KNM - kapitola 99 (1)

Kapitola 99 – Projekt Černá díra

Ohnivá koule se k ní užuž měla dostat, ale Anežka se po ní jen prostě podívala, její oči jako by říkaly „proč je ta ohnivá koule tak blízko, je tu takové vedro, nesnáším to”, nebyl v tom ani náznak strachu z toho kouzla.

Idojin prázdně zíral na tu podivnou dívku. Měl pocit, že je na tom něco divného; pomyslel si, že si tahle dívka možná myslela, že se ji neodváží zabít?

Ale co se stalo v následujících sekundách dokázalo, že Anežka nepomýšlela na sebevraždu, a ani nepochybovala o Idojinově ochotě ji zabít. Protože ji Meinanův ochranný štít ochránil. Když se zvedl dým, co vznikl z výbuchu ohnivé koule, ten dým pročísla šipka a vystřelila přímo k Idojinovi.

Jakmile se Idojinovi zabodla do ramene, vykřikl: „Jak je tohle možné! Ten dým byl všude, jak mě mohla vidět...”

Dým se rozplynul a odhalil Anežku v aréně. Když spatřila zranění na Idojinovi, nezdála se ani trochu překvapená, jako kdyby už věděla, že k tomu dojde.

Samozřejmě že tě nemohla vidět! Kaiser a Meinan se oba vychytrale usmáli, ale nebyli tak hloupí, aby svým protivníkům řekli, jak byla Anežka schopná mířit.

Pravdou bylo, že Anežka si prostě zapamatovala, kde Idojin byl. Jelikož už léta ovládala mecha, dokázala se po jediném pohledu zaměřit na cíl a udeřit přesně tam, kde byl cíl.

Kdyby nebylo toho, že Idojinova schopnost levitace ještě nebyla dokonalá, a proto ho to tedy mírně odvanulo stranou, když se ve vzduchu zastavil, tahle šipka mu velmi dobře mohla zasáhnout srdce. Člověk musel přemýšlet: kdyby Idojin věděl, že mu život zachránila jeho neschopnost dokonale zvládnout levitaci... co by si myslel?

Idojin si zranění na rameni zakryl rukou, použil malý plamínek, aby si tu ránu dezinfikoval, a zatáhl ji, aby zastavil krvácení.

Po několika situacích, kdy se ocitl v nevýhodě, to Idojin konečně pochopil: navzdory tomu, že se jim nedostávalo magické síly, ty mladé děti měly spoustu zlých nápadů. Realita prokázala, že tyto nápady byly také celkem nebezpečné. Už je nebude podceňovat. Podíval se na Barbalise a řekl: „Pokud nejsi ochoten zaútočit, přiměju Mizeruie, aby je zabil.”

Barbalisova tvář se najednou změnila. Věděl, že Mizerui udělá přesně to, co mu Idojin řekne. Když viděl, že Idojin mu to užuž chtěl rozkázat, okamžitě zakřičel: „Přestaň!”

Idojin se na něj chladně díval. Barbalis si povzdechl, podíval se na Kaisera a ostatní, bezmocně rozhodil rukama a začal útočit. Hodil na Kaisera a ostatní nespočet matně viditelných magických provazů. Kdyby to šlo, vážně si přál, aby tento tah stačil na to, aby je porazil, protože těm dětem nechtěl ublížit.

„Meinane!”

Kaiser hlasitě zakřičel a v tom samém okamžiku Meinan zvedl své ochranné štíty. Ale Barbalis byl o jeden krok napřed. Pár magických provazů už dosahovalo k Meinanovi. Ty provazy se mu rychle omotaly kolem těla. Po pár tlesknutích Meinan párkrát zabručel. Ochranný štít se opravdu aktivoval, oddělil ty dvě strany a rozpoltil magické provazy mezi Barbalisem a jimi.

„Ugh...” Meinan najednou několikrát bolestí zasténal.

„Co se děje?”

Kaiser vyskočil jako vylekaný pták. Věřil, že Barbalis by Meinana nikdy nezabil, ale udělal by cokoli, co bylo v jeho moci, aby Meinana vyřadil z boje. Přece jenom obě strany chápaly, že bez Meinanovy železné zdi ochranného štítu budou bezmocní.

V Barbalisově přítomnosti byla Meinanova důležitost ještě jasnější. Barbalis jen zřídka používal nějaká kouzla, což vedlo k tomu, že Kaiser a ostatní neměli vůbec tušení, v jakých útocích Barbalis vynikal. Jedinými jejich vodítky byla Quisiho slova: Barbalisova moc byla nepředstavitelně vysoká, zvláště v jeho schopnosti ovládat magii!

V situaci, kdy nevěděli, co protivníci můžou aktivovat, bylo nejbezpečnějším plánem mít Meinanův ochranný štít a zastavit jím veškerá kouzla! A proto Meinan nesměl být příliš zraněný, aby mohl aktivovat svůj štít... Kaiser rychle přiskočil k Meinanovi. Ačkoli se v léčivé magii nespecializoval, stejně se mohl snažit ze všech sil, pokud by to bylo nutné!

Meinan sklonil hlavu, rukou si zakrýval tvář, zatímco druhou... držel zlatostříbrné barokní zrcátko. Podíval se do něj a vzlykal: „Moje tvář... Jak se opovažuješ zasáhnout mou tvář!”

'Věděl jsem to...' Kaiser tvrdě pleskl Kaisera po hlavě!

