DM - kapitola 167

Kapitola 167 – Sera

Na místě, kam mě můj strýček pozval, byli neznámí muži. Ach, i když mě před tímhle varovali, co jsem hloupá, že jsem svému příbuznému věřila?

Unesli mě a přinutili mě spolknout něco jako vejce. Zaseklo se mi to v hrdle a pokoušela jsem se to mnohokrát vyzvrátit, ale přinutili mě spolknout nějaký lék a já pak ztratila vědomí.

Když jsem otevřela oči pak, do zorného pole se mi dostal známý strop a tvář vrchní kněžky. Také jsem měla pravdu, že jsem si myslela, že mi je to místo povědomé, neboť to byla svatyně v Tenionině chrámu.

Snažila jsem se zeptat na podrobnosti toho incidentu, ale jelikož mi vrchní kněžka řekla: „Je po všem. Nikdo ti už neublíží.” Usnula jsem, jako kdybych své tělo zanechala vrchní kněžce. Bylo to, jako kdybych byla dítě, bylo to trochu trapné.




Té noci jsem měla sen.

Sen o tom, jak jsem o něčem mluvila s mužem se stříbrnou maskou. Ta osoba, co mluvila tónem, který jsem ještě nikdy neslyšela, jsem byla já. Ale proč jsem byla nahá? Ach, pokud budeš takhle máchat rukama... Kdyby to nebyl sen, skočila bych z vršku věže.

Ach, dokonce jsem seděla s jedním kolenem zdviženým, a to jsem byla nahá... V tom snu jsem zakoušela agónii rozpaků.




Nikdy nebylo dne, kdy jsem se nemohla dočkat, až se vzbudím. Jako dneska.

Dokonce i na sen to bylo příliš.

Nedalo se nic dělat, že jsem z toho byla v depresi. A tak si zlepšíme náladu a budeme pilně pracovat.

Jako první, ranní povinnost!

„Ach, Sero. Vrchní kněžka ti dala instrukce, že 4 až 5 dní nemáš používat magii. Nějakou dobu prosím vypomáhej s rozdáváním jídla.”

„Ano, paní kněžko.”

Najednou mi sebraly vítr z plachet.

Byla to vážně škoda.




Ach jo! Dneska to je strašné.

Během rozdávání jídla vždycky přijdou lidé, co dělají problémy, ale kolikrát nás ještě hodlají vyrušit, než budou spokojení. Zdálo se, že během turnaje se obvykle takhle chovají, ale letos se k tomu přidalo období démonických lordů a ta podivná skupina Křídla svobody, a tak si svou přehnanou nervozitu vybíjejí násilím.

Paní, co pomáhala s rozdáváním, se zranila, když si umývala tvář. Mohla jsem její tělesná zranění vyléčit, ale to na zraněné srdce nefungovalo. Nanejvýš jsem ji mohla uklidnit.

Kdyby ta ještěří žena jménem Liza a malá dívka jménem Arisa nepomohly tu hádku ztišit, možná by se rozdávání jídla zrušilo.

Jelikož na rozdávání jídla závisely životy mnoha dětí, nechtěla jsem to zrušit.

„Děkuju, pomohly jste nám.”

„To nic, určitě i pán by nám řekl, abychom pomohly lidem v tísni.”

Pán?

Ze zvědavosti jsem se na to zeptala té dívky jménem Lulu. Dopadlo to tak, že ty dívky byly otrokyně čestného šlechtice. Copak na otrokyně nevypadaly až příliš upraveně?

Nepřekvapilo mě jenom jejich upravené vzezření, ale také ten očividný nedostatek zvrhlého dojmu, kterým otroci obvykle oplývali. Nemohla jsem uvěřit, že ty dívky, co vypadaly tak vesele a bezstarostně, byly otrokyně.

Jak jsem rozdávala jídlo, poslouchala jsem tu dívku Lulu, jak mluvila o svém pánovi. Bylo to, jako kdyby byl její milý – ne, bylo to, jako kdyby mluvila o neopětované lásce, taková čistá láska. Člověk jako já, co se nemohl zamilovat, se cítil mírně, ano, jenom velmi mírně závistivě.

Přemýšlela jsem, jestli to bylo proto.

Když jsem se setkala s jejich pánem – rytířem Pendragonem, nepřišlo mi to jako poprvé.

„Ehm, už jsme se někde setkali, že?”

Bezděky jsem řekla něco takového, honem jsem k tomu přidala další slova, abych to zahladila.

„Ne, tohle je poprvé, co jsme se setkali. Slečno Sero.”

„Vážně...”

Ale přišlo mi divné, když to popřel. Vážně jsme se neznali?

Měla jsem pocit, jako kdybych ho někde viděla.

Nedokázala jsem si vzpomenout.

