroutí.




I když knězové hledali všude, pořád Seru nenašli.

Možná se k jeho excelenci vévodovi donesla ta záležitost o třech unesených kněžkách a jeho rytíři a stráže dokonce i teď prohledávali vévodské hlavní město. Ačkoli jsem nedostala hlášení ze zvonice, jelikož jsem viděla, že se světla lodí v přístavu nepohybovala, pravděpodobně přístav zatarasili. To se mi ulevilo.

Ale jelikož se protivníci ubránili naší pátrací magii, vypadalo to, že měli mocného mága, co dokáže použít pokročilý řád magie, nebo člověka, co měl v držení mocné artefakty. Jestlipak to byla ta skupina, co šířila zkazky o konci, [Křídla svobody], o které se kněží zmiňovali.

Sero, prosím, v pořádku se vrať.

Vzala jsem artefakt oživení, co mi visel kolem krku, do dlaně a vlila jsem do něj manu, ačkoli jsem věděla, že to bylo jen pro klid mé mysli.

Nešlo to, bylo nemožné vlít manu do artefaktu, když jsem měla srdce tak roztěkané.

Tohle nebylo tím, že by mi nešlo používání magických nástrojů. Aby člověk vlil manu do artefaktu, potřeboval delikátní kontrolu many. Jako provléknout z vršku věže nit očkem jehly, co byla na zemi. Takhle přesná a zároveň vzdálená ta práce byla. Rozrušená mysl byla jako vysílání větru k visící niti. Nebylo možné, aby se ta nit provlékla očkem.

Použiju zakázanou mentální magii, abych svou mysl uklidnila.

Vážená Tenion, prosím, dej své věřící svou ochranu.




Probudila jsem se ve svém pokoji, co se potápěl do temnoty.

Vypadalo to, že jsem omdlela.

Při mém věku se nedalo nic dělat, co? Abych omdlela, zatímco jsem vlévala manu do artefaktu oživení.

Omdlela?

Ztratit vědomí na tomto vysvěceném místě?

Tomu nemůžu uvěřit.

Toto místo bylo nedaleko svatyně, kde se konala rituální magie a co byla plná božskosti. Dokonce i stará žena jako já byla prostě jako mladá žena— to je příliš přehnané, že? Ačkoli jsem se dokázala hýbat stejně jako mladí, že jsem omdlela na takovém místě, možná znamenalo, že mi nezbývá moc času.

Přece jen už mi bylo 80. Možná bylo na čase, abych se brzy vydala na putování, kam se vydali mí přátelé, co zemřeli dřív.

Když jsem byla předtím zamyšlená, nevšimla jsem si toho, ale dneska nedocházelo k žádnému zemětřesení, co? Byla jsem ráda, že ten třes, co posledních několik dní útočil na vévodské hlavní město, byl pryč. Bylo otravné vypořádávat se se šlechtou, co téměř každý den přicházela a ptala se: „Bude to v pořádku?”

Ačkoli jelikož dávali milodary, nezdálo se, že by si vrchní kněz stěžoval. Ráda bych ten úkol kárání brzy svěřila vrchnímu knězi.




Jestlipak jsem vážně začínala senilnět?

Bylo spoustu vrahů, co dřív pronikli do této svatyně, ale tohle bylo poprvé, co se jeden dostal tak blízko. Jestlipak pomalu začínám pozapomínat svou techniku vycítění krize?

Zatímco mi byl divný ten nedostatek krvežíznivosti sálající z vetřelce, převzala jsem iniciativu, abych jej pozdravila.

„Ale, dnešní vrah je celkem výtečný.”

Člověk, co se objevil ze stínu, jako kdyby klouzal po zemi, byl mladý chlapec s bílou maskou. Na ramenou měl dvě zabalené látky— to byli lidé? Jestlipak to byl vrah, co byl také náhodou únosce?

Prohlédla jsem si ho pomocí Kontroly stavu, ale neviděla jsem jeho jméno. Jelikož jsem viděla jména těch dvou lidí na jeho ramenou, nebylo to tak, že by se ta technika neaktivovala. Ty dvě byly kněžky z Parionu a Garleonu, které unesli spolu se Serou.

Byl v levelu 70 jako hrdina z říše Saga, ale titul měl [Světec]. Při tomto levelu v takovém věku, i když nebyl povolaný hrdina z říše Saga, se nedal nazývat ničím jiným než abnormálním.

Navíc ten titul [Světec]. Ačkoli existovali další lidé, co měli titul [Svatá] jako já, s titulem [Světec] by neměl být nikdo za posledních 100 let. Kdopak to asi je? Spíš bych souhlasila, kdyby měl titul hrdiny.

„Rád tě poznávám, vrchní kněžko Yu Tenion. Já jsem Nanashi.”

„Hele, Nanashi. Neukážeš mi svou tvář? S tou maskou se špatně mluví.”

Silně jsem odolávala, aby se mi hlas nechvěl.