Ta rána po hlavě Meinana na krátko omráčila a štít se mezitím trochu zavlnil. Měla to být skvělá příležitost pro jejich protivníky, aby udeřili... bohužel Barbalis nečekal, že budou bojovat mezi sebou, a proto tuto příležitost promarnil.

„Ti malí spratci, pořád si hrají, i když mají před sebou svého zapřísáhlého nepřítele.” Barbalis o sobě bez ostychu mluvil jako o „zapřísáhlém nepříteli”.

Meinan se v bolestech držel za hlavu, zatímco mumlal stížnosti: „Znovu mě praštit do hlavy, víš, že kvůli tomu budu hloupý. Copak nevíš... Barbalis je příliš rychlý (tohle Meinan řekl obzvláště tiše)... a poničilo to mou nádhernou tvář, chci ven... (šepot) a myslím, že to nebyla jeho maximální rychlost, příště to možná nedokážu zastavit... Kromě toho to není tak, že musím bojovat.”

Kaiser nahlas zaječel: „Prosím! Když už jsou věci takhle, kdo se k čertu stará, jestli máš tvář poškozenou nebo znetvořenou... (šepot) vymysli něco, nemůžeme prostě sledovat, jak Mizerui zemře... Pokud máš odvahu, zkus nebojovat, udělám z té tvojí hlavu prasečí hlavu... (šepot) myslím, že možná kdybychom Mizeruie hodili do černé díry?”

„Mohli byste se vy dva přestat hádat! Pořád bojujeme v souboji!” Anežka působila, jako že se těm dvěma snaží dělat prostředníka, ale kdyby člověk pořádně poslouchal, všimli by si, že vždycky promluvila, když si ti dva šeptali, aby zakryla jejich „extra” konverzaci.

Meinan zařval na oplátku: „Zmlať mě, jestli se odvážíš, myslíš si, že můj otec tě nepromění na větší prasečí hlavu než budu mít já... (šepot) ale kam ta černá díra Mizeruie pošle?”

Kaiser se zatvářil jako násilník a odsekl: „Tvůj otec? Ten se umí akorát skrývat za svým štítem. Nikdy nepřijde a nezmlátí mě... (šepot) aspoň lepší než smrt. Kromě toho do teď není moc vysoká šance, že spadne na jiný svět.”

„Takže je rozhodnuto.” Ti dva promluvili a podívali se na Anežku, co zamrkala. To znamenalo, že pochopila.

Anežka se zhluboka nadechla a zaječela dost nahlas, aby to zatřáslo celým stadiónem: „Přestaňte se hádat!”

Všechny tento pronikavý jekot omráčil. I když ozvěna jejího hlasu ustala, v hlavách se jim pořád ozývalo „přestaňte se hádat”. Nikdo si nevšiml, že ti tři už začali útočit: Kaiser zakryl oblohu ohnivými koulemi, zatímco Meinan se obklopil tlustými štíty a vyrazil se svou dýkou po Barbalisovi.

Barbalist musel vyletět vysoko do vzduchu, ale Meinan také použil Levitaci, aby jej následoval a začal po Barbalisovi pálit fyzické útoky. Barbalis nechtěl použít silné magické kouzlo, aby na Meinana zaútočil, ale menší magické kouzlo nedokázalo jeho štít ani škrábnout. Takže neměl na výběr a musel uhýbat. Tohle dávalo najevo, jak přesný byl ve své magii, a Meinan se ho nedokázal ani dotknout.

Nicméně jeho úmyslem nebylo Barbalise zranit. Meinan čekal na příležitost, až budou dost daleko od Idojina, a pak řekl tichým hlasem: „Máme v plánu hodit Mizeruie do černé díry.”

Barbalisovi zazářily oči. Pod omezením Dračího císaře a Idojina nemohli Mizeruie odnést pomocí teleportu. Ale s černou dírou, co mohla cestovat širým časem a prostorem, by to neměl být problém.

„Pomůžu ti ho zvládnout,” odpověděl Barbalis tiše.

Jak to Meinan zaslechl, byl v naprosté extázi. S Barbalisovou pomocí byl ten plán rozhodně proveditelný.

Anežka stála na zemi sama s lukem v rukách. Začala zaříkávat a z jejího šípu začalo sálat mdlé světlo. Od pohledu to vypadalo, jako kdyby svou magií očarovala šíp, ale to byla jenom zástěrka. Pravdou bylo, že Anežka aktivovala kouzlo na černou díru.

Barbalis viděl, co Anežka udělala, a najednou měl pocit, jako kdyby jeho děti vyrostly. Původně stále přemýšlel, co by měl použít, aby zakryl kolísání magie z kouzla černé díry, ale nečekal, že už to Anežka sama udělala.

Pak se podíval po Kaiserovi, co ledabyle útočil na Idojina. S jediným cílem ho rozptýlit. Tenhle malý spratek byl stejně vychytralý jako vždycky.

Barbalis si sám pro sebe pomyslel: 'Mizeruii, ach, Mizeruii, brzy se probuď, abys viděl, jak ty děti, co jsme si tehdy chytili k hraní, vyrostly.'

„Barbalisi! Anežka skoro dokončila tu černou díru,” připomněl mu Meinan tiše.

Barbalis honem ustal ve vzpomínání a tiše řekl: „Meinane, musím na tebe zaútočit, abych přitáhl pozornost všech.”

„Ach.” Meinan se odmlčel a pak vážně prohlásil: „Hlavně když nezasáhneš mou tvář.”
-----------------------------------------------------


~ Slimáčím tempem vpřed... Do konce roku, do konce roku možná... I když bych to neměla moc zakřiknout... ~

<Předchozí>...<Následující>