„Slečno Sero, lidé jsou znavení čekáním na jídlo.”

Ehm, to jsem možná dál zírala na tvář pana rytíře?

Bylo to trapné. Kdyby vrchní kněžka přišla na to, že jsem na veřejnosti zírala na muže, vyhubovala by mi. Ne, určitě by mě vesele škádlila.

Zdálo se, že pan rytíř byl pán Lulu a ostatních. Bez arogantnosti pomáhal s prací těch starších žen z prostého lidu.

„Na to, že jsi šlechtic, jsi celkem dobrý. Pokud nezdědíš svůj rod, co kdybys pracoval u nás v podniku? Dám ti za nevěstu svoji dceru.”

„N-ne, to nemůžeš.”

I když si ta paní dělala srandu jako obvykle, moje vlastní instinktivní reakce mě překvapila. Když jsem se očima střetla s Lulu, co řekla to samé, začala jsem se smát.

Tím myslím, z nějakého důvodu jsem měla srdce plné smíchu.

Tohle bylo poprvé, co jsem byla v duchu tak vzrušená.

I když pan rytíř pomohl až do úklidu, jelikož mě překvapil náhlý příchod sestry Rin, nemohla jsem mu poděkovat.

Jestlipak si myslel, že jsem drzá?




Podruhé jsme se setkali, když jsem šla na bál do hradu poblahopřát bratru Tisradovi k svatbě.

Ale copak byl tenhle pocit podrážděnosti?

Pročpak jsem se v duchu cítila podrážděně, když jsem pana rytíře viděla v obklopení mladších dívek?

„Dlouho jsme se neviděli, pane Satou.”

Sama jsem nevěděla, proč jsem pana rytíře oslovila křestním jménem. Cítila jsem, jak se pohledy okolních dívek srotily na mě, to byl pan rytíř možná oblíbený?

To nemohlo být ono, ne?

Bezděky jsem si pomyslela něco hrubého, ale když jsem ochutnala zákusek, co připravil, pochopila jsem to. Takhle výborný zákusek. I když byl vrchní kuchař na hradě výtečný, měla jsem pocit, že tento zákusek byl nesrovnatelný.

S každým kousnutím jsem se cítila šťastná.

Byl to takový pocit.

Když jsem viděla, jak pan rytíř tančil s dívkami, cítila jsem, jak ten podrážděný pocit z dřívějška ještě zesílil. Možná bych ho měla vyzvat k tanci?

„Jsi celkem populární, co, pane Satou.”

Ach, i když jsem neměla v úmyslu mluvit sarkasticky.

A přesto odpověděl s vlastní kritikou špatně zaměřenou na sebe.

To bylo legrační a kvůli tomu jsem se bezděky zasmála. Vypadalo to, že se podivně hodnotil nízko.

Ale i když byl laskavý, byl nečekaně podlý. I když jsem ho prosila, aby k mému jménu přestal přidávat slečno, nedokázala jsem ho přimět k souhlasu. I když jsem něco takového dělala jen zřídka.

Ach správně, nebyl zběhlý jenom ve vaření, ale také v tanci.




„Stalo se něco pěkného? Satou.”

„Ano, jedna obtížná práce jde dobře.”

Satou dodržel slib, co mi dal na bále, a ještě několikrát poté pomáhal s rozdáváním jídla. A konečně na posledním rozdávání jsme se začali oslovovat jako „Satou” a „Sera” bez slečny nebo pana. Jelikož v chrámu mě všichni oslovovali uctivě, vždycky jsem toužila po přátelích, co by mě oslovovali bez zdvořilostních obratů.

Fufu, bylo jen otázkou času, než k tomu dojdeme.

Já, nebylo to tak, že bych chtěla, aby se z nás stali milenci.

Přece jenom jsem byla kněžka!




Správně, Satou mi připomínal bratra Tisrada.

To, jak se nikdy nezapomene usmívat, jak uniká před ženami nebo jak vypadá ztrápeně, a přesto nikdy nezvedne ruku, když jsem na něj naštvaná.

Jestlipak jsem byla osamělá, když jsem se s bratrem stýkala jen málokdy poté, co jsem se stala kněžkou.

Bylo to, jako kdybych byla dítě.

Od svého bratra Tisrada jsem dostala dvě vstupenky na vystoupení divy, takže jsem sebrala odvahu a pozvala Satoua. Ale on to vesele přijal. Řekl: „Chtěl jsem to vidět.” Ale mě to frustrovalo. Proč nevypadal trochu víc rozpačitě.

Píseň divy se zdála úžasná.

Omlouvám se, dokonce i úžasná píseň mi šla jen jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Protože!