Hej, a co Sera?

Na to jsem se chtěla zeptat.

Ale moje intuice kněžky mi to už řekla. To dítě už nebylo.

„Hele, Nanashi. Nevíš, kde se nachází naše unesená kněžka Sera?”

„Vím.”

Ach, jak jsem si myslela.

To dítě zemřelo, co? Nemůžu, bylo příliš brzy kvůli ní brečet. Jako kněžka jsem se jej teď musela zeptat.

„Připravili Seru o život lidé z Křídel svobody? Nebo— démonický lord. Tak to je, že? Obětovali Seru démonickému lordu.”

„Správně.”

Ach, nedokázala jsem zadržet slzy.

I když jsem musela požádat o vyslání hrdiny z říše Saga a i když jsem se neutápěla v žalu, nedokázala jsem ty slzy zastavit.

„Aha, to dítě nedokázalo jít proti svému osudu.”

Nanashi odněkud vytáhl kapesník a otřel mi jím slzy. Ačkoli měl na tváři zvláštní masku, byl to kavalír, co?

S pláčem jsem mu řekla o katastrofě, co padne na tuto zemi.

Abych ho natáhla jako válečný potenciál, než se sem dostane hrdina. Když si vyslechl historku o oživení démonického lorda, odpovídal lhostejně.

To mu nepřišlo skutečné? Nebo možná— ho už vyhladil? —To nemůže být pravda.




„Vrchní kněžko Yu Tenion, dokážeš použít magii vzkříšení?”

„Ano, dokážu,” odpověděla jsem na Nanashiho náhlou otázku.

Pravděpodobně mě chtěl dovést na místo, kde bylo Serino tělo, abych použila magii vzkříšení, ale to bylo nemožné. Tento artefakt vzkříšení v sobě neměl dostatek many, aby se dal použít.

„Cože, něco takového, co?”

Nanashi vzal z mé hrudi artefakt vzkříšení a začal do něj oslnivě nalévat manu.

Byl to neuvěřitelný pohled.

Prostě takhle provádět přesné plnění many. Normálně člověk potřeboval hodinu, jen aby svou manu upravil, než ji začal vlévat.

Ale pořád měl tělo člověka.

To množství many nedokázal vlít jediný člověk.

Zatímco se toto dělo, bude nám překážkou ten 30 minutový limit a vzkříšení bude nemožné.

„S dovolením.”

Nanashi vytáhl svatý meč, přesně jako předtím vytáhl kapesník. Doprovázelo jej jasné svaté světlo, co ozářilo celou místnosti, jako kdyby byl den. Ačkoli bylo tak jasné, bylo to jemné světlo, co nezraňovalo oči. Nikdy jsem neviděla svatý meč, co takhle přetékal mocí. Cítila jsem řádový rozdíl v síle v porovnání se svatým mečem, co můj hrdina používal, Joyeuse.

Ale kvůli čemu to bylo?

Nemyslela jsem si, že by mi chtěl ublížit. Co jen to kruci—

„Hned to naplním, takže prosím omluv mou nezdvořilost.”

—Nanashi pohlcoval svaté světlo ze svatého meče, jako kdyby pulzoval.

A pak manu vlil do artefaktu, aniž by vypadal nějak rozrušeně. Jako kdyby jen dýchal. Neříkejte mi, že používal vlastní tělo jako prostředník pro převod many ze svatého meče do artefaktu?

Taková absurdní metoda neexistovala dokonce ani v pohádkách, víš?

Zatímco mě ta absurdita ohromila, skončil s plněním artefaktu manou. Celý proces, co by trval několik let, skončil za pouhých 10 minut, neměla jsem slov.

Už toho tolik udělal, ukážu mu, že rychle poběžím na místo, kde bylo Serino tělo, i kdybych tohle staré tělo měla zbičovat.

Jako kdyby se Nanashi vysmíval tomu odhodlání, přímo přede mnou povolal Serino tělo. Ale neměl techniku povolávání? To ho povolal bez techniky? Možná použil nekonečné uložiště jako hrdina.

Ne, řekl, že od smrti Serina těla uplynulo jen pár sekund.

Dokonce i v hrdinově inventáři čas plynul. Možná to byla Fixovací magie? Ne, ta by se neměla dát použít na živé bytosti nebo mrtvá těla.

Neříkejte mi, že to je časová magie? I když to byla magie, co se objevovala jenom v pohádkách, bylo záhadou, že jsem měla pocit, že by ji Nanashi mohl použít.

Serino tělo, co se přede mnou objevilo, bylo nádherné bez jediného zranění.

Nanashi si všiml, že bylo nahé, a tak ho zakryl látkou.

Spíš než tohle jsem se teď musela soustředit.

Byla by mi hanba, kdybych promarnila zázrak, co Nanashi vytvořil.
-----------------------------------------------


~ Další extra kapitola, co vyjasňuje, jak je Satou totálně mimo tabulky... ~


Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>