To místo, ke kterým mi dal bratr vstupenky, se zdálo být zamýšlené pro milence. Prakticky mezi námi nebyla žádná mezera?! Bylo to poprvé, co jsem k muži – kromě bratra – byla takhle blízko. Srdce mi tlouklo, jako kdyby mi mělo vybuchnout.

Satou se choval jako obvykle, když jsme se střetli očima, jenom se usmál a vůbec nevypadal nervózně. Myslím, že se nedalo nic dělat, že jsem ho kvůli tomu chtěla štípnout do těch jeho poklidných tváří. To jsem si samozřejmě pomyslela jenom v duchu, nemohla jsem to přece udělat.

Jak jsme seděli takhle blízko, měla jsem pocit, jako že to něco v hloubi mého těla táhlo k Satouovi. Bylo to jako ozubená kolečka, co se dostala k sobě. Něco v mém srdci mi říkalo, že tohle je moje místo, ano, bylo to, jako kdyby to přitahovalo mou duši. Byl to takový záhadný pocit.

Jestlipak tohle bylo to, čemu mé kolegyně v chrámu říkaly láska.

Ale podle mě to byl trochu jiný pocit.

Ačkoli moje vlastní pocity byly jasné, možná jsem byla zbabělec.




Pročpak měl asi otrokyně?

Myslela jsem si, že to je člověk, co nedokáže věřit ostatním lidem, ale vůbec tak nevypadá. Když jsem viděla Pochi a ostatní, vypadaly, jako kdyby byly opečovávané. A nemyslím si, že by si nemohl dovolit zaměstnat sluhy.

„Ach, to proto, že jsem ty dívky ochránil, když v labyrintu přišly o pána. A vzal jsem je s sebou zpět na zem.”

„Z l-labyrintu?”

„Ano, kdyby tam pán nebyl, tak bychom se v labyrintu mohly akorát stát kořistí netvorů, protože jsme nevěděly, jak bojovat.”

„Jedinečný a úžasný~?”

„Pán je nejsilnější nanodesu!”

Kvůli tomu Satouovi všechny tak moc věřily, co?

„Když jsme se dostali z labyrintu, hodlal jsem je osvobodit, ale nelíbilo se jim to...”

„Budu pánovi sloužit, dokud tuto laskavost nesplatím.”

„Spolu až do stětí?”

„Na ječné časy nanodesu.” (Pozn.: Žalujte mě, v originále je to Goetsudoshu a Ichiren Takusho, což volně znamená spolu až do konce, přičemž Pochi a Tama to zkomolily...)

Tak nějak jsem nechápala, co to Tama a ostatní říkaly, ale přemýšlela jsem, jestli byly spíš služebné než otrokyně.

„Co se nás týče, nás zlý mág spoutal Geassem. I kdyby nás osvobodili, akorát se to zruší.”

Řekla Geass?

Dokonce ani ve vévodském hlavním městě nebyl nikdo, kdo by dokázal Geass použít. Možná by se to uvolnilo modlitební magií k bohu. Ale jelikož vynahrazení této magie bylo příliš velké, vrchní kněžka to pravděpodobně odmítne, i kdybych se zeptala.

„Sero, řekneš mi, kdyby ses dozvěděla o nějakém způsobu, jak Geass uvolnit?”

„Existuje jedna svatá magie jménem Modlitba (Přání). Toto kouzlo by to možná mohlo zvládnout, ale kompenzace je příliš velká.”

„Kompenzace?”

„T-totiž...”

Reflexivně jsem se zakoktala.

Míra kompenzace za Modlitbu (Přání) se může měnit. Jelikož někdy vám to život zkrátí o 10 let, je také možné, že to spotřebuje celý váš život.

Možná že si to Satou uvědomil, když mě viděl váhat. Už se na to dál neptal.




„Existuje, víš?”

„Eech?”

Vrchní kněžka snadno odpověděla kladně, když jsem se jí na to zeptala.

„Zazaris, vrchní kněz / papež parionského chrámu by měl být schopen Geass uvolnit. Já to můžu také udělat, ale dva lidi nezvládnu. Můj život by vyprchal, když bych uvolnila jednoho z nich.”

Ale o tom jsem Satouovi nemohla říct. Tím myslím, pokud by se papež Zazaris, člověk, kterému říkali Lakota, dozvěděl o tak skvělém člověku jako Satou, určitě by ho nenechal být jen tak. Bylo mi Arisy a Lulu líto, ale prosím, počkejte, až budu moct použít magii Modlitba.

Nebudou muset čekat tak dlouho.

Za 10 let, ne, do 5 let se bez selhání dostanu na nejvyšší vrchol.

A za úsvitu toho dne, kdy to ty dvě dívky osvobodí, budu určitě—
-----------------------------------------------


~ Další o Seře. Příště bude z pohledu Oriona, syna barona Muna. ~


Